pátek 14. srpna 2020

Vodopády, hrad a kostel


Na Hamrštejně
Poprvé v životě jsem se podíval k vodopádům Černé Nisy, skrytým hluboko v kateřinském údolí pod zbytky skalního hrádku Jezdec. A to proto, že mi na Novou Louku, kde jsem byl bytoval o své dovolené, zavolal opravář z Mnichova Hradiště. Chcíplé auto, které mi odtáhl na začátku rekreace od Mladé Boleslavi až na Novou Louku a poté k sobě, mi přiblíží do Bílého Kostela. Takže si pro něj nebudu muset jet na kole kilometrů padesát, ale jen třicet. Vyrazil jsem až po obědě, protože jsme měli sraz domluvený na šestou hodinu večerní.

Takže jsem si naplánoval cestu pokud možno mimo frekventované silnice. Místo silnicí přes Bedřichov jsem se tedy vydal horami, lesy. Za přehradou na Černé Nise jsem se bral po asfaltce, zvané Uhlířská cesta (ne nadarmo se jeden místní vrchol jmenuje Milíř) k rozcestí Závory, což stálo jen trochu stoupání. Následoval spád po Kateřinské cestě k sedlu pod Javorovým vrchem. Ze zdejšího rozcestí láká cyklistu vlevo pohodlná asfaltka až na silnici do Liberce pod rudolfovskou přehradou. Už jsem tudy vloni jel. Ale já měl naplánované ty vodopády, takže jsem z asfaltky odbočil vpravo a po žluté značce se vydal přímo kolem Černé Nisy.


Ne, není to cesta úplně příjemná pro trekové kolo. Dost spadá a je pokrytá štěrkem. Přivítal bych spíš nějaké MTB, můj Fred má odpruženou jen přední vidlici. Turistu možná překvapí potok přímo přes cestu, ale na kole ho přebrodíte. V údolí pode mnou to hučelo, jako nějaká Niagara, levým koutkem levého oka jsem patřil na stuhu vody, prudce spadající do údolí, ale říkal jsem si: Nesmíš fotit, nesmíš fotit, nesmíš fotit, jedeš pro auto, ať to stihneš. A nekoukej se tam vole, ať si zase nerozbiješ lokty a kolena.


Nakonec jsem samozřejmě zastavil a fotil. Protože byl potok kryt stromy, tak jsem dokonce slezl až do údolíčka. A hezčí to tam bylo, než na fotkách vyšlo. U spodního potoka jsem čuměl na vysokou opěrnou zeď, na které nahoře vesele jezdila auta z Rudolfova do Liberce a naopak. Po téhle silnici jsem jezdil milionkrát! Nejdříve autobusem, ba i na kole, později autem. A vůbec jsem netušil, že tady dole je taková krása. Až pohled na mapy.cz mne sem přivedl; jsem jejich dlouholetý fanda už od počátku...

Cesta nakonec spadla až pod serpentinu, kterou se od Horské silnice odděluje Kateřinská. Hbitě si to metelím spadajícím údolím až k bývalé liberecké Tesle, kde má milá žena Ivana pracovávala. Vyráběly se zde měřáky na radioaktivitu a požární a jiné hlásiče (na vězně, utíkající ve vozících s rudou), zdejší dávné geigery mají snad naši chemici v blízkých kasárnách dosud. Po sametovce firma pokračovala jako Lites s výrobou požárních hlásičů, a v části areálu snad žije podnes. Nicméně Česká spořitelna už před lety odmontovala ze zdi před vrátnicí svého Oslíka, otřes se, kterého jsme s Ivanou dojili, když byla na dovolené potřebná hotovost.


No a ve Stráži je pak ze silnice k Pavlovicím taková nenápadná odbočka vpravo do tunelu pod skorodálnici 35 na Děčín. Cyklotrasa 3006 tady končí a napojuje se na 14A, takto europskou magistrálu Odra-Nisa. Kdybych o ní nebyl býval věděl z map.cz, případně z mé padesátkové šátkomapy, tak bych se to nedozvěděl. V terénu moc značek není, jen tam, kde je člověk už nepotřebuje. Někdy jsou skryty za keřem, jindy nejsou vůbec, hlavně na rozcestích. A přitom v Barvířské ulici u mostu přes Nisu stojí takový krásný kámen z leštěné žuly, a na něm je téměř nečitelně (stříbrná na šedé) uvedeno, jaký cyklostezka Liberec -  Hrádek n. N. (II. etapa) zastupuje projekt. Statutární město Liberec dostalo díky tomu prostřednictvím programu PHARE CBC na tento kus cyklostezky od EU 395 tisíc €. Možná mohl realizátor STRABAG ČR společně s TSML QA. S. za ty prachy umístit o pár těch žlutých cedulek formátu asi A4 na trasu víc. A stat. m. Lbc by mohlo, když už se většina trasy vede po stávajících komunikacích, ty stávající komunikace, zejména ulici Heřmánkovou, vedoucí k Machnínu, trochu zlidštit, aby se mi z kola nestával kostitřas...

Naštěstí mi pomohl známý reliéf krajiny, a také milí lidé, kteří mne vždy správně nasměrovali.
Když člověk nechce stoupat na kopec před Chrastavou, tak po přejezdu Nisy v Machníně opustí trasu A14 a pustí se kolem řeky po A21. Najede si sice o kilásek víc, a vystoupá o dvacet metrů výš, ale zato se dostane k převlace poloostrova, na kterém za tratí leží zřícenina hradu Hamrštejn. Nisa tady tvoří jakýsi klk, který se zaškrcuje zrovna zde, u železniční zastávky Machnín - hrad. A tam jsem taky ještě nebyl, na té zřícenině. Anebo jako hodně malé dítě, které už zapomnělo.



Na kole tam vskutku nelze normálnímu cyklistovi dojet, tak si ho zamykám u přechodu přes trať. (Pozor, stále tady jezdí nějaké vlaky!) Do vnitřku polozřícené věže se dá vylézt po jakémsi žebříku, vytesaném do skalního suku, na němž ona věž stojí (fylit, ještědské krystalinikum, ale jsou tu šikmé vrstvy, připomínající břidlici, tak si vyberte). Pak je ještě kratičký výšvih a jste ve věži. Výhled odtud je zakryt okolními stromy, jen na západě je průhled na domy pod Libereckou výšinou, vzdálenou odtud asi osm kilásků. Kdo má dalekohled, shlédne i věž Výšiny vysoko v lesích, dokonce i stále stojící věžičku rozpadajícího se Wolkeráku, kdo ho nemá, může si je přitáhnout jako já třicetinásobným zoomem na foťáku.

Nahoru to jde vždy dobře, problém nastává s couváním dolů. A stejně jsem si udělal selfíčko. Zastihlo mne v dokonale zabezpečeném stavu - držím se na třech bodech. Stojím na levé noze a držím se pravým kolenem a levým loktem. Nadto jsem si zapomněl sundat cyklistickou přilbu, takže jsem chráněn i před pádem.

Už je dvacet minut po páté, je třeba šlápnout do pedálů, Bílý Kostel je ještě sedm kilometrů daleko, nominálně dvacet minut. Takže ani moc nefotím. Proletím Andělskou Horou (kde jsem asi poprvé). Střihnu si to kolem nádraží v Chrastavě, které má novou béžovou a růžovou polevu, pardon, fasádu, zato přilehlé objekty průmyslového areálu vypadají na spadnutí.


Čas se krátí, ale pěkně se mi šlape po rovince, mírně nakloněné z kopce. Chci zachytit atmosféru, tak spouštím video na svém foťáčku, který mám v pouzdře, zavěšeném na krku. Pak ho beru i do pravé ruky, ale to se náhle za plotem objevuje zatáčka, která se lomí do viaduktu. To už vím, že je špatně, pouštím foťák a brzdím - právě včas, abych nevletěl pod opatrně se posunující auto v protisměru. Ne, milé děti, ten minutový záběr sem nedám, není kvalitní, a dopouštím se v něm vulgárního výrazu.
Nisa před Bílým Kostelem je už skutečná řeka, uvědomuji si. K samotné Nise se přidaly i její sestry: Bílá už v Jablonci, Černá ve Stráži, a spousta dalších potoků, stékajících zleva z Ještědského hřebene a zprava z Jizerských hor.


Ještě podjet absolutně hnusný skorodálniční most, a už jsem v centru městečka Bílý Kostel. Na věži bílého kostela ukazují hodiny deset minut do šesté. V šest volám opraváře, kdeže je s tím autem. Uvázl v koloně. Alespoň mám čas povečeřet v blízké hospůdce Tatran. Hospůdkou se Tatran zdá být kvůli své předzahrádce, oživené cyklisty. Když se však podíváte do jídelního lístku nebo si dojdete na kvalitní WC, pochopíte, že jde o restauraci.


Prošel jsem se ještě kolem oslnivě bílého kostela, mostu, řeky a obecního ouřadu. Mezi ouřadem a hasičárnou je pomník desátníku Miroslavu Vavřiníkovi i s vygravírovaným portrétem v černém mramoru. Utopil se tady za povodně 1958, když zachraňoval jednu ženu ze zaplaveného domku. A protože se o něm zmiňuji ve své připravované sci-fi knize o Liberci, tak vím, že zahynul ještě jako vojín základní služby. Desátníka z něj zřejmě udělal ministr obrany Lomský, a prezident Novotný mu dal ještě frčku navíc. In memoriam.



A už je tu opravář i auto. Zaplatím opravu, přikurtuju kolo na střechu a hurá zpátky na Novou Louku. Musím říct, že nahoru to jede lépe než dolů. Hlavně když máte čtyři kola a šlapete jenom na plyn, spojku, a občas i na brzdu.

Je večer, z Jizerek se do Liberce spouští ušlapaní cyklisté. Kaskadéři!

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 14. srpna 2020

Předminulá zpráva z Jizerek: Štolpichrázu protistátního
První stručná zpráva z Jizerek: Co člověk zjistí na vlastní kopyta

Žádné komentáře: