Kolem čtyř přehrad, ale vykoupu se v potoce

Kamenice pod přehradou

Když už jsem se ocitl na Nové Louce bez (stále ještě opravovaného auta), ale mám kolo, podívám se někam. Už dlouho, asi tak třicet let, jsem nebyl na přehradě na Bílé Desné nad Desnou. Mapa mi ukazuje cestu asi třicetikilometrovou, na převýšení se raději nepodívám. Někudy musím tam, někudy se musím vracet. S těžkým srdcem jsem pro cestu tam zvolil trasu přes Josefův důl. Do Josefova Dolu se jede dolu, ale nejdříve se musí do kopce ke Kristiánovu.

Z nenápadného vršku, který Šámalovu chatu vždy uchránil od povodní, sjíždí písčitá cesta k lesu, a pak je to po rovince asi půl kilometru k rybníku, jež se zove Blatnej. I v německé transkripci to je Blattney, ale ne rybník, nýbrž Säge, neboť tu byla pila. Na konci třicátých let, když kancléř Šámal připravoval na loveckém zámečku na Nové Louce prezidentské apartmá pro Edvarda Beneše, tak zde vybudovali malou elektrárnu. Dráty odtud vedly na Novou Louku, čímž byla elektrifikována pro pana prezidenta. Beneš navštívil Liberec v srpnu 1936, pak už (nejen) místní události nabraly nepříjemný spád, který nepřál prezidentské rekreaci. Ale v tom apartmá nakonec nějaký prezident bydlel, i s chotí. Jak mi řekl potomek pamětníka, tak jeho babička tam stlala postele pro prezidentský pár Zápotockých. 

Blattney

Pamatuju se ještě na dřevěné sloupy s výložníky a porcelánovými izolátory, na kterých trpělivě rezly dráty. Když jsem jako dítě tudy chodil, měl jsem je za dráty telegrafní či telefonní. Dráty časem zmizely, i sloupy, poslední stojí ukryt na kraji lesa vpravo od přehradní hráze tohoto rybníka. (Kousek toho zkorodovaného drátu mám ještě doma někde schovanej.)

No, rybník... Říká se mu Blatný rybník, ale ryby v něm několik set let nebyly, až někdy po sametovce - a po sjednocení Německa (tedy po zavření blízkých neeuropských východoněmeckých elektráren) sem byli nasazeni siveni a vydrželi, a taky se rozutekli do Blatného potoka. Jenže když se podíváte na hráz, tak nevidíte hráz rybniční, leč přehradní, i když jen pár metrů vysokou. A koupat se tu dá, a koupávám se tu a už jsem se tu letos koupal. Nu, nevadilo mi rašelinné bahýnko ani rostlinstvo na hladině, ale teplota vody. To byla skutečná krůta! Jsem zvyklý, že mi v téhle vodě trnou kosti, ale letos mne bolelo i v podbřišku, slušně řečeno, tak jsem udělal jen dvě tempa tam a tři zpátky. Takže při téhle cestě se nehodlám zdržovat.

Kopeček po asfaltce k Tetřevímu kříži mám už zmáknutý, odtud to fičí až dolů ke Kamenici. Kristiánov nechávám nahoře vlevo a spouštím se kolem Kamenice ke Kamenické (Josefodolské) přehradě. Byla dostavěna začátkem osmdesátek a slouží jako zdroj pitné vody pro Liberec. Měla sloužit i Jablonci, ale Jablonečáci nakonec řekli, že jim stačí voda ze Souše, a teď brečí, že je jim nestačí a že by se měla Souš rekonstruovat.

