..............................
Posledně jsem vyprávěl, jak jsem našel tajnou cestu zkracovačku od Nové Louky na sedlo Holubníku. Vylezete z ní na Nové cestě, kousek od křižovatky Pod sedlem Holubníku, právě uprostřed tříkilometrové asfaltky mezi Kristiánovem a tím sedlem. No, zkracovačka prodlužovačka. Ušetříte možná pár set metrů délky a padesát metrů převýšení. Ale počítejte nejméně půlhodinu navíc jako objevitelskou daň. A připočtěte pár škrábanců na nohách, když jdete v kraťasech.
Cestou k sedlu narazíte na žlutě značenou stezku, která sbíhá zprava od plochého vršku místní Černé hory. Asi před deseti lety byla na ní zbudována schodišťová povalová cesta. A u téhle odbočky též mapa a informační tabule, že to je součást Jizerskohorské magistrály (asi třetí takto označené trasy) a že to bylo postaveno díky dotacím z Evropské unie. Díky horskému počasí, sněhu a vichru, je již cedule s mapou poražena. Rovněž chodník na cestě k Holubníku přiměřeně chátrá. Ono, když se tady něco postaví, tak se to musí udržovat. A když se to postaví jen kvůli dotacím, které avšak nejsou určeny na údržbu, tak jde dílo vbrzku do háje.
Sedlo Holubníku (999 m n. m.) jsem úspěšně překonal, a pak už to šlo jenom z kopečka. Na sedle Holubníku drze končí žlutá značka, červená odbočuje k Holubníku a pokud chcete pokračovat ve vytčeném směru, musíte vzít zavděk zelenou. Na mapách se jí teď říká Kristiánovský chodník, který končí už po kilometru na další žluté, kterou je vybarvena Štolpišská silnice, kamž jsem byl od rána směřoval. Na nové mapě, která je umístěna v sedle Holubníku, jméno téhle silnice nenajdete. Nenajdete tam ani jméno potoka, jehož údolím se posléze tato komunikace vine, a jež se od pradávného dávna zove Velký Štolpich. (Malým Štolpichem jsem prošel vloni.) Ó nikoli. Na gender korektní biomapě je vlastenecky uvedeno: "Sloupský p." Tak pokud nenajdete Štolpišskou silnici na mapě, pak vězte, že vede údolím tohoto Sloupského potoka. No já vím, že jméno "Štolpich" pochází z česky zlidovělého původního německého názvu Stollenbach (Štolní potok) podle místních štol na železnou rudu, a jsem rád, že se na mapách moje rodné město neobjevuje pod německým názvem Reichenberg, ale takhle mrvit místně užívané jméno potoka mi připadá zu moc.
Než se začne Štolpišská silnice vinout, tak nejprve padá. Když se z ní doleva po vrstevnici odvine Oldřichovská silnice směrem k Hřebínku, padá už silně. Proto je odtud na ní taky zakázáno jezdit na čemkoli. Víceméně rovný spád posléze (sléza je dlouhá necelý kilometřík) přechází v esíčko - aby tudy mohli koně pohodlně projet. Před esíčkem se zastavíme na odbočce na Ořešník, abychom mohli odbočit na můstky, z nichž je možno pokochat se vodopády a jezírky Velkého Štolpichu. Pokud počkáte tak půlhodinu, budete si moci vodopád vyfotit bez kolegů turistů. Načež vyrazíte na sestupné esíčko.
Semmerinkově vinutá cesta, vykutaná v geologické puklině Velkého Štolpichu, je už dosti sešlá. Zarostlá ze všech stran, dávné i nedávné povodně z ní ve spodní části vymlely všechny nekamenité příměsi, takže místy připomíná přerostlé struhadlo. Ne, tudy se zdravýma nohama neprojede cyklista (ti to mají stejně moudře zakázané), neprojde ani kůň, leda človíček, vybavený botkami samochodkami jako já. Rychlé je poskakování z kamene na kámen - jen se nesmí škobrtnout! Je těžké po takové cestě byť i jenom scházet, jak muselo být těžké na konci 19. století tu cestu stavět! Aby vydržela přes sto let alespoň jako turistická trasa...
Po sešupu po struhadle a dalším mostku přes potok čeká poutníka již upravená písčitá cesta. Zde se na velké tmavé skále vysoko nad cestou skví pamětní deska zesnulého Jejího Veličenstva císařovny Alžběty, takto manželky císaře Franz Josefa I. - která na tomto místě nikdy nebyla. Ale protože byla tak podivuhodně romantická a éterická, tak by se jí tady určitě moc líbilo. A protože se zdejší cesta dostavěla v roce 1891, a Sissi byla probodnuta pilníkem v roce 1898, tak Německý horský spolek sem 10. září 1899 vsadil pamětní desku na tuto událost. V rámci republikánské očišťovací akce byly po velké československé říjnové revoluci odstraňovány z veřejného prostoru všechny památky na habsburskou monarchii, tady byla ona deska sejmuta roku 1924.
Novodobý horský spolek Frýdlantsko se rozhodl tuto křivdu napravit. Bavoráci mu dovolili provést otisk tabule se secesním reliéfem Alžběty, který jinak visí v lázních Bad Kissingen, výtvarník Jan Strnad z Jablonce ji upravil a nová tabule zapadla do starého kamenného lože. Nejspíš není bronzová, aby ji nebylo proč ukrást, ale na to je stejně moc vysoko.
Jak praví informační tabule, pak záštity nad odhalením se ujal rakouský velvyslanec v ČR Jeho Eminence hrabě Trautenberk, vlastně Trauttmansdorff 10. září 2011.
 |
| Struhadlo v klamném kropenatém stínu |
Přičemž zákon na ochranu republiky z 19. března 1923 praví v § 26: " Politický (státní policejní) úřad může naříditi, aby byly odstraněny pomníky, nápisy a jiné památky umístěné na veřejném místě nebo tak, že jsou viditelné z veřejného místa, jsou-li rázu protistátního nebo jsou-li zřízeny některému členu rodin panovavších v Rakousku, Uhersku nebo Rakousko-Uhersku, v říši Německé nebo některému členu dynastií panovavších r. 1914 na půdě říše Německé. Tentýž úřad může také zakázati zřizování takových pomníků, nápisů a památek na příště." Tento paragraf snad dosud platí, ale žádný politický úřad dnes nezakazuje vztyčování nových či navrácení starých soch habsburským panovníkům. V Mariánkách se po kolonádě prochází sošný Franz Josef I. (při setkání s králem Edwardem VII.), ve Františkových lázních lze spatřit sochu Františka I., v Praze máme už pár navrácených habsburských soch, a v Praze 6 k tomu brzo přibude nová socha Marie Terezie, naštěstí pojatá jen symbolicky. Snad místo Koněva...
Úřad může naříditi, ale české úřady dnes staví pocty rakouským utlačovatelům, ach jo. (Že tomu potoku začnu říkat Sloupský?) Nějaký vlastenec vzal zákon do svých rukou a nejspíš šlehl po romantické utlačovatelce šutrákem, Sissinka má totiž naprasklý drdol, no jo, není to bronz...
Deska je to pěkná, ale tohle superretro, jak to bylo za Habsburků nádherný, je snad ještě horší než unylé vzpomínky na zlatej socik. Cimrmana na vás!
Kam jsem se to zase dostal! Honem pryč odtud. Po klesající pískové cestě s obnoveným kamenným tarasem proti padání svahu pospíchám nad hučícími vodopády směrem k Ferdinandovu. Než se tam dostanu, narazím opět na Rauscheckovu cestu. Nedávno jsem tudy jel na kole dolů. No jo, jenže v horách to nikdy nejde pořád jenom z kopečka. Zatímco minule jsem hořekoval, co jsem se při tom 16% klesání na kole nabrzdil, tak zde si musím pohořekovat, jak jsem se při tom 16% stoupání zapotil...
 |
| Bufet na Hřebínku |
V bufetu na Hřebínku už neměli koláče s místními borůvkami, tak jsem se aspoň občerstvil čajem. Borůvkové koláče jsem si dal zase k snídani až doma na Nové Louce. (Ještě jich pár mám v mražáku:) Cestou jsem se stavěl na jednom tajném Blueberry Hillu, kde jsme na borůvkách hodovali ještě s mou milou partnerkou Janinkou. Janinka už není, borůvky taky moc nebyly.
Aspoň ty borůvky se objevily na nějakém jiném borůvkovém vrchu.
Pračka už dopírá druhou várku, čeká mne žehlení... Tak další zprávu z Jizerek napíšu až příště.
Psáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 6. srpna 2020
Minulá zpráva z Jizerek: Co člověk zjistí na vlastní kopyta
 |
| Na Nové Louce |
