Škody v lese

To jsme my

Jako mladistvý inženýr jsem si v ponurých osmdesátkách přivydělával na obživu rodinky účinkováním v komparzu. Ve filmu i v televizi. A to v době turnusového volna, které nám vždy "raňáci" záviděli. (Noční a víkendové a sváteční dvanáctihodinové směny už ne.) V komparzním rejstříku byli rádi - měli málo mladých mužů, většinou si takto vypomáhali důchodci. Jenom jeden problém jsem měl - s brýlemi a vousy. Brýle nakonec takový problém nebyly - strčily se do batohu. Ale vousy jsem si sundat nechtěl. Se svou bradkou jsem přežil i roční absickou vojnu, ty jsem na oltář umění obětovat nechtěl.

 Co jsem obětovával rád byly vlasy. Opravdu. Po narození dětí mi nějak začaly řídnout, a nejhorší, co může muže potkat, je být plešatej a ještě rozcuchanej. Holičovi jsem musel za ostříhání platit, ale když mě ostříhali v maskérně, tak mi dali na ruku padesátikačku navíc! A za samotný umělecký výkon pak obvykle stovku. Pravda je, že má nechuť zbavit se vousů vedla k tomu, že jsem nedostával příležitost ve filmech z protektorátu. Protože v té době chodili všichni muži nejspíš bezvousí, jak měli zřejmě naši filmaři v patřičné inspicientské knize zaprotokolováno. A stejně mne jednou někam na natáčení takové dobovky pozvali, ačkoli měli mou fotku, přece. Odmítli mě až na place, když jsem se nechtěl nechat oholit. Měl jsem zabité dopoledne, tak jsem k té odmítající osobě alespoň ironicky pronesl:

"No jo, za války se po Praze producíroval ve vousech jenom Fučík, že jo."

Alespoň jsem si dosyta zahrál ve filmech z 19. století. A pak, po sametovém přetočení, jsem už ve filmech z doby okupace hrát mohl - Žida...

Když pak povyrostly naše děti, začal jsem brát na komparz i je. Bylo to pro ně vítané přilepšení ke kapesnému. Musely do rodinné kasy dát polovičku honoráře, protože maminka a tatínek si taky neutratili pro sebe všechno, co vydělali. Ale polovičku si nechat mohly. V roce 1986 na začátku prázdnin jsme spolu takhle statovali u natáčení psychologické krimi Černá punčocha. Natáčení "naší" scény netrvalo ani tak dlouho, a pro dětičky bylo celkem zajímavé. Ty záběry se točily u jednoho z rybníčků na Brusnici v údolí pod Břevnovem. Potápěči tam na jeho dně hledali zahozenou zbraň magorského masového vraha, který vraždil ženy, když si na netroufal na svou matku. Potápěči pod hladinou vyráběli zajímavé bublinky, na hladině se vznášel oranžový nafukovací člun, přes něj jsme se dívali na protější břeh s kamerou a štábem. 

Dcerku i synka jsem samostatně zrežíroval. Rozesadil jsem je na navigaci, na scénku se už dívali sami. A potom později i na ten kousek filmu. Za hladinou rybníčka, ve kterém právě potápěč v černém neoprenu našel vražednou zbraň, je malebně rozestaven neplacený dav a tři placené postavičky (synkovi jsem mazaně navlékl červené triko)...

A bylo to natočené za hodinu. Ale jednou takhle v létě jsme spolu v brdských lesích natáčeli skoro celý den. Šlo o krátký naučný film "Škody v lese" a my hráli rodinku na výpravě za lesními dary. No jo, loupeživé Pražáky, kteří si autem zajedou až hluboko do lesa, aby nemuseli chodit moc daleko. Režijní pokyn byl jednoduchý: Auto je zabíráno, ano stojí, tedy už po příjezdu, já sedím za volantem, dětičky vzadu, a až se ozve "Akce!" tak jen vylezeme ven. Jenže když se ozvalo "Akce!", tak já zůstal zašprajcovaný v autě, protože jsem nevěděl, jak se otevírají dvířka. Poprvé jsem totiž seděl za volantem! Ne, to jsem ještě neměl řidičák. Ale napotřetí jsme to zvládli.

Další záběr byl, jak rveme maliny do hrnečku. Problém byl trochu v tom, že toho roku se maliny příliš neurodily - a my je nesměli trhat! Aby zůstaly na další záběry. A tak jsme do hrnečků rvali hlavně malinové listy. Inu, škody v lese! Pak jsem ještě jako jiný zloduch kradl sólo dříví z metru a házel je na vozejk za jiným autem. Šlo to překvapivě rychle! Natočili jsme napoprvé. Ale, samozřejmě, ono natáčení se především sestávalo z neustálého čekání, protože se točilo na více místech s více lidmi a chvíli vždy trvá, než se vše naaranžuje a zrežíruje, a pak taky než přejde mrak.

Takže jsme se do Prahy vraceli v komparzním autobuse (vlastně hereckém, protože nikdo jiný než komparzisté v tom kusu nehrál) až někdy k večeru. A tehdy pronesl náš pětiletý synek Janek památnou větu (i s tím naznačeným přízvukem):

"Krátký film - a točí se celý den!"

Neměl jsem to srdce říci mu, že nešlo jen o jediný natáčecí den. Ale v dalších jsme už neúčinkovali. To až jindy a v něčem jiném. No, někdy bych si ten film Škody v lese rád prohlédl! Jistě jsme tam zachyceni lépe, než v oné v televizi stále omílané Černé punčoše.

Psáno a vzpomínáno v Praze na Lužinách v úterý 16. března 2021

Černá punčocha