Tahle přehrada tady nemusela stát hned dvakrát. Poprvé proto, že Liberec mohl pít vodu z Ještědského hřebene. Protože se však poblíž nacházel možný zdroj životodárného uranu, strategické to válečné kořisti Sovětského svazu, byl tento pramen tabu. "Raději budu do Liberce vozit vodu v cisternách, než aby měla téci z Ještěda," řval tehdy ředitel Uranových dolů. Nakonec se tam uran netěžil, ale to už bylo pro pitnou vodu pozdě. Už se našlo uprostřed Jizerských hor místečko, ze kterého se musely vyvrtat štoly pod hřebenem, na němž leží rozmoří, do úpravny vody v Bedřichově. Odtud měla téci voda do Jablonce a Liberce. Do toho Liberce voda teče, i když se musely vrtat další štoly pod dalšími hřebeny.

Štoly dobrý, ale přehrada nemusela stát ani z dalšího důvodu. Byla totiž postavena na nejzachovalejší jizerskohorské písčité planině. Stačilo jen vyvrtat studny, jako je tomu v Káraném, a mohlo se čerpat přímo z vodonosných vrstev.

Takže tu máme přehradu, která se ale nedá normálně objet, protože cesta kolem celého jezera nevede. Jen k hrázi. Navíc ta cesta není vůbec stavěná pro koně, a tedy ani pro cyklisty. Musíte po ní šlapat do vršku a pak zase brzdit z vršku, pokud se tedy nechcete přidat do jmen na křížcích, kterými cestu lemují padlí cyklisté. No a koupat se tu nesmí, ba ani sestoupit k vodní hladině, když nejste místní vodní zaměstnanec. Pustit vás k vodě může jenom česká vláda, protože od doby, kdy byl pro zjednodušení zrušen příslušný úřad, už nikdo jiný není než vláda, která jedině může udělit výjimku ze zákazu. Kdybyste tam třeba chtěli fotit pro kalendář nebo konat vědecký průzkum.

Foťák jsem vytáhl až na hrázi, rozdělené ostrovem, tedy vlastně na dvojhrázi. Naskýtají se z ní pěkné pohledy, jak na hladinu, tak do údolí, zakončeného Tanvaldským Špičákem. A hurá vzhůru dolů do Josefova Dolu! Nejdřívě po teprve stavěné štěrkové cestě z hráze u rozdělujícího ostrovu, vlastně vystupujícího hřebene, a pak už po slušném asfaltu. Když tachometr ukazuje přes padesát, tak raději brzdím. A říkám si: To co sjedu, budu muset zase vyšlapat.

Nechci se zdržovat focením, ale v Josefově Dole si sejmu jeden třípodlažní barák s náznakem secese, co mu na štítě už rostou stromy. Fotím, protože za pár let se z něj nejspíš stane hromada sssutin. Když už jsem se zdržel, kupuju si v místním krámku něco chutného pečiva. No, jo, Vietnamci, kdo jiný by tady prodával...

No nekup to! (Josefův důl)

A už je tu odbočka vlevo do stoupáku k Mariánskohorským boudám. Znám tu silničku dobře, jako turista i jako lyžník, proto tu málokdy chodím. Na kole jsem tu ještě nejel. Otravné stoupání, stoupání, tři kilometry do dálky a 260 m do výšky. Byl bych tudy nejel, kdybych to byl včera plánoval. Ale trasa téhle cesty mne napadla až ráno při snídani, a tak teď trpím. Tenhle výšlap mne nakonec potěší tím, že jsem ho skutečně vyšlapal bez potupného tlačení kola. Inu - byl zjevně postaven pro koně!

První Mariánskohorská bouda takhle vlevo hned za lesem mne uvedla opět do smutku. Z dřevěného štítu začínají vypadávat prkna, lak na oknech se odlupuje, plechová střecha rezne. Buďto tady, nebo na některých z dalších tří bud jsem slavil Silvestra někdy v roce děvětašedesát. Ty další tři boudy jsou obydlené a udržované, sláva. Fotku té chátrající jsem bral přes stromově dřevěný smírčí kříž, postavený zde někdy kolem roku 2016 na paměť neštěstí, o kterém vám ještě povím.

