Park má rozlohu asi 30 hektarů, samotná citadela zas tak obrovská nebyla. Avšak její stavitelé kolem ní nechali mnohem větší prostranství, aby se k jejímu opevnění nemohl přiblížit žádný lstivý Katalánec. A
tak, ačkoliv byla pevnost postavena až za městem, byl ve starobylé čtvrti La Ribera (která je menší než onen park) vyklučen bezdomý perimetr až do hloubky 200 metrů. Dnes v něm stojí slavná tržnice Mercat del Born – která ale již není tržnicí, avšak kulturním centrem. Začínajícím kulturním centrem, takže všechny pobočné prostory nejsou ještě zdaleka obsazeny. Pod jeho střechou se na hlavní ploše nacházejí vykopávky bývalého města z 18. století, které nechal Filip V. zničit. Je to, jako by Habsburkové postavili kasárna Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky (no, postavili) a pak vymlátili Staré Město až na úroveň Rybné ulice. (No, vymlátili.) Ve spolupráci s pražským magistrátem. Dnes se v těchto místech nacházejí poklady architektury jako Obecní dům, Obchodní dům Kotva nebo Burzovní palác. Však jsme je také po 300 letech svrhli! (Habsburky, ne pražskou magistrátní bestii).Světová výstava vybavila park mnoha stavbami, z nichž některé přetrvávají dodnes. Jsou v nich muzea: geologie, botaniky, zoologie. Muzeum zoologie vypadá jako krychlový hrad. Během světové výstavy zde byla restaurace Castells dels Tres Dragons. Škoda, že tu už není. V jižní části parku se rovněž nachází zoologická zahradu, tu jsme však nenavštívili. Nebyl čas, a (dle dobrozdání synka) není ani tak vybavena jako pražská ZOO v Tróji. I po Citadele zde zůstalo několik staveb. Vcelku nenápadný neoklacisistní kostelík Capella Castrense z roku 1717-1728, a to tedy vojenský kostelík. Kostelík okupační armády. Takže má štěstí, že ho nezbourali. Místodržitelství z let 1716-1748 , které dnes slouží jako škola IES Verdaguer. Jak jinak by mohlo sloužit, když má ve štítě znak nenáviděných Bourbonů? Ať je rádo, že nebylo zbouráno. Nemohlo čekat, že v něm snad bude zasedat katalánský parlament! Ten sídlí ve třetí zachovalé stavbě z doby Citadely, totiž bývalém arsenálu. Zrovna včera (ve čtvrtek 29. září 2016) se na tomto místě hlasovalo o důvěře vládě. Vláda premiéra Carlese Puigdemonta ji získala, což pro ni nebylo obtížné, neb má v parlamentu prostou většinu. (Což o sobě žádná z posledních španělských vlád přes stále opakované volby říci nemůže.) Puigdemont už ve středu oznámil, že o novém referendu o samostatnosti Katalánska bude jednat s jakoukoli centrální vládou. Ať už jednání ale dopadne, jak chce, stejně to referendum příští rok v září vyhlásí. Ať se třeba utlačovatelský Madrid staví na hlavu. A když referendum (podle něj) dopadne dobře, hnedle vyhlásí samostatnost.
S tím referendem: Červencový průzkum veřejného mínění dopadl 48 (pro navrácení nezávislosti) : 42 (proti odštěpení). No, jenže k minulému referendu-nereferendu se dostavilo toliko 40 % voličů. 80 % z nich bylo pro samostatnost. Ti, co zůstali doma, byli samozřejmě masivně proti nezákonnému referendu, takže mávání "většinou" národa je pouze demagogie. Ovšem demagogie může nabýti značného vlivu, zejména když "Madrid" bude i nadále provokovat snahou odsoudit čelné katalánské představitele za minulý pokus o referendum. Otázka připrchlíků zde nebude hrát takovou roli jako v případě brexitu – na barcelonské radnici se skví transparent "Refugees welcome".Nu, málokterý parlament má asi kolem sebe tak pěkný park. S širokými písčitými cestami, spoustou stromů, jezírkem, kašnou, altánky a tak. Odpočinek zde konzunují nejen všudypřítumní turisté se svými bágly, ale i místňáci. Projíždějí na kolech, procházejí se, posedávají na lavičkách, jezdí na loďkách po jezírku.
