Kdo je vlastně ten Čecháček?

(Autorka: Informace)

Několik poznámek k citátu prof. Václava Černého o čecháčkovství ze třetího dílu jeho Pamětí.

Pokusím se tu vysvětlit z jakých premis profesor Černý ve své kritice vychází a z jakých pozic a jakými měřítky hodnotí morálku české inteligence a českého národa.

Zásady filozofie a kritiky prof. Černého vycházejí z Bergsonova spiritualizmu, ale jsou do jisté míry personalistické, Černý zdůrazňuje hlavně princip morální odpovědnosti jednotlivce nejen vůči sobě, ale hlavně vůči společnosti, směřující k ideálu demokratického mravního státu.

Henri Bergson svou filosofií ovlivnil dvě generace evropských i amerických myslitelů a spisovatelů. Velký ohlas vyvolaly jeho teze o společnosti, morálce a náboženství. Bergson rozlišuje mezi uzavřenou společností, založenou na poslušnosti, kde jednotlivci je ponechán jen malý prostor pro iniciativu, kde vládne statické dogmatické náboženství a morálka se zakládá na donucení, a mezi společností otevřenou, která tíhne ke stálému překonávání ustálených ustrnulých forem, kde převládá morálka absolutní a náboženství dynamické, které se obrací ke všemu lidstvu. Bergson ztotožňuje dynamické náboženství s mysticismem, jeho prostřednictvím se člověk včleňuje do tvůrčího procesu života, jinými slovy do tvoření samého Boha. V příchodu mystického genia Bergson vidí možnost nápravy sociálního a morálního zla, které sužuje společnost.

Jak jsem již řekla, Černého filozofické pojetí společnosti, mravnosti a mravní zodpovědnosti jedince, jsou značně personalistického rázu, z Bergsona přejímá a adaptuje na české poměry hlavně myšlenky o smyslu a poslání umění a kultury. Jeho kritiku prostřednosti, průměrnosti národa je zapotřebí číst v tomto světle.

Vyplynutí na povrch negativních morálních složek je důsledek sociálních a historických podmínek společnosti, kdy neměla – za podmínek donucení a násilí – možnost se svobodně rozvíjet. To je řečeno celkem jasně i v odstavci o čecháčkovství, i když jakoby mimochodem. Hovoří o době pobělohorské, o drenáži intelektuálních a morálních sil za Protektorátu a po osmačtyřicátém..

Pro prof. Černého kultura, literatura, umění hrály vždy významnou roli pro vytváření charakteru národa, jeho mravní výše, zcela v souladu s romantickým pojetím. V tomto smyslu není náhodou, že je velkým obdivovatelem obrození – zejména Havlíčka a Palackého, jejich moudrosti, s jakou pochopili hrozbu českému národu, která pocházela jak z východního slavofilského ruského samoděržaví, tak z imperiálních snah německých. Cituje právě dopis Palackého na pozvání do Frankfurtu z r. 1848, když píše o historickém významu činnosti obrozenců: "Pro každého Čecha, jenž nad tímto kusem národní své historie duchovní a politické přemýšlí, je tato historie plna vášnivého vzruchu a vytváří opravdový případ svědomí. Pro každého Evropana je stejně životně důležitá. Měl by ji alespoň znát. Bude mít právo soudit o ní jinak než my. Je to historie, jež trvá dosud. Vytvořila evropský rok 1918. Vytváří rok 1948. Ze stanoviska českého tato sto let stará historie znamená zrození československé politiky, původ prvního českého politického programu národního. Zakládá linku, jež vede k Masarykovi, Benešovi a Československu let 1918 -1948. Vine se podle ní vývoj českého demokratismu a realismu. Ze stanoviska evropského je to historie nejvýznamnějšího kulturně politického démasquage, jímž mohl jejímu zdaru politicky prospět malý národ. Toto démasquage má tři hlavní rysy, jež nesmějí být puštěny ze zřetele: panslavismus je usvědčen českou politikou, ana se právě rodí; usvědčení se děje na základě reálné znalosti Ruska; a uskutečňuje se jménem západní myšlenky demokratické. To jsou tři fakta kardinálního významu." (Václav Černý: Vývoj a zločiny panslavismu)

Havlíček s Palackým jsou propagátoři, zdůrazňuje Černý, austroslavizmu jako optimálního uspořádání tehdejší Evropy, i když pak rakousko-uherská krátkozraká politika donutí Palackého tento projekt opustit.

