 |
| Pozorný posluchač |
Už
asi pětadvacet let jezdím v létě na jeden, dva týdny
dovolenkovat se do Jizerek na Šámalovu chatu, (kde jsme s třídou
měli v roce 1969 za doznívající svobody maturitní večírek).
Jezdím tam každoročně, nejdříve se ženou Ivanou, když
zemřela, tak s partnerkou Janou, když zemřela i ta, jezdím
sám s kolem... Letos jsem si vzal s sebou notebook, abych
do něj mohl ukládat fotky. No a najednou, jak tak jezdím a chodím
po kraji, kde míjím pomníčky, jak mne oslovují místa, oživená
skutečnými příběhy v mém připravovaném románu Paměť
kamenů, tak mě napadlo, že v tom noťasu mám vlastně
poslední verzi tohoto pospávajícího textu. A že bych ji mohl
vzbudit. A že v Liberci je aktivní Fantasy klub, kam občas
jezdím z Prahy jako autor i jako řidič jiných pražských
autorů. A že bych v něm mohl něco přečíst, když už jsem
v Liberci. (Přesněji dvanáct kilásků nad ním v horách.)
To
mne napadlo první čtvrtek na Nové Louce, právě, když v tamním
zámečku vyladili wifinu tak, že se dalo komunikovat se světem.
Oslovil jsem tedy kamarádku, která si na webu říká Karlička
Klihosmečková, a ona to obratem zorganizovala. Akce libereckého
Fantasy klubu se konávají pravidelně ve středu v knihkupectví
a herně Svět Jotunheim v Železné ulici, kousek od radnice.
Ale protože jsou prázdniny, přesunula Karlička čtení do přírody
k nedávno postavené Wiedenově přehradě. Je to asi deset
metrů dlouhá přehrádka v harcovském Malém cípu, kterou
pan Wieden poskytuje k dispozici každému, „kdo v dobrém
přichází“.
Dají
se tam opékat i buřty, což mí posluchači také činili.
Avšak
nejen opékali, avšak i poslouchali.
 |
| Na závěr jsem opékal buřta i já. |
Díky
tomu, že jsem měl před sebou četbu, musel jsem si text upravit do
huby – a hlavně taky zkrátit. Ta moje kniha vypráví příběhy
libereckého století (1897-1968), viděné očima českého hocha
Jendy (narozen 1951, tedy jako já) a německého chlapce Hanse
(*1921). A tímto dlouhým
obdobím budu čtenáře provázet prostřednictvím reálných
příběhů letectví a kosmonautiky. Když mi bylo šest,
odstartoval Sputnik. Když deset, tak Gagarin. Děj románu skončí
na Vánoce roku 1968, když Apollo 8 s posádkou kroužilo kolem
Měsíce, to mi bylo sedmnáct. Našel jsem si k tomu tisíce
stránek dokumentů, ale ten chlapecký údiv a nadšení jsou moje.
Děj
mám vymyšlený do posledního detailu, problém mám však s tím,
jak se mi do knihy neustále snaží narvat další příběhy.
Napsanou mám teprve polovinu, ale už tak je to asi na tři sta
stran. Takže teď si něco vymyslím, ale škrtám to dříve, než
napíšu. A teď budu škrtat, co jsem už napsal, protože probírka
před onou četbou náramně prospěla spádu děje.
V původním
úvodu mám asi tři stránky popisu, jak řádila děsná povodeň v
roce 1897 v Liberci i dálném okolí. Jaké byly škody, kolik
lidí se utopilo, jaké činy hrdinství se udály... Většinu
z toho jsem, abych to vůbec učetl, nemilosrdně vyškrtal a
zůstalo mi jen pár odstavců. Budu v tom pokračovat!
Děj
knihy začíná 29. července 1897, kdy na Novou Louku spadlo během
jediného dne 345,1 mm vody na metr čtvereční, dosud nepřekonaný
středoevropský rekord. Přítomná kamarádka a spisovatelka
Karolina Francová, která na místo dorazila i s chotěm a synkem,
si hned na začátku akce toho data všimla. Protože jsem ze své
knihy četl – právě 29. července! I to snad přispělo k úspěchu
akce. Vyprávěný příběh rázem dostal punc rerality.
