Poslední návrat do Haify

Izrael na vlastní kůži.

Konečně tržnice, chtělo by se zvolat, když při návratu z bájné hory Muchraka zastavujeme na začátku drúzské obce Daliyat el-Karmel. Stojí tu v trojúhelníku mezi silničkou na Muchraku a silnicí 672 a je asi 50 metrů široká. Dost místa na to, aby si zde člověk mohl koupit ty nejzákladnější potřeby. Jsem rád, že jsem mohl Janince splnit její přání a že ještě máme čas na tuto kulturní vložku. Skutečně kulturní, protože Jana se netváří, že by něco z nabízeného zboží hodlala zakoupit.

Struna praskla

(Dlouhé stíny brexitu)

Stavební konstrukce bývají navrženy tak, aby se při destrukci jedné části nezhroutil celý barák. Problematičtější je to u lanových mostů, kde je více kritických míst. Proto se také mosty více kontrolují, a když se zjistí, že někde praská struna, tak je vyměněna. Bohužel, dnešní ekonomové zjistili, že složité sytémy (včetně síťových) jsou postaveny s velkou robustností a dokážou snášet značné přetížení. Aby se ušetřilo, jsou pak různé systémy provozovány v přetížení vlastně trvale, a tak se náramně ušetří. Do té doby, než spadne most, zřítí se barák anebo se rozpadne stát.

Den otevřené hory

"Některé hry se dají vyhrát jen tak, když člověk udělá nevědomou chybu."
(Z Kovanicovy praxe her)


Kousek pod vrcholem bájné hory Keren Karmel jsem v tu Bílou sobotu pochopil, že jde o den zavřených dveří. V haifském muzeu tajné imigrace měli zavřeno asi proto, že byl šabat. V haifském karmelitánském klášteře měli zavřeno proto, že až do tří odpoledne měli polední přestávku. No a v karmelitánském klášteře na zdejším biblickém místě, zvaném Muchraka, neměli polední přestávku, ale rovnou třídenní odstávku! Což z papírové cedulky, přibité na strom modrými připínacími hřebíčky nebylo zcela patrno. Zavřeno měli mít 25. a 27., dnešek, tedy 26. 3. tam nebyl napsán. Jenže ta prázdná  řádka mezi uvedenými daty nejspíše znamená "až". Otevřeno bude nejspíš až v úterý 28., a to jenom do půl páté. Ale zase bez polední přestávky…

Karmelská promenáda

Izrael na vlastní kůži

V karmelitánském kostele v Haifě jsme neuspěli kvůli polední přestávce, v Muzeu tajné imigrace – čili Alija Bet – a (možná taky námořním muzeu) jsme neuspěli, protože městská rada se tajně usnesla, že se v něm bude držet šabat. Tak snad uspějeme v haifské univerzitě, kde by mělo být muzeum archeologie a umění. Naším dnešním hlavním cílem je však karmelitánský kostel na Keren Karmel, postavený na místě slavného Eliášova vítězství. Pojedeme na Muchraku. Před dvěma lety se mi ze střechy kláštera naskytl panoramatický pohled biblických rozměrů, těším se, že ho Janince předvedu, i když se sluníčko schovává za šedými mraky.

Den zavřených dveří

Šabat v Haifě na vlastní kůži

Je Bílá sobota a zároveň šabat, to dá rozum. Jana je křesťanka a já hodně liberální sionista. Zároveň jsme turisté, takže si nechceme nechat ujít ani tento den prohlídku pamětihodností Haify. (Na její prohlídku jsme tentokráte dostali mapu v ruštině, takže "Chaify". Škodaže jsem už rusky pozapomněl.) Naším dnešním prvním postupovým cílem je dolní stanice lanovky, jež nás má vyvézt na karmelský nos, kde chceme navštívit další jeskyni, ve které přebýval prorok Eliáš. Tedy spíše exkřižák Bertold z Kalábrie, který sem dorazil roku 1155 s druhou křížovou výpravou. Kolem jeskyně se dnes rozléhá klášter Stella Maris, kam jsem před deseti lety jenom nakoukl. Zde má původ poustevnické bratrstvo z hory Karmel, tedy karmelitáni. No a kdyby lanovka náhodou šabatově nejezdila – tramvaj v Jeruzalémě a autobusy obecně v Izraeli o šabatu nejezdí – vylezeme po cestičce nahoru pěšky. Máme však dobrou naději, že lanovka v sobotu pojede, vždyť v Haifě, jakožto "smíšeném městě" (15 % Arabů) jezdí i některé autobusy.

Stačí jen zaparkovat

Páteční Akko na vlastní kůži

Vracíme se z mořských jeskyní Roš ha-nikra zpátky do Haify. Cestou zpátky jsme se zastavili na příhodné pláži. Ještě hodlám Janě ukázat báječné středověké město Akko. Je již pokročilé odpoledne, přítelkyně jest znavena, opět se chopím volantu já. Nemohu tedy navigovat, ale mám za sebou domácí přípravu, a v Akku jsem už jednou byl.

Dobrý a klidný život bez jakýchkoliv vojenských symbolů

Když jsem se vloni na podzim v Lidicích zúčastnil symbolického položení základního kamene památníku Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, dvou letců RAF, netušil jsem, že se podílím na porušení povinností vyplývajících ze zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, čímž se – společně se Spolkem pro vybudování památníku Josefa Horáka a Josefa Stříbrného – vystavuji uložení pokuty ze strany Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru památkové péče, která v tomto případě činí až 4 mil. Kč. Jak byli organizátoři onoho shromáždění předběžně varováni při setkání  s vedením Památníku Lidice (PL).

Příhodná pláž

Izrael na vlastní kůži

Od parkoviště nad jeskyněmi v Roš ha-Nikra sjíždíme zpátky na jih. Janinka je už ucabrtaná, řídím tedy já. Poprvé poněkud déle než nedávno v Cesareji. Chceme se dostat na tu báječnou pláž, co jsme viděli seshora. Stačí jen odbočit někde vpravo. První odbočku míjíme, vede k dolnímu parkovišti, odkud se dá k mořským jeskyním dojít odspoda. Dojít, nebo dojet na kole či golfovém vozíku, a to po silničce, která leží na místě bývalé železniční tratě. Dostanete se tak ke dveřím v plotu, které vedou do jižní části bývalého železničního tunelu. Byli jsme tam před chvílí, než jsme vyjeli lanovkou k hornímu parkovišti. Z druhé strany ochranného plotu. Předpokládám, že se tamtudy dá z jeskyní vylézt, avšak nevím, jestli vlézt, kasu jsme tam nepostřehli, jen dva hlídače...