Výlet do Hartmanic

Někdy dny plynou jeden jako druhý, jindy jsou nabity zážitky. Jako byly dva letošní květnové dny, které jsme strávili na autobusovém zájezdu na jihu Čech s dětmi z organizace Hidden Child.



Vyrazili jsme v osm ráno z Florence, první zastávka byla už u motorestu za Příbramí. Občerstvili jsme se, ukryté dítě v nás si vyzkoušelo i prolézačky, a pak už hurá do prvního postupového cíle, jímž byla Březnice. Autobus nám zastavil na náměstí, hned u uzoučké uličky do Lokšan, dřívější židovské čtvrti. Březnice vznikla při stříbrných dolech už ve 13. století. Lokšanský zámek zůstal na svém místě i po roce 1570, kdy zde bylo Ferdinandem z Lokšan založeno ghetto.

Dodnes se zde bydlí, zámecký dvorek překřižují lanka na věšení prádla jak někde ve Středomoří - i když "tady se nedá bydlet", jak pravila jedna místní nastuzená občanka. Bydlí se i v okolních soukromých domech, což  dává místu kolorit a místním obyvatelům rozmrzelost z omezení možností rekonstrukce ve studených bytech s krásnými vysokými stropy. V zámečku v jedné přízemní místnosti sídlí i turistické informační středisko, kde jsme získali výbornou průvodkyni paní Bartoníčkovou. Ta vzala klíče a vpustila nás i do synagogy.

Synagoga v majetku pražské židovské obce prochází zrovna rekonstrukcí. Už je toho hodně uděláno. Naštěstí nebyla synagoga v minulé době zcela devastována, vcelku zůstalo i vitrážové okno, které věnoval Moses Červenka. Podívali jsme se - jenom zvenčí - na židovskou radnici, která by měla být opravena v roce 2013, a  vrátili se uličkou kolem hospody dědy Jehudy na náměstí.

Prošli jsme kolem barokního jezuitského kostela sv. Ignáce z Loyoly a Františka Xaverského z r. 1650, přešli barokní most přes říčku Vlčavu, který je na obou březích ozdoben sochami světců, a rozevřenou branou vešli za zeď, která obkružuje renesanční zámek s arkádovým nádvořím a mohutnou vstupní věží. Původně zde stával vodní gotický hrad. Gotiku prozrazují bašty i část zachovalého opevnění, jezírko v parku a rameno Vlčavy pod hradbami pak připomínají původní účel zámku. O tom by se mohly vypravovat romány. Od roku 1224, kdy hrad založil Budislav z Budiců, přes královského prokurátora Přibíka Jeníška z Újezda, který zámek získal po Bílé Hoře za věrné služby při vyvražďování české elity, až po rok 1945, kdy byl zámek zestátněn "uherskému" rodu Pálffyů.

Jeden román je obecně známý, či spíše "románek. Kateřina z Lokšan zde poskytla prostory své neteři Filipině Welserové k tajným schůzkám s Ferdinandem Tyrolským, synem císaře Ferdinanda I, který byl v Praze místodržícím. Zde proběhl v roce 1547 i tajný sňatek. Papínkovi později nezbylo, než ho uznat. Památku na Filipinu máme dodnes v Praze - letohrádek Hvězda, který pro ni nechal postavit milující manžel.

Třetí zastávkou ve skvostné Březnici, kam se ještě někdy určitě podíváme, byl pak hotel Vlčava, kde jsme poobědvali. A pak už jsme zamířili dále k jihu. Kolem rybníčků a vršíčků, přes Lnáře s vládním zámkem, z oken autobusu jsme si prohlédli hrad Rabí, kde Žižka ztratil druhé oko, až se středočeské pahorky začaly měnit v pošumavské vrchy. Projeli jsme Sušici a začali stoupat k Hartmanicím, kde byl hlavní cíl našeho putování: horská synagoga.