Na Mariánskohorských boudách

Po dalším, ale  lidské stoupání mne čeká sjezd po cestě, která mohla obkružovat přehradní jezero. Ne, v téhle přehradě se taky nevykoupám, protože v ní není voda. A to už od 18. září 1916, kdy se tato přehrada se sypanou hrází, postavená teprve před rokem, protrhla. Byla naštěstí napuštěna zatím jen z poloviny. Hrázný sice telefonoval do Dolního Polubného stavbyvedoucímu ing. Gebauerovi, že se hráz trhá, ten však jen doporučil aby ihned otevřel obě výpustě. U jedné se to povedlo, u druhé už ne. 

Starostové v údolí se dozvěděli, že "nějakou dobu poteče korytem více vody". Ale jak se situace zhoršovala, přišlo varování před povodňovou vlnou. Podle Knihy o Jizerských horách od Miloslava Nevrlého vypadalo takto:

"To již byli varováni všichni obyvatelé obce Desná, která ležela několik kilometrů (asi deset) pod přehradou, aby opustili svoje domy a uprchli na místní stráně. Obcí se neslo volání: Alarmujte hasiče, přehrada se trhá!' Někteří poslechli a utekli, jiní nevěřili a z nich na to také šedesát dva doplatili životem."

Trvalo jen hodinu a deset minut, než se od prvního čůrku vody hráz roztrhla. Pak během několika minut proletěla údolím. Na začátku obce si vzala na panské pile pět tisíc kubíků dříví, které potom rozdrtily vše živé i neživé. Po katastrofě nebylo poznat, kde stála původní stavení, celé údolí bylo zplanýrováno. Povodňová vlna zasáhla celé Tanvaldsko, naštěstí násep a viadukt zubačky zastavily většinu dřeva z pily i z trosek domů.

Davy prohlížejí, co zbylo.

Z celé hráze, která byla u paty původně 54 m široká, zůstaly jen zbytky na bocích a šoupátková věž. V roce 2016 byla ke stému výročí katastrofy tato technická památka upravena, vykácely se například vysoké stromy, jež na ní a v okolí hráze rostly. Měl jsem obavy, že najdu nějakou děsnou paseku, byl jsem na ty stromy zvyklý. Ale díky jejich vykácení (jen kousek od hráze) prokoukly ty trosky, a vypadá to dnes skoro jako nějaký starý hrad s věží nad děsnou říčkou Bílou Desnou. 

A hlavně - byla obnovena turistická Krömerova bouda, která byla vypálena roku 1945. Domek na jejím místě poskytuje návštěvníkům občerstvení. Horkou polévku máte hned z kotle, pivo zaplatíte u pultíku a načepujete si sami na venkovní pípě - každý točí z té, jakou náplň trubek si zaplatil. Chvíli si počkáte na hranolky nebo řízek. Ba i točená zmrzlina se nabízí. Samotná bouda je chvályhodná, bohužel sem láká větší zástupy turistů, než je vhodné. Prošel jsem se po zbytcích hráze, sestoupil k potoku, pak mne ale odtud vyhnaly davy jakýchsi mládežnických táborníků. Když jsem se po půlhodině vrátil k venkovnímu stolu, kde jsem zapomněl helmu, ještě tam ležela. Inu - každý správný cyklista má tu svou na hlavě, a necyklisti ji nepotřebují.

 Krömerova bouda v obležení

Jestliže je moc cyklistů, vyplatí se šlapat po neznačených cestách. Mapa u boudy mi poradila, a tak jsem se z nejbližší křižovatky vydal k severu takzvanou Pašeráckou cestou, která mne dovedla až na Kasárenskou silnici, která z jihu obkružuje horu Jizeru. Až na rozcestí Knejpy jde vlastně o rovinku. Tedy nakloněnou rovinku - na pěti a půl kilometrech stoupá jen o sto třicet metrů. 

