Akce Asuán

Když jsme se asi před třiceti lety přistěhovali daleko za Prahu na sídliště Lužiny (narvaným autobusem půl hodiny ze Smíchova), byla zde země pustá, nesličná. Uvnitř rondelu se vršily haldy bláta do výšky prvních pater. (Ale dcerka Terka a synek Janek si tam vyhráli daleko více než na pozdějším hřišti!) Syrovost novostaveb naštěstí zmírňovala hřejivá okrová barva na jižních lodžiích (než se začala loupat). A bylo v té době dohnívajícího reálného socialismu obvyklé, že když už člověk nedokázal změnit totálně zblblý režim, tupé řízení národního hospodářství, podřízené SSSR, instalaci sovětských jaderných raket středního doletu na našem území, jedovaté potraviny, zamořené ovzduší a stejně zhoubné televizní estrády, tak že si budoval svoje vlastní soukromé bubliny, ve kterých se mohl realizovat.


A tak si chirurgové rekonstruovali pobořené mlýny, herci nahazovali omítku, učitelky pěstovaly zeleninu, chudobní inženýři sbírali houby (aby bylo doma co k jídlu) a komunální řemesníci si váleli šunky v hospodě a melouchařili u velkoměstských chalupářů. Naše rodinka si v té době pořídila několikero narvaných knihoven a kompletní vinylovou fonotéku Semaforu, Osvobozeného divadla a dalších přítulných duší. Na chalupu jsme neměli, ani ji nepotřebovali, stejně tak bylo pro nás zbytečné (a nedostupné) auto, kterým bychom tam jeli. Praha bývala o nedělích prázdná a krásně se v ní procházelo, do Krčáku nás svezlo metro, na Slapy nebo do Krkonoš nás odvezl autobus. Ale přesto jsme si své víkendové obydlí zajistili – v našem bytě na lodžii. A nejen víkendové, i odpolední.

Chopila se toho samozřejmě má milá žena Ivana. Začalo to obligátními pelargoniemi. Na pokrokovém sídlišti bylo naštěstí i zahradnictví. Kastlíky na kytky a kytky jsme tedy sehnali, ale za co je pověsit na zábradlí? Naštěstí mi patřičné držáky z ocelové pasoviny naohýbal kolega Franta. V pracovní době – v rámci udržování manuální zručnosti dělníka energetického provozu. Pelargonie přes léto na jižní straně náramně prospívaly, avšak zimní období v příliš teplé a světlé kočárkárně pro ně bylo devastující. V květnu hned po Zmrzlejch jsme je vystavili na lodžii. Nejdříve opadaly bledé zimní výhony, v červnu se začaly klubat nové tuhé listy, a až v červenci se objevily první květy. Než pelargonie plně vykvetly byl tu už zase listopad a uklízení do ne(v)hodných prostor. Naštěstí přišla sametovka a začal bujet kapitalismus. Na pražskou Letnou zjara přijížděl narvanou dodávkou pan Lebiš s hotovými kytkami a kontejnerky s knotovým zavlažováním. Teprve pak naše lodžie skutečně rozkvetla!

"Paní Kovanicová, jak to děláte, že vám ty kytky tak nádherně kvetou?" ptali se sousedé. Bylo to jednoduché: Na jaře jsme si koupili pelargonie od Lebiše, před zimou je vyhodili do odpadu a další jaro si koupili nové kytky!

Nejen krásou živ jest člověk, i bylinkami. Ty se choulily v různých květináčích připraveny poskytnout tu pravou chuť (nejen) nedělním obědům. Jen jednou jsme zkusili pěstovat rajčata. Ano, vyrostla pěkná, maličká, ale chutná. Bylo jich asi pět, a za ty peníze na sazenice bychom jich museli mít alespoň pět metráků. Co se ujalo, to byly jahody. A ty vydržely nakonec asi patnáct let! Začaly kvést v dubnu, a plody nesly do listopadu. Bylo jich málo, ale byly velice ňamkoidní. Časem jich bylo míň a míň, až nakonec dorůstaly velikosti (a chuti) jahod lesních.

Velký rozmach zažila introdukovaná rostlina, kterou jsme si dovezli z jediné dovolené v Jugošce. Konkrétně z Hvaru. V igelitovém pytlíku s trošičkou vody na jejich dně jsme v kufru propašovali autobusem několik větviček rozmarýnu, a on se uchytil. Uchytil, rozrůstal a dokonce překonal i zimu. Když jsme ho obložili polystyrénem, a v případě tuhých mrazů chránili pet lahvemi s horkou vodou. Ano, ten rozmarýn přežil už třicet zim.

Další introdukci jsme si už pořídili později doma, levandulový keřík, který už bude mít taky asi dvacet let.

V nové době jsme si zakoupili ve zličínském Globusu tři sazeničky přísavníku pětiprstého. A velký kontejner na metrák zeminy přes celou šířku lodžie. Takže přísavníku bude už asi čtvrt století. Tedy dvěma jeho rostlinám, třetí rostlinka se pořádně neuchytila. Do kontejneru se přesunul i otužilý rozmarýn. A bývaly to pak pěkné letní večery, když jsme na lodžii s Ivankou seděli na proutěných křeslech (polských, které nejspíš ve své režii prodával v Globusu jeden podnikavý pán, kterého jsme tam pak už – ani jeho proutěná křesla – později nezastihli) u rozkládacího závěsného stolku (taky polského, ale vydržel, i když se mu brzo oloupal lak) a pod zeleným baldachýnem přísavného pětiprstého loubí popíjeli čaj, Ivanka studovala noviny a já psal fejetony do Technického magazínu.

Leč čas trhl oponou. Přísavník se rozrostl na sousední lodžie, hlavně ozdobil fasádu nad námi, a zelené listí se odstěhovalo za ním; nám zůstalo jen mřížoví holých větví na stropě a pak v létě zelené, na podzim zázračně zlaté, později karmínové rudé listí v rohu lodžie, kde se přísavník propletl s výhony rozmarýnu. Před pěti lety odešla z lodžie i světa vezdejšího má milá žena Ivana a já jsem se rozhodl o zahrádku dál nepečovat. Tak ano, zaléval jsem ji, občas i přihnojil, ale neschovával ji před zimou. (Krom pelargonií. Ty jsem nevyhazoval – ani nedokupoval.) Co přežije, to přežije!

A přežilo: Ve svém samostatném kastlíku zamechovaný šnytlík. (Čerstvě nařezaný si ho míchám z plnotučným tvarohem a mažu na chleba. Skvělé! Jako v dětství…) Podivuhodně levandule. Tymián a máta citronová (malé, ale bohaté keříčky). Na přísavníko-rozmarýnovém kontejneru je dost místa i pro stále se rozrůstající šalvěj. Zmiňované jahůdky. Ty chutnaly zejména mé milé neregistrované partnerce Janě.

Ano, čas trhnul oponou, a taky proutěná křesílka podlehla vlivu lužinského drsného počasí (náhorní planina zde dosahuje nadmořské výšky 400 metrů, v takové výšce leží můj rodný Liberec). S Janinkou jsme si koupili nová rozkládací dřevěná křesílka, ale Jana sama si jich moc neužila…

Postupně mne do nenávratna opustily obě mé ženy, zůstal jen ten přísavník a rozmarýn. A dvě břízy. Před pěti lety, když Ivanka ležela už v nemocnici, vyrostly v květináčích na lodžii dva proutky. Ještě jsem je mohl ukázat Ivance, když se na posledních svých třicet hodin života směla podívat domů. Jednomu proutku jsem příští jaro poskytl malý květináček, druhému velký květináč, vlastně osiřelý hrnec na bylinky. Z malého květináče, který stál na kontejneru, vyrostla malá břízka, z velkého květináče vyrostla bříza až ke stropu. A tak tu mám další dva členy rodiny. Nu jistě, po takové době se i rostlinstvo stává členem domácnosti. Bohužel i s mravenci.

Měli jsme s nimi takovou dohodu: My bydlíme v bytě a na lodžii chodíme na návštěvu, vy bydlíte na lodžii a do bytu nám nebudete lézt. Když mravenci neposlechli, postavili jsme jim do cesty pastičky.

Avšak čas trhnul oponou a na náš omšelý barák přitrhla rekonstrukce. Rekonstrukce domu znamená zničení a znovuvystavení lodžie. Co ale dělat s kytkama? Tedy vlastně s keři a stromy? Zorganizovat akci Asuán a přesunout vnější rostlinstvo k vnitřnímu!


Nejdříve bylo ovšem potřeba vyřídit si to s mravenci. Posypal jsem lodžii jedy, na cestičky nastavěl mravenčí pastě. Pak jsem z kontejneru vypreparoval tymián, mátu a menší břízu. Tymián a máta šly do kastlíku s posledním přeživším jahodníkem. Tenhle kastlík společně se šnytlíkem a levandulí putovaly na vnitřní parapety docela jednoduše. Pak jsem břízy přesunul na platformy s kolečky, které jsem uzmul zpod klasických pokojových řemenatek, jež zdědila Ivanka ještě po své mamince. (Na kolečkách ty kytky byly proto, abychom je mohli přesunovat od dvířek skříňky, která skrývá metry elpíček.) Takže břízy odjely na kolečkách – ale kam? Na místo, které vloni vybrala Janinka jako novou destinaci pro vánoční stromeček. Krásně se tam teď sestří s Terezinou kytkou.

No ale co s metrákovým kontejnerem s rozmarným rozmarýnem a přisátým přísavníkem? Přísavník jsem odstřihl ve výši stropu, větvičky jemně odtrhl od zdí (většinou i s kusem omítky). Na jeho letitých kmenech, prorostlých rozmarýnem, zůstalo dost listí, aby přežil. Kontejner byl přesunut dovnitř pod okno i díky fyzické a intelektuální dopomoci synka, jemuž tímto děkuji. Torzo přísavníku snad obrazí na dalších třicet let...

Jo, ještě jsem s tou hromadou hlíny přestěhoval dovnitř přeživší mravence, kteří mají zřejmě uvnitř kontejneru své hnízdo. Už vylezli dva velcí s křídly! Mořím je na poslední chvíli. Bojuji s nimi dále, zatím to vypadá, že vítězím. (Jedeš z tý nohy!)

V neděli jsem fotodokumetaci z akce Asuán zveřejnil na fejs-buku. Dáša mi slíbila, že – nepřežije-li přísavník – mám ho u ní "k dispozici v libovolném množství". Vendula mne ubezpečila, že "zámek Šípkové Růženky zarostl taky". A Mirka mě potěšila komentářem: "Člověk by nevěřil, co všechno může být v Praze. Jestli vymře Amazonský prales, tady bude záchrana!"

Tak já jdu zalejvat. Mějte se pěkně!

Autor v džungli

  
(Psáno v Praze na Lužinách v úterý 19. června 2018.)