 |
| Zasedací místnost Nejvyššího soudu |
Další válkou je válka s vnitřním nepřítelem, jejíž zvláštní odrůdou je válka s Pásmem Gazy. Gaza se totiž nachází uvnitř současných izraelských hranic, avšak je plně ovládána islamistickou teroristickou organizací Hamás. Toto pásmo patřilo do roku 1948 k britskému mandátnímu území Palestina, po vyhlášení Státu Izrael (a nevyhlášení palestinského státu) bylo od roku 1948 až do šestidenní války v roce 1967 okupováno Egyptem. V roce 1979 Izrael vyměnil "území za mír", když se stáhl ze Sinaje a Egypt s ním pak podepsal mírovou smlouvu. V rámci onoho stažení prý nabízel izraelský premiér Menachem Begin egyptskému prezidentovi Anvaru Sadatovi území Gazy, což Sadat striktně odmítl: "Pokud nám vnutíte Gazu, nebude smlouva." (Gazu - a Palestince...) A tak zůstalo Pásmo v izraelském státě, nastěhovali se do něj židovští osadníci. Načež další pokus o výměnu "území za mír" ztroskotal. A to za vlády premiéra Ariela Šarona, který ponechal Pásmo plně k dispozici palestinské samosprávě. Izraelská armáda pak ty místní židovské osadníky, kteří odmítali opustit svoje domovy, násilně vystěhovávala. (A dodnes nebyla všem takto postiženým lidem vyplacena adekvátní náhrada či zajištěno odpovíádající bydlení.) Po demokratických volbách v paleoarabském stylu se k moci v Pásmu dostal Hamás. Z Gazy se pak stala raketová základna proti izraelským občanům.
Izrael se dále brání proti teroristickým útokům ze strany "hodných Palestinců" z tzv. Západního břehu (Jordánu). A to hlavně pasivně výstavbou očividně hnusné zdi kolem "Západního břehu". Ta zeď je očividně hnusná a očividně funkční. Od jejího postavení se snížil počet teroristických útoků z tohoto palestinského území o 95 %. A místo útoků ze "Západního břehu" nastaly útoky z Východního Jeruzaléma (což je rovněž "Západní břeh" - včetně Starého města a jeho Židovské čtvrti). Hlavní město Izraele není rozděleno zdmi, ale do národnostních, náboženských a etnických enkláv. "Západní břeh" by měl být spravován palestinskou samosprávou, a existují dobré příklady spolupráce mezi izraelskými a palestinskými silovými složkami. Nicméně když palestinská policie sama nezakročí proti palestinským teroristům, zakročí proti nim izraelská armáda. Proti které se krom teroristů "brání" i místní rozhořčené paleoarabské obyvatelstvo.
Tolik v nedostatečné stručnosti k dnešním válkám, které vede Izrael za zachování své holé existence. Vynechal jsem mj. i diplomatickou, ideologickou a antisemitskou válku, kterou vedou proti Izraeli mezinárodní organizace v čele s OSN a EU, západní lidsko(nes)právné organizace, současní (pseudo)liberálové a ostatní spojení "pokrokáři" všech zemí.
Ke všem těmto válkám nyní přibyla vnitřní válka o izraelský Nejvyšší soud. Když jsem jeho budovu navštívil v roce 2014 rámci turistické exkurze, dověděl jsem se o něm toto:
Izraelský jednokomorový parlament (Kneset) přijímá zákony, avšak Nejvyšší soud rozhoduje o jejich aplikaci: Nalézá smysl těch zákonů a rozhoduje jako nejvyšší soudní instance. Izrael nemá psanou ústavu, tudíž ani Ústavní soud. Funkci obou institucí nahrazuje právě soud Nejvyšší. Izrael je stát židovského národa, nikoli židovského náboženství. A stát demokratický. A jeho ústava by se tak mohla dostat například kvůli vyhlášení rovnoprávnosti mužů a žen do rozporu s židovským náboženstvím v ortodoxním podání. Které třeba náboženské prostory rozděluje na ženské a mužské. Gender bojovnice by tak s ústavou za zády mohly požadovat, aby mohly v synagoze sedět společně s muži. Což v liberálních synagogách samozřejmě mohou. A dokonce nejenže existují liberální rabínky, ale v Izraeli působí i nejméně jedna rabínka v ortodoxní komunitě.
Izrael je i bez ústavy demokratickým státem, a tak nemá v praktickém, nenáboženském, životě problémy s rovnoprávností. Ve vládě jsou ministryně, v těžkých letech 1969–74 vedla zemi premiérka Golda Meirová. A když byl prezident Moše Kacav kvůli obvinění ze znásilnění v roce 2007 Knesetem odstaven z funkce, stala se formální hlavou státu Izrael, tedy zastupující prezidentkou, předsedkyně Knesetu Dalia Icik.
Izraelský Nejvyšší soud rozhoduje, co je a co není v civilním izraelském právu košer. Nejvyšší soud je nejvyšším patrem místního soudního systému. Poměrně jednoduchého systému: Ve většině měst existují městské soudy. Odvolacími soudy je pět distriktních soudů, přičemž šestý, Jeruzalémský distrikt, toto patro postrádá. No a pak už je tento Nejvyšší soud, k němuž se obžalovaní mohou odvolat podruhé a naposled. Ach, jak průzračně čiré – a funkční!
Tento soud je i prvoinstanční, pokud panuje pochybnost o zákonnosti rozhodnutí a postupů představitelů státu. Například když Kneset rozhodl o možnosti zprivatizování věznic, Nejvyšší soud konstatoval kontradikci se základními právy člověka a onen zákon zrušil. Podobně postupoval v roce 2012, kdy Kneset rozhodl o povinných odvodech ultraortodoxních židů do armády. Nejvyšší soud nesouhlasil – bylo by porušeno právo na víru. (Už to není "povinnost" a někteří "ultras" do armády vstupují dobrovolně. Avšak leckdy tajně, do "práce" chodí v civilu, aby to sousedé o nich nevěděli. Anebo bývají za toto své "provinění" vyloučeni ze své komunity.)
A teď, jak se volí noví soudci: Patnáct soudců Nejvyššího soudu jmenuje devítičlenná komise. Po svém jmenování mají definitivu, která ale končí v 70 letech, kdy musí odejít do důchodu. (Nejmenovanému předsedovi našeho Ústavního soudu, který letos opouští svou funkci, je osmdesát.) Soudci mohou i dříve sami odstoupit, ze závažných důvodů mohou být i odvoláni. Výběrová komise má těchto devět členů:
3 jsou soudci Nejvyššího soudu (včetně jeho předsedy, kteří tak spolurozhodují o svých budoucích kolezích).
2 zástupce dodává advokátní komora. (Pět z devíti komisařů jsou tedy profesionálové.)
Politiky zastupují 2 poslanci, z nichž jeden musí být opoziční.
A 2 jmenuje´vláda - jsou to ministři, přičemž jeden z nich je ministr spravedlnosti, který výboru předsedá.
Komise tak rozhoduje více profesionálně než stranicky. A každé dva roky se obměňuje. Ve své zdánlivé složitosti až izraelsky jednoduché a vyvážené! (Zapsal jsem si v tom roce 2014.)
I dnes si myslím, že takto jmenovaný Nejvyšší soud je mnohem důvěryhodnější než náš Ústavní soud, o jehož členech se dohaduje toliko prezident republiky se Senátem.
Aby to nebylo tak jednoduché, tak v Izraeli existují ještě náboženské soudy, židovské, muslimské, drúzské a hromada křesťanských, ty mají v jurisdikci svatby a rozvody. Někteří nenáboženští Židé se raději ožení v zahraničí, a existují ze strany některých ortodoxních rabínů tendence tyto sňatky neuznávat. Ale zatím všechny excesy drží Nejvyšší soud pod kontrolou. Je to soud nejvyšší, takže je nade vším – nad rozhodnutími o náboženské šaríji, nad Knesetem, nad prezidenty, dokonce i nad armádou (v této zemi! Ano, právě v této zemi…), jejíž všechna rozhodnutí může revidovat. Nejvyšší soud, který dbá na doddržování dvanácti základních zákonů, může Knesetu vracet zákony, které mohou být přehlasovány jen "ústavní" většinou. Plní tak funkci druhé komory parlamentu. Nový ministr spravedlnosti Jariv Levin navrhuje reformu, podle níž stačí k přehlasování Nejvyššího soudu prostá většina. (No, nevím, k zavedení takové reformy bude třeba souhlasu "levičáckého" Nejvyššího soudu!?) Podle Levina v zemi vlastně panuje soudcokracie, když se v Nejvyšším soudu se zabetonovala "levice". Takže navrhuje, aby parlament a vláda měly větší páku při obsazování Nejvyššího soudu.
Proti tomu se samozřejmě ozvali místní "levičáci", podle nichž (i podle mne, pravicového liberálního radikála) by nastala "tyranie většiny". Protestují silně a pomocí demonstrací se snaží blokovat demokraticky zvolený Kneset. (Nevím, jak je tomu v Izraeli, ale v Česku se demošky v bezprostřední blízkosti našich knesetů konat nesmějí.)
Teď proč jsem ony politické formace, jež se označují podle rozesazení v dávných (konec 18. století) francouzských revolučních Generálních stavech ohraničil uvozovkami. V Izraeli se jako "pravice" označují politické síly, které si nárokují pro své židovské obyvatele právo sídlit kdekoli ve své zemi - třeba i v historicky židovské Judeji (na "Západním břehu"). Patří mezi ně i náboženské strany, bez nichž by liberálnější občanská "pravice" nedokázala sestavit vládu. A taková "pravicová" vláda je samozřejmě pak nucena plnit požadavky těchto svých spojenců. Podporuje tedy např. osadníky. Kdežto "levice" obecně podporuje ubohé Palestince, bije se za jejich zákonitá práva, a to až po vznik samostatného palestinského státu, který by byl místy vzdálen od Středozemního moře přes izraelské území jen asi 16 km (tzv. "Osvětimská hranice"). Nejde přitom jenom o izraelské arabské politické strany, ale často o strany, které volí "liberální" Židé. Tato "levicovost", "liberalismus" či až "socialismus" není přitom dána výhradně příklonem k socialistickému státu, ale jejich až (v důsledku reálně) antisemitismem. Ti největší židovští pokrokáři nepodporují Palestince proto, že by je milovali, nebo že by jim přáli "spravedlnost" - ale proto, že nenávidí "pravicové" Židy - a de facto i svůj stát. (Pamatujte na Gazu!)
Nejvíce takovýchto pokrokářů žije v prakticky evropské tel-avivské aglomeraci - kde se (zejména v místních kavárnách:) s Palestinci vůbec nesetkávají. A je fakt, že hodně z nich ztratilo dost ze svého "levičáctví" - když se Tel-Aviv stal cílem teroristických raket, odpalovaných ubohými Palestinci z Gazy...
Zlaté snižování zvýšení důchodů, zlaté české obstrukce, zlaté prciny!
Demonstrace v Západním Jeruzalémě (kde v jednom distriktu vedle sebe) dlí vláda, Kneset a Nejvyšší soud přitom probíhá v době, kdy se paleoarabští teroristé rozhodli rozpoutat další intifádu. Izrael teď balancuje na ostří nože, kde na jedné straně hrozí jeho fyzický zánik (včetně jeho obyvatel, ať už liberálů či konzervativců) - a na druhé straně čeká nevyhnutelná katastrofa pro jeho arabské obyvatelstvo bez izraelských pasů (Palestince). Palestincům vládnou teroristé, které oni většinově podporují. V Gaze a na "Západním břehu" neexistuje demokracie, neexistuje právo, jedině šaríja, neexistují spravedlivé soudy, jen nespravedlivé popravy. Všechny palestinské vlády rozkrádaly a rozkrádají mezinárodní pomoc ubohému palestinskému lidu. A co nerozkradou jejich vůdci, za to kupují zbraně a vyplácejí prémie teroristům za vraždy Izraelců.
Přitom Izrael stále poskytuje Západnímu břehu vodu, elektrickou energii, telekomunikace, peníze, případně i lékařskou pomoc - a dokonce i ochranu před možnou jordánskou okupací...
Stále ale éterem zní rada, kterou pronesl Miloš Zeman při jedné své státní návštěvě Izraele, když zde byl jako ministerský předseda:
"Jaké problémy s Palestinci? Tak je odsuňte!"
Psáno v Praze v úterý 7. března 2023, aneb 14. adaru 5783, v den nejradostnějšího židovského svátku Purim.
V Jeruzalémě a Praze se slaví tzv. Šušan Purin až po dnešním soumraku, tedy 15. adaru. Dnes je povinností každého nábožného žida se opít. Což pečlivě dodržují i nenáboženstí Židé.
Lechajim!
(Autor je sionista, tedy podporuje myšlenku, že židovský národ má právo na svůj stát na jím historicky obývaném území.)
Žádné komentáře:
Okomentovat