Místním nepropustným pralesem vedla ve středověku zemská stezka, kolem níž se postupně rozrostly osady. Vybíralo se tu clo, v mnoha dolech se těžilo zlato. Do kraje krom německých osadníků přicházeli i vzácní hosté - židé. První ranou pro rozvoj znamenala třicetiletá válka. Až sem doputovalo švédské vojsko, která vypálilo osady a vraždilo místní obyvatele. Ale historie pokračovala. V blízkém okolí byla v každé osadě synagoga, celkem jich bylo 16. V roce 1883 byla postavena pro místních 200 souvěrců i ta hartmanická. Zůstala, i když většina židů po záboru pohraničí utekla do vnitrozemí. Přežila Křišťálovou noc v roce 1939 nejspíš proto, že už byla zabrána Wehrmachtem pro účely říše - desky Desatera byly vytlučeny ze štítu a ze synagogy se stala truhlárna Ferdinanda Pelikana. A dějiny pokračovaly. Pelikan padl na frontě, německý majetek byl po válce zkonfiskován, národní správce Karel Šimek se tu moc neohřál. Po Švédech a Wehrmachtu nastoupila Československá lidová armáda. Vojenské lesy tu měly sklad pneumatik, v patře ještě místní hráli pingpong. V době perestrojky byla synagoga “věnována národnímu výboru ke zboření“. Dříve však došlo k listopadu 1989. Synagoga se navrátila v dezolátním stavu Židovské náboženské obci v Plzni, která ji pro nedostatek prostředků prodala. V roce 2002 už byl určen termín likvidace, když měsíc před tím jel náhodou kolem Michal Klíma (syn spisovatele Ivana), jenž v okolí sháněl chalupu. Objekt koupil místo chalupy, založil občanské sdružení Hartmanická synagoga, kde se stal předsedou. Sdružení v poměrně krátkém čase získalo z různých zdrojů potřebné miliony - a v roce 2006 se neuvěřitelné stalo skutečností:

Naše nejvyšší synagoga, přesněji nejvýše položená synagoga (780 m. n. m., však jsou i její boční zdi obloženy šindely) byla znovu otevřena, tentokrát jako památník soužití Čechů, Němců a Židů. A aby byl tento zázrak dokonalý, má ve štítě i restaurované původní desky! Přes šedesát let sloužily jako schody do zahrady. Prozradil je jejich divný tvar. "Hned se mi nezdály", vyprávěl ředitel památníku Mgr. Václav Diviš, který nás historií synagogy prováděl. Dnes se zde konají koncerty, výstavy, kulturní akce, přijíždějí mnohé výpravy, jako dům Boží neslouží. Ale při slavnostním otevření  rabín Sidon pronesl i zásvětnou modlitbu, takže jde i o plnohodnotnou synagogu.

Po Hartmanicích jsme navštívili blízkou Dobrou Vodu, odkud je z výšky téměř 1000 metrů nádherný výhled do českého vnitrozemí. V Dobré vodě je jen několik stavení. Jedním je nově vybudovaný altán nad studnou se zázračnou minerálkou, který se nedávno pokusil někdo zapálit. Hned vedle se nachází kostel svatého Vintíře, jediný český kostel s německým svatým. A v kostele se nachází skleněný oltář, skleněný stůl, skleněná křížová cesta a skleněný betlém. Sklo je zbarveno do zelena, ale nejde o dávné lesní sklo. Plastiky nedávno vytvořila sklářská výtvarnice ze Zbraslavi Vladimíra Tesařová.

Dalším domem z celkem asi deseti je muzeum dr. Šimona Adlera. Což byl historik a místní rabín, který zahynul v roce 1944 v Osvětimi. Jeden z jeho synů, Matytiahu, se sem v devadesátých letech zajel podívat z Izraele - a díky jeho snaze se zde otevřelo muzeum. To se věnuje nejen osobě Šimona Adlera, ale i židovskému osídlení na území od Kraslic na severu po Modravu na jihu. Je zde například seznam a popis s fotodokumentací 110 zaniklých židovských obcí s dochovanými stavebními památkami, vystavují se i předměty každodenního života židovské obce.

