úterý 24. února 2015

Velké prádlo

Ten tehdy náš barák dnes

Ten náš dvouletkový barák s okrovou omítkou a červenou valbovou střechou v liberecké ulici Ant. Beera měl dva vchody, tři obytná podlaží a na každém patře dva byty. A ve sklepě jednu prádelnu. Takže na velké prádlo se dostalo tak jednou za dvanáct tejdnů. Velce se totiž právalo v neděli (volné soboty ještě nebyly vynalezeny).



Prali jsme my dva s mámou. Táta se od nás odstěhoval, když mi byly tři, a starší brácha studoval ve vzdálené Praze. Prala tedy hlavně máma, ale nemyslete si, i já jsem se přičiňoval, i když jsem byl malej. Tak od deseti let určitě. K mým povinnostem patřila i tak zásadní věc, jako bylo uvést tu strašnou spoustu studené vody do varu. A vody byla strašná spousta, protože jednak jsem musel zatopit v krychlovité konstrukci vyvařovacího kotle, a jednak pod samotnou pračkou, která byla skutečně velká. No – aby se do ní vešlo velké prádlo, že.

"Zatopit" znamenalo jít do vedlejšího sklepa a nanosit patřičné množství uhlí. A naštípat polena na třísky na podpal. Na rošt se rozložilo Svobodné slovo z minulé soboty (brali jsme než sobotní noviny), na něj třísky, pak větší polena a nakonec kousky uhlí. (Později se muselo ládovat už jen uhlí. Později – ale ne tak pozdě, aby vyhořel ten základ...) Zapaloval jsem už sám, a byl to pro mě vždy trochu posvátný okamžik. A trochu obávaný, protože nikdy nebylo sichr, že se připravená potrava ohně patřičně rozhoří. Tak tedy – začátkem zlatých šedesátých let jsme už nerozdělávali oheň třením dřívek či vrtěním lukem. Měli jsme už k dispozici moderní sirky, vlastně bezpečnostní nefosforové zápalky.

Ještě dříve se však musela do kotlů napustit voda, což mě velmi bavilo. Nastříkala se tam tlustou gumovou hadicí z vodovodního kohoutku. To šlo samo! V polokulovém vyvařovacím kotli vesele vířila, do válcovitého tělesa pračky temně hučela. Někdy se stala nehoda, že hadice vyletěla pod tlakem z kohoutku, a to pak stříkala voda po celé prádelně. Ale žádná škoda nenastala, protože betonová podlaha měla sklon do odtokového kanálku, krytého mřížkou. Jenom se prostě muselo začít topit až potom. Jednak, aby se ohněm nepoškodily kotle, a pak, aby se nezmáchalo i dříví na podpal nebo uhlí. (Novin bylo vždy dost.)

Když bylo zatopeno, tedy nikoli vodou, ale když už oheň stabilně hořel, musel jsem se pořádně umýt. Abych totiž uhelnými šmouhami nezaprasil špinavé prádlo při transportu z bytu do prádelny. Taky jsem tam nosil všelijaké další pomůcky a zdroje. Například nastrouhané mýdlo. Ano, milé děti, prací prášky už existovaly, a to dosti drasticky účinné, avšak na vyváření bylo halt vždycky nejlepší mýdlo s jelenem. Nastrouhané na struhadle, na němž se jindy strouhala třeba jablíčka do štrúdlu…

Technologii praní ovládala maminka, já jí jenom pomáhal. Někdy předpírala – na valše. Dávala prádlo na vyvářku, já jsem směl přenášet dlouhým, na jednom konci zploštělým bidlem kouřící prádlo do pračky. Tak jsem byl silnej. Jenom jsem si toho nesměl dávat moc, aby mi něco nepláclo na podlahu. Nu což, pláclo – nepláclo. Když pláclo, tak se to sebralo. Podlaha byla čistá (mokrá), a vždyť se to ještě vypere! Pračku jsme měli moderní, s automaticky se převalujícím nerez bubnem sem a tam. Jen zkušená pradlena anebo pradlák dovedli v pravý okamžik stisknout veliké červené tlačítko tak, aby se buben zastavil přesně odklápěcí plochou pod odklápěcí částí ochranného plechového krytu. On totiž ten buben po vypnutí elektřiny setrvačností ještě trochu škytl a zastavil se o kousek dál. O takový kousek, že nešel otevřít...

Nu ale pak prala pračka už sama. Když maminka usoudila, že jest dopráno, šlo prádlo na vymáchání do jedné ze dvou kádí. Šlo vlastně o obrovskou vanu s kolmými stěnami, uprostřed rozdělenou na dvě části. Naplňování obou kádí vodou bylo rovněž velice důležitou prací mě svěřenou. Jakož i to máchání. Máchání se provádělo ručně, a to pohybem, který je dnes znám toliko ve fitkách. Když se máchaly velké kusy jako například cejchy, tak se samozřejmě použilo i onoho multifunkčního bidla, připomínajícího úzké pádlo, jež má určitě nějaké správné jméno, na které si ovšem už po půlstoletí zaboha nemohu vzpomenout. No a jednou vymáchané prádlo se pak přebidlilo do druhé kádě, kde se vymáchalo zcela dočista.

Načež šlo prádlo do ždímačky. Ta byla rovněž velice moderní, s kolmo nastaveným bubnem, takže se do ní dávalo prádlo jednoduše. Jenom se muselo pečlivě volit, jak nastavit setrvačné hmoty, páč jinak se začal buben ždímačky velice zmítat a bubnovat. Pak se musela pračka zastavit a provést přerozdělení hmot. Aby ty hmoty nebyly předimenzované, muselo se vlastně ještě po druhém máchání prádlo ručně předždímat. No, vlastně žádné "před". Ždímal jsem, co to šlo. I tak ze ždímačky teklo gumovou trubkou nejdříve dost vody, později méně a méně, i když se točila stále rychleji, pak jen čůrek a pak už nic a bylo vyždímáno. Prádlo šlo do škopíčku a ve škopíčku se pak šlo sušit. V létě se sušilo venku, v zimě ve vedlejší sušárně, kde jsme měli i mandl, ale to by bylo na pohádku od jiného autora, protože já jsem nikdy nemandloval.

