Už dlouho, od roku 1919, je tedy nejstarší na území Československa. V onom stinném a vlhkém údolí Jizerského potoka, kousek nad Labutím jezírkem, postavili členové místního ornitologického spolku velkou voliéru už v roce 1904. Později sem přibyly další voliéry, ba i ohrady se srnkami.
Na to se nepamatuji, zahradu jsem navštěvoval až v letech padesátých. Tehdy ještě byl vchod situován poblíž domečku s dřevěným štítem a s věžičkou v místech dnešní cukrárny. Chodili jsme k němu buďto odshora od Botanické zahrady, anebo chodníkem kolem jezírka. Tady se v té době mohl i neplatící chodec kochat třeba soby anebo lamami krotkými. Ty lamy jsou jako "krotké" označeny vědecky, ale s oblibou plivaly na své očumovatele. Ten domeček u tehdejšího vchodu sloužil jako pokladna a měl červenou střechu. Dnes má střechu břidličně šedou, vchod byl změněn na jeden z východů a pokladna je u nového vchodu. Ale u nově nového vchodu!
Začátkem sedmdesátých let zahrada vyšplhala z údolí a zabrala i kus Lidových sadů (Petra Bezruče). Na této náhorní pláni se nově usídlili sloni a různí kopytnatci. Vchod se přemístil k tramvajové zastávce (dnes "Botanická zahrada"), a měl tu nevýhodu, že se k němu prudce stoupalo do kopce. A tak to bylo ještě dlouho po roce 2000. Jaké bylo mé letošní překvapení, když jsem zaparkoval auto v odlehlé části poblíž historizujícího palácku s rozhlednou, tedy u koncertní síně a dřívějšího kulturního centra Liberce u tramvajové zastávky Lidové sady (již bez Ruče) a zjistil, že je zde nový vchod! A velice výhodný, protože se k němu nemusí stoupat. I další povzbudivé změny jsem zaznamenal, některé ale nepovzbudivé nezměny.
Sloni jsou už desítky let na svém místě a ve svém sloninci, avšak ve výběhu se docela bavili. Zebry jsou pruhované, osli částečně také. Možná proto, že jsou somálští. Velbloudi dvouhrbí se jeví nečekaně velcí. Konečně jsme uzřeli stádečko žiraf, které se, když jsme byli naposled v pražské ZOO, schovávali. Sem nahoru se přestěhovaly lamy, ale nejsou to ty lamy krotké, avšak alpaky, chundelaté domestikované vikuni. Aktuálně neplivaly, pochutnávaly si na seně společně s poníky. Do údolí jsme scházeli kolem skalnatého výběhu kamzíků; kamzíčata tu předváděla veselou akrobacii na hraně skály.
Labutí jezírko je dnes i jezírkem pelikáním i jiné ptačí havěti, a je součástí ZOO, což před 50 lety nebylo. Na chodníčku nad ním si můžete otestovat svou rychlost – číhá tady na vás silniční, vlastně chodníkový radar. (Dosáhl jsem rychlosti 15 km/hod:) Ale moc se nerozběhněte, abyste nevyběhli východem u Rybářské bašty.
Údolím jsme se vraceli zpátky. Kolem vodního ptactva i supích voliér k tučňákům, rejdícím ve vodě podle dětských prstíků, pohybujících se zvenčí po skle jejich bazénu.. Až jsme došli k pavilonu šelem. Kde nás čekala smutná podívaná. Jeden z pověstných bílých tygrů si tu chodil po vyšlapaném chodníčku sem a tam, zjevně zcela deprivovaná šelma v kleci. Lvi vypadali spokojenější. Pavilon šelem jest drobátko novější, se skleněnými stěnami, dávno už zde nejsou mříže. Takže už nemůže dojít k situaci, kterou jsem zažil jako malý klučina:
Jeden fotograf si tehdy tak dlouho šteloval kompozici, až se k němu lev otočil zády, a "vyfotografoval" ho sám. (Lvi mají nasměrován penis dozadu.) Ano, a smrdělo to. Nejspokojenější letošní šelmou nebyl letos ani rys karpatský, ani levhart sněžný nebo čínský, ale volně ložená černobílá číča domácí.