Ještě jsme se jeli alespoň podívat do Prášil. Na horské pláni uprostřed lesů nedaleko hranic bývaly jen louky, kam dopadaly dělostřelecké granáty při vojenských cvičeních. Na jedné z nich přežil starý zámek Kinských. Mnohem dříve zde bývaly sklárny i světoznámá papírna, na jejichž papírech psávali nejen českoslovenští prezidenti, ale i básník, dřevorytec a knihař Josef Váchal. Má zde dnes pomník. A kolem něho vyrostla nová vesnice. Nemá tedy kostel, který byl zničen v roce 1980, ale jsou zde penziony, hotely, chata Klubu českých turistů, u Prášilského potoka je malá zoologická zahrada, na cestě z Harmanic archeopark, ve kterém je rekonstruována keltská vesnička. Rozvoji obce přispělo otevření nedalekého hraničního přechodu pro pěší a cyklisty. Cyklistům je zjevně na Šumavě věnována pozornost a miliony. Při zpáteční cestě přes Srní jsme obdivovali cyklistickou silničku, která byla postavena paralelně se silnicí - a určitě měla lepší povrch...

Po vysilujícím dni, zakončeným prohlídkou Šumavy z oken autobusu, jsme s úlevou padli do postelí sušického hotelu U Daliborky.

Druhý den byl podobně nabitý. Nejdříve jsme se neplánovaně stavěli na hradu Velhartice. V mírném dešti jsme ho obešli a obdivovali jeho kamennou krásu, hlídanou na hradbách nevrlým rotvajlerem, i skanzen pod hradem.

Zastavili jsme i v Klatovech, kde jsme si prohlédli historické náměstí a jeho nejbližší okolí. Dojem: Kostel na kostele, věž na věži. Na tu gotickou Černou o výšce 81 m z 16. století s vyhlídkovým ochozem se tedy nikdo z nás nešplhal, bylo málo času. Ten jsme si potřebovali vyšetřit na prohlídku vodního hradu Švihov.

Na břehu Úhlavy bývala starší vodní tvrz u obce, která je doložena už r. 1245. Tvrz dobyli husité - podařilo se jim prokopat vodní příkopy. Na skutečný hrad byla tvrz přestavěna v letech 1480-1530 Půtou Švihovským, a vznikla tak pevnost s unikátním systémem vodních příkopů a opevnění. (Jenže Švihovští se výstavbou hradu tak zadlužili, že ho v roce 1548 museli prodat.) V případě nebezpečí mohla být okolní planina zalita vodou z rybníků. Hrad se ubránil při dvojím obléhání Švédy v letech 1641 a 1644. Nakonec skončil jako sýpky. Sice zpustl, ale zachránil se. A pod zrním se zachovaly dokonce i původní kachle na 500 let staré podlaze! Dodnes se musí pečlivě udržovat - ale i turisté po nich smějí chodit. Zde nakonec hrad paradoxně zachránila právě ČSLA, která ho opravila v padesátých letech, jinak by se rozpadl.

Hradem nás provázel další skvělý průvodce, který nám vyprávěl celý historický seriál, mimo jiné i o řeholnících, kteří zde svého času začínali s produkcí prvních likérů - a také přítulný kocour, který si našel cestičku okénkem střílny hned u vhodu. Má tam už v pískovci vyšlapanou pěšinku. Také sem se musíme někdy vrátit, do kaple se síťovou klenbou nebo do hlavního sálu s renesančním kazetovým stropem, na vysoké hradby, vyhlídkovou terasu a do zámeckých komnat.

Přiznám se, že na další zastávce v Lužanech, kde jsme navštívili zámeček stavitele a mecenáše Hlávky, jsem už prohlídku vynechal, spokojil jsem se s procházkou lužním lesem. Ještě nás čekaly Přeštice, kde se Hlávka narodil. Ale zde jsme jen zastavili před Dientzenhoferovým kostelem Nanebevzetí p. Marie. Někteří z nás i vystoupili a vyfotili si ho. Stejně jako oslavné sousoší místního vyhlášeného černostrakatého plemene prasat.

A pak už autobus zamířil k vrchu Valík, který jsme podjeli. Zamávali jsme hradu Radyně. Ještě jsme se zastavili na pozdním obědě v motorestu na dálnici, a pak už nás vezl autobus firmy Frank bus domů do Prahy. Bylo to krásné, a bylo toho dost. Už se těšíme na další výlet.

Ještě poznámka pro upřesnění: Nejmladším "dětem" z organizace Ukrývané dítě je dnes kolem sedmdesátky.

(Psáno pro Menoru, časopis organizace Hidden Child/ Ukrývané dítě)

Viz i fotogalerii z výletu.