Smrt a život mých foťáků

Jeden život ze dvou padlých

Život lidský je vrouben milníky, které si každý z nás pamatuje (proto je nevypočítávám). Život fotografův se pak odvíjí od fotoaparátu ke fotoaparátu. Svůj první foťák jsem dostal asi v deseti letech a vůbec jsem s ním neuměl. (Nejen technicky, ale ani obsahově.) Byla to ruská (kořistní německá) Mockba na kinofilm, která posléze zapadla v prachu dějin. Na film se pak učila fotit u jedné naší výtvarné kamarádky dcerka Terka v dorosteneckém věku, a ta to pak uměla. Včetně vyvolávání a vyrobení pozitivu. Foťák jsem si od ní zbytečně nepůjčoval.

V roce 2004 jsem nastoupil do nového zaměstnání, kde jsem obdržel služební mobil, svůj první mobil s foťáčkem. Cestou autobusem domů jsem začal fotit z jeho oken hlavně linie stožárů veřejného osvětlení na pozadí sídlištních bloků, jejichž kompozici jsem si uvědomil až při té jízdě. Dcerka Terka, když to uviděla, prohlásila: 

"Tady bude někdo potřebovat foťák."

Leč trvalo ještě chvilku, než jsem ho dostal do pazourů. Zatím jsem si mobilem fotil různá zátiší v parku u Kateřinek, kudy jsem procházel z Karláku na Fýgnerák, kde jsem pracoval. (Tehdejší Nokia robila snímky formátu 1600x1200 px, které páčily kolem 300 kilo.) V roce 2006 jsem se pak konečně dostal k prvnímu svému digitálnímu strojku Panasonic DMC-LC5 (já si to nepamatuju, pamatuje si to fotka). A dostal jsem ho jen jako zapůjčený kvůli mé první cestě do Izraele. Velikost fotek se vešla do dvou Mega. A výsledek si mohli prohlédnout jednak čtenáři tehdejšího Neviditelného psa, ale i dalších webů (hlavně Eretz.cz) a pak čtenáři mé knížky Mír v Izraeli, která vyšla v roce 2015. V ní jsou zachyceny i další mé cesty do Izraele z let 2008 (Canon PowerShot G2, pětinásobné zvětšení, 2272x1704 px) a 2014 (Canon PowerShot G3 se stejnými vlastnostmi). Canonek byl můj první digitál, který jsem vlastnil. Byl to rodinný dárek k Vánocům. A když jsem mu asi po několika desítkách tisíc snímků ukroutil odklápěcí displej, tak jsem dostal další jako dárek. Zase jsem chtěl canonek, zejména proto, že jsem mohl užíti dřívějších baterek, nabíječky a karet. Už měli G3 - tam u Škody, kde se mé dárky nyní kupují. Protože - "pro tatínka je škoda kupovat novej foťák".

No, je to Škoda, protože gé trojce jsem po dvou sezónách ukroutil přibližo/vzdalovací páčku. Takže v roce 2016 jsem letěl do Izraele s Canonem PowerShot A1100 IS, jehož zasouvací objektiv zašprajcoval po nějaké době zřejmě pouštní prach. V roce 2017 mi bylo značku Canon opustit, protože jsem jako vánoční dárek dostal novou malou hezkou černou Nokiu COOLPIX A10. Kterou jsem si tak mohl vzít na další zájezd do Izraele. Ten přežil. Jenže pak jsem jednou fotil v Brně sochu rudoarmějce - osvoboditele - a při pocházení jsem šlápl o obrubnbík níže, padl, odřel si loket a zničil závěrku objektivu.  

A tak se to střídalo. Jeden čas jsem měl i zrcadlovku Minolta DiMAGE A1 po Tereze, která si pořídila lepší stroj. Ta skončila bez mého zavinění - začala z nějakého důvodu dělat obrázky s fialovým nádechem - a nešlo s tím nic dělat...

Nakonec jsem přešel na foťáčky Sony. V roce 2020 to byl model DSC-HX50V. Soníky jsou chytré jak chytré mobily. Objektiv je skoro tele, protože dokáže přiblížit objekt zájmu až třicetkrát. A když jsem ho měl vysunut do plné délky - tak jsem ho nalomil. Ještě mi ho napravil pan Olmer z Elvie, takže jsem s ním mohl fotit dalších pár měsíců, než se definitivně a neopravitelně zastavil.

Dalšího nákupu tajuplného dárku jsem se už účastnil sám. Šlo o vylepšený model Sony DSC-HX60, baterky a karty jsou ovšem stejné. Na ten si už dám pozor, říkal jsem si. Zejména když nám pan Škoda k němu zdarma přidal pouzdro. No právě!

Vloni jsem byl zase tradičně na letní dovolené ve svých rodných Jizerkách. Takhle jedno ráno jsem si měnil baterku za nabitou, a jak jsem vracel foťáček do pouzdra, tak jsem ho řádně nepřišrouboval. A když jsem se pak naklonil na svém oblíbeném focebním místě nad potůček, tak se mi Soník z pouzdra vykulil. Zachytil jsem ho těsně nad hladinou, myslel jsem si. Ale on ji jen zlehka políbil. Chvilku fungoval, i když podivně. Včas jsem ho nevysušil - když já uprostřed hor neměl žádnou rejži. Pan Olmer se mi na strojek podíval, vlezl dovnitř, načež vyřkl ortel:

"Pryč je deska za čtyři a půl. Nevím, jestli tam nebude ještě něco dalšího." K tomu je třeba připočíst něco přes 2.000 za práci, ve frcu stál asi pět tisíc. Nechal jsem tedy utopence v péči pana opraváře - snad se něco z něj hodí někomu dalšímu. Byl to vlastně honorář za nevyúčtovatelnou cenu za "podívání se", tedy rozmontování a analýzu. Info jsem obdržel telefonem, na další dlouhou cestu z Lužin do Hloubětína se mi nechtělo.

Načež jsem na Vánoce obdržel další obnošený model stejného typu. Byl jsem rád. Soníky mi dělají fotky ráže až 10 Mega, leč pořídil jsem si databanku 4 Terra, takže mám obrázky kde skladovat. Nezmenšuju je při focení, při takhle velkém formátu se z nich dají vyříznout docela slušné a zajímavé detaily.

No a byl jsem minulou neděli fotit na Střeláku akci Izrael na Vltavě, a jak jsem se výtahem vytahoval do svého patra, tak jsem se ještě vyfotil ve výtahovém zrcadle - tak velké doma nemám. Fotívám se pro sebe na konec delších akcí, abych viděl, jak jsem dopadl. Na krku jsem měl to pouzdro, Soníka do něj řádně přišroubovaného. Na zádech pak batoh, vlastně jen na pravém rameni. Levé jsem si ještě šetřil - měl jsem tam od čtvrtka čerstvý řez v kůži, kde se uschovává můj nový pacemaker. Odemkl jsem, v předsíni se sklonil a sundal batoh z pravého ramene - čímž jsem si sundal i to poudro z krku a Soník udělal "křap", jak dopadl na podlahu. Dopadl z malé výšky a kolmo, jako by ji políbil - leč objektiv se zasunul a již nevysunul více. 

"Ach ne!" Pravil jsem.

"Tatínku, ale ten jsi měl od Vánoc," řekla mi vyčítavě dcerka Terka do telefonu, když jsem se jí ptal na cenu. Nový bývával za deset tisíc. Dcerka při nákupu ve frcu usmlouvala cenu na pět. Když jsem byl na další návštěvě v Elvii, pravil mi pan Olmer, že nový objektiv bude za tři a půl. Plus dva dva za práci. Tak to je na novej nákup už čtvrtého Soníka! Pak však pohled pana opraváře zalétl na poličku u jeho pracovního stolu - kde devět měsíců spočíval můj předešlý utopený Soník. A čekal na svou příležitost. A dočkal se jí.

"A hele, tenhle bude mít objektiv v pořádku!"

A měl. Takže včera jsem si vyzvedl za dva tisíce dvě stě a dvě koruny svůj staronový foťáček. Utopený a upuštěný - však znovu živý!

A na ten si už dám opravdu, ale opravdu velkého Maisela!

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 30. května 2023.

Poslední foto. Objektiv však žije dál!