čtvrtek 12. července 2012
Jdi na západ, mladý člověče! (školní historka z nové doby)
Když se naše dcerka Terka vymanila z okovů základní školy a s prvním přívalem svobody stanula v září roku 1990 na palubě prestižního gymnázia s výbornou pověstí, mysleli jsme si, my rodičové, že má nejhorší za sebou. Jak šeredně jsme se zmýlili!
Už první třídní schůzka ukázala, že nastaly problémy. Pan třídní profesor, takto matikář, se zlobil, že dcerunka je nesoustředěná, čte si pod lavicí, nesleduje výklad. Odměnou jí byly trojky, čtyřky, ba i pětky, občas to vypadalo na vyhazov. Ale tak daleko to nedošlo. Jenom nám pan profesor doporučil, abychom se sami zamysleli, jestli má význam nutit ji do studií, jestli bychom ji sami nevzali z ústavu.
Ale my že ne, že samozřejmě využijeme nabídky (míněné jako hrozby) pedopsychologického vyšetření. To však ukázalo, že dcerka má předpoklady i ke studiu vysokoškolskému. Pan profesor vyjádření nekvitoval s povděkem. ("To je zajímavý, podle toho vyšetření je každý cikán génius".)
A tak jsme dále bojovali, zdálo se že nerovný boj. ("K maturitě ji stejně nepustíme.") I z té matematiky byly stále trojky, čtyřky. U tabule Tereza sice příklad vyřešila, avšak ne postupem, který se učili ve škole. A to bylo špatně. Podivuhodně však, když přišla cizí hospitace, vyvolával pan profesor dcerku k tabuli a s tajuplným úsměvem ("to jsme ještě neprobírali") jí dával špeky, které na místě vyřešila. Před návštěvami se vytahoval. Při písemkách jí stál za zády a kontroloval, jestli nepodvádí. Nepodváděla, ale nebyla při tom schopná normálně pracovat. Na vysvědčení dostala čtyřku.
Ale pak se do matematiky zakousla. A v dalším pololetí jí vycházela jednička! Ale to nejde. Nelze zlepšit známku o více než o dva stupně. Tak teď ti dáme za 2 a na konci roku ti to připočteme k dobru. Dcerka polevila, a na konci roku jí to vycházelo na 3. Tak jí pan profesor průměr vylepšil. Tři a jedna je, no honem, honem, kdo to ví? Dostala opět čtverec.
Jako poslední záchrana se nám jevilo poslati dcerku učit se do nějaké jiné země. A když jsme si přečetli o programu A.I.S.E., nezaváhali jsme. Terka napsala esej v angličtině, přiložili jsme osvědčení z Mensy. Sehnali jsme formuláře, potvrzení, schrastili peníze. Dcerka šrotila anglinu - měla cíl. Poslední problém: Jak to sdělit ve škole.
Ano, problém. V normálním světě bychom se chlubili: Holka nám pojede do Kalifornie, vybrali ji na roční studium na High School, heč, ta je chytrá a šikovná! V závistivém zaprděném českém prostředí jsme se s tím tajili. Věděli jsme proč.
Drobná příhoda s němčinou: Dcerce "vycházela" známka mezi jedničkou a dvojkou. Na vysvědčení na konci třetího ročníku dostala za tři. Důvod? Ten paní profesorka sdělila. "Nemůže mít všechno." Jede do Ameriky, tak nemůže chtít ještě dvojku z němčiny!!!
Nejvíc se ovšem vyznamenala paní ředitelka, jejíž jedinou kvalifikací pro zastávání tohoto fleku nejspíš bylo, že nebyla v KSČ. Předcházející ředitel, který pověst a úroveň ústavu vybudoval, po Listopadu (jako komunista) odešel... Paní ředitelce jsme napsali na Á čtyřce dopis, kde jsme vysvětlili situaci a poprosili o přerušení studia. Pan třídní profesor nám papír po týdnu vrátil s tím, že nemůžeme žádost napsat ručně, musí být na stroji, a že musíme použít oslovení "Vážená paní ředitelko", nikoli neslušně "Vážení".
Měli jsme zajištěnou hostitelskou rodinu a školu v USA, americké vízum, povolení ministerstva školství, zvlášní povolení na nákup valut (tehdy ještě) od ministerstva financí. Měli jsme valuty a letenku. Očkování a zdravotní průkaz. Měli jsme všechno. Už jsme pomalu začali balit kufry. Opravdu si ti kreténi mysleli, že kdyby včas nepovolili přerušení, že bychom to všechno stornovali???
