Když se teď konečně můžeme sportovně procházet a aktivně odpočívat po celém okrese, máme to my, obyvatelé velkých měst, bez zlepšení. My jsme to zlepšení totiž už měli, protože pro účely korony se staly Praha či Brno okresy. Lepší to mají samozřejmě dříve zmiňovaní obyvatelé nejmenší obce Zavist, protože ti se teď se svými psíky mohou rozeběhnout po celém okresu Blansko.
Hledal jsem tehdy i to, jaké bych to měl s procházkami po svém rodném Liberci, a objevil, že na Ještědu bych mohl být. Avšak vždy bych cestou na vrchol aspoň dvakrát překročil hranice statutárního města Liberce a obce Světlá pod Ještědem. Na Ještědském hřebenu bývala jižní hranice libereckého panství, které v době vlády Karla IV. drželi Bibrštejnové. Tak Bibrštejnové možná ne, ale jejich nástupci Gallasové si své hranice dovedli zaměřit a nechat zapsat do zemských desk. Tuhle jižní linii svého panství vytyčili, když ho v po-pobělohorské době (1634) získali v rámci rozebírání Valdštejnova vévodství. Takže kvůli nějakým Gallasům z doby Třicetileté války je i dnešní době Koronavirové války vršek Ještěda pro Liberečáky legálně nedostupný. Protože na Ještěd se dá jet leda lanovkou, která ale, nejede, nebo se hrabat pod ní po suťovém svahu. Kde je ale dneska hluboko sněhu. A nejedou ani vleky a místní lyžařský areál jest uzavřen.
Samozřejmě, že Liberečáci a Jablonečáci měli - a mají - větší starosti s tím, jak je i dnes rozděleno jejich dvojměsto, čítající 150.000 obyvatel, ostatně taky podle hranic pradávných panství. (Tady panství liberecké sousedilo v době Jiříka z Poděbrad s panstvím maloskalským, od roku 1516 pak s panstvím Smiřických, té větve z Navarova.) Asi si také moc nevyskakují občané obce Stráž nad Nisou, která se stala v roce 1976 libereckou čtvrtí, aby se hnedle s probuzenou svoboděnkou opětně osamostatnila (1.9.1990). Takže teď sousedí s jediným městem - Libercem. Kam tedy mohou (krom za lékařem a za nákupy) nyní i zaběhnout s ostatními obyvateli libereckého okresu. Aneb libereckého a frýdlantského panství.
Každý správný Liberečák měl v mém dětství ve sklepě minimálně dvoje lyže: Sjezdovky a běžky (někteří i skočky). Pak k tomu přibyly skiboby, a dnes snowboardy. Ale ty běžky vedou. Jenže vyhlášený Bedřichov, jakožto součást jabloneckého okresu, je pro Liberečáky nepřístupný. Tak si vymysleli, že mohou do frýdlantského panství, co je dnes součástí libereckého okresu. No a bez přejíždění okresních hranic se dostanou až na téměř velehorskou Smědavu (850 m n. m.) A tam je metr sněhu. A upravená magistrála. Pravda, nemohou jet na jih k Souši, ani na východ na Jizerku, ale k severu se najde dost okruhů k Zelenému kameni, Paličníku, nebo i téměř dálková trasa pod Smrkem do Nového Města pod Smrkem. Na západ se naskýtá dlouhý úsek Jizerské magistrály, který vás přivede přes Knejpu a Hřebínek po asi sedmnácti kilometrech k rozcestí Pod Olivetskou horou. Na jiskřivý sníh na vodorovné rovině zamrzlého přehradního jezera Černá Nisa ale nemůžete, protože to už je Smiřických z Navarova. Buďto se vrátíte na Smědavu, nebo sjedete cestami po západním břehu Černé Nisy klidně až do Liberce - tedy tam, kam vám dovolí sněhová stopa.
Problém je, že na smědavské parkoviště se vejde toliko sedmdesát automobilů. Autobusy se sem teď nedostanou, neboť starosta poslední podhorské obce Bílý Potok, kam Smědava katastrálně přináleží, má tolik fištrónu, že je tam nepouští, takže si ani žádný bus nepronajímejte. V něm totiž hrozí největší nákaza koronou. No a z druhé strany od Souše sem taky neprojedete. Tuhle přesokresní silničku policajti hlídat před automoto provozem nemusí - v zimním období (asi do dubna či května) na ní totiž leží nejméně metr sněhu...