K písčitým cestám: Na mnoha místech byly rozbahněny, v noci vydatně pršelo. (Inu - přijeli čeští turisté!)K odpočinku: Bylo těžko nalézti místo k posezení, když před většinou z laviček se rozkládalo písečné jezero. Avšak na trávě pod stromy bylo nejspíše sucho, když zde na dekách spočívala místní nikoli lesní školka, ale "parkové jesle". Tři dámy se zde staraly asi o deset batolat, přebalovaly je, krmili je a všelijak o ně pečovaly. (Předpokládám, že to nebyly maminy na mateřské!)
K jezírku: Ani v nejdelší diagonále nemá víc než sto metrů, avšak je značně členité. Na svém přítokové straně je vybaveno kruhovým umělým ostrůvkem s průměrem 20 metrů, kde se rovněž nalézá půjčovna loděk. Pak je tu ještě několik menších ostrůvků, na kterých rostou mohutné cizokrajné, vlastně domakrajné palmy, pod nimiž se popelí se bílé eulálijské husy. Navíc přímo z jezera vyrůstají asi dvě desítky podivuhodných jehličnanů Taxodium distichum, jak praví chytrý popisek. Našel jsem si český název i popis: Tisovec dvouřadý je opadavý jehličnan z čeledi cypřišovitých a pochází z floridských bažin. Inu, uprchlící vítejte!
Gaudí, no jo. Protože Barcelona má Antoniho Gaudího. A ten jí skutečně postavil vlastní park. Nu, postavil ho vlastně svému investorovi, mecenáši i příteli, průmyslníkovi (textil) a obchodníkovi s realitami (pozemky a stavby) Eusebiovi Güellovi. A tak je to Parc Güell. I když to původně neměl být žádný park, ale celé zahradní město. Nebo městečko s 60 vilami. Ano, Güell byl sice mecenáš, ale také obchodník. Na tomhle kšeftě však nevydělal. Nakonec Gaudí postavil jen tři vily – z toho jednu pro přítele Güella a pro jednu pro sebe, pochopitelně. Prosím všechny, kteří si chtějí koupit nějaký dům v nově zastavované lokalitě, aby si zjistili, zda by v podobné stavbě bydlel i pan realitní agent anebo dokonce sám architekt! (Zachycena je slavná odpověď architekta panelákového sídliště, jenž na tuto otázku zvolal zděšeně: "Nikdy!". Novodobí sestavovatelé hnusných krabiček do paneláků naležato v nich jistě rovněž nebydlí...) 
Chtěli jsme s Janinkou onen slavný park navštíviti, ovšem netušili jsme, jak se tam nejlépe dobrat. Park leží na svahu pahorku Turó del Carmel, takže se k němu musí od metra vystoupat. (Pokud nemáte náladu najít si správný autobus, jenž vás sveze až k jednomu z vchodů.) Bydleli jsme vedle stanice Liceum, která leží na zelené lince L3. K výstupu se hodí hned dvě stanice – ta na náměstí Lesseps a pak Vallcarca. Na přístupu ze stanice Lesseps je prý eskalátor, aby to do vršku nebylo tak namáhavé. Po dlouhém studiu na internetu jsem zjistil, ano, vedou tam eskalátory. Ale odkud, to již napsáno nebylo. Nakonec jsem na jednom cizojazyčném webu našel jednoznačné vodítko: Eskalátory vedou ulicí Carrer de Sant Joseph. Nic takového v Barceloně přitom neexistuje! Nakonec jsem to našel: Ulice se jmenuje "del Santuari de Sant Josep de la Muntanya", není to "Carrer", avšak "Avinguda", a na mé papírové mapě jest označena úplně jasně: "Av. Santuari st. J. de la M.". (Příliš krátké ulice a příliš dlouhá jména…) Podíval jsem se očima kamery googlího vozítka, a v uvedených místech avšak žádný eskalátor nebyl, pouze cikcak nejezdící schody. Ptali jsme se pro jistotu i místní paní recepční, která onen park nejednou navštívila. Žádné eskalátory tam prý nejsou! A doporučila výstup na stanici Vallcarca. Když jsme na ní vystoupili, ukázalo se, že nezbloudíme. Kdyby nás snad do očí nepraštily cedulky, které vytrvale označují trasu do parku, pak by nás vedl dav turistů. Nejdříve zpátky po Avingudě de Vallcarca, pak nás šipka otočila vlevo do strmé Baixada de la Glória. (Turisty z našeho metra zatím zdržely krámky s cennými tretkami.) A tam se pod širým nebem vzhůru šinula celá kaskáda pojízdných schodů! 