Pravděpodobně pohled na společnost obrozeneckou, kde byl kladen velký důraz na výchovu národa a to jak po stránce jazykové, literární, umělecké, ale i kultury hmotné (např. osvětové články Němcové) a jeho srovnání se společností komunistickou a postkomunistickou ho musel vést ke konstatování plného morálního úpadku.

Snad by se mohlo namítnout, že jsou srovnávány věci neporovnatelné: elán elitární skupiny obrozenců, kterému sotva odpovídalo i stejné dění a zápal lidových vrstev, s mlčením nebo dokonce kolaborantstvím intelektuálů za komunistického režimu, které by pak mělo za následek morální úpadek národa. Mohl se intelektuál a vůbec občan vyjádřit za Protektorátu a pak za komunizmu s podobnou relativní svobodou jako za Rakouska-Uherska? (Máte pravdu, namítající, Havlíčka poslali do Brixenu. Ale Bressanone je renomované lázeňské místo, alespoň dnes.)

Byly tu skutečné, reálné podmínky, aby celá generace vystoupila rozhodně na obranu morálních hodnot národa, k jeho výchově se stejnou rozhodností a elánem jako obrozenci? A nebyli tu spisovatelé a básníci, kteří potichu tyto hodnoty čtenářům stejně předkládali?

Český duchovní život je poznamenán prostředností, průměrností. V tomto smyslu Černý čte i Haškova Švejka ve svém článku "Král Ubu a pan Josef Švejk, jeho poddaný".

Zde staví proti sobě buřiče, francouzského spisovatele konce devatenáctého století Alfreda Jarryho (bližší na WKP) a jeho kritiku společnosti "prázdnoty, marnosti, absurdity, neoprávněnosti – "prasáckosti" a celkem smířlivého, nerevolučního fabulátora Haška. U Jarryho Černý definuje jeho nepořádný bohémský život jako sebeobětování, které je svým způsobem sebevraždou, "pokračující popravou světa v sobě samém". Král Ubu je pak podle Černého obrazem "člověka-tímto-životem-naprosto-spokojeného. ... Ubu je, přesně vzato, mýtus Zvířecího zakotvení na tomto světě. Mýtus Vykradené hlavy a Zpustlého srdce. Mýtus Střev, jež si lebedí. Mýtus Prázdného ausláku. Mýtus Blba. Je ukázkou člověckosti, jejíž inteligence je veskrze duodenální, dvanácterníková, a jejíž konání je vedeno výhradně pudem k bohatému zažívání a úspěšnému trávení." (Pěkná definice, davám ji tu schválně celou.)

V porovnání s králem Ubu je Haškův Švejk "drobný lidový človíček skrovných obzorů, ale veliké praktické zkušenosti, mravních rozměrů kolibřích, ale chuti do života nadmíru zdravé, kterého válka postaví před drtivý úkol ubránit svůj holý život před nejstrašlivější mašinerií společensko-mocenských sil a před násilím všech posvěcených i neposvěcených vrchností světa: Švejk proti všem Ubuům zeměkoule. A ukazuje se, že si s nimi ví docela dobře rady: má svou osobitou empirickou metodu, jež je přesně vzato metodou slabocha v boji s obry. Je jistým poťouchle vtipným druhem "strhávání lživých masek", usvědčování ze lži, kterému nebudeme hledat jméno, neboť je již má, má je od něho, neporovnatelné, dokonalé – Švejk "„švejkuje“." (Také pregnantní definice, cituji ji taky celou.)

Ale kromě této demaskující tendence postava Švejka není ničím jiným, neobsahuje nějakou ideu revoluční ideologické změny nebo buřičství. Černý ho definuje právě jako malého mazaného Čecháčka. A propos, termín Čecháček užíval již Havlíček ve svých dopisech z Ruska, kde ale tak popsal názor ruských slavofilů na malého Čecha, člena bezvýznamného slovanského národa.

V této stati se jasně rýsuje ideál Černého umění jako účelového prostředku mravního zdokonalení a revolty a role umělce, který v nesmlouvavém postoji vůči útlaku nebo zhovadilosti světa má být připraven obětovat i vlastní život.

Neidealizuje tu ale Černý postavu francouzského autora? Je nespořádaný bohémský život, neschopnost nebo nevůle zapojit se do společnosti skutečně bojem za zlepšení společnosti, jejího morálního ozdravení? Měl udělat Hašek ze Švejka aktivního bojovníka proti rakousko-uherské mašinerii, který tak otevírá nové perspektivy morální a sociální obrody, aniž by tak narušil jednotnost samého uměleckého zámyslu? Byl by revoltující Švejk ještě Švejkem?

Černý jistě klade velké nároky jak na umělce, vědce, představitele národa a na národ samý, ale bere při tom dostatečně v úvahu historické okolnosti? Může porovnávat na př. Francii konce 19. stol. s Protektorátem nebo režimem po r. 1948?

Upadl natolik český národ po mravní stránce, jak píše Černý ve svých Pamětech, že je možno ho definovat jako národ "tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách"?

Je zajímavé, že v osmašedesátém problémem morální krize národa, způsobené poúnorovým režimem se zabývají i reformátoři Pražského jara. Mám na mysli hlavně marxistu Karla Kosíka a jeho studii "Naše nynější krize", kde v kapitole Krize národa klade problém v širších souvislostech, jak vnitropolitických tak mezinárodních. Kosík upozorňuje na nebezpečí, hrozící národu, stát se z politického subjektu jen živořícím objektem, protože "ztratil paměť a perspetivu". Také Kosík navazuje na tradice Obrození, kde je poprvé položena otázka bytí národa, neredukovatelného na pouhé vlastenectví, politiku, nebo pouhou morálku nebo kulturu. "Jde o bytí člověka, o pravdu lidské existence, o opravdovost všeho konání." To je linie, kterou načrtl Hus, Komenský, Havlíček, Masaryk.

Nakolik je je jeho přístup plnější, jdoucí k samým kořenům než moralizování Černého, který hledá vinu z úpadku hlavně v selhání kultury a jejích činitelů, nemusím podotýkat.

Krátce na závěr.

V článku "Král Ubu a pan Josef Švejk, jeho poddaný" v nesymetrickém porovnání autorů a jejich díla Černý hledá potvrzení své téze o roli intelektuála jako představitele oné obrodné mystické morální vlny, která smetá staré ztrouchnivělé přežitky statické společnosti duchovního nevolnictví a zapojuje se tak do tvořivého procesu života, který tíhne k zdokonalení. Intelektuál musí sám hořet, aby mohl zapalovat a nevadí, jestli při tom požáru uhoří sám. To je více méně smysl jeho interpretace Jarryho. O Haškovi se nezmiňuje.

Dvě postavy, král Ubu a Švejk, jsou těžko porovnatelné už pro svou podstatu; jeden je obrazem nenasytnosti a zároveň spokojenosti blahobytu, buranské ignorance měšťáka, druhý – Švejk, je zas Černým pasován na typ malého vychytralého lidového Čecháčka. Ubu, už proto že je vládcem té statické měšťácké společnosti, nemá v sobě ani zárodek nějaké snahy věci měnit. Švejk také nemá nějaké světaborné úmysly, snaží se zachránit svou kůži ve válce. Dvě literární postavy, z nichž je každá jiného sociálního postavení, jiné kultury, má jiné existenční tendence. Černý je spojuje násilně tím, že poukazuje jak je Švejk schopen svou lidovou chytrostí vyhnout se šikanování moci různých Ubů, ale není schopen ji porazit, smést z jeviště. Tímto spojením dvou postav, literárně nemajících nějaké genetické vazby, se Černý ocitá mimo literaturu, přenáší problémy na mimoliterární pole sociální úvahy. Jistěže kritik si může něco podobného i dovolit, ale pak zavádí čtenáře na území svých představ o roli literatury a spisovatele, zcela svévolně, bez jakéhokoliv záchytného bodu v textu samém. Což moderní literární kritika nedělá. Osudy dobrého vojáka Švejka jsou opravdu unikátní dílo světové literatury. Dodnes se nemohou bohemisti dohodnout, ke kterému uměleckému směru je přiřadit. Jde o české dada nebo o navázání na tradici českého lidového humoru? O jaký žánr a styl se jedná?

Černý, spíš než by literaturu interpretoval, vysvětloval, ji používá jako materiálu pro podporu svých tezí.

Švejk je pak definován jako Čecháček, vychytralec z lidu, zdánlivý blbec, což je ale typ neodpovídající oné české průměrnosti a nedovzdělanosti a mravní a charakterové slabosti, nedostatku odvahy se vzepřít násilí, kterou pranýřuje v úryvku Pamětí. Černý tu se zjevnou nonšalancí posunul význam výrazu.

Takže vyvstává otázka, kdo je vlastně ten Čecháček? Byl a je jím Čech, příslušník malého národa, tak jak se dívalo ruské panstvo na Havlíčka, jak vyplývá z jeho dopisů, které Černý cituje jako ukázku ruské namyšlenosti? Byl jím mazaný Švejk anebo ke všemu se bezzásadově přizpůsobující občan za totality? Koho tím Čecháčkem profesor Černý mínil?

Zaslala: Informace