Láva se valí Hanychovem!

Když jsem byl malