Pátek pátého pátý se v 18:44 nad střechami Jeruzaléma rozeznívají šabatové sirény. I když slunce zalézá za mrakodrapy nad Jaffskou třídou až po sedmé hodině večerní. Inu, jsme v Jeruzalémě, a zde začíná pro sichr šabat už 36 minut před astronomicky určeným západem slunce. Ulice se zklidňují, všichni jsou u svých rodin. Anebo v synagogách. Před půl osmou se z ulice pod našim okny ozývá hlasitý hluk, či spíše hlučné hlasy. Jdu se podívat na balkon našeho hotelového pokoje a vidím, jak ze Starého města proudí hloučky lidí. Doposud zcela klidnou Jaffskou třídu téměř zaplnily. Je to zvláštní jednosměrný průvod. Po chodníku kráčejí dvojice či trojice, svátečně oblečené dívky či starší páry, po opuštěných tramvajových kolejích jdou vojáci se sapiky na ramenou. Zvláštní je, že ti kluci v uniformách jdou vpodstatě v řadách, tři až sedm hochů v zeleném, skoro jako v rojnicích. Avšak nejdou do boje, spíše se odněkud vracejí, jako rota študáků z mé dávné vojenské přípravy na vysočce, která se rozpadla na jednotlivé řady. A všichni jdou stejně svižně, vojsko i civilové, odněkud od Jaffské brány někam směrem k tržnici Machane Jehuda.
Nejdříve sejdeme ten nutný kilometr k Jaffské bráně, pěkně přímo pod hradbami, žádné odbočky ani kudrlinky. Je už půl desáté, Jaffská třída je pustá, až pod hradbami se setkáváme s několika nábožnými židy, kteří jsou zahaleni v modlitební šály. V parčíku před Jaffskou branou číhají na prořídlé davy turistů arabští obchodníčci. Na improvizovaných stolcích – deskách, postavených na klasických banánových krabicích – nabízejí pečivo a hromady pomerančů, připravených vypustit dužinu v ručně obsluhovaných odšťavňovačích. Zabočíme na náměstíčko pod Citadelou a v turistickém centru si koupíme lístky na sever, opět stojí po 16 šekelech. Vchod na hradby je hned vedle, pečlivě označen, ale kdo neví, stejně se musí doptat. Je široký jen asi osmdesát čísel, ještě ho zužuje nabídka vod a energetických nápojů. Polokruhovitý informační nápis The Ramparts Walk s příslušnou šipkou je schován ve stínu klenutého stropu. Zato černožluté logo s pánem a paní na zdi je dobře osvíceno – podle toho to najdete. A je dobré vědět, že ještě před placeným vstupem na hradby se v prvním patře skrývají neplacené záchodky.
Když si napudrujeme nosíky, vydáme se po dalších schodech další červotočivou dírou na samotné hradby. Při popisu vchodu na jižní část jsem psal, že jsme "prolezli" úzkou brankou. Ve skutečnosti jsme opomněl zmínit turniket, a stejně jako u vstupu do trójské botanické zahrady i zde předkládáme automatu svoje lístky s čárovým kódem, aby nás pustil dál. A stejně jako minule stojí ty lístky 16 šekelů jeden, ale protože jsme si vydobyli příslušné slevy, opět platíme jen dvakrát po osmi. Lístek uschovejte pro případnou kontrolu, stojí na něm malinkým písmem. A skutečně, v roce 2014 mne zde skutečně kontrolovali hradební revizoři!
Jdeme na ten severozápad a říkám si "Nebudu fotit, nebudu fotit, nebudu fotit", však jsem to zde snad už všechno vyfotil před třemi roky. Ale nedá mi to, a když i Janinka vytahuje svého chytrouše, pouštím se znovu do fotodokumentace. Je jiný čas, jiné světlo. Posledně jsem tu byl v březnu, nyní je květen a nebe je modřejší a hlavně – nikam nepospíchám. Svou jednočlennou výpravu mám na dosah a do žádného obchodu se mi nezatoulá. 
