*****
V sámošce mě zase lákají ke spotřebitelské soutěži. Když vyhraju, tak si budu moci koupit se slevou nějaké užitečné předměty. Avšak má osobnost musí splnit určité vlastnosti. Třeba tu, že jsem zletilý (zjevně ano) a svéprávný (ještě nemám výsledky testů na demenci). A něco být nesmím:
Nesmím být zaměstnancem provozovatele soutěže,
ani nesmím být osobou blízkou zaměstnanci.
Pokud se přesto soutěže zúčastním a náhodou vyhraju, pak se výhra nepředá.
Poněvadž by šlo o střet zájmů.
Takto jest to definováno v pravidlech výherní soutěže, které se (drobným písmem) vejdou na leták velikosti A5.
O střetu zájmů hovoří i o něco rozsáhlejší Obchodní zákoník, platný od 1. 1. 2014, přesněji Zákon o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), tedy 90/2012 Sb., který definuje pravidla o střetu zájmů takto:
„Dozví-li se člen orgánu obchodní korporace, že může při výkonu jeho funkce dojít ke střetu jeho zájmu se zájmem obchodní korporace, informuje o tom bez zbytečného odkladu ostatní členy orgánu, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán. To platí obdobně pro možný střet zájmů osob členovi orgánu obchodní korporace blízkých nebo osob jím ovlivněných nebo ovládaných.“ (§ 54, (1)) Tedy i firem, řízených jeho manželkou či synem.
Nuže dobrá, takový střetečník to musí oznámit, čímž splní svou povinnost. A?
„Kontrolní nebo nejvyšší orgán může na vymezenou dobu pozastavit členu orgánu, který oznámí střet zájmu podle odstavce 1, výkon jeho funkce.“ (§ 54, (4))
A to je, drazí spoluobčané, všechno. „Může“ znamená „nemusí“, a pak to vypadá tak, že když se na představenstvu (ale i na magistrátu nebo ve vládě) projednává kšeft, ve kterém je střetečník v oznámeném střetu zájmů, pak se tento vzdálí přepudrovat si nos, načež se neúčastní hlasování, kteréžto ponechá na svých čestných kolezích.
V praxi to třeba vypadá tak, že čestní kolezi v představenstvu firmy předložený dokument schválí. Stává se pak, že na obchodní smlouvě se za obě strany podepíše stejný člověk. Třeba ředitel telekomunikační firmy jako odběratel, který se sebou jako dodavatelem, tedy ředitelem (a majitelem) softwarové firmy, podepíše smlouvu o dodávce SW za sto milionů korun. Ten konkrétní člověk, kterého bedlivě nejmenuji, měl tu smůlu, že nakupující firma byla stopro dceřinkou velkého koncernu. Na čež dorazil pán od matky, což byl valná hromada, a milého pana ředitele (včetně celého představenstva a dozorčí rady) vyrazil. Matka se zachovala jako macecha (k panu exředitelovi), protože smlouvu odmítla akceptovat, neb slibovaný SW byl krom toho, že byl předražený, absolut bezcenný. A ten podvodník pracoval sice s péčí dobrého hospodáře - ale své soukromé firmy. Ve svojí drzosti byl navíc natolik sebejistý, že tu smlouvu nenechal na druhé straně podepsat alespoň zeťákem, třeba. Jakožto ředitel dodavatele se onen pán namíchl a hnal věc před soud.
A soud trval deset let, než se pravomocně rozhodlo, že pan exředitel nedostane za svůj podvod ničehož, naopak bude muset zaplatit milionové honoráře jak svým, tak exmateřským právníkům.
Deset let trval soudní spor o tak jasnou věc, jo? Výhru ve spotřebitelské soutěži by ten podvodník nedostal hned, a ani by se nemohl soudit. Šmytec.
My jsme země, kde se z nějakého důvodu nestíhají podvody, pokud nejsou pečlivě vyjmenovány. Tak nemohlo být například stíháno přetáčení tachometrů, protože neexistoval trestný čin přetáčení tachometrů! Přičemž podvodu se dopouští ten, „kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou...“ (Podle § 209 zákona č. 40/2009, trestní zákoník.)