O
asi třetinu jsem zkrátil i dva ucelené příběhy, které jsem
vyprávěl v ich formě. Jedním bylo fiktivní chlapecké
dobrodružství ve skutečném podzemním bunkru pod Liebigovým
zámečkem (v popisované době v něm byla Severočeská galerie).
Druhým byl můj skutečný zážitek ze začátku třetí světové
války, která mohla proběhnout v důsledku kubánské krize
v říjnu 1962. Tehdy se mi v noci zdálo, že na Liberec
skutečně padá jaderná bomba! V románu jsem nás zachránil.
A vlastně i ve skutečnosti. To jaderné bombardování se událo
jen v paralelním světě. Nakonec jsme přežili díky mému
hrdinovi a jeho spolupráci s libereckou žulou. („Budu se teď na
ni dívat jinak,“ napsala mi pak jedna posluchačka.)
Mému
hrdinovi bylo v tomto příběhu jedenáct let, a mezi
posluchači byl i Karolinin synek podobného věku. A tomu se ukázky
líbily. Karolina mi pak napsala: „On byl vážně dost nadšený,
ještě jsme si pak o tvé knížce povídali i doma a měl spoustu
otázek.“ Protože jako kmet píšu v ich formě dítě, je mi to
náramným povzbuzením. Potvrdila se mi tím i platnost a užitečnost
motta celé knihy:
„O
věcech, které se malým dětem neříkají, o které dospívající
nejeví zájem, a když vyrostou, tak už není koho se ptát.“
A
aby to bylo dokonalé, tak jsem se od Karolinina muže dozvěděl, že
jeho dědeček byl na Nové Louce fořtem a jeho babička tam stlala
v prezidentském apartmánu prezidentovi Zápotockému a jeho
ženě postele, když tam byli na dovolené. Na Šámalově chatě
(která v mé knize samozřejmě také hraje) to apartmá č. 1 je
dodnes. Na konci třicátých let ho připravoval prezidentský
kancléř Šámal pro plánovanou návštěvu prezidenta dr. Edvarda
Beneše, ke které už nedošlo pro neblahý spád událostí v našem
pohraničí.
A
píše se kdesi, že je to kopie kanceláře ministra zahraničních
věcí Jana Masaryka z Černínského paláce. (No, byl jsem se tam
podívat – na Šámalce –, ale ten dojem jsem neměl, chyběl
pocit z těch věkovitých kamenných zdí.) Samozřejmě, že to má
být ta kancelář a přilehlé místnosti (pozlacená vana tu je!),
avšak z doby, kdy ji obýval jako ministr zahraničí právě Beneš,
přece.
Pěkně
se to zacyklilo, protože můj hrdina potkává všechny naše
"dělnické" prezidenty, takže budu mít další odstavec.
Tohle o tom skutečném prezidentském pobytu na Nové Louce přitom
nenajdete v žádném z internetových pramenů, na Šámalce se tím
nechlubí, asi to taky nevědí. Ne-o-cenitelný příspěvek
pamětníka!
Dostal
jsem potřebný impuls v knížce pokračovat. Zatím škrtám.
Pak napíšu ty dva konce, co mám v hlavě už asi deset let. Ten
konečný konec se odehraje na Ještědu, ten předcházející v
Izraeli u mostu
Gešer ad Halom, který jsem taky navštívil. (Pravda, nebyl
jsem ještě na oběžné dráze Měsíce…) No a pak už jen zbývá
dopsat to mezi stávajícím textem a těmi konci.
Bude
hotovo do roka a do dne!
V
Praze na Lužinách ve čtvrtek 27. srpna 2020
 |
| Poprvé na věži liberecké radnice |
Text
je inspirován rozhovorem s Jiřím Loudou, redaktorem Libereckého
deníku, kde vyšel celý zde: Zdálo
se mi, že na Liberec padá jaderná bomba, říká spisovatel
Žádné komentáře:
Okomentovat