"Zvedni to, chlapče. Tyhle hory o tvý odpadky nestojej."
Film byl natočen v roce 1962, tedy v době, kdy jsem jako dítě chodil s mámou do Jizerských hor. Ani já jsem tam odpadky nezahazoval, ačkoli onen film jsem tehdy neměl příležitost vidět. Plastové odpady neexistovaly, nepatřily mezi ně ani umělohmotné příbory. Protože ty se odnesly domů a znovu umyly. Nebylo ovšem nic lepšího než hliníková lžíce, zdeformovaná do tvaru tzv. "bagru". Papírový odpad, včetně máminých vajglů, ovšem končil v ekonomicky malém a ekologicky šetrném ohýnku na opečení buřtů. No a kovové konzervy jsme vyjedli, sešlápli nohou - a zahrabali do hrabanky. Tak mě to aspoň učila maminka. Jenže na tom místě, kam jsme pravidelně (nejen my) jezdili, tedy na severní břeh přehrady na Černé Nise, tak tam už kdekoli jsem odhrnul zem, tak tam na mě vykoukla nějaká cizí konzerva. A tak jsem začal nosit odpadky domů a házet do popelnice u nás před barákem. Popeláři pak přijeli, nejen ty mé konzervy nasypali do kuka vozu a odvezli někam do lesa na skládku...
Čas oponou trhl a měl jsem vlastní domácnost. Naštěstí má architektonicky založená žena Ivana nechala při sestavování kuchyňské linky takhle dole vlevo dostatek místa, aby se tam vešel nejen koš na směsný odpad, ale za ním ještě vybyl prostor pro koš na odpad skleněný. A takhle ještě kousek vlevo mám pod příruční spižírničkou místo pro pytle na plasty a na papír. Od té doby, co si kupuju jen čtvrteční noviny, a co si do schránky už odmítám dávat reklamy, se papírový odpad výrazně snížil. Zato plastů je habaděj. Ke sběrným kontejnerům přibyly před paneláky i nádoba na kartony a na kov. Tyhle produkty nemají u mne doma samostatný odpadkový koš, vejdou se tak akorát do koše na sklo.
A teď něco legračního: Já myji odpadky! Alespoň ty umělohmotné a skleněné. "Odpady, které třídíme do sběrných nádob na odpad, nesmí být mastné, nesmí obsahovat různé zbytky nebo dokonce celý obsah. Drobné znečištění při třídění nevadí – obaly není nutné vymývat vodou, obsah stačí důkladně vyškrábat nebo vytřít." Aha, a kdo určí, jaké znečištění je "drobné"? A proč bych se namáhal s ručním vytíráním či vyškrabováním? Odpadky prostě strčím do myčky, která je pro mou jednomužnou domácnost jinak zbytečně velká. Horní patro myčky zaplním zpoloviny právě sklenicemi od okurek, kelímky od jogurtu a konzervami od fazolí. I tak nádobí peru tak jednou za pět dní - když mi dojdou lžíce na polévku. A mít čisté odpadky je skutečně vhodné, když je člověk vynáší tak jednou za dva týdny. Čisté totiž nesmrdí...
To byla moje velká starost, když se nám totiž před barákem objevila hnědá nádoba na kompostovatelné zbytky "rostlinného původu" (čili, pozor, ani kosti, ani peří!). Tak ano, bramborové šlupky a ohryzky, zvadlé kytky a to, co mi zůstane ve dřezu po výrobě tří kil zeleninového salátu, to tam jistě patří. Udivily mne povolené papírové kapesníčky a pak stejně povolená kávová sedlina, ale hlavně čajové sáčky, kterých jsem měl v odpadkovém koši vždy úplné závěje. Avšak nesmí to být sáčky umělohotné, pouze papírové. Ostatně do "biopopelnic" nepatří obecně sáčky žádné - a to dokonce ani ty recyklovatelné. Protože ty se prý nikdy úplně nerozloží - a hlavně se nerozloží včas. Kompost pak "obsahuje nežádoucí příměsi". (A na vajgly taky zapomeňte!) Osvědčilo se přidat další umělohmotný pytel na bioodpadky, včas z něj pak odpad vysypat do hnědého kontejneru - a ten špinavý pytel pak strčit pro změnu do odpadu směsného. Je totiž neomyvatelný a skutečně smrdí...
A jakou jsem přitom měl radost, když jsem tuhle přišel v papírnickém oddělení obchoďáku na biologicky rozložitelné biosáčky na bioodpad! Šlo tedy o dovoz ze Slovenska, kde snad mají jiné biopředpisy, bohužel náhle zmizely z nabídky a nikdy a nikde více jsem, je již nespatřil. Měly jeden nemilý zvyk - že se totiž oproti obavám našich kompostářů někdy rozložily ještě dříve, než je člověk do biokontejneru donesl. A to když jsem do nich odložil čerstvě vyvařený pytlík s čajem anebo mokré šlupky od brambor. A s těmi "kompostovatelnými sáčky" pozor! Je to na nich sice napsané, ale když na ně v bioodpadu odvozci přijdou, tak bude váš barák platit mastnou pokutu...
S těmi nápisy je to vůbec ulítlý, protože na podobně kompostovatelný kelímek se má tisknout nápis "Výrobek s plastu" - a přitom do kontejneru s plastovými odpady nepatří.
Boj za třídění ovládl naše sídliště - protože jsme si tak mohli snížit frekvenci svozu a poněkud uspořit zvýšené poplatky za odpad. Větší problémy mají různí podnikatelé ve službách, spojených s gastronomií. Ti šetří na umělohmotném odpadu tak, že ho pokud možno vůbec neužívají ani v době před použitím. Myslím tím na loňský zákaz umělohmotných příborů, talířů a brček, kvůli kterému se hledají náhrady. Neosvědčilo se nádobí z překližky. Někde u sjezdovky jsem si dal polévku a překližková lžíce se v horké tekutině - narovnala! A mohl jsem si s ní leda míchat.
Nejlepší asi bude nosit si vlastní bagr. A vlastní ešus...
Další náhradou umělých (původně náhradních!) hmot jsou papírový příbor či papírové brčko. Jenže ty se po použití jako mokrý a nevyčistitelný odpad nemohou dát do odpadového papíru - a míří do směsného odpadu! Takže místo recyklovatelné umělé hmoty se zvětšuje opět odpad směsný.
Ono je to asi jedno - z umělohmotného odpadu se stejně na lince většinou nakonec vyberou jen bílé pet lahve a zbytek se sejde s odpadem směsným v kotli teplárny, cementárny nebo elektrárny. Zpracovatelská kapacita na zpracování plastů je nedostatečná, a tak se moje pečlivě umyté obaly většinově spálí.
Ale může mě u mých košů na třídění hřát vědomí, že jde o alternativní palivo...
Psáno a tříděno v Praze na Lužinách v březnu 2023
