Co člověk zjistí na vlastní kopyta

Stručná zpráva z Jizerek

Hejnická bazilika s mým kolem

Do Jizerských hor zatím nezavítal kůrovec - tedy ne více, než je tam vždy k mání (viz lokalitu Na Kůrovci). Jsou stále vlhké a rašelinné, i když méně, než bývalo zvykem. Na Nové Louce nad Bedřichovem (780 m n. m.) je o pět až osm stupňů chladněji, než je obvyklé v podhůří. Vím to, protože jsem si na tamním lesním zámečku alias Šámalově chatě užíval dovolené. Jako už asi pětadvacet let, od té doby, co zámeček Lesní správa pronajala panu Polákovi a posléze jeho synkovi. Nejdříve jsem tu pobýval s milou ženou Ivankou, když umřela, tak s družkou milou Janinkou, no a teď už třetí rok sám, když ta odešla taky do éteru.

Než jsem však letos mohl začít pobývat, musel jsem se dopravit na místo. Činil jsem tak po dálnici č. 10, a to prostřednictvím své Feldy, naplněné po okraj. Protože je léto, zabalil jsem kraťasy, trika, ručník, deku, plavky. Protože jedu do hor, zabalil jsem dlouhasy, spoďáry, flanelové košile, svetr. Protože budu mít dva tejdny volno, zabalil jsem knihy. A t. d. Čtyři batohy a sedm tašek. Jo a kytaru. Jo a kolo na střechu, abych se taky někam dostal. A tak si tak jedu, když tu na km 42, kousek před Mladou Boleslaví přestalo auto táhnout. Za posledního zaúpění spojky, která mi už deset let věrně sloužila, jsem ho odstavil na krajnici. Plné auto až po střechu, vlastně s tím kolem až nad střechu. Pěkný začátek dovolené... 

Tak jsme dojeli, pane Polák...

Tady někde jsem ztroskotal s plným trabantem někdy před čtvrtstoletím. Jenže už nemáme 20. století, tak jsem si dnes mohl zavolat odtah. Ten den toho měli odtahovači spoustu (desítka byla podle Zelené vlny na Boleslaví zaplavena vodou), takže ten můj odtah dorazil až za dvě hodiny. Když už nepršelo. A odtáhl mne dle mého přání - kam jinam než na Novou Louku! (Do 100 km zdarma, avšak 70 km zpátky ke svému servisu a bytu jsem se vracet nehodlal.) Tam jsem vyložil čtyři batohy, sedm tašek a kytaru a sňal kolo ze střechy. Liberecký servis jsem shánět nemusel, auto mi pak pan odtahovač odtáhl k sobě do Mnichova Hradiště (návrat z místa určení 50 km v ceně). Tam mi ho opravil, protože je to taky opravář. No, plánoval jsem si pro něj těch 50 km dojet na kole. 

A zatím, protože jsem neměl auto, zajel jsem se podíval do Hejnic na kole. Dolů z Hřebínku to po Rauscheckově cestě těch 450 metrů spádu nešlo úplně skvěle, jak jsem si představoval. Jede se totiž dva kilásky po "komunikaci zvláštního režimu", což značí, že jde o 16% klesání po hlinitopísečné, přesněji písečněkamenité cestě, kdy jsem se dosti nabrzdil. (Ale jen přiměřeně. Ze stojícího kola jsou nejhorší a nejtrapnější pády.) Žádné pádění, dovolena rychlost jen do deseti kilometrů! Zpátky jsem to vzal přes sedlo na Oldřichov v Hájích, kdež jsem před pohostinstvím Beseda strávil příjemné obědové chvíle, zatímco na předzahrádkový deštník dštil déšť z bouřkové přeháňky. 

Šlapání nahoru k Závorám, které jsou o šest kilásků dál a o 400 metrů výš, mi trvalo hodinu, protože jsem místy potupně tlačil kolo do kopce pěšky. V místech, kde bylo stoupání lidské, jsem šlapal na šlapky. Vlastně to bylo stoupání koňské! Protože Vysoká cesta byla zjevně koncipována pro koňské potahy. Takže nejdřív se pouští do prudkého stoupání, a když se koně unaví, tak se klikatí po stráních hory Brdo, místy i jakýmsi doslovným odpočivadlem mezi jednotlivými patry. A pak zase hyjé!, vzhůru! To člověk zjistí až na vlastní kopyta...

