Ale vyrovnávaly to ty příplatky a taky ten čas s dětmi, kdy s vámi byly místo družiny. (Navíc jsme neměli ani babičky, ani hodné strýčky.) Avšak ta rodinná pohoda mohla být zabita vynálezem zvaným "pohotovost na pracovišti", který zotročoval zejména lékařský stav. Trávili jste čas v práci "nicneděláním", a "jenom" když došlo k nějakému... průsaku, zasáhli jste. A jen v té zásahové části jste prováděli "práci přesčas" - a byli za ni placeni. Doktoři zjevně ne. Takže nečerpali limit přesčasových hodin a nebyli za ně placeni. Pohotovost na pracovišti byla alespoň dotována nějakými snad 20 % základního platu, takže po šedesátihodinovém neregistrovaném přesčase (a předchozích osmi hodinách na ranní směně) mohli v pondělí ráno neodpočatí doktoři opět nastoupit do práce. Hlavní bylo, že se ty hodiny neregistrovaly, a tak se ani nezapočítávaly do limitu nějakých asi 300 povolených přesčasových hodin
U policajtů, vojáků, řidičů a v telekomunikacích byla "pohotovost na pracovišti" také velmi oblíbená - u vedoucích pracovníků. U nás v Energetickém provozu Mezinárodní a meziměstské telefonní a telegrafní ústředny (MTTÚ), umístěné v Ústřední telekomunikační budově (ÚTB, to je ten barák v Olšanský, co se teď bourá) jsme tenhle produkt vyčpělého socialismu naštěstí nepotřebovali. Měli jsme pět směn a v každé směně nás bylo pět, takže jsme se pohodlně a plánovitě vystřídali o letních i zimních prázdninách; nemoce a zákonné volno kolegy se vždy nějak vykompenzovalo přesčasovými (dobře placenými) hodinami.
Když se chystal náš vstup do EU, tak jsem jako pravidelný čtenář Hospodářských novin jemně upozornil své nadřízené, že v Evropě se na nějakou "pohotovost na pracovišti" nehraje. Ano, zaměstnanci mohou v práci sedět a čekat na nějaký výpadek nebo operaci - ale v tom případě jde o klasický přesčas s dopadem na výplatu i na limit povolených přesčasů. Upozornění:
Následuje autentická reakce pana Hlavního energetika: "Tak to jsme i s celým Telecomem v prdeli."
Ale nebyli jsme tam hned. EU nám dala jistý čas na přijetí příslušných zákonů. V nově přijatém zákoníku práce už "pohotovost na pracovišti" byla vypuštěna. Managoři pak nechtěli platit přesčasy za flákání v práci (velice nevhodné k méně placené práci skutečné) a vymysleli si tedy, že by ji mohla nahradit pohotovost mimo pracoviště. Ta se platila jen asi 10 % základu, ale "kluci", kteří bydleli v jihovýchodním sektoru Středočeského kraje (Úvaly u Prahy, Kostelec nad Černými lesy, Slapy...) ji rádi nastupovali - byla totiž doprovázena i klíčky od služebního auta. Při tehdejší neexistenci GPS a volnosti ve vyplňování ujetých km se služebního vozidla dalo využít i k neetickému pořizováních velkých rodinných nákupů. A samozřejmě sloužila hlavně i ke zcela etickému dopravování se z domácí pohotovosti na pravidelné směny k desítkám kilometrů vzdálenému pracovišti na Žižkově. (Tak tohle doktoři neměli. Ti sloužili stejně dál, teď už přesčasy, ale zase vysoko nad povolené limity.)
Pohotovost mimo pracoviště vám mohla být nadřízeným nařízena - ale pouze, pokud jste s ní předem vyjádřili souhlas. No a já s ní souhlas předem nevyjádřil. S ohledem na to, že bych si nemohl dát v hospodě pivo nebo s kamarády při schůzce víno. (Abych mohl řídit.) Člověk si nemohl být jist, jestli mu nepropadnou drahé lístky do divadla. O víkendu jste nemohli jít s rodinkou na vejlet. A navíc, našemu provozu tehdy vládl jistý Duto Hlav, který se vyžíval v bossingu a svým neoblíbencům se rád montoval do vybírání dovolených. V neoblíbencích mi zprvu patřila druhá příčka, ale brzy jsem se vypracoval na první.
Například tím, že jsem v "nové době" odmítl podepsat novou pracovní smlouvu, do které podnikoví právníci mazaně vsunuli odstavec se souhlasem k vykonávání pohotovosti. Byl jsem jeden z mála, který si ji přečetl a jediný, který odmítl podepsat. Poslal jsem na osobní nelidské zdroje dopis, kde jsem vysvětlil svůj postoj, a zejména to, že přijetí této povinnosti je dobrovolné, a nemělo by být součástí pracovní smlouvy. A přiložil návrh smlouvy bez onoho zlořečeného odstavce. Dlooouho se nic nedělo. Až asi deset dní po platnosti (nepodepsané) pracovní smlouvy mi z osobního zavolal nějaký hoch a vyplašeně kvokal, že bych měl tu smlouvu dodatečně podepsat. A že jsem "jedinej, kterej se ozval". Vysvětlil jsem mu, proč jsem smlouvu nepodepsal, odkázal jsem ho na svůj vysvětlovací dopis - a on mi konečně poslal novou smlouvu bez onoho vyčůraného odstavce. A podepsal jsem ji - no, se zpětnou platností.
(I dnes platí: "Pracovní pohotovost může být jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele. Pracovní pohotovost je podmíněna dohodou zaměstnavatele se zaměstnancem." Problém pak je s různými limity, kdy mezi dvěma směnami musí být alespoň jedenáctihodinový prostor pro "odpočinek" (včetně jízdy domů a zpět) což úplně rozvrátí plánovanou obsazenost směn. Odpočinek může být zkrácen až na hodin osm, pokud firma doslova hoří (nebo plave), avšak pak musí následovat hned po skončení výjimečného stavu odpočinek prodloužený.)
Vyhodit mě nemohli. Když akceptovali moji přítomnost na pracovišti celých deset kalendářních dnů (i s turnusovým volnem), tak přece platila ta smlouva stará. Jenomže všichni ostatní podepsali - báli se o práci. Stejně tak teď chodí zdravotníci - zejména mladí lékaři - "dobrovolně" na přesčasy, protože se (oprávněně) bojí, že by jim jejich Duto Hlavové znemožnili udělat si potřebné atestace!!!
Ačkoliv tedy ti zdravotníci porušují zákoník práce, který dnes umožňuje jen 150 + 208 přesčasových hodin. ("Práce přesčas nařízená zaměstnavatelem nesmí přesahovat 8 hodin v 1 týdnu a celkem 150 hodin v kalendářním roce. Nad rámec těchto limitů je možné práci přesčas požadovat pouze se souhlasem zaměstnance. Ale ne více než 8 hodin týdně v období 26 týdnů..."*) "V případě, že tento limit není navýšen kolektivní smlouvou." Jo, takže i s tím jde vekslovat. Pokud si chtějí dělníkové vydělávat na úkor svých rodin a svého času a svého zdraví a života. (Jakožto "energetik" jsem i lezl do rozvaděčů a pracoval jak "v blízkosti napětí", tak i "pod napětím".) A pokud jejich zaměstnavatel má samozřejmě na příplatky.
Když si vyberete náhradní volno, tak to vám samozřejmě příslušnou dobu přesčasu neguje - ale na to není u přetížených profesí jako jsou řidiči, policajti, telekominíci a zdravotníci čas.
S těmi 150 přesčasovými hodinami ještě - podnikoví právníci obhájili, že když ji může zaměstnavatel nařídit, tak se automaticky počítá s tím, že už je zahrnuta do základního platu - takže tenhle čas děláte v rámci "domluvené pracovní doby" vlastně zadarmo! Avšak i já jsem, když nám děti odrostly, ochotně sloužil až 300 hodin přes čáru, protože člověk měl zaplacenou aspoň polovinu.
Zatímco energetici, policajti a řidiči mají hodiny nad těch prvních 150 hodin zaplacenou, lékaři ji zjevně nemají. Nadto už desítky let porušují (jsou nuceni porušovat) zákoník práce, aniž by to jakkoli vzrušovalo Úřad bezpečnosti práce nebo Ministerstvo zdravotnictví. Ale Evropská unie před časem dopomohla novým předpisem, který má díky "předvídatelným pracovním podmínkám" lépe "sladit práci a rodinu". Už jsme museli platit Evropě pokutu za to, že jsme tuto směrnici včas neakceptovali, a tak byl teď - pod hrozbou dalších pokut - konečně sněmovnou přijat nový zákoník práce.
Ovšem zkurvený svinským přílepkem, který smysl onoho dokumentu, co se lékařů týče, ruší a ještě zhoršuje!
Už jsem tady vícekrát hořekoval nad tím, že když se u nás nějaký zákon nedodržuje - a nekontroluje a nepenalizuje - tak se ten zákon zpřísní - aby se pak rovněž nekontroloval a nepenalizoval. A tudíž nedodržoval. (Nedodržují řidiči padesátku? Dej tam třicítku!) Tak teď jsme postoupili ještě výše v této kanalizaci veřejného i soukromého života:
Když se nějaký zákon nedodržuje, tak se udělá nový zákon tak, aby se ta nezákonnost kryla. (Nedodržují řidiči padesátku? Dej tam stovku!!! Překračují lékaři zákonný limit pracovního času? Přikaž jim pracovat sedm dní v týdnu!!!!!) Velikým obloukem vývojové spirály jsme se tak dostali až do doby Třetí republiky, kdy komunistický premiér Klement Gottwald nabádal své soudruhy:
"Když se ti nelíbí nějaký zákon, nastol si vlastní, revoluční!"
*Citováno z aktuálního znění zákoníku práce. Na internetu se nachází spousta odkazů, v nichž se uvádí, že zdravotníci mají výjimku, podle které mohou pracovat až šest dní v týdnu (416 hodin přesčasů.) Avšak toto ustanovení § 93a zákoníku práce bylo již od 1. 1. 2014 "bez náhrady zrušeno". Nyní prý "nelze" další dohodnutou práci přesčas konat ani po dohodě se zaměstnancem. Nelze - avšak mnozí ji konají. Někteří až 1700 hodin - většinou neproplacených hodin.
Přičemž i podle novely bude ta suma přesčasů v obnoveném § 93a činit "pouhých" 832 hodin ročně...