Tady jen podotknu, že jsem mnohem později, při studiu na elektroinženýra (či spíše na "padesátku") přemýšlel, jak to, že v našem baráku nikdy nedošlo v prádelně k úrazu elektrickým proudem. Ono to bylo všechno dobře zapojené, izolované a přizemněné. A lidi také věděli, že elektřina někdy kope a v mokrém prostředí může i zabít, takže nestrkali prsty, kam neměli a nedělali žádné vylomeniny se samoopravami pod napětím, například…

Praní bylo pracné, fyzicky namáhavé, trvalo dost dlouho, a měl jsem po něm scvrklou kůži na rukách. To tedy po máchání, což bylo mou hlavní náplní práce. Ale zase se při něm dalo tak krásně přemýšlet! Ba přímo filozofovat. Když se prádlo promíchávalo bidlem v kádi, kroužilo pak setrvačností ještě nějakou dobu, než se uložilo na dno. Musel jsem při tom myslet na víření galaxií. A na rozdíl mezi prostěradlem a kapesníkem, které se ale máchají stejně, neboť je u nich rozdíl toliko ve velikosti. (Přičemž nebývá ani úměrný rozdíl v čase k jejich vymáchání. A ve věšení na šňůru je časová úměra přímo negativní!) Mezi filozofickou třídou kapesníků a prostěradel, a třídou cejch nastávala pak i změna kvantity na kvalitu.

A když se různá "média", totiž různé druhy vod vypouštěly na podlahu a mísily se, to bylo něco, jako když v pravěkém oceánu rotovaly prebiotické organely! Tekla přebytečná voda z pračky, vypouštěla se horká špinavá voda z vyvářky, mísilo se to z ledovou vodou, vytékající zpod kádí… a nakonec to všechno vyteklo mřížkou na podlaze.

A když se muselo někdy přiložit pod kotel, tu člověk přemejšlel o té absurditě, že se musí nejdříve zaprasit při práci s uhlím, aby mohl dát vzniknouti bělosti nejbělejší. Tak samozřejmě jsem měl lopatku, ale někdy uhlí upadlo na zem, a pak se mu muselo dopomoci do kotle rukou.

Ale nohy měl člověk v suchu, protože u kádí ležely na zemi dřevěné rošty. Takže i když nebyl velkej, dosáhl hluboko, až tak, že mohl sám zatnout zátku na dno kádě. A později i vytnout, to se ale musel nořit rukou do vody až po rameno. (Zátky nebyly na šňůrce, protože to nebyly zátky, ale dřevěné kolíky, omotané plátýnkem, aby dobře těsnily.) No a taky měl člověk pocit, že všechno dokáže zvládnout, když se dostal do správného taktu! Jak jsem pravil, máchání bylo hlavně na mně. A muselo se správně zorganizovat:

Po prvním máchacím cyklu byla v jedné kádi voda mýdlově špinavá po prvním máchání, ve druhé kádi jen mírně znečistěná, vlastně skoro čistá. Do téhle druhé vody se dávalo příští první máchání. A zatímco se v první kádi vypouštěla první špinavá voda a pak napouštěla čistá voda, přebidlovalo se prádlo z pračky do druhé kádě, kde nastalo první máchání dalšího cyklu. Obě máchání, jakož i vypouštění a napouštění jedné kádě musela proběhnout v době, kdy pračka prala jednu várku. A taky tak rychle, aby nezahálela následná ždímačka. Připadal jsem si někdy skoro jako nějaký kouzelník.

Jenom místo kouzelnické hůlky jsem měl v ruce to bidlo, co nevím, jak se jmenovalo. A! Už jsem si vzpomněl! Říkalo se mu kopist!

Velké prádlo věšela hlavně maminka. S košem jsem jí pomáhal. A věšel i menší kusy prádla ze škopíčku. Ale jinak jsem měl jinou důležitou práci. Vynést popel zpod kotlů. Nejen tedy vynést popelník, ale i pečlivě vymést jak rošt, tak i spodní prostor pro popelník. Muselo být po nás čisto, protože tam bylo čisto i před námi. Jéje, to by byl virvál, pokud by nebylo! A přitom jsem se zase zaprasil…

Poslední mou prací pak bylo zkontrolovat prádelnu, jestli je v pořádku, pak ji zamknout a klíče odevzdat domovnímu důvěrníkovi (náš dům byl "v péči nájemníků"). A podívat se, jestli jsme správně zapsáni v pořadníku zase za další tři měsíce.

Dnes tedy peru i ždímám ve skutečně automatické (vlastně poloautomatické!) pračce. Pračka to dělá za mě, já jen musím správně sektorizovat prádlo a zvolit správný prací prostředek a nastavit přiměřený program. A ta moje dnešní pračka ještě suší, to je vynález! (Kvůli kterému mohu mít obytnou lodžii…) Nu, neželím té dávné dřiny. Snad jen toho zaslouženého odpočinku, kdy jsem ležel v knížkách.

A toho dětského mudrování. Naštěstí mám internet, takže si toho (už ne, a zatím snad ještě ne dětského) mudrování mohu užít i dnes.

Čistotu duše vzešlou ze špíny dní přeje svým čtenářům

\ :-) Šaman

Psáno v Praze na Lužinách dne 24. února 2015