Ale! Běžkaři, kteří míří popisovanou cestou nejdříve po té silničce k jihu směrem ke křižovatce U Studánky, tak ti už po kilometru narazí na tu nepřekročitelnou okresní uzávěru. Pokud ji za Kůrovcem překročí, tak budou až ke Studánce další půlkilometr ilegální migranti, než se dostanou zase na svoje teritorium. Ledaže by to sem vzali lesem přímo od Smědavy po Kůrovcové cestě - kdyby je po magistrále nepustili policajti. To jsem sám žádostiv, jak to tam dnes probíhá...
Hranice mezi okresy Liberec a Jablonec byla definitivně vytyčena roku 1591 po skončení války o Jizerku. Začátkem 16. století totiž do Jizerek postupovali lidé ze navarovského panství. Za Zikmunda Smiřického si tu postavili první boudy. V roce 1539 je však ze severu z Frýdlantu napadli bibrštejnští, kteří si na toto území také činili nárok. A ty boudy vypálili. V té době nebývaly hranice mezi královstvími nebo i panstvími, pokud probíhaly lesem, pevně stanoveny. Obecně se mělo za to, že vedou někde uprostřed pohraničních hvozdů. Zikmund Smiřický prohlašoval, že hranicí by mělo být přirozené rozvodí, vlastně rozmoří mezi Severním mořem (kam teče Jizera) a Baltským Mořem (kam teče Nisa i Smědá). Podle těchto pravidel byla panství rozdělena už od začátku 15. století. Jakž bylo i zřejmo z výpovědí pamětníků a smiřických hajných před královskými komisaři, kteří se vydali na místo věc prozkoumat. Ukázalo se, že Bibrštejnové nechali udělat falešné záseky na stromech, a nakonec vydal soud v roce 1542 rozsudek, který dal za pravdu Smiřickému.
Jenže to nebylo "nakonec". Bibrštejni vymřeli a frýdlantské panství se jako odúmrť stalo majetkem koruny. V roce 1558 koupil od císaře Ferdinanda I. liberecké a frýdlantské panství Bedřich z Redernu. A Redernští si po jeho smrti (i po smrti Ferdinanda) vzpomněli, že by přece jenom tu Jizerku chtěli. Vyžádali si soudní inspekci, která by "sporné" lesy správněji rozdělila. V roce 1578 dorazila na místo pětasedmdesátičlenná komis z Ouřadu desk zemských. Pánové jeli z frýdlantského zámku, tedy ze strany stěžovatelů. Což mohlo být pro Rederny dobré. Vylezli do hor až na vrcholiště, po kterých se trmáceli na haťových cestách. A tu redernští ukazovali, co jim smiřičtí udělali za paseku na majetku. Jednak paseky, pak rozmetali ty cesty včetně mostu, nadělali záseků a vůbec. Škody na redernském majetku způsobovali smiřičtí - pod průhlednou záminkou, že jsoutě na panství Smiřických. Jenže přivedení falešní svědkové komisi přesvědčovali, že od dávných věků tuto vždy bylo frýdlantských pánů! Hranice měla být až na Bukovci. Pod ním musela celá komis přespat, a protože spálené domy na Jizerce nebyly obnoveny, tak v lese. Museli si ohně nadělati. Byl začátek října, to pro spaní pod širákem na Jizerce není nejvhodnější doba. Horší to bylo následující den, kdy početnou výpravu, napadl ze zálohy střelbou "znamenitý počet lidu". Dva napadení byli postřeleni broky, třetímu se kulka "zpleštila" o jeho ručnici.
Redernští se však ničeho nedomohli, a tak roku 1585 vzali opět zákon do svých rukou. Opět napadli Jizerku a zničili zde důl na drahokamy. Roku 1588 obeslal Zikmund Smiřický (vnuk původního Zikmunda) Rederny "cedulí řezanou", zda ten útok provedli jejich poddaní s jich vědomím. Obě strany měli dávného sporu už dost, a tak společně sestavili další komisi, tentokrát ze svých společných šlechtických přátel. Tahle komis šla ze Smrku k jihu až k Nové Louce a prameništi Bílé Nisy podle linie, kterou označil Smiřický. Zpátky se vraceli dle linie, kterou zase určili frýdlanští. Pánové komisaři usoudili, že území mezi oběma liniemi nejde rozumně rozpůlit, a tak se ho Smiřičtí na věčné časy vzdali za odstupné ve výši "půl páta tisíce tolarů". 14. prosince 1591 tuto smlouvu potvrdil císař Rudolf II. a bylo nakonec.
No a nakonec dnes kvůli tomu nemohou Liberečáci na Jizerku...
Psáno v Praze na Lužinách v pátek 26. března 2021 za nesledování médií, citováno z knihy Miroslava Nevrlého Kniha o Jizerských horách