Bazén lachtanů byl obydlen toliko jedním samcem a jeho chovatelem, který však při našem příchodu již odkráčel. (Chovatel:) Lachtan nám připadal velice deprivovaný – podobně jako bílý tygr se neúnavně pohyboval po jediné trase, většinou tedy ve vodě.. Smutný to pohled, jak se dobýval do ubikace, kde se ukrývá jeho samička – a čerstvé lachtaní mimino. Však se dočkáš, Hugo!
Nu a vida, stará drátěná klec paviánů věrně slouží dalším generacím těchto opic. Zakazuje se paviány krmit, a nedoporučuje se "vkládat ruce do jejich expozice". No – nestrkejte prsty skrz pletivo! Náladu zvedly pilně hrabavé surikaty, včetně čtyř pouze měsíc starých mláďat.
V polokruhovém výběhu o poloměru asi pět metrů se již naštěstí od roku 1965 nevyskytují lední medvědi, jen jeden jejich umělý zástupce. Slouží to tu dnes dikobrazům. V tom panujícím vedru zalezlým dikobrazům. Pamatuji se ještě, že zde bývali také mývali. A oblíbenou zábavou neukázněných návštěvníků bylo, že jim vkládali ruce do expozice a házeli jim tam kostky cukru. Medvídci je popadli a pečlivě je umyli ve vodě, a pak překvapeně zírali, kam jim ta pochoutka zmizela? Tak, dnes se tvrdí, že "před jídlem si mývali každé sousto dobře ohmatají tlapami. Protože to dělají i při hledání potravy ve vodě, zdá se, že svou potravu myjí." Co se pamatuji, tak si tu kostku cukru vždy strčili do vody, a pak ji prohmatávali tlapkami – až neměli co prohmatávat. Nu, možná to prováděli, aby udělali dětem radost…
Pozorovali jsme ještě místní šimpanze, je jim v pětičlené tlupě jistě lépe, než kdysi dvěma malým šimpanzům. Pamatuji se na malého šimpanzíka, jemuž v dávných dobách zlosrdeční návštěvníci podávali skrze mříže zapálené cigarety a pak se bavili tím, jak šluká. Třeba to byla ta Tereza, co by jistý kluk kvůli žádné holce neopustil…
Nevýhodou toho, že je vchod nahoře pak je to, že se musí na závěr nahoru. Nu, ono nemusí, když se ze ZOO vyjde někde dole v údolí, ale nás čekalo před vchodem zaparkované auto. Cestou nahoru jsme mezi zelení ještě identifikovali ryšavou pandu červenou, a pak zase různé druhy kozorožců. No, je to tu, až na výjimky, veselé, zejména kvůli lidským mláďatům. Ty řičely zejména v montované hale, kde až do 31. října probíhá výstava Gigantů doby ledové, přesněji jejich modelů v měřítku 1:1. (Přístupno za mírně zvýšené vstupné.)
Výhodou libereckého ZOO je, že je poměrně malé a dá se obsáhnout téměř jedním pohledem. Dva kilometry prohlídkové trasy jsou tak akorát, aby se člověk zvířecky neunavil. Libereckou ZOO čekají další vylepšení, jako například nový sloninec anebo visutá trasa nad Africkou planinou. Příště se sem musíme podívat na jaře, až budou kvést národní květiny Nepálu a Liberce, totiž stálezelené keře rododendronů.
Prožito v Liberci dne 25. července 2015, psáno v Praze na Lužinách dne 11. srpna 2015
Už dlouho, od roku 1919, je tedy nejstarší na území Československa. V onom stinném a vlhkém údolí Jizerského potoka, kousek nad Labutím jezírkem, postavili členové místního ornitologického spolku velkou voliéru už v roce 1904. Později sem přibyly další voliéry, ba i ohrady se srnkami.