Opravili jsme ždané. Za dva týdny došla odpověď. Byla vskutku psaná na stroji, ovšem oslovení "Vážení rodičové" se jaksi nenacházelo. Obsahem bylo, že tedy nám to milostivě povolují. Avšak až se za rok dcerka Terka vrátí, už nebude na škole třída jejího zaměření. Prostě jí to na rok "přeruší", ale nebude se mít kam vrátit. Čímž se elegantně zbavili nepohodlné osoby.
A tak Tereza letěla za svou životní šancí. Přes všechny peripetie vydržela a po roce se vrátil jiný člověk. Ono to americké školství má také své mouchy - ale poprvé tam byla pedagogům partnerem. A podařilo se to, čím je anglosaské školství známé: Zapálilo v ní svíci.
Poslední maturitní rok v Praze si dcerka už odbyla na soukromém Gymnáziu pod Vyšehradem, kde potom odmaturoval i její brácha. (Kovanic na střední školu? To snad ne!)
A ta svíce v ní pořád svítí.
A ty české prdy tu stále smrdí.
(Poprvé vyšlo na Neviditelném psu 3. srpna 2000)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
26 komentářů:
Úspěch ti nikdo neodpustí, přítel nikdy!
čestv 6.15 SELČ jdu jistit čistotu komor.Poslední dobou se dost dbá.
Lidičky zlatý, slečno Terezko i rodiče! Jste úúžasní a ten paján na vítězství v takové absurdní, blbé, idiotské, otupující, samoúčelné, mstivé bitvě je naprosto zasloužený!
Horší, zoufalé je, že se něco takového po Listopadu u nás dělo. Zapšklý zakomplexovaný kantor, ano... ředitel neodpouštějící žákovi, že se z jeho (?) školy hodlá vymanit...třídní deptající žáky tím, že stojí z a n i m i ... ano. Ale tohle všechno zároveň, na jedné škole, v Praze, a bez zásahu shora či z řad rodičů a vůbec - ?! Ku*va. Pevný stisk ruky všem a pokud budu moci vyjádřit jakkoliv svůj obdiv téhle rodině, jí samotné, bude to - jsa postarší gentleman, vyjadřuji se občas starobyle, leč poctivě - pro mne ctí. Domluvil jsem.
A ve svém městě ani v Brně jsem v nejmenším nic takového nezažil ani o tom v tom rozsahu neslyšel. Ani mí potomci. Opět hlavní město jako v něčem nejhorší - ?
Já bych zas chtěla slyšet "l'altra campana", a to mínění paní Tess. Problém vztahu žáka - učitele - rodiče je značně složitý a těžko se mohou dělat nějaké všeobecné vývody. Moje zkušenosti jako matky - ke všemu cizinky, pro kterou italská škola byla dost otřesným objevem, jsou v případě dcery a syna dost rozdílné. A to jak pro rozdílnost jejich charakterů, tak proto, že učitelé a pak profesoři byli odlišní, měli i jiné pedagogické názory a jiný charakter.
Celkem mohu říci, že k žádnému pronásledování nebo šikaně nikdy nedošlo. Dcera je povahy mírné, syn už od malička byl zvyklý si svá práva nebo požadavky obhájit dost značnou výřečností, takže nakonec i učitel musel rezignovat. Až na případ při maturitě dcery, kdy se jí předseda externí zkušební komise vysmíval, že má nabiflované věci, kterým nerozumí. To ji, chudinku, značně deprimovalo a znejistilo. Ale pak na vysoké zareagovala s elánem a předsevzetím, že si něco podobného nenechá víc líbit. Předseda komise, starý zakomplexovaný kantor odněkud ze Sardinie, si zřejmě chtěl na dceři dvou profesorů schladit žáhu a ukázat, jaký je pašák.
Jak jste se cítila Vy, když si Vás brali kantoři na mušku? Jak jste reagovala, co dělal otec?
Jistě, odjet do USA na studia vyžádalo u tak mladého děvčete velkou kuráž . Ale nakonec to byla pozitivní zkušenost, že?
Milá informace, byla jsem vždy dítě povahy mírné a lítostivé, ideální objekt pro zakomplexované učitele. Ale nebylo jich tolik - jen jsem měla opravdu smůlu na třídní na druhém stupni a na gymnáziu. Gymnázium bylo, jak nám neustále opakovali, výběrové - teda dokud neodešel starý ředitel a ředitelka ho během následujících čtyř let zvládla dokonale pohřbít.
Jak jsem reagovala - no, učitel je dospělý člověk, a tam jsem jako žák nic neřešila. To by stejně nic neznamenalo. Myslela jsem si svoje a snažila se přežít. Náš třídní se k nám ke všem choval jako ke svým poddaným, takže jsem nebyla až taková výjimka - jenže já na podzim v prváku 14 dní chyběla, a tím jsem se zařadila mezi ty "beznadějné případy" co na to prostě nemají. Otec taky nenapsal, že třídní měřil přes metr devadesát a využíval to, aby se díval na lidi svrchu.
Spolužáci byli relativně fajn, i když jsem s nimi neměla moc společných témat. S předměty jsem tak víceméně válčila, ten správný trik na to, jak se učit, jsem zjistila až právě v USA - i když tam to bylo i tím, že jsem byla chválená za snahu, i když ze začátku byly určité jazykové problémy - to mě strašně nakoplo. Zase ten systém má jiné slabiny, když někoho nemotivuje pochvala, tak ho prostě vůbec nenutí se učit.
No, zpátky do Čech - největším zadostiučením pro mě bylo, když jsem po návratu z USA šla koncem prázdnin do své staré školy kvůli papírům do nové školy - můj bývalý třídní to měl jako nový zástupce ředitelky na starosti. Komunikovala jsem s ním jako se sobě rovným a on z toho byl úplně rozhozený. A to stálo za to.
Myslím, že dneska, alespoň tady, si už kantoři nemohou ten postoj vševědoucích a všemocných pánů moc dovolovat. Doby se změnily, tak alespoň mi říká dcera o svých dětech. Vnuk je asi jako můj syn, taky má pěknou vyřídilku a klidně se kantorovi, když nemá pravdu postaví. V posledním pololetí za to dostal sice trojku z mravů, ale za to se stal hrdinou třídy, protože ji hájil proti nespravedlivému nařčení.
Líná huba holé neštěstí. To platí už od malička. Taky jsem byla pro to, aby se vnuk kantorce neomlouval, v neprávu byla ona, když si na třídě vylívala špatnou náladu. No, a obešlo se to. Paní kantorka to spolkla a teď kluk dostal za mravy zas jedničku (totiž v Itálii desítku, to je nejvyšší známka).
V každém případě gratuluju, měla jste odvahu.
Talijáni říkají (prosím o prominutí své opovážlivosti): Chi non s´avventura, non ha ventura - Kdo se neodváží, tomu se nepoštěstí - ano, my to máme tak, jak vás to teď napadlo. A stručněji, co? A eště blíž je: Con la lingua in bocca si va dovunque. Ale to se ani neveršuje - jenom, že S jazykem v hubě dojdeš kam chceš.
A je to jeden z jasných tragických důvodů, že jsem to v životě nikam v žádném ohledu nedotáhl. Že se mi dostalo tzv. slušného vychování, nemluvit nejsi-li tázán, nevytahovat se, slušně a s úsměvem čekat, až budeš vyzván, šéfem či kýmkoli starším, chodit slušně a čistě oblékaný a ostříhaný... a neštěstí hotové, k tomu srpen 69 - a už je zaděláno celoživotně. Tož tak.
To mne vychovávali taky tak jak Vás. Maminčino obligátní bylo: "neodmlouvej!" A tak jsem byla tichá, nikdy jsem si nedovolila vyslovit svůj názor, natož protestovat. A k tomu pak ještě poúnorová situace.
Teprv v Itálii jsem se naučila mluvit, hájit se, naučila jsem se sebevědomí.
Takže pak maminka nade mnou spráskla ruce: "Holka, tobě ale narostla huba. Vždyť jsi byla vždycky taková tichá!"
A tak děti taky od začátku se naučily mluvit, hájit se, vysvětlovat, aby se nedaly zakřiknout. U kluka mě to bavilo, když se mi snažil dokázat, že koupit mu nějakou hračku, je pro mne dokonce výhodné anebo proč mu mám dovolit, co se mi právě nezdálo pro něj vhodné. Byla to v podstatě taková hra, stejně jsem se nechala přesvědčit jen když jsem byla svolná něco koupit nebo povolit.
U nás se říká "Líná ústa, holé neštěstí". Člověk se musí bránit jako lev, když je v právu a nebo, když někde je a neví, kde co je, tak se musí zeptat, než někde bloudit jako bludný Holanďan.
