Z literárního hlediska šlo o moji klasickou fejetonovou reportáž, kam se už nevešlo dalších pár minut, které jsem kvůli spádu vyprávění nezmínil. Zatímco předešle jsem končil legračním obrázkem klusajících obtloustlých pantátů v esenbáckých uniformách, teprve teď dopovím, jak jsme se ženou Ivanou a dětmi (9 a 12) ukončili ten památný den.
Z Provaznické uličky jsme totiž nezamířili přímo do metra na Můstku. Chtěli jsme se ještě projít přes Staromák a Celetnou to vzít na náměstí Republiky. (Tam byl tehdy v podchodu nenápadný, avšak působivý symbol republiky – tři skleněné traverzy, slepené z drobných plošek, na kterých se při správném úhlu pohledu odrážely červená, modrá a bílá barva. Za bolševika to prošlo. To až po sametovce ji nějaký komunálně kapitalistický orangután nechal odstranit, aby se rozšířila předražená prodejní plocha, nejspíš).
Nuže naše rodinka kráčela stmívajícím se večerem Železnou ulicí ke Staroměstskému náměstí. Strašidelným večerem, protože po všech předchozích hlučných a lidnatých výjevech panovalo v tomto kousku vesmíru podezřelé ticho. A liduprázdno. Policejní ótéčka totiž vyklidila ulici od davu, a od náměstí nikdo nepřicházel, protože vchod na něj byl zatarasen kordonem zásahovky, znáte to: Přilba na hlavě, průhledný štít a dlouhatánský obuch (spíše tyč) v rukou. Hoši nás bez potíží vpustili na náměstí, které však bylo rovněž lidopusté a bohaprázdné. Nějací lidé stáli jen za kordony zásahových jednotek uzavřeni v jiných ulicích, marně ústících na Staromák.
A tehdy jsem z toho podezřelého vakua dostal strach i já, nezodpovědný tatínek.
Zavelel jsem čelem vzad a byli jsme vpuštěni zpátky do Železné. Ale abych přesto nevypadal jako srab, jal jsem se za chůze zpívati národní hymnu. K její slovenské části jsem se však nedostal, protože se nás tou úzkou uličkou jal předjíždět další obrněný transportér. Nějak se mi v hlavě spojily moje liberecké zážitky z 21. srpna 1968 s touto zpupnou demonstrací síly nepřemožitelného komunismu, a už jsem necítil pouze strach, ale i hrůzu. Oddechl jsem si až v metru, když jsme všichni jeli domů na rodné Lužiny. Mlčky jsme jeli.
O naší účasti na této první masové protirežimní demošce jsme pak s Ivankou později vyprávěli partě přátel, s nimiž jsme po ztoskotání našich mladických idejí tábořili na společném ostrůvku pozitivní deviace. Scházeli jsme se snad každý měsíc a déle než Charta. V tom normalizačním bezčasí jsme pěstovali srandu, téměř pokaždé přišel i „Svíťa“. Vždy jsme se shodli v názorech na politiku, vědu, umění, historii, tentokrát jsme se snad poprvé téměř pohádali. V podstatě jsme byli ode všech přísně pokáráni, že jsme zbytečně zavlekli děti do rizika. Zejména bývalý vězeň režimu, zavřený v padesátkách několik měsíců bez rozsudku v „domečku“ u Lorety se na nás zlobil. (Hm, víte, že pak ani nebyl rehabilitován? Nemohl být – nebyl totiž odsouzen!) Možná i proto jsem se dodnes o tomto našem zločinu na potomcích nezmiňoval.
Na tuhle historku jsem si vzpomněl nedávno, když jsem četl jinou vzpomínku svého vrstevníka. Který byl tehdy spolu se svým tatínkem z Železné na to náměstí vpuštěn. Bydleli totiž v Dlouhé, kam směřovali, a jinudy by jim bylo těžko projíti. Nuže, na pusté náměstí je vpustili, ale na protější straně nechtěli vypustit. Nemají se poflakovat ve válečné zóně, že. Marně oba příslušným příslušníkům ukazovali své občanské legitimační knížky s vyznačeným místem trvalého pobytu Dlouhá. Oba byli nemilosrdně dlouhými obušky seřezáni.
Takže po třiceti letech nelituji, že jsme přes to Staroměstské náměstí nešli. Avšak ani nelituji, že jsme na ten Václavák šli. Přece s úmyslem našim dětem ukázat podpisy státníků, jež byly vystaveny společně s dalšími dokumenty v Národním muzeu, ne? Kruci, jak jsme mohli vědět, že ausgerechnet na 70. výročí Československa, ve znovuzavedený státní svátek (už ne „Den znárodnění“), budeme ohroženi komunistickým gestapem? No, alespoň potomkům nemohl bolševik už nic nakecat, a nenakecá dnes ani prezident republiky, ani premiér.
A nemusíme mít dnes strach nahlas říci, že Miloš Zeman vyznamenává své kamarády, bývalé agenty StB a současné vlivové agenty Ruské federace. Nebo pornografického básníka, komunistu (KSČM, dříve KSČ, věren zůstal!) zasloužilého umělce Karla Sýse. Ani, že Andrej Babiš je od roku 1980 evidován jako důvěrník a od roku 1982 jako agent StB s krycím jménem „Bureš“.
Vždyť přece nenajdeme mezi všemi, toho kdo lidem v této zemi, o pravdě hovořit by zakázal. Jak zpívala v roce 1966, tedy ještě v době cenzury, Hana Hegerová. O tom kazateli z Betlémské kaple, který má dodnes na Staromáku svůj pomník.
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 30 října 2018.
Žádné komentáře:
Okomentovat