Nu, paní recepční tu dlouho nebyla, ale nakonec nás navedla dobře, do horní části zahrady, která je tedy stále volně přístupná. Alespoň u tohoto vchodu nečíhal nikdo, kdo by po nás chtěl lístek. (Nebo kdo by nám ho nabídl.) Když už jsme byli tak vysoko, vyšplhali jsme ještě výše, ba nejvýše, ke kamennému suku Tří křížů. Na něm byl takový nával, že z něj málem turisté padali. Nahoře jsou tři kříže, jako byly na Golgotě, ale žádné zábradlí. Kolem asi čtyři metry vysoké věže se vinulo schodiště vybavené zábradlím – na vnitřní straně. Nic pro člověka s křehkými kostmi, který by tam uklouzl! Ale dali jsme si pozor, vylezli nahoru a byli odměněni krásným výhledem.
Výhledy, ano, výhledy, těmi je Barcelona prostoupena, jako jistý cimrmanovský film kachnami. Místo "Kachy. Kachny. Kachny..." si tu můžete říkat "Výhled. Výhled. Výhled...". Ten k jihozápadu ukazuje střechy Barcelony, lesklé v protislunci, na severozápadě se zase můžeme pokochat výhledem na pohoří s místním Ještědem, totiž horou Tibidabo (výška 512 m. nad nedalekým mořem). Na jejím vršku stojí kostel Temple Expiatori del Sagrat Cor. Pod ním se rozkládá obří zábavní park se supertobogámem. Vlevo na hřebenu pak ční do výšky dalších 150 metrů televizní věž s vyhlídkovou plošinou ve 115 metrech. Tam jsme se však už nestihli podívat, snad příště. Podívali jsme se alespoň z dálky. Takhle: Barcelona vyhlídkami přímo kypí, ale i při jasném nebi je vzduch nad ní plný kouřma nejspíše přírodního původu. V teplotách kolem 28° C byla vlhkost vzduchu kolem 70 a více %, čili panovalo dusno. A kouřmo…
 |
| Tibidabo |
Prošli jsme poctivě celý vršek parku Güell a obdivovali jeho nenápadnou dokonalost. On Gaudí své architektonické skvosty vytvářel formou jakési koláže. Slavnější dolní část zahrady je zdobena pestrou mozaikou ze skleněných střepů a zlomků keramiky. Na tu Gaudí použil odpadní materiál z okolních keramiček (technika "trencadís"). Ale stejně postupoval, i když vytvářel zábradlí anebo famózní dvojitou sestupující osmičku Viaduktu, kterým jsme sešli na dolní placku. Tady také používal zlomky. Avšak zlomky místního kamene, který se svou sienou nijak neodlišuje od okolí, a dokonce se neodlišuje moc ani strukturou! Ve které se dobře ukrývá holubům skalním… Na visuté části Viaduktu se tyčí sloupy, na nichž trůní agáve, sama cesta je nesena stejnými sloupy. Ty pod ní tvoří podloubí, které se náramně podobá vnitřku kostela, vyvedeného v kubistické gotice. Nádhera!
No ale chtěli jsme ještě sejít na vyhlídkovou plošinu Gran Placa, kde mělo mít původně plánované zahradní městou svou tržnici, mezi největší Gaudího skvosty. Ouha, osoby bezpečnostního vzezření hlídaly plůtek u vchodu, u nějž nás informační tabulka poučila, že příští prohlídka je až od 13:30 do 14:00. Opravdu, tady se kontroluje i odchod! No dobře, je teprve čtvrt na dvě, počkáme si. Ano, počkáme, ale ku vpuštění budeme potřebovat lístek. Kde se koupí? Na kraji parku. Jeden kraj i s patřičnou pokladnou byl nedaleko, i vypravil jsem se tam, že vstupenky koupím. Ano, mohu si je koupiti, avšak až na termín 16:30! To tady máme jako tři hodiny trčet? Nu, netrčeli jsme. Příště si koupíme lístky s předstihem v nějakém turistickém informačním centru…
Alespoň jsme tu krásu obešli ze všech stran, a zpátky se vydali k metrozastávce Lesseps. A odspoda z ulice Travessera de Dalt jsme mohli zaregistrovat, že rovněž ulicí Santuari st. J. de la M. vede nahoru eskalátor! To ale měla paní recepční radost, když jsme jí pro ni objevnou novinku sdělili! No a v 16:30 jsme už dávno byli u moře. Protože Barcelona má moře. Vzdouvající se bujné jiskřivé moře. A u něj kilometry písčitých pláží. A na nich zloděje.
Ale o tom až za týden.
Psáno v Praze ma Lužinách dne 30. září 2016
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
PS: Příští Doupě bude zase o Izraeli