Logika historie I
Již včera ráno jsem se pozastavila nad článkem prof. Petra Příhody na Neviditelném psu O „logice dějin“ a morálním zlu.
Hlavně mne udivila neopodstatněná lehká posměšnost, s jakou likviduje slova prezidenta Klause o odsunu Němců jako "logickém vyústění tragické kapitoly českých dějin". Prof. Příhoda hovoří v této souvislosti o dvojím lapsu prezidenta. A to:
1/ prezident nebere v úvahu rozdíl mezi zlem fyzickým (přírodní katastrofy) a morálním (lidským děním)
2/ má přílišnou "víru v "logiku" dějin, které se mu pak jeví jako možná velkolepý, ale hlavně neúprosně deterministický proces, v němž je jednání jednotlivého člověka zanedbatelnou veličinou".
Když už jsme u těch lapsů - nebo lapsusů - dovolila bych si upozornit, že lapsu nebo spíš jisté inkoherence se dopouští ve své polemice právě prof. Příhoda, definice prezidenta Klauze je
jednoznačná - hovoří o nevyhnutelnosti dějinného procesu, jehož součástí jsou historické události, historická zkušenost lidí a z toho vyplývající morální cítění a dění.
Problém o němž historici a filozofové historie diskutují už od starověku - má historie logiku?
Problém, o kterém se diskutuje i dnes. Na toto téma se hovořilo, abych uvedla alespoň jeden příklad, na vědeckém symposiu v Neapoli, věnovaném dílu německého filozofa O. Spenglera Der Untergang des Abendlandes (Zánik Západu). Spengler tvrdil, že nad povrchem dějinných událostí existuje logika historie, která nám nejen dovoluje pochopit jejich souvislost, ale zároveň umožňuje i předpovědět budoucnost. Spenger navazuje na Hegelovu odpověď na otázku, zdá má historie smysl a účel, na Hegelovo, že historie je dialektickým seberozvíjením absolutní Ideje prostřednictvím věčného boje protikladů.
Profesor teoretické filozofie V. Vitiello na neapolském symposiu konstatoval, že dnešní myslitelé a veřejní činitelé se dívají na dějiny jako na jeviště trosek tisíciletých imperií jako Palmira,
Kartágo, Řím, ale nedovedou si položit otázku proč, jaký je smysl nejen světových dějin ale i našeho dění. Nedokážou hledat spojení mezi příčinou a následky, mezi reakcí a protireakcí. ˇ
Ustředním problémem je dnes vůbec si tu otázku položit.
Prof. Příhoda vidí historické dění, jak alespoň vyplývá z jeho článku, jako jednotlivé epizody, roztříděné do příslušných, nijak mezi sebou nekomunikujících škatulek, do kterých je sám roztřídil, a zdá se, že nechápe souvislosti mezi tím, co se dělo po květnu 1945 r. s událostmi předešlých deseti-dvaceti let.
Logika historie II
Tento podstatný únik prof. Příhody od problému dějinných souvislostí se mi vyrýsoval ještě zřetelněji včera večer při shlédnutí třídílného dokumentárního filmu o nacistickém Německu.
Zvlášť druhý díl o nacistické rasové politice, vyhlazovacích táborech, o pokusech Mengeleho, ve které byly použity dobové záběry z amerických archivů, byl skutečně otřesnou podívanou. Slovo nezvládne vyjádřit plně to, co ukáže přímý filmový záběr z Auschwitzu, z židovských ghet. (Dala bych vám odkaz na program, ale italská RAI TV ho stejně neotevře, jak jste se někteří již mohli přesvědčit.) Mohu vás ubezpečit, že to jsou snímky, které hrůzností překonaly všechno, co jsem dosud viděla.
Je skutečně možné hovořit o tom, co se dělo v Čechách nebo a Moravě v květnu pětačtyřicátího, aniž by e vzalo v úvahu, z jaké historické zkušenosti české země tehdy právě vycházely?
Jak je možné posuzovat jednu stranu z hlediska morálky a zapomínat na morální zvlčení na straně druhé? Rozškatulkovat dění jednoho celistvého období tak, aby se události od sebe izolovaly?
Příhoda také stojí nad zříceninami Třetí říše jako nechápavý divák a jediným kompasem k orientaci je mu katolická morálka. Jistě by přispělo , kdyby našel správné kriterium jejího použití, kdyby své měřítko aplikoval na německé náboženské ariánství, které vyzdvihovalo nadřazenost povolané rasy, a jehož aplikace v praxi vedla k vyhlazování celých etnických a náboženských skupin, k zvěrským pokusúm na dětech, k zneužívání podřazených národů ke svému prospěchu, k plánování jejich pozdnějšího odstranění. Tato politika rasové nadřazenosti dolehla tvrdě i na Protektorát. Připomeňme si jen represivní sankce proti čekému obyvatelstvu za atentát na Heydricha.
Dokud bude prof. Příhoda držet historii rozdělenou ve svých izolovných škatulkách, nebude mu k ničemu ani poměřování morálními principy věřícího katolíka.
Historie a filozofie historie jsou vědecké discipliny se svými metodami, ale i laik by mohl historické souvislosti mezi obdobím německé okupace a dalším vývojem situace v pětačtyřicátém pochopit.
Asi tak...
Historie –učitelka národa? I
Při procházce po českém internetu jsem našla článek „Právo na dějiny proti dějinám bez morálky aneb Boj pokračuje.“ od Rudolfa Kučery (Revue Prostor 2007) o situaci české historiografie za reálného socializmu a dnes. Při čtení článku mu vyvstala řada otázek. V čem, podle autora, spočívá práce historiografa? Má být jeho práce politicky, ideologicky, výchovně angažovaná?
Již před rokem jsme tu vedli debatu o tom, nakolik historiograf vkládá do své práce, i přes snahu být objektivní, svůj světonázor, již při třídění materiálu a pak při jeho následovném zpracování a interpretaci. Uváděla jsem tenkrát práci francouzského historiografa Marca Blocha Apologie pour l'histoire ou Métier d'historien (Obrana historie aneb Řemeslo historika), který je považován za jednu nejvýznamnějších autorit v oblasti metodologie historiografie.
Co je hlavním úkolem, který si vytyčuje historik? Podle mého je to poznání dějinných událostí, jejich co nejhlubší prozkoumání. Prvním předpokladem pro jeho práci je svoboda výzkumu, svoboda vyjádření, nezávislost na vnějších silách, politických, ekonomických nebo jiných.
Nelze nesouhlasit s kritikou pana Kučery (signatáře Charty 77 a dokumentu „Právo na dějiny“, že minulý režim nutil historiky vykládat historii v souladu s marx-leninskou ideologií. Pan Kučera ale, k mému údivu, místo aby poukázal na marxistická schémata třídního boje, revolučních hnutí, se soustřeďuje na nacionalizmu, jako hlavním negativním příznaku, který vypracovává obraz národa ohrožovaného ve své existenci vnějšími nepřáteli. Není mi dost jasná věta, kde říká: „. Konstrukce obrazu národního nepřítele byla násilná a účelová, protože šlo o politickou zakázku, která měla ospravedlnit státní zásahy proti určitým skupinám obyvatel, společenským organizacím či spolkům.“ Pokud si pamatuju a můžu ověřit na textech té doby, hovořilo se o třídním vnitřním nepříteli. Ani „češství“ nebo slovanství“ nebyly zdůrazňovány jako spíš přátelství a pospolitost s národy a státy východního bloku, včetně NDR a Maďarska.
Situace se nezměnila, podle autora, ani po 1989 r., jen je víc zdůrazňována erudice, vědeckost, popis kauzálních řetězců událostí.
II
Co mu nejvíc vadí je, že „ mnozí se začali ohánět jedinou možnou vědeckostí, kauzálním, údajně hodnotově neutrálním výkladem. Jenže základem této vědeckosti se ve skutečnosti stal mravní relativismus: v každé době prý existovala jiná morálka a zkoumání minulých dějů je myslitelné jen jako popis kauzálních řetězců, z nichž jsou ovšem úzkostně vylučovány nejen veškeré hodnotové, ale i věcné souvislosti, které by pokazily výsledný černobílý obraz nacionální mytologie.“ Mně se zdá přirozené, a odvolávám se na Blocha a nynější italské historiky, že historiograf se snaží proniknout do kultury a nálad toho období, kterým se zabývá –pochopit člověk oné doby – a neaplikuje na tehdejší myšlení úsudky a tendence politiky doby dnešní. Nevím, jestli jsem dobře pochopila, ale když píše „ proti takovému způsobu myšlení o dějinách a způsobu jejich výkladu, kde převažuje snaha zformulovat dějinné události – především od konce první světové války – tak, aby nebylo nutné jakékoli vyrovnávání se s dějinami, jakékoli pochybnosti o některých událostech, jakékoli úsilí o mravní vzestup národa. Stačí naučit se základní fakta, znát sled událostí a být přesvědčen, že všechno bylo tak, jak být muselo.“ má na mysli, že historik by měl ukazovat i na cesty, jak by byly měly historické osobnosti v minulosti jednat a jak by se měly historické události vyvíjet.