To je jako kdyby nemohla být žena znásilněna, kdyby trestní zákoník vyjmenovával všechny možné úchylky - a zapomnělo by se na jednu z nich. (Ne, nehledejte to, v trestním zákoníku se mluví obecně jen o „pohlavnímu styku“.)
A jak jsem psal minule o zlých kamionech, pokud někdo nedodržuje zákon, přijmeme nový zákon, nebo aspoň jeho devětačtyřicátou novelu.
Anebo aspoň sedmnáctou, jak se stalo u zákona č. 159/2006 Sb., jehož poslední novela platí od 1. 6. 2019. Ano, jde o tolikrát skloňovaný zákon o střetu zájmů. Když si ho přečtete, zjistíte, že platné formulace tohoto zákona výslovně postihují jenom vlastnictví či spoluvlastnictví firmy! Nikoli samotnou účast ve veřejných orgánech.
Veřejný funkcionář (třeba premiér) nesmí podnikat nebo provozovat jinou samostatnou výdělečnou činnost, nesmí být provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání neb vydavatelem periodického tisku ani společníkem, členem nebo ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku. Nemluví se zde o manželce či synovi, pouze o „ovládající osobě“. Ale! Nemluví se zde ani o „svěřenských fondech“. Ty nejsou v zákoně o střetu zájmů vůbec definovány. Ale v občanském zákoníku, konkrétně v § 1448:
„Svěřenský fond se vytváří vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele tak, že ten svěří správci majetek k určitému účelu smlouvou nebo pořízením pro případ smrti a svěřenský správce se zaváže tento majetek držet a spravovat...“
Vlk se nažral! A koza zůstala celá k dalšímu dojení (§ 1449):
„Svěřenský fond zřízený k soukromému účelu slouží k prospěchu určité osoby nebo na její památku. Tento fond lze zřídit i za účelem investování pro dosažení zisku k rozdělení mezi zakladatele, zaměstnance, společníky či jiné osoby.“ Toto zřejmě stojí za Andrejovým neustálým opakováním, že dodržel český zákon, přesněji souběh zákonů. (Šamanovo hodnocení: Pan premiér zneužil až znásilnil zákony.) V této souvislosti zní jako neuvěřitelné chucpe dokola omílaná posměšná poznámka člena představenstva Agrofertu a korunního prince hnutí ANO 2001 Jaroslava Faltýnka k oněm novelám zákona, zvaného „Lex Babiš“:
„Tak se ptám, proč jste to neudělali lépe?“
Podobně se v minulosti mohli ptát přetáčeči tachometrů - a dnes možná právníci znásilňovačů.
Pouze na voličskou základnu ANO může působit argument pana premiéra, že „evropští úředníci nemohou vykládat české zákony“. Protože evropští úředníci dodávají evropské peníze podle evropských zákonů, které mají přednost před zákony českými. Když usoudí, tak budou chtít prachy zpět, v horším případě peníze dodávat vůbec přestanou. Přičemž ani podle evropských právníků (ve výkladu Babišových podřízených) nelze říci, zda je či není pan premiér tu či onde ve střetu zájmů.
Avšak české zákony zase vykládají české orgány. Které pana premiéra trestně stíhají ohledně „možného dotačního podvodu“ v minikauze Čapího hnízda. Nejsem právníkem, leč elektrotechnikem, který čte zákony tak, jako by četl technické normy. A když si tak čtu v zákoně o střetu zájmů, tak mne nejdřív zaujme § 3:
„(1) Veřejný funkcionář je povinen zdržet se každého jednání, při kterém mohou jeho osobní zájmy ovlivnit výkon jeho funkce. Osobním zájmem se pro účely tohoto zákona rozumí takový zájem, který přináší veřejnému funkcionáři, osobě blízké veřejného funkcionáře, právnické osobě ovládané veřejným funkcionářem nebo osobou blízkou veřejného funkcionáře zvýšení majetku, majetkového nebo jiného prospěchu...“
(Onoho prospěchu ze své politické funkce se pan premiér dočká nejpozději, až přestane být veřejným činitelem a do náruče opět pojme siroty ze svěřenského fondu, založených jako fikťárna, které mezitím tak vyrostly!)