Zatímco venku se hradby vypínají do zmiňovaných asi dvanácti metrů ze kterých se rozevírají nádherná panoramata, zde vevnitř k nim často vyrůstá vnitřní zástavba. Ocituji se: "Jde o pohled mnohaúrovňový: Nahlížíte do zadních traktů honosných chrámů, kde parkují blahobytná auta i traktůrky na svážení odpadu. Vidíte upravená nádvoří, hřiště i prostory plné harampádí. O úroveň výš, ale ještě pod výškou hradeb, se pak nacházejí odpočinková zákoutí s různými druhy sedaček, sedátek a laviček, stolů a stolků s tryskajícími fontánkami, květinami a stromy. Do další etáže města nahlížíte přímo ve své úrovni. Někde jsou na dosah mansardová okna, jinde dvorky, jinde je tlačenice roztodivných domků skutečně na dosah, proto je místy chráněna žiletkovými či ještě letitými ostnatými dráty – abyste tam nesahali. Anebo nelezli. Nejvyšší patro města na vás shlíží odshora: prsty kostelních věží, zvonic, minaretů, kupole chrámů, potápějících se ve zvlněném moři jeruzalémských střech. Krom toho, že koukáte a fotíte, také musíte jít, někde celkem pohodlně, jinde slézáte schody téměř horolezecké. Ale ty, které nikam nevedou, a končí tři metry nad dlažbou, ty jsou uzavřeny zátarasy, takže se nemusíte bát pádu."Jsme nad křesťanskou čtvrtí. Dole na nulté úrovni na basketbalovém hřišti křesťanské střední školy místních Bratří (les Freres) je prázdno, žáci tu nepobíhají, mají nejspíš taky šabat. Anebo západní víkend.
Dostoupáme k severozápadnímu cípu, či cípům hradeb, mezi něž se choulí vykopávková "Corob Garden". Je odtud vidět do osy Jaffské třídy, odkud dnes nepřiplouvají žádné tramvaje. Díváme se na otřískanou fasádu protější staré "novoměstské" radnice. Z těchto míst se na ni střílelo v období jordánského záboru "Západního břehu". No ano, tady nahoře jsme na území fiktivního palestinského státu, jehož hranice tvoří právě tyto hradby. Jde tedy o "mezinárodně" uznávanou entitu (ze strany darebáckých nebo hloupých nebo srabáckých států) , avšak zde se "svět" neptá na názor místních křesťanských Arabů, žijících dole za těmito hradbami.
Otáčíme své kroky k severovýchodu. Na ploché střeše patro pod hradbami spočívá základna oné konstrukce vánočního stromku, která je v čase, kdy toto píšu pokryta zelenými větvemi, na nichž visí ozdoby. Evidentně se blížíme Nové bráně. Než ji překročíme, podívám se znovu na další plochou střechu. Slouží jako dvorek pro malý domek s červenou, mírně sešikmenou, střechou, kde se obvykle učí děti ze základky. Na vnější stěně toho domku byly totiž minule zavěšeny dětské kabátky. Dnes je tam prázdno, křesťanské děti mají asi skutečně víkend. Obdivuji vymalování původně bílé stěny přilehlého plechového domku se střechou z vděčného vlnitého plechu. Pomalovaná jest mořsky modře. Však také na ní plují mořští koníci, rybky i chobotnice, na hladině se vznáší město na lodi. 
Stále jsme nad křesťanskou čtvrtí, i když na támhleté bílé kupolce se k nebi tyčí muslimský půlměsíc, na kterém tak rádi sedávají špačci. Letos tedy kavky. Podle tabulky na hradbách jde o skromnou rodinnou mešitu ze 16. století, známou jako Masjid al-Qaymariyya.
Přecházíme Novou bránu, jde to jednoduše, protože nejde o fortifikační stavbu, ale vpodstatě jen díru ve zdi, vykutanou roku 1887 (podle wiki 1898), kdy to dovolil sultán Abdul Hamid II. Taky se po něm původně oficiálně pojmenovala, ale o tom vědí už jen informační cedulky a jejich čtenáři. Křesťané se takto mohli spojit se svými zahradebními bratry. Však taky hned naproti Nové bráně byl už od roku 1884 budován hospic Notre Dame de France, kde nejdříve kempovali francouzští poutníci pod stany. Dnes je tu vedle i francouzská nemocnice sv. Ludvíka (St. Louis French Hospital) a za hostelem příslušný klášter Naší Paní. Když poodejdete kousek dál na severovýchod, uzříte i východní fasádu onoho kláštera. Mezi neorenesančními věžemi klášterního kostela je pak vidět velká socha Panny Marie s netradičně drženým Jezuletem – asi dvouletý hošík stojí na mámině ruce, převyšuje její hlavu a kyne světu pravou ručkou, ohnutou v lokti.
