 |
| "Sjezdovka" nad Pláněmi na podzim |
Jenže, jak mi připomněl čtenář, co bydlel na Žižkově náměstí pod horními kasárny: Někdy se čekalo nejen na druhý, ale i na třetí či čtvrtý autobus. No jo, a býval tam nával! Nu, my s maminkou jsme čekávali až na další zastávce za horními kasárny. Lidé, kteří se na Žižkově náměstí rvali do prvních dvou autobusů, dávali totiž šanci tomu třetímu a čtvrtému, aby přijel prázdný na další, vlastně poslední zastávku sjezduchtivých lyžařů, a my si pak mohli někdy i sednout.
Návaly na autobusy byly důvodem, že jsme občas jeli lyžovat na vzdálený Ještěd, který byl na druhém konci města. Což byla větší štrapáce: Nejdříve se šlo čtvrthodinu cestou parkem nad dolníma kasárnama a pak dolů k muzeu, kde člověk nastoupil do tramvaje číslo 3, která mívala v neděli asi čtvrthodinové intervaly. (Jednička jezdila jen na Vápenku, čtyřka do Dolního Hanychova a dvojka jezdívávala v úplně jiné pohádce. Někdy snad napíšu něco o polní tramvaji číslo 5, která končila ve Vratislavicích, či lesní jedenáctce do Jablonce:)
Takže trojka. Jezdila (a dosud jezdí) z Lidových sadů P. Bezruče přes celé město až do Horního Hanychova. Od muzea nějakých dvacet minut. (Stejně jako autobusem do Bedřichova.) A z konečné se muselo stoupat lesní cestou kolem silnice ke stanici kabinové lanovky. Asi osm set metrů se sedmdesátimetrovým převýšením. (Stejně vysoko a sto metrů dál než od autobusové zastávky v Bedřichově k Fučíkovce!) A to ještě nebylo vše. Bylo potřeba stoupnout si na schody před lanovkou do fronty na lístky na lanovku, která plynule přecházela do fronty na lanovku. Po nekonečné době jsme byli vpuštěni do nástupního prostoru, odkud jsme mohli sledovat bystřejší šťastlivce, jak stoupají s lanovkou k Ještědu. Další kabinka byla už naše!
A když se jelo, tak se většinou malému klukovi podařilo protlačit se k okénku (pokud mu lyže držela maminka), a to pak byly, pane, výhledy! Na město, utopené v kotlině mezi horami, na bílé Jizerky, nad které jsme se pomalu šplhali. Poněkud dobrodružné bylo vždy zhoupnutí na středovém nosném sloupu, ale nikdy se nikdo nepozvracel. No a nahoře, nahoře jsme byli skutečně nahoře, protože Ještěd je hora, anžto má 12 metrů nad tisícovku. (Býval v mém dětství trochu vyšší, když se ještě měřil od Jadranu a ne od Baltu.)
Avšak až nahoru se s lyžemi nešplhávalo. Mohlo by se, pokud by se chtělo občerstvit se v horském hotelu se žulovou věží, kde ovšem byla k jídlu a pití uplatněna "horská přirážka". (Vyhořel v lednu 1963.)Nebo se mohlo jít trochu níž než na horu, k Rohanově chatě, jejíž bufet byl poněkud levnější. (Vyhořela 1964.) Když bylo hezky, dalo se posedět na skalkách na suťovém svahu, a pojíst oblíbené řízky s chlebem.
Jenže byla zima, Ještěd byl většinou v mraku a foukalo na něm. Takže se co nejdříve nazuly lyže a po horské silničce, spirálovitě se vinoucí kolem ještědského vrcholu, se sjelo do sedla Černého vrchu. Tady se zase muselo asi dvě stě metrů mírně stoupat mezi vysokými horskými smrky, jejichž větve se skláněly pod mocnou vrstvou sněhu. Panečku, a to byl vzdoušek! Nu a pak byl člověk na vršku a jel po lesní cestě k Pláním. První klesání vedlo od Černého vrchu k Černému kopci. Pak se pěkně vykroužily serpentiny kolem skalek a po nezbytném odpočivadle následoval závěrečný sešup k Pláním.
