Příjemná neděle 2. října 1938

Chebské sudetoněmecké maminy v tranzu

Před 80 lety připadl druhý den října na neděli. Rodinky s dětmi si vyjely na odpolední procházku do Chebu. Německé rodinky z německé říše, které přes nedalekou bývalou státní hranici přijely v malých opelech. Díky včerejší devalvaci koruny, která ji vůči marce třikrát zlevnila, vyžraly všechny cukrárny v širém okolí. Četníci už z Chebu pro jistotu zmizeli. Dopravu řídí dobrovolní hasiči z místního sudetoněmeckého sboru. Cheb se nalézá ve třetím pásmu, které se má začít obsazovat – podle předevčírem podepsané a přijaté Mnichovské dohody – až zítra. Ale už dnes se po Chebu producírují důstojníci SS, také na procházce, kteří jsou nadšeně vítáni místním obyvatelstvem.


Obsazení prvního pásma na Šumavě má skončit ještě dnes. Před příchodem Wehrmachtu se snaží naše armáda zachránit, co se dá. Od brzkého rána se z Polné na Šumavě a Vitěšovicic vozí materiál do vnitrozemí. K dispozici je kolona dvanácti náklaďáků o únosnosti 30 tun. Evakuace končí v 16:00, před západem slunce, protože se už přibližuje německá armáda. Ta do večera obsadí většinu lehkého opevnění Šumavy.

Už ráno v předstihu se začaly evakuovat i pluky z Orlických hor. To je sice čtvrté pásmo, která má být obsazeno "až" 6. a 7. října, ale čím dřív se začne, tím víc se toho zachrání. Odváží se proviant, z těžkého opevnění polovička střeliva. Z řopíků lehkého opevnění se odváží úplně všechno – až na jeden truhlík střeliva pro každou pevnůstku. Co kdyby!

Předevčírem těsně před půlnocí se se svými požadavky přihlásila polská vláda. Požadovala Těšínsko, části Oravy, Spiše, Kysuc a Šariš. Čs. vláda včera souhlasila, co měla dělat. (Dodnes jí to někteří Slováci odmítají odpustit.) Takže dnes polská armáda vesele obsazuje Český Těšín, Třinec, Jablunkov a okolní obce. Na tehdejší události vzpomíná Libuše D. z Petřvaldu:

Polská armáda přejíždí Olši.  Úplně vlevo kavárna Avion.

"Stejně brutálně, jako byli Češi vyhnáni ze sudetského pohraničí, byli vyhnáni i z pohraničního Slezska, a to Poláky, kteří se na chvíli stali velkými spojenci Hitlera a dostali za to darem území od Těšína po Petřvald…

Otec pracoval na závodě Pokrok jako důlní měřič. On i jeho sedm bratrů byli horliví sokolové (starosta, náčelník). Má matka pocházela z polské rodiny, ale měla české školy a vždy se považovala za Češku. Já jsem chodila do obecné školy v Petřvaldě, byla to krásná nová česká Masarykova škola. Pak jsem studovala v Orlové až do záboru.

Na podzim 1938 obsadilo toto území polské vojsko. Naše škola v Orlové byla ihned zavřena a na dveřích byla cedule »Žáci české národnosti nemají přístup«. Otec dostal rozkaz předat své měřičské oddělení a do tří dnů opustit území. Pak přišla propustka »bez povrutu«, jen pro výstup. Zůstat jsme nesměli, třídenní lhůta byla neodvolatelná, na »Postyrunku« se úřadovalo často i býkovcem.

Stěhovali se skoro všichni naši sousedé, zaměstnanci Báňské a hutní. Nebyla auta k vystěhování, a některé vozy zase nepustili vojáci přes hranice, a tak na poli ležely v dešti haldy nábytku. Nezapomenu, jak polští vojáci poštvali psy na rodinu s dětmi, když neuposlechla nějaké jejich rozkazy…"

Německá armáda zatím vstupuje do druhého pásma na Liberecku. Ve 13:00 překračuje hranice ve dvou proudech, tak, jak to Prusové  udělali už v roce 1866, a pak později Rusové v roce 1968. Rumburk a Frýdlant vítají osvoboditele. Wehrmacht večer zaujímá pozice pod severními svahy Jizerských hor, stojí na silnici Raspenava – Bílý Potok, šplhá na Smědavu postupuje až do horské osady Jizerka. Frýdlantský výběžek je doslova chirurgicky odpreparován. Na lince horského hřbetu dosud zůstává neztenčená hotovost československých jednotek. Zde vlastně těžké opevnění není, jen lehké, zato v těžkém terénu. Na cimbuřích strmého svahu Jizerských hor nad Frýdlantskem nejsou ani betonové pevnůstky, jen dřevěné sruby. Na levém křídle u Frýdlantu je vzdálenost obou vojsk asi tři kilometry, směrem k Jizerce se zužuje na pár set metrů. Pevnůstka u Smědavy, která chrání silnici k přehradě Souš, je od Němci obsazené křižovatky na Jizerku vzdálena pouhých sto metrů.

