Nemíním teď první vzestup od roku 1929, kdy se šestnáctiletý Gustáv (Augustín) stal členem Komunistického svazu mládeže, a pak se přes řadového komunistu (od r. 1933) vypracoval až po místopředsedu povstaleckého Sboru pověřenců, kde zastával místo prakticky ministra vnitra. Ta pověřenecká kariéra pokračovala i po válce, kdy se Husák stal předsedou mírového Sboru pověřenců, což byla de facto slovenská autonomní vláda, která na Slovensku vládla místo zvolené (61,43%) Demokratické strany. Českým debilním demokratům se však její vítězství nelíbilo a společně s československými vyčůranými komunisty se shodli na tom, aby všechna rozhodnutí Slovenské národní rady podléhala schválení celostátní československou vládou, tedy Národní frontě, tedy jejímu nejsilnějšímu údu, totiž komunistům (celostátně 31,1% - a to jim stačilo!). Demokratická strana (celostátně 14 %) pak byla po roce 1948 rozpuštěna.
Pan doktor ze své nevolené funkce vládl na Slovensku nejen policii a Sboru národní bezpečnosti, ale i StB. Tahle kariéra skončila v květnu 1950, kdy byl odvolán ze své funkce praktického slovenského premiéra. Znalce vnitrostranických rvaček pak nepřekvapilo, když byl v únoru 1951 zatčen a po více než třech letech v dubnu 1954 jakožto jeden z "buržoazních nacionalistů" odsouzen za "velezradu, sabotáž a vyzvědačství" k doživotí. Tuhle kariéru jsem neměl na mysli. Hodlám něco drobného upřesnit k jeho druhé kariéře, která začala zprvu nenápadně Novotného amnestií (tu dostali roku 1960 hlavně komunisté, odsouzení v padesátkách) a následující "úplnou rehabilitací" (1963).
Ona ta rehabilitace, aby byla "úplná", by měla Husáka opět posadit do vysokého sedla. Což se však nestalo, a tak se Gustáv musel snažit sám. A snažil se úpěnlivě. Po slavném Lednu, kdy byl po stranickém puči odstaven z funkce Prvního tajemníka ÚV KSČ soudruh Antonín Novotný, se náhle Husák objevil v médiích jako mnohomluvný obrodista. Díky tomu se po pádu Lenártovy vlády stal 8. dubna 1968 jedním z pěti místopředsedů ve vládě Oldřicha Černíka. K tomu jaksi samozřejmě patřilo i členství v Ústředním výboru KSS(lovenska). A to bylo prozatím všechno; pořádný vzestup si sliboval od připravovaného mimořádného 14. sjezdu KSČ. Husák zatím splétal zákulisní tenata vlivu a moci, objížděl výrobní závody a v podstatě vedl svou volební kampaň. Nikde teď není zmiňována taková dnes samozřejmost, ale tehdy demokratizační novinka, že totiž delegáty na komunistický sjezd si volily samy základní organizace! A byli to valnou většinou lidé liberálního zaměření, tedy Dubčekovi příznivci. Ten sjezd měl fakticky ukotvit moc Dubčekova křídla. Proto taky Sovětský svaz společně s krycí sukýnkou "pěti bratrských stran" na nahé agresi obsadil tehdejší Československou socialistickou republiku právě toho 21. srpna.
Husák tehdy nevěděl, co se chystá. Nebyl součástí zrádcovské kliky Indry, Kapka a spol. Ještě 20. srpna 1968 držel k hutníkům v Žiari nad Hronom plamenný projev: "Jsou jednotlivci, kteří by chtěli přivřít dveře, kterými proudí čerstvý a zdravý vzduch do našeho politického života. Naší hlavní povinností je vytvořit prostor pro rozvoj hospodářství a pro svobodný život všech lidí a všech společenských skupin. Ano, i u nás se objevují síly, které chtějí přibrzdit demokratizační proces. Dělají to ze strachu před lidmi, ze strachu o vlastní křeslo, neboť ne všichni, kteří si zvykli na direktivní řízení, se cítí dobře v nových podmínkách a v novém systému, který vytváříme. Ale sjezd KSS přinese další svědectví, že většina komunistů i nestraníků je pro prohlubování demokratizačního procesu, pro důslednou socialistickou demokracii." (Ještě před mimořádným 14. sjezdem KSČ měl proběhnout mimořádný sjezd KSS). Tyhle ještě publikovatelné věty se dostaly do článku "Prostor pro rozvoj a svobodu", posledního normálního vydání Rudého práva, které ještě vyšlo brzy ráno 21. srpna 1968. Do novinové verze se arciť nedostala slova soudruha Husáka, kterými obvinil tehdejší Biľakovo vedení KSS ze "sabotáže Dubčekovy politiky" na Slovensku. Husák se tu představil jako důsledný realizátor reforem na Slovensku a pevná opora Dubčekova pražského vedení. Jako takový by měl (podle sebe) být zvolený za prvního tajemníka ÚV KSS. (Kterým byl v té době jistý Vasil Biľak.)
Podle mne Husák až toho jednadvacátého srpna dostal tu "správnou" inspiraci. Od té doby na veřejnosti úpěnlivě mlčel! Ještě měl zásluhu na tom, že předsednictvo ÚV KSS nevydalo kolaborantské usnesení, ke kterému se hodlali dobrat slovenští konzervativci. Předsednictvo ÚV KSS vedl místo nepřítomného Biľaka (a z jeho pověření) soudruh Hruškovič, a ten oznámil vstup armád a předložil text (později "neexistujícího") zvacího dopisu. Tvrdil přitom, že "v Praze byl schválený všemi včetně Dubčeka a proti byli jen Smrkovský a Kriegel". Následně se šest z deseti přítomných členů předsednictva vyslovilo pro schválení zvacího listu. Pak však přišlo dálnopisem (který velezrádný ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann zapomněl nechat vypnout) skutečné stanovisko předsednictva ÚV KSČ. Kdosi z reformějších komunistů pojal dobrý nápad, a zatelefonoval Gustávovi Husákovi, který se právě vrátil ze Žiaru, a ještě neměl čas vychladnout. Husák se dostavil na zasedání a biľakovce seřval: "Čo ste to porobili súdruhovi Dubčekovi, tak ho zradiť a vraziť mu nôž do chrbta. To sa musí okamžite zmeniť, odvolať a prijať nový dokument na podporu stanoviska prijatého pražským predsedníctvom." A tak se aj stalo.
Ale zároveň se dopustil své první zrady: Díky svému vlivu a síle osobnosti dokázal zarazit odjezd slovenských delegátů na fenomenální mimořádný - a tajný - 14. sjezd KSČ, který s sešel už ve čtvrtek 22. srpna v jedné výrobní hale vysočanského ČKD. A tento sjezd zůstal utajen i čmuchajícím sovětským okupantům. (MMCH: Delegáty chránili členové Lidových milicí a obrodní komunisté v StB.) Delegáti (a bylo jich 1192) byli jen prostě oblečeni, kravaty měli v kapsách a při projevech nesměli tleskat. Delegátů mělo být celkem 1543, čili přes 77 %, a sjezd byl tím pádem usnášeníschopný, ale Husákovou vinou na něj dorazilo jen 10 % slovenských delegátů. Později, v době začínající "normalizace" ve stínu rozkvétající federalizace byl tento fakt hlavním Husákovým argumentem pro zneplatnění tohoto sjezdu. Ani slůvko tehdy nepadlo, že toto zneplatnění jakožto jeden z Brežněvových požadavků podepsali naši vůdcové v Moskvě! Kam byla část naší "delegace unesena.