Lesní cesta tu byla širší než v Jizerkách z Bedřichova do Rudolfova, a taky se více kroutila, takže člověk mohl trochu manévrovat, ale stejně nakonec záleželo na tom, jestli se udrží ve stopě, která vedla přes náramné boule. A tady se mi jednou (asi v patnácti letech) podařilo přivodit si drobný otřísek mozku, když po meziboulovém skoku nevydržela levá lyže a praskla mi pod nohou na dvou místech najednou. Šlo o vadu materiálu, a vrátili nám v jediném libereckém sportovním obchodě v Revoluční ulici peníze, nicméně drškopád to byl náramný. Zejména proto, že zcela neočekávaný. Podlý! A taky byl opruz jít pak z Ještědského hřebenu dolů pěšky.
To byly doby, kdy na Ještědu nebyly žádné sjezdovky, jen velký frajeři (zejména z z Horský služby) sekali patky přímo pod lanovkou na spádnici dolů do Horního Hanychova. Později byly na úbočí hory vyrubány široké jizvy, které mě bolí dodnes, když se na ně podívám, protože pamatuju, jak tam kdysi rostl les.
Sjezdovat se dalo na těch Pláních, kde se směrem do Podještědí skláněla příhodná loučka, dnes vybavená vlekem. Jenže kdysi se muselo šlapat nahoru, a šlapat se muselo, když se člověk chtěl dostat zpátky domů do Liberce. Pláně byly pro mě pamětihodnější místní chatou, která nevyhořela, a kde se vždy slušně vařilo za slušné ceny, takže jsme se tady občas i najedli. Načež následoval sjezd z hřebene směrem dolů, který byl vpodstatě velice jednoduchý. Buďto jste se vrátili kousek nahoru k rozcestí u buku, odkud vedla po boku svahu mírně klesající cesta, nebo jste na tu cestu splužili po spádnici rovnou od chaty Na Pláních. S mírným klesáním se pak člověk dostal přes celý horní svah toho údolí, ve kterém se skrývá Panský lom (a v něm Hanychovská jeskyně). Do osy údolí jste se pak vrátili rychlým, avšak bezpečně jedoucím Tobogánem. Tuhle jsem ho po padesáti letech marně hledal, ale ve spleti lesních cest a turistických značek nenašel. Možná proto, že jsem ho hledal v létě, a nevedly mne stopy sjezdových lyží.
Posledních dva a půl kilometru už bylo vyslověně odpočinkových. Bylo na nich převýšení jen stopadesát metrů, takže jste jeli a mohli se rozhlížet po okolí. Pamatuji si, že tam dokonce na jedné loučce stál pokus o lyžařský můstek. V poslední části, v ulici mezi domky, se člověk musel i odrážet hůlkama, aby mu to jelo. A jelo mu to prakticky až k tramvajové zastávce Spáleniště. Takže to byl z vysokánského Ještěda vlastně mnohem pohodlnější sjezd než z divokých Jizerek!
Jenže se muselo čekat na tramvaj. Ve zpocené a promáčené kombinéze a v čvachtajících lyžácích. Než se člověk dostal do suchého a teplého bytu a suchého a teplého prádla, případně než začal topit v bojleru, aby měl mokrou a horkou vodu, trvalo to přes celé město nejméně půlhodinu!
Ale jo, Ještěd byl dobrej na sjíždění. Ale byl moc daleko. Jizerky byly halt na dotek. Já takovéhle turistické sjezdové lyžování krajinou měl nakonec rád. Jenže ještě raději jsem měl běžky. Ale o tom až někdy příště.
Pěkný zbytek zimy, než nám to dole roztaje, přeje
\ :-) Šaman
Psáno v Praze na Lužinách dne 10. února 2015
Žádné komentáře:
Okomentovat