Konstatuji, že veřejný funkcionář pan Andrej Babiš výšeuvedený požadavek podle (1) nedodržuje.</>
A pak zde máme § 8 tohoto zákona (Oznámení o osobním zájmu):
„(1) Veřejný funkcionář je povinen při jednání ústavního orgánu, jiného státního orgánu, orgánu územního samosprávného celku nebo orgánu právnické osoby vzniklé ze zákona, ve kterém vystoupí v rozpravě, předloží návrh nebo je oprávněn hlasovat“ (třeba o povinném podílu rostlinných olejů v pohonných hmotách, vyšším, než je požadavek EU) „oznámit svůj poměr k projednávané věci, jestliže se zřetelem k výsledku projednání věci by mu mohla vzniknout osobní výhoda nebo újma anebo má-li na věci jiný osobní zájem; to neplatí, jde-li jinak o prospěch nebo zájem obecně zřejmý ve vztahu k neomezenému okruhu adresátů.
(2) Oznámení podle odstavce 1 podává příslušný veřejný funkcionář ústně v průběhu jednání, nejpozději však před tím, než orgán přistoupí k hlasování; oznámení je vždy součástí zápisu z jednání.“
Konstatuji, že veřejný funkcionář pan Andrej Babiš tyto body nedodržuje.
Nežeby vysloveně lhal, když ve své právničtině říká, že „není ve střetu zájmů“. Pouze „se nezdržuje jednání, při kterém mohou jeho osobní zájmy ovlivnit výkon jeho funkce. A v rozpravě, kde předkládá návrh nebo je oprávněn hlasovat, neoznamuje svůj poměr k projednávané věci“. Maximálně „já nic, to svěřenský fond“ (manželka)...
V této situaci působí směšně, když Babišovi podřízení v Bruseli rozmlouvají euroúředníkům, aby nepoškozovali zájmy Česka (čti Babišova podnikatelsko-mediálního impéria v dočasném držení fondů, které spoluřídí jeho manželka).
Jako technik a tvůrce řídicích dokumentů v zákoně o střetu zájmů trpce postrádám výslovnou definici střetu zájmů! („Střetem zájmu se rozumí...“) V první části zákona, nazvané „Střet zájmů a neslučitelnost některých funkcí“ se mluví pouze o - „neslučitelnosti některých funkcí“... Již citovaný § 3 v odstavci (2) pouze nabádá: „Dojde-li ke střetu řádného výkonu funkce ve veřejném zájmu se zájmem osobním, nesmí veřejný funkcionář upřednostňovat svůj osobní zájem před zájmy, které je jako veřejný funkcionář povinen prosazovat a hájit.“ Ale ona definice střetu zájmu v zákoně o střetu zájmu prostě není! (Určitě mi to vysvětlí právníci, že z textu zákona střet zájmu vyplývá.)
Takže pan Babiš byl pouze v nestřetu zájmů, když ministerstvo financí, které vedl, odpouštělo pokuty firmám z konglomerátu jím vlastněného. A klekalo na konkurenci. Podle stejné logiky pak „nemůže“ být ani ve střetu zájmu jako premiér, který odvolává a (s požehnáním pana prezidenta republiky) jmenuje ministry, který má tak přímý vliv na všechna ministerstva, a nepřímý vliv (záleží na statečnosti podřízených) i na policii, justici, obchodní konkurenty a prostřednictvím hnutí ANO i na tvorbu zákonů.
Šamanův nález: Pan premiér Andrej Babiš není podvodník. On jen přetáčí tachometry...
(Autor pracoval jako technik ve spojích, později dělal i vnitřní kontrolu u jiné firmy, kdy byl i členem Českého institutu interních auditorů. Pokud jde o zjištění z interních auditů, týká se jich jednak požadavek normy ISO 9001, jednak návod směrnice ISO 19011, dále doporučení správné auditorské praxe (tzv. APG) mezinárodní organizace ISO, a v neposlední řadě metoda obyčejného selského rozumu.)
Psáno v Praze na Lužinách v pátek 31. 1. 2020, dopsáno 14:32