Na druhé straně zatím obcházíme klášter, který jsem minule identifikoval jako "Terra Santa" (jak je psáno na vstupních dveřích), správně se tato svatá země nazývá klášter "Saint Saviours" (podle mapy). Až teprve teď si uvědomuji, že mezi budovou kláštera a samotnými hradbami je uzounká ulička, kudy lze zjevně procházet přímo pod hradbami od Nové brány směrem k bráně Damašské. Jenom nesmějí být zamknuty průchozí branky, kterými je svatá Terra chráněna z obou stran. Nahoře nad tou uličkou jdeme po hradbách stejným směrem i my. Ukazuju Janince kovovou lávku, která ve výši pasu přetíná hradební cestu. Musí se pod ní sestoupit po schodech a za ní zase po dalších schodech vystoupit. Podivné je, že se Jana (165 cm) nemusí sklánět jako já (175 cm). Zábradlí oné dále tlící a už dávno zbytečné lávky ovíjí žiletkový pás. Vpravo míří do zamčených klášterních dveří, vlevo přechází hradby a lomí se do schodiště, které je zavěšené na vnější straně hradeb. Chatrné kovové schůdky nejspíš už dlouho nikdo nepoužil. Vzhledem k jejich stavu. I ke stavu zrezavělých dvířek, které asi v půlce výšky schodiště brání vstupu nezvaným návštěvníkům. A nezvané návštěvníky chrání od toho – aby se ta chatrná konstrukce i s nimi zřítila do parčíku pod hradbami. Je to tady stejné, jako před třemi lety. 
Vlevo parčík, daleko za ním, asi 700 metrů na sever, čouhá novorenesanční ("Florentine Style") věž Italské nemocnice na ulici ha-Neviim. Nemocnice zde fungovala v době po dostavění oné vznosné budovy počátkem 20. století. Dnes tu sídlí ministerstvo školství ("vzdělání a kultury"). Vpravo se nám naskýtá pohled na šachovnici plochých střech, posetou bradavicemi kopulek, slunečními kolektory, černými barely na vodu a televizními anténami. Mezi nimi se občas objeví blahobyt imitující červené, jen mírně sešikmené střechy.Pod námi se objevuje vlnitě plechová střecha, prorůstaná vysokým cedroidním jehličnanem. Pod střechou stojí shluk krátce ostříhaných malých hošíků v modrých kalhotách a bílých tričkách. Kousek dál se ve stínu občerstvují podobně oblečení a vylepaní kluci adolescentního zjevu. Kolování na blízkém hřišti kontroluje dospělec v bílém hábitu. Mapa praví: Terra Sancta High School. Tak tedy zde se do školy chodí i v sobotu.
Znovu přicházíme k betonovému domu, který o dvě patra přečuhuje přes hradby a jehož fasáda kopíruje vnitřní stranu hradeb. Plevel, který se uchytil ve spárech popraskané zdi stále svými květy zdobí zrezavělé kovové podpěry. Jsme už nad muslimskou čtvrtí, u bohatě zdobené a bohatě bráněné Damašské brány. Také se jí říká Šekemská či Nábuluská brána, arabsky je to Báb al-Amúd, aneb Brána sloupu (před původní branou totiž stával římský vítězný oblouk). Tady je další místo, kudy se dá na tento úsek hradeb vyšplhat. Anebo sešplhat (to se dá kdekoli). Jdeme už dolů, nebo budeme ještě pokračovat, Janinko? Sil je stále dost, zejména proto, že jsme nepospíchali a jen volně procházeli. Tenhle hradební kilometr jsme absolvobali za hodinu a deset minut!
Od Damašské brány se rozevírá nádherný pohled na střechy a kopule Svatého města, od zlaté kopule Skalního chrámu k holubí šedi chrámu Božího hrobu. Připadám si skoro jako na Letné, když přehlížím střechy a věže staré Prahy, které znám, aniž bych je musel jmenovat.
Vpravo ve Starém městě se opět objevují sportovní i dětská hřiště a prolézačky, školky, omalované veselými obrázky, stejné, jako jsme viděli dříve, ale tady muslimské. Avšak dnes před polednem jsme zde viděli jenom jeden druh sportu: Parta udělaných chlápků mírně staršího věku v kšiltovkách se zaobírá dominem…
Sejdeme další patro do nižší uličky. Příští cíl – Lví brána a klášter svaté Anny s proslulým biblickým koupalištěm Betsehdou. Ale o tom až příště.
***
Fotogalerie z procházky po severní části jeruzalémských hredeb je umístěna ZDE
A zde je report z procházky po severní části hradeb v roce 2014.
K tomu článku patří i příslušná fotogalerie.
(Prožito v Jeruzalémě v sobotu 6. května, 2017, psáno v Praze v pondělí 1. a úterý 2. ledna 2018, kdy už otužilé pokusné myši Janince konečně zabrala antibiotika na její vánoční zápal plic.)
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)
************************************