A ta "dobrovolná" část, vedená prezidentem Ludvíkem Svobodou tam odletěla 23. srpna. Mezi jejími dalšími šesti členy byli ti, kteří k nám Rusáky pozvali (Vasil Biľak, Alois Indra), kolaboranti (Martin Dzúr, ministr obrany, Jan Piller). Dalším členem byl reprezentant Ústředního výboru Národní fronty Bohuslav Kučera, ministr spravedlnosti a jediný nekomunista v delegaci (Československá strana socialistická), což byl politik s pověstí konzervativce (Brežněv ho jako nekomunistu nakonec k jednání stejně nepustil). No a do delegace se vpeřil i jakýsi Sovětům zcela neznámý doktor Gustáv Husák. U nás znám jako Dubčekův podporovatel - ale do Moskvy už jel za druhou stranu, sovětskou. Brežněvovi se dokázal nabídnout, a ten po váhání přijal. Naši zrádci a kolaboranti byli totiž neschopní. Nedokázali zajistit ani vyhlášení Indrovy "Dělnicko-rolnické vlády", s jejímž návrhem je Svoboda hnal z Hradu svinským krokem. Shodou okolností zveřejnění Zvacího dopisu zabránil na Slovensku právě Husák. I z toho důvodu byla později existence toho ostudného dopisu zpochybňována.
26. srpna se československá delegace, doplněná o unesené soudruhy, vrátila. Za jejich nesamozřejmým návratem byl jednak pevný postoj Hrdiny SSSR prezidenta ČSSR generála Ludvíka Svobody, ale také mezinárodní nátlak. Rada bezpečnosti OSN totiž nakonec jednala jen o tomuto aspektu sovětské intervence – totiž, jestli je našim představitelům "zajištěna bezpečnost a svoboda a možnost vykonávat své funkce". Kanadský návrh, ke kterému se připojilo sedm dalších zemí, aby vysoký představitel generálního tajemníka OSN "usiloval o osvobození internovaných československých představitelů", odmítal sovětský delegát Malik s tím, že by to pak "socialistické země zbavilo možnosti urovnávat mírově své problémy". Než se RB dohodla, byli naši hrdinové volní.
Zatímco Dubček brečel do rádia, zatímco Smrkovský a spol. vyjadřovali své odhodlání pokračovat v demokratizaci a zrádci ve Švestkově Rudém právu řvali o kontrarevoluci, soudruh Gustáv Husák podivuhodně – mlčel. Na to, jaký byl řečník.
26. - 28 srpna se v Bratislavě konal mimořádný sjezd KSS, kde byl prvním tajemníkem zvolen Gustáv Husák. Ale v té době mu to už nestačilo. Pod jeho výmluvným vůdcovstvím byly zpochybněny závěry 14. sjezdu, který se do historických análů zapisuje jako "Vysočanský". Prý že když tam bylo tak málo Slováků (které tam nepustil), tak nebyla jeho rozhodnutí demokratická. (Přitom se jednalo o sjezd, který Husáka v nepřítomnosti zvolil do Ústředního výboru "velké" KSČ!) A už tady se dostal do své nové role, když vyřvával, až mu od huby lítaly sliny: "Něch odpadně všetko, čo je kolísavé, něch odpadně, čo je oportunistické“ a sám se přitom stal etalonem oportunismu! Zde rovněž poprvé použil slovo "normalizácija".
My jsme "normalizací" mínili, že nebudeme Rusáky provokovat a budeme dělat, jako že je posloucháme a oni pak odtáhnou. Nekomunistický až antikomunistický časopis Student přestal vycházet dobrovolně, podobně se rozpustil i Klub angažovaných nestraníků. Už jsme normální? Ještě jsme nebyli. Tak 7. listopadu jsme slavili výročí Říjnové revoluce, mnozí se sovětskými vlajkami. Už jsme normální? Mnóóó... Okupanti odtáhli. Nejdříve čtyři "bratrské země" úplně, pak Sovětská armáda - částečně. Asi 75 tisíc okupačních vojáků však zůstalo. Byli zalezlí ve vojenských prostorech, jen některá města (např. Mladá Boleslav) cítila jejich přítomnost na své kůži.
31. srpna 1968 se sešel i celostátní ÚV KSČ, který tu nádhernou ukázku organizačního zázraku, kdy se stovky lidí sešly, aby projednali důležité změny (a to v podmínkách výjimečného stavu!) pohnojil. Zrušil závěry 14. (Vysočanského) sjezdu, vyjádřil souhlas s „dočasným pobytem vojsk“ a kooptoval asi 80 kusů z řad normalizátorů - mimo jiné i doktora Husáka. Dostal se i do nového politbyra, které čítalo 19 osob. Přece jen se tam dostal! Mezi dvacet nejmocnějších.