Mostek před deseti lety už dlouho nebyl

A když jsem měl kola dost, šel jsem se pěšky podívat na Štolpišskou silnici, kterou jsem si vloni prošel jen částečně cestou od Ořešníka. Na sedlo Holubníku jsem to vzal tajnou cestou. Tak ona to ani není tak tajná cesta, protože je na mapách. Akorát v terénu už dlooouhou dobu ne. Naposledy jsem po ní šel s maminkou před kopou let. Nejdříve vyběhnete z Nové Louky lesní tratí směrem na Holubník, na první křižovatce u modřínů pokračujete vpravo Ivaninou cestou, která vás dovede k cestě Vodárenské. Po té se dáte vlevo, pak vpravo, až dojdete k novému mostku přes říčku Kamenici. Mostek zde stával už před těmi šedesáti lety, ba i před stošedesáti, jak o tom svědčí historické mapy.cz. Ale před deseti lety tu nebyl. Vzala ho některá ze stoletých vod. Jen okrajové zdi a vydlážděné koryto zůstaly. Až asi před pěti lety postavili novej.

Novej mostek na cestě do nikam

Jenže za ním vede cesta jen asi sto metrů, a pak už je houština a cesta zarúbaná. Vedla tudy kdysi stezka pro koňské potahy z Cristianstahlu přes sedlo Holubníku na Smědavu. A byla pohodlná, šla až na nejnižší úval, čímž si proti dnešní turistické povalové cestě koně ušetřili odhadem tak pět metrů. Stavitelé cest jim to ušetřili! Ještě v šedesátkách tudyma vedla cesta, která ale pak odbočila vpravo vzhůru na Novou cestu. Po téhle cestě jsme si to s mámou zkracovali k Holubníku. No a tuhle cestu jsem po desítkách let, když jsem se do Jizerek vracel s ženou Ivanou, tuhle cestu jsem hledal, a stále nenalézal. 

Mostek je stále na pozici 1 z roku 1860, po modré linii jsme šli s mámou 1960

Protože taková cesta lesem, když se po ní nejezdí, tak ona zaroste. Nejdříve déšť smete na okraj cesty napadaný prach. A semínka. Z nich vyrostou stromky a cestu zúží, až uzavřou. Cesta v okolí rašelinišť však nezaroste zcela. Má tvrdý podklad, kterým neprotéká voda. Na okrajích má ty valy ze smeteného prachu a pak i hlíny, které nedovolí vodě roztéci se mimo cestu. Vznikne tak podlouhlý bazén, který znenáhla zaroste rašeliníkem, a máte tu liniové rašeliniště! A to je ta cesta, kterou jste hledali, jenže se po ní nedá jít.

Liniové rašeliniště

Ale můžete ji nalézt i jinak. Před těmi staletími, když se postavila v Jizerkách cesta, tak se kolem ní nasázely buky. Na Kristiánově můžete vidět celou jejich alej. Solitéry pak rostou kolem dalších cest. No a i když cesta zmizí, buky zůstanou. Už to třeba ani nejsou ty původní buky, ale jejich potomci, nicméně při pohledu z výšky vám ukážou zhruba tu trasu, kudy vedla dnes už zarostlá cesta.

Buky jsou patrné i na mapy.cz

Signální buk

 No a já tu cestu nakonec po dvaceti letech nesystematického hledání letos prošel! Za novým mostkem a křovíčkem je liniové rašeliniště, ale dál ve starém lese jsem objevil ty vyjeté koleje, po kterých jsem s mámou chodíval. A vydrápal se na Novou cestu. A přes sedlo Holubníku se vydal po staré Štolpišské cestě dolů do Hejnic.  

No, chtěl jsem napsat stručnou zprávu z Jizerek, a zasekl jsem se na své oblíbené zarostlé a zrašeliněné cestě do sedla Holubníku! A pračka už dopírá první várku jehličí a rašeliny... Tak další zprávu napíšu až příště.

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 4. srpna 2020

Nalezená cesta