Den už pokročil, tak jsem se nestavěl v místní osvěžovně a po Štolpišské silnici, která tady jede po rovné rovince, jsem došlapal až k vrcholišti Na Čihadle.

Je tu plůtek, aby davy nešlapaly po rašelině. Jsou tu krátké povalové cesty, které vás dovedou na kraj rašeliniště i na patrovou vyhlídkovou věžičku. Z ní se můžete dívat na louže, které jsou naplněny více než v loňském suchém roce. Litr rašeliny prý zachytí litr vody, tak tady před sebou mám vlastně čtvrtou přehradu. Tu nejlepší! Ale koupat se v ní nedá.

Vrcholiště Na Čihadle

Vrcholiště se tady tomu říká, že jde o vrcholové rašeliniště. Leží v horském sedle, doleva pouští vodu do Jeleního potoka, tedy do Kamenice a Jizery a Labe a do Severního moře, doprava z ní voda stéká do Smědé, pak do Nisy a Odry, posléz do moře Baltského. Až půjdete kolem, určitě se zastavte. Pokud vás tedy jiní turisté pustí.

No a na mne už čeká cesta k večeři na Šámalce. Vracím se trochu ztpátky a pouštím se po panelce do mírného stoupání k rozcestí pod Sněžnými věžičkami. Tady jsem nejvýš z celého dne - 999 metrů. Odtud už vede krásný sešup pod Černou horou po modré do Kristiánova. Ty tři a půl kilometru jsem sjel za necelých deset minut - protože jsem dost brzdil, zejména na panelové části. Málem jsem brzdy zavařil. Až mne z držení brzd brněly ruce! Ne, nejsem žádný mladistvý závodník. A celou tu cestu dolů jsem si říkal - tudy NIKDY nepojedu nahoru! Znám to tu z pěších tůr, chodím tudy ale nerad, protože to stoupání je otravné. Už jsem na Čihadlech na kole vloni byl, ale to jsem vzal pozvolna přes Hřebínek a pak Oldřichovské cestě, kde je stoupání od Nové louky k Čihadlům rozloženo na deset kilometrů.

Prosvištěl jsem kolem kristiánovského hřbitůvku, před Kamenicí zabočil vlevo znovu na písčitou cestu, po které jsem ráno už jel. Asi v polovině jsem kolo dovedl ke Kamenici a sebe do Kamenice. Říčka tu běží po dlouhé ploché skále a pak se řítí ve vodopádech. Pod jedním z nich je tůňka až do půli pasu, uprostřed ní kámen a pod vodopádem skvělá sprcha. Dá se tady i zaplavat pár temp, což konám pravidelně už od roku 2008, kdy jsem tuto přírodní krásu, kterou jsem znal z dětství, znovuobjevil. A od té doby si každoročně rituálně zaplavu. (Dnes je vhodné vzít si plavky, protože ona písečná cesta je nedaleko a hemží se chodci i cyklisty. Plavky jsem letos měl - i ručník!)

Kamenice pod Kristiánovem

Nad vodopádem je možno vlézt do malé vodní mísy. V tomto kotli, přírodní vířivce, si můžete lebedit tak dlouho, jak vydržíte. S ohledem na to, že už bylo šest večer, teplota se pohybovala kolem dvacítky, tedy teplota vzduchu a teplota vody o dost níže, jsem vydržel krátce. Když se vám do zad zakusují drobné jehličky, a poté jemná dlátka, může to být zprvu příjemné, ale všeho přiměřeně, přiměřeně, i masochismu. Ještě nás čeká cesta kolem Blatnýho na Šámalku! A máme to za třicet kilometrů a 530 metrů stoupání. Můžeme to tak nechat.

Ach, bylo tam krásně. Už mám zarezervovaný pobyt na příští rok. 

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 11. srpna 2020

Minulá zpráva z Jizerek: Štolpich rázu protistátního

Předminulá zpráva z Jizerek: Co člověk zjistí na vlastní kopyta

Sprchování v Kamenici 2008