úterý 4. srpna 2015

Karavan v Jezerní kotlině


V dávných dobách první republiky vodil Jestřáb, vedoucí oddílu Pražská dvojka, své chlapce daleko za město, až do Prokopského údolí. Jedním z oblíbených cílů jejich vycházek se stal Červený lom u Opatřilky v dalejském údolí. Zatímco hoši prozkoumávali jeho prolákliny, obdivovali kamenné slunce a potom sbírali dříví na oheň, seděl Jestřáb na nevysoké zídce, pozůstatku již tehdy zbořeného domu, a psal své příběhy. Ta zídka tam stála ještě v devadesátých letech minulého století, ale už zmizela. Zato se tu objevilo kamenné Bojiště Kurta Gebauera (Polámaní panáčci – prali se všude)



Kamenné ztvárnění dřevěného panáčka
Změnilo se toho hodně v Prokopáku od dob, kdy se tudy se svým oddílem toulal spisovatel Jaroslav Foglar, změnilo se toho dost i od roku 1987, kdy se na blízké Jihozápadní město přistěhovala naše rodinka. Jednoho všedního dne, kdy byla žena Ivana v práci, děti ve škole a já měl turnusové volno, vydal jsem se z Lužin na jih. Chtěl jsem jít tím směrem tak daleko, kam až budu moci. A nejdříve jsem mohl: Přes Velkou Ohradu (kde v té době bylo jen pár domků a ohrada s koňmi) jsem došel schůdnou roklinou na dno Dalejského údolí. Na křižovatce cest jsem pokračoval na jih až k železniční trati, u které se rozléhala zchátralá a částečně už pobořená nenápadně velká továrna s nápisem na klacisistním štítě, jenž hlásal, že toto jest objekt firmy Biskup, Kvis & Kotrba. V jedné z jeho novějších hal se v té době ještě svářely z igelitu pytlíky, jak dokazovala blízká hromada odpadu.

Kamenitý tunel zvolna zarůstá
Přešel jsem trať po nezřetelném železničním přejezdu, který se poznal tak, že ho označoval známý výstražný kříž, a vlaky před jeho projetím houkaly, a občas i zpomalovaly. Pak se mi však do cesty postavila vysokánská kamenná zeď s hustým houštím u své paty. Konec cesty, napadlo mě, avšak věren svému předsevzetí jsem se rozhodl dojít až přímo k ní a sáhnout si na ni. A šel jsem, zákrut cesty  mně vyvedl trochu stranou, a tu jsem ke svému úžasu zjistil, že ona zeď je otevřena ve skále vyraženým tunelem, nad nímž se skví hornický pozdrav "ZDAŘ BŮH". Na druhém konci tunelu se pak nacházel lom, který si po desítkách let znovupřivlastnila příroda. Vysoké stromy a bujný křovinatý porost částečně stínily vysoké vápencové stěny. Později jsem se dozvěděl, že tento konkrétní lom byl prý předobrazem Foglarovy Jezerní kotliny. Bylo tu všechno, jako v té knížce – pouze to jezero si pan spisovatel přibásnil. Avšak – vyčkejte!

Biskup, Kvis & Kotrba
Vyšplhal jsem tehdy po jižní straně toho lomu do rokle Zabitého a pokračoval dál na jih kolem rozvodny Praha - Jih až k Cikánce v Radotínském údolí, odkud jsem se vrátil na rodné Lužiny autobusem. Cesta proražena! Do toho biskupského lomu jsme pak dlouho chodili s dětmi, dokud v jeho západní části nebyla obnovena těžba. Za těch dalších dvacet let se tu změnilo mnohé. Továrna po navrácení původním majitelům chátrala, až kolem roku 2000 několikrát vyhořela. Střechy se probořily, zřítila se západní secesní fasáda. Od té doby slouží areál jakožto cvičák pro airsoftové bojovníky. Vypadá dnes ještě hůře, než když v něm režisér Filip Renč natáčel film Rebelové (2001), pochopitelně ještě hůře než ve filmu Dušana Kleina Konec básníků v Čechách. (1993), kde představoval zchátralou továrnu, kterou privatizačně zdědila lékárnice Ute (Tereza Brodská).

Tehdy snad naposled byla filmově zachycena drtička vápence, jež poprvé účinkovala v televizním seriálu Záhada Hlavolamu (1969) jakožto sídlo Vontů. Ostatně samotný lom za tunelem v onom seriálu sloužil jako dějiště války s Vonty. Protože byl provoz samotné vápenky ukončen v roce 1968, byly v té válce použity originální úzkokolejné výklopné vozíky. Samotné koleje si pamatuji ještě z onoho sklonku osmdesátých let. Byl jimi protkám celý lom, můstek s nimi překračoval i normální trať směrem k lomu Mušlovka. Mezi popisovanou zdí a železniční tratí bylo dokonce celé úzkorozchodné nádražíčko. Koleje i výhybky postupně zmizely, ale nikoli ve šrotu. Zejména ty vzácné výhybky našly v devadesátých letech uplatnění při obnově úzkorozchodné trati v hornickém skanzenu Solvayovy lomy poblíž obce Svatý Jan pod Skalou.

Skála nad starou částí Jezerní kotliny
Měnila se i samotná Jezerní kotlina. V době, kdy jsem ji objevil, měla dvě části. Ta východní, zarostlá, i s tunelem, byla oddělena od západní částí (kde stále pod taktovkou národního podniku Pragocement probíhala těžba) vysokou kamennou převlakou. Po sametové revoluci se taktovka měnila, načas byla těžba zastavena, aby pak pokračovala. Už se netěžil vápenec, ale štěrk, jenž posloužil jako podklad pro nedalekou Jižní spojku. Těžbě padla za oběť i ona kamenná převlaka. Kus za ní byl pak navršen vysoký val, čímž byla aktivní část lomu posunuta až k tunelu, za nímž tedy i nadále panuje divoká příroda. Nu, celé to území je stále součástí Přírodního parku "Prokopské údolí a Dalejské údolí" a žádná průmyslová výroba aniž těžba kamene by zde neměla probíhat. Jistý zastupitel Jihozápadního města, který se snažil zarazit obnovení těžby, se tehdy setkal s nepřekročitelným argumentem: Ačkoli se jedná o přírodní park (a přímé sousedství dalších lomových Přírodních památek), existují jakési těžební limity, jež byly schváleny ještě před tím, než onen přírodní park vznikl…

Nově navršená převlaka u tunelu
Nicméně, pokud vím, už se v tom lomu netěží. Ze své lodžie již neslýchám výstražnou sirénu a nevidím stoupat z údolí prach po odstřelu. Dno lomu slouží pouze jako skládka štěrku, a to štěrku povýtce dovezeného (žula není místním materiálem). Jak jsem zjistil letos začátkem léta, kdy jsem se do Jezerní kotliny po asi deseti lety opět podíval. Opět jsem navštívil zříceninu místní továrničky, překonal trať (přechod přes ní byl již zrušen a vláček nebrzdí) a prošel kamenným tunelem. Tentokrát jsem vyšplhal na mohutnou, uměle navršenou převlaku, a ke svému úžasu zjistil – že kotlina konečně získala své jezero!!!


Tučňáci na hrázi
Jezero v kotlině
Za rozsáhlou rovnou plochou, zakončenou nízkým valem z nahrnutých ostrých balvanů, jsem uzřel vodní plochu ve tvaru nepravidelného čtyřúhelníku, téměř čtverce o stranách asi 150 metrů dlouhých. Na onom valu postávali jacísi tučňáci – tak alespoň vypadala asi dvacítka lidí, opalujících se na slunci i od jeho odrazů od vodní hladiny. Neseděli – ony balvany jsou skutečně dosti ostré a místa k sezení je na nich pomálu. I připojil jsem se k nim, posléze i k několika plavcům v chladivé vodě. Věren svému reportérskému duchu jsem poctivě obeplul všechny břehy a potopil se i dno jezera. Zjistil jsem, že spodní voda zaplnila celé jedno patro lomu o hloubce asi pěti metrů. Takže dno jezera je víceméně hladké a rovné. U severního břehu, kde jižní slunce rozpaluje svislé kamenné plotny, se ode dna až k hladině vzpíná džungle zelených řas. Kousek pod hladinou jsem potkal jakousi pospíchající larvu, snad vážky. Ryby se sem dosud nenastěhovaly, anebo se přede mnou skryly. U nejvyšší, západní stěny, jsem vyplašil kačenu. Do jezera se evidentně stěhuje život.

Plavení koní
Voda byla nazelenalá a krásně průhledná, dohlednost nejméně pět metrů – alespoň hladina byla ode dna vidět. (Byla určitě výše než hladina suchdolského bazénu, kterýž jest hloub metry čtyři.) U té západní stěny bylo zatopeno ještě spodnější patro, čili tu hloubka nejspíše dosahuje kolem deseti metrů. A v té hlubině panuje tma. Na její dno jsem se nepotápěl – neměl jsem s sebou žádného "buddyho", ani světlo. Aniž jakékoli potápěčské vybavení, krom masky… Když jsem vylezl z vody, stal jsem se svědkem nečekaného plavení koní. Navršený kamenitý val, jenž odděluje jezero od zbytku lomu, není skutečnou hrází. Takže je poddtečen stále ještě stoupající vodou, jež zde vytváří nízký rozlehlý bazén – vlastně louži. A v ní se oni koně – i se svými jezdkyněmi – svlažovali.

Za týden, když udeřily letošní první třicítky, jsem do (teď už) Jezerní kotliny zavítal znovu. Avšak již z dálky na převlace jsem zaregistroval změnu: Žádní tučňáci. Před prvním bazénem stál zaparkovaný karavan, na němž se vyjímal červený nápis Security. O jeho kolo byla opřena deska s dalšími varovnými nápisy "Vstup zakázán" a "Zákaz koupání". U karavanu stojí latrínová budka, čímž je na vědomí dáno, že je trvale obýván sveřepými strážci jezera. Inu, jde stále o "živý lom", a v nedávné minulosti zde docházelo k úrazům nezodpovědných návštěvníků. Jejich koupání jest tímto zabráněno.

Karavan v Jezerní kotlině

Nu, uvidíme, až kam za dalších deset let vystoupá voda. Možná, že pak majitel lomu usoudí, že větší profit než skladování sypkých materiálů uprostřed přírodního parku mu přinese pořízení přírodního koupaliště. Zatím se jen raduji, že Jezerní kotlina dostala konečně své jezero.



A pak, že nemá smysl, když si autor vymýšlí!

(Psáno v Praze na Lužinách dne 4. srpna 2015)

Žádné komentáře: