Čiré bezpečí Jiřího Ortena

František Halas i Vladimír Holan zavětřili, když v roce 1936 četli první básničky sedmnáctiletého Jiřího Ohrensteina, který si vybral jako ortel básnický pseudonym Orten. Bylo jasné, že tenhle konzervatorista, který přijel studovat do Prahy z "vesnické" Kutné Hory, je ojedinělý zjev.

Jiří Orten nejdříve publikuje v novinách. V Halasově edici První knížky připravuje sbírku Čítanka jaro. Další rok pak vychází jeho Cesta k mrazu. Z ní vybírám Končiny štěstí:

Končiny štěstí, končiny ticha, 

kde končíte, kde končí konec váš? 

Jako se žije, jako se dýchá, 

milenku čekáváš.

A ona přichází a chce ti něco říci 

o tajemství, jehož má plnou hlavu 

a které, jako všichni kouzelníci, 

schovala do rukávů.

Neumíš uhodnout, až potom, když ti mizí, 

pomalu pochopíš, 

že moudrá dívenka zhola nic nenabízí, 

neboť vše dala již.

/25. VIII. 1939/

Opsal jsem tu báseň celou, abyste si mohli plně vychutnat "uměleckou kritiku", která se na autora snesla: "K vydání něčeho podobného je v dnešní době skutečně notné dávky - odvahy. Tato knížka v mnohém překonává ještě všechny ty židovské perversity, kterými k rozvratu mravnosti a kultury zaneřádili židé za minulého režimu naše písemnictví... Nezdá se vám, že to páchne sabotáží? Divíme se nakladatelství, že tento ohavný obsah předkládá arijské české veřejnosti." Tak psala Vlajka v roce 1940.

Byl druhý rok Protektorátu a pro osoby "židovského původu" tu nebyla žádná Riviéra. Ortena už vyhodili ze školy. Jako Žid nesměl být hercem. Nemohl ani publikovat. Proto byl pod oběma knížkami podepsán pseudonymem Karel Jílek. V Melantrichu byli tenkrát natolik stateční, že smlouvu s Ortenem podepsali a za tisíc vydaných knížek mu vyplatili tisíc korun. Bylo to jistě vítaný příspěvek, i když možná za těžší práci, než bylo odklízení sněhu na pražském letišti.

Ale čmuchalové z Arijského boje Ortenův pseudonym objevili. Ve článku "Žid vede mladé básníky" z 23. srpna 1941 se rozhořčují: "V době, kdy se vede velký zápas proti Židům, zjišťuje se, že v čele mladých básníků stojí Žid, který přirozeně není nadšen novými poměry..."

Jiří Orten opravdu neměl být proč "nadšen": Milovaný otec mu zemřel těsně před Mnichovem, starší bratr emigroval v roce 1939 do Anglie, "když seznal, že hodina súčtování se Židovstvem se blíží i v českých zemích"... O deset let mladší bratr se mohl učit jen - v židovském sirotčinci. Matka žila opuštěna v daleké Kutné Hoře. Velmi daleké, neboť to nešlo, jen se tak sebrat a jet. Pouze na povolení gestapa.

Jiří Orten dovedl čerpat povzbuzení i z několika málo dopisů čtenářů. Ještě v roce 1939 si zapsal: "Nesmí mne zmást stupidnost těch slov, která si přečtu ve všelijakých žurnálech. Ani zaváhat nesmím, ani se jich nesmím zaleknout. Zapomenout na ně musím a číst si je jako lehkou četbu pro nudná odpoledne, když je hlava nadmíru vyschlá a prázdná a není s to chopit se něčeho lepšího..."

Pod novým pseudonymem Jiří Jakub, vydal v roce 1941 sbírku "Ohnice".

POTKAL JSEM STUDÁNKU a oči jsem si omyl.
Pln plískanic a malých trápení
potkal jsem studánku. A vše byl náhle omyl,
který se v pravdu promění.

Dívám se do sebe o radost pozorněji.
Jak pes se otřásám
a stříkám daleko bolest a beznaději.
Sám. Ale čistě sám!

Potkal jsem studánku a řekli jsme si více,
než lidé říci mohou si.
Pak, když jsem odcházel od této křtitelnice,
usmíval jsem se na husy.

(Takže Jiří Orten byl vlastně pokřtěný:)

Krom tajnosnubné lyriky dovedl ale i jasně vykřiknout:

"Čekám, až spící dílo vstane/ ponížené a ztroskotané... Jen nemlčeti za takových nocí./ Nedrkotati tmou..."

30. srpna 1941 mu bylo právě 22 let. Při přecházení ulice ho strhla vojenská německá sanitka. Ve Všeobecné nemocnici ho nepřijali pro "původ"... Jiná sanitka ho pak v hlubokém bezvědomí převezla do Kateřinské. Měl výron krve do mozku a krvácel do plic. Sténal pronikavě a nepřetržitě. Už se neprobral. Zemřel 1. září 1941.

Týž den vydal Heydrich "policejní nařízení", jímž se přikazovalo Židům starším šesti let nosit na veřejnosti černě vytaženou žlutou šesticípou hvězdu velikosti dlaně s černým nápisem Jude. Budiž nošena viditelně, pevně přišita na levé náprsní straně oděvu.

Tu již Jiří Orten nemusel nosit. Nedožil se ani prvního Transportu A, který 16.10. 1941 směřoval do Lodže. Už byl v bezpečí.

"Ty budeš moci v čirém bezpečí
tam za tou smrtí, za tou skálou, za vším
svobodně trvat, navždy, bez řeči,
životem nikdy neskonavším."

S transporty jely jen Jiřího básně v hlavách jeho čtenářů, později zpaměti zapsané na lístečky, aby i v Terezíně mohly potěšit a povzbudit.

Po válce vycházely Ortenovy básně jen do roku 1948. Jeho deníky musely počkat až na oteplení konce padesátých let, až těsně před rokem 1968 začaly vycházet i jeho prózy. Komunisté Ortenovi vyčítali totéž, co náckové - Boha, něhu, nedostatek té správné ideovosti.

"Udělat si program z bezprogramovosti... Zdálo se, že zklamaly všechny jistoty, že zklamal marxleninský světový názor... V takových chvílích poslouží vždycky metafyzika... Opět v této chvíli by mohlo zvednout hlavu to, co vraždilo, mučilo a zavíralo básníky do klecí a samotek. Jsme moudřejší a víme, že výkřik sebeněžnější a báseň sebekrásnější to nezastaví," patlal autor doslovu k Ohnici v roce 1964 - aby tato metafyzika mohla vůbec vyjít. (Díky za patlání.)

Ať básníci básní a vojáci bojují - báseň může být leckdy také zbraní. Alespoň pro ty, kteří nesmějí střílet. V roce 1968 i v roce 1989 jsme si recitovali:

"Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu."

Velký český básník Jiří Orten zemřel právě před sedmdesáti lety.

"Kamenem? Blátem?? Ano! Ale smrt nelze zabít a duši rozmetati nelze."

(Poprvé vyšlo 27. září 2001 na Neviditelném psu)

Citováno:
Jiří Orten, Ohnice, Československý spisovatel, Praha 1964
Jiří Orten, Čemu se báseň říká, pro členy Klubu přátel poezie vydal Československý spisovatel, Praha 1967