Velitelství libereckého 44. polního pluku nařídilo ústup vojsk z Hlavního obranného pásma v 18:00, československá armáda se odtud definitivně stáhne do zítřka 14:00. Který voják nebo příslušník jednotek SOS zůstane za linií Hrádek n. Nisou, Stráž n. Nisou, Bedřichov, Josefův důl, Jizerka, bude zajat. Liberec je zatím ze záboru vyňat. Po silnici na Turnov se přesouvá masa vojska, technika. Děla a koně z trénu jsou přepravováni vlakem. Proto SdP zatím nepřebírá liberecké nádraží.

Technicky je stále ještě mobilizace, dnes její osmý den. Armáda má stále ve zbrani milion a sto dvacet osm tisíc mužů. Vlastně dnes jich několik ubylo. Ponížení kapitulace přivedlo k sebevraždě další záložáky. Život si vzali:

Podporučík František Holešovský (Trpín) a vojíni Jan Koška (Břeclav) a František Rehwald (Korkyně u Slap), německý antifašista.

Desátník Karel Fiedler byl zavražděn henleinovci v Prachaticích.
V Rychnově nad Kněžnou dnes zemřel na zranění, způsobená henleinovci 25. 9. ve Vrchní Orlici dozorce finanční stráže Josef Navrátil.

Mobilizačního rozkazu neuposlechlo zhruba 126 tisíc mužů. Mezi těmito zběhy bylo poměrně málo Maďarů a Rusínů. Ti nebyli tak masírováni německým rozhlasem, který k nenastoupení do armády agitoval. Nenastoupilo asi 100.000 Němců, tedy asi polovina těch, kteří byli pozvaní. Někdy to tak bylo lepší. Někteří z těch nastoupivších uposlechli totiž další direktivy z Berlína:

Dnes byl v Praze zákeřně zastřelen, když stál ve stráži, vojín v záloze Josef Roček, a to československým svobodníkem (sudeto)německé národnosti.

I přes úřední zákaz opouštět svá bydliště v zabraném pohraničí stále přitéká do vnitrozemí proud uprchlíků. Není divu: V obci Lysec (část obce Bžany, Teplicko) je tuto noc umlácen ve svém bytě pro svou příchylnost k Čechům německý sociální demokrat Josef Perner. Vraždu spáchalo šest jeho soukmenovců, členové SdP: Maxmilian Kaiser, František Reichl, Josef Kočí, Ignác Teich, František Faber a František Böhm z Lysce. Četníci tato jména zaznamenali – načež odešli do vnitrozemí. Neunavovali se zatčením vrahů. Znali jistě čerstvě vydanou Mnichovskou "smlouvu", která ve svém posledním, osmém, bodě praví:

"Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí, ze svých vojenských a policejních jednotek. V téže lhůtě propustí československá vláda sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají tresty odnětí svobody za politické a trestné činy." Tak proč by se zbytečně vystavovali nebezpečí umlácení (obvyklá přesila 100 sudeťáků na jednoho čs. četníka).

Mimochodem: Podle tohoto bodu a platnosti Mnichovské dohody na území demokratického Německa v období do 15.3.1939 zůstali tito známí vrazi beztrestní i v poválečném Československu.

Končí druhý den druhé republiky. Zítřek bude zase horší.

Poznámka: Jen dnes zemřelo na důsledky Mnichova a útoky sudetských Němců nejméně sedm lidí. Tak vypadá "Mír pro Evropu"!

Další dny 80 let staré historie budou následovat. Viz i přehled článků den po dni, jak padaly listy kalendáře:

5.-15. září 1938: V životě jsem neslyšel takovou sprostotu
5.-22. září 1938: Zářijové události 1938
22. září 1938, z rozhlasového projevu prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše: Československo nezhyne
22. a 23. září 1938: Shovívavost není na místě
24. září 1938: Mobilisace - den Nula
25. a 26 září 1938: Mobilisace - den Jedna, den Dva
27. září 1938: Sváry lidí ve vzdálené zemi
28. září 1938: To už není jen zrada
29. září 1938: Husitsko-bolševický teror české soldatesky
29. září 1938, DOKUMENT: Dohoda mezi Německem, Spojeným královstvím, Francií a Itálií, které se sešly v Mnichově 29. září 1938 (Text známý jako "Mnichovská dohoda")
30. září 1938, DOKUMENT: Plné znění projevu předsedy československé vlády gen. Jana Syrového k vojsku a národu, odvysílaného rozhlasem 30. září 1938 po přijetí Mnichovské dohody
30. září 1938: Národ zbavený poslední naděje
1. října 1938: První den druhé republiky

Hlavní prameny:

Boris Čelovský, So oder so (řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945), vydalo r. 2002 nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy
Jaroslav Kokoška, Plán „Grün”, vydalo r. 1968 Naše vojsko/ Svaz protifašistických bojovníků v Praze
Sydney Morell, Viděl jsem ukřižování, vydalo r. 1995 nakladatelství Jota, Brno
Jan Němeček a kol., Cesta k dekretům a odsunu Němců, vydala Litera Bohemica ve spolupráci s nakladatelstvím Baronet, Praha 2002
Vyhnání Čechů z pohraničí, vydal Toužimský & Moravec ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky, vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, druhé, doplněné vydání, Praha 5. září 2018
Pamětní kniha obce Jeřmanice (překlad z němčiny pořídil Ervín Šolc)
Web http://ropiky.net, který se primárně zabývá lehkým opevněním naší předválečné obranné linie.