Nevím, jestli si Autor uvědomuje, že zde překračuje limity práce historika – při kritice činnosti osobností minulosti, poukazováním na jejich chyby, je zde jasné riziko, že z jeho práce se stane politický pamflet anebo že překročí hranici mezi historií reálnou a historií alternativní.
Historie, totiž výklad dějin má mít podle Autora výchovné cíle – osvobodit Čechy od jejich nacionalizmu, otevřít jim perspektivy evropského myšlení a jednání, má se navrátit k tomu, čím historie vždy také byla, totiž učitelkou života a jeho hodnot.
Řekla bych, že to jsou úkoly politiky, ne historiografie svobodné, volné, nepodřízené politickým zájmům různých nátlakových skupin. Tak se historie nestává učitelkou ale znova služkou, i když jiných pánů.
Oprava:
mi vyvstala
pochopit člověka
No, krása. Kopratina, kopretina, informace, kopretina, kopretina, kopretina, jakub, ko,ko,ko,dák a dokola kolem. "Napříkad tlachavé ichtylky.
Tlachavý ichtyl spotřebovává velké množství času a zpravidla velmi rychle otráví publikum, takže se není schopno koncentrovat a myslí jen na to, jak ho usmrtit nebo alespoň umlčet. Navíc je tlachavého ichtyla umlčet těžko, na každý pokus o ukončení jeho monologu reaguje popuzeně, protože to vnímá jako krácení na svých právech a také jako křivdu, protože neví, že není vynikající odborník, ale jen odpornej slovníkář, co nedovede vyžvejknout myčlenku, jen goglovanej žvejk".
bezva den, čest v 6.40
Krásně!
Nejdřív: vyhoďme trolly, co tu prudí, pak: vyhoďme ichtyly, co tu odporně slovníkaří!
A potom tu bude klid a ticho, takové krásné ticho, až mrtvolné. To občas naruší jen radostná zpráva EK o stavu svého mašinkvéru.
Merně tu hledám ctihodné stálé štamgasty. Nikde nikdo. A tak sem zas vtrhli trollové a zůstal tu jen odporně slovníkařící ichtyl.
Vakuum chce být naplněno, jakkoliv.
Jo, to jsme to dopracovali!
Informace: Prázdniny, sluníčko, houby, les, rybník, kdo by vysedával u počítače?
No, já za pár dní jedu taky. Tak můžete zavřít hospodu.
pro:informace řekl(a)...
Krásně!
Nejdřív: vyhoďme trolly, .....................jen radostná zpráva EK o stavu svého mašinkvéru.
Tak pozor, ne svého, ALE vašich ano VAŠICH!! Jsa dobře placen a spokojen. Naleštěno, dopočteno, jdu do...........MŮ !!
čest v 13.36
Já sice u PC vysedávám, ale nemám moc času na brouzdání internetem. Z nedostatku zakázek jsem vzal práci na úřadě... fuj. Sotva si to tu stíhám přečíst, dnes už ani to ne, natož pak reagovat.
Infirmace, je E.K. klon?
Žibřide,
EK píše moc málo a pořád totéž, takže je těžké něco určit. Já to poznám jen podle způsobu písma.
Tak jste práci našel, to je dobré. I když, chápu, se Vám nelíbí. Snad se časem něco pohne a najdete zakázky zas.
Já balím kufry a zařizuju poslední věci. Tak nashledanou.
Ž, ale hlavně, že existujete a občas čtete a vyděláváte, no!
I, vozíte s sebou mobilní computer čili nikoliv? Budete (úplně) mimo, a pokud, jak dlouho, sím?
Note book s sebou vezu, ale omezím silně provoz. Budou na něm působit i vnuci a tak bych utratila mailand. kdy se vrátím, zatím nevím.
Nakonec bych chtěla ještě říct, že Rick Rude the sexiest man alive nebude nějaký klon našeho Sudeťáka. Jeho vzhled tomu rozhodně nenasvědčuje.
http://4.bp.blogspot.com/_kx5e3GvgzpA/TUyVyvRLIlI/AAAAAAAACDU/3Np0jG0WbHA/s1600/73_rude.jpg
Tak jsem se asi spletla. Sorry. Omlouvám se.
Ale ovšemže není. Mne by to ani nenapadlo...
Okomentovat