To ještě Husák slovně podporoval "polednový vývoj" i svého oblíbence Dubčeka. Poslyšte, smáli jsme se v listopadu 1989 komunistickému bafuňáři, že neví, kolik je členů politbyra. Ale když ono se to číslo neustále měnilo! Na podzim roku 1968 snad každý týden. Ale vždy v onom vůdčím kolektivu seděl Dr. Husák.
17. listopadu se sešlo další plénum ÚV KSČ. Potvrdilo Dubčeka v čele Strany. Vytvořilo užší řídící kolektiv. Předsednictvo ÚV mělo stále 19 členů, ale vznikl sedmičlenný "výkonný výbor předsednictva ÚV KSČ", ve kterém byl zadokován i Gustáv Husák. Už byl nejmíň sedmý!
Zasedání ÚV KSČ 17. dubna 1969 zbavilo Dubčeka moci. Poslalo ho do formální funkce předsedy Národního shromáždění. Prvním (později "generálním") tajemníkem ÚV KSČ se stal Gustáv Husák. Jeho cesta k moci byla dovršena, ale zatím jen symbolicky. Aby se stal Husák skutečným vůdcem, rozběhl ještě "normalizaci", ve které likvidoval další své protivníky uvnitř Strany. Tedy i své bývalé obrodné soudruhy. Přičemž horoval za "realizaci polednové politiky"…
18. dubna 1969 ještě Husák Dubčekovi pěkně poděkoval. Jak za vykonanou práci v době, kdy byl 1. tajemníkem, tak za "kus chlapské a lidské statečnosti", s níž sám a "dobrovolně" abdikoval. A zde, při této příležitosti, poprvé Husák řval na veřejnosti svým osobitým hnusným způsobem. Nadávky "oportunistům" (sobě???), vyzvedávání "konzolidace" a přátelství se Sovětským svazem. Zcela jasně definoval svůj současný postoj ke svobodě, kterým negoval to, co před pár měsíci říkal hutníkům v Žiari nad Hronom. Nyní se hezky vybarvil (dobový tisk upravil Husákův česko-slovenský pajazyk do češtiny):
"Principiální postoj musíme zaujmout k absolutizaci svobody. Je to anarchistický výklad svobody, netřídní, nemarxistický. Víme, jak nyní stojí věci v Evropě a jak u nás zaznívají ještě kořeny staré, buržoazní společnosti. Stojí třídní otázka svobody a demokracie. Pro lidi, kteří v takové krizové situaci, jaká je dnes, zneužívají svobody a demokracie, když to mám přehnat, pro nepřátele socialism, není žádná svoboda v tomto směru… Politické procesy? Vládní strana, státní moc, která neumí použít zákonem povolené prostředky, je slabá a sama se odsuzuje."
Završení první etapy husákovské normalizace proběhlo 21. srpna 1969, kdy komunistická strana vyslala proti československým občanům do ulic československé tanky a ozbrojené vraždící bestie z komunistických Lidových milic. A to pod heslem "Republiku si rozvracet nedáme". Nakonec ještě pacifikovaný Dubček podepsal zpětnou platnost pendrekového zákona, který státní moci nezákonně posvětil použití nezákonných prostředků.
Rok po tom, co Husák zabránil vraziť nôž do chrbta jak Dubčekovi, tak národům, stojícím v neozbrojeném odporu proti sovětským okupantům, vrazil ten nůž Dubčekovi do břicha. I nám všem. A ještě s tím nožem otáčel!
V roce 1975, kdy byl funkce kvůli nemoci zbaven prezident Ludvík Svoboda, byl Husák zvolen prezidentem Československé socialistické republiky. (Navíc k tomu svému generálnímu tajemničení.) Nejdříve týdny jednalo komunistické byro, pak se během jednoho dne sešlo Národní shromáždění, změnilo Ústavu, odvolalo Svobodu a pak teprve mohl být ten oportunista zvolen.
Ocitl se na vrcholu moci, kam se začal škrábat před 55 lety. Alespoň měl pak odkud padat.
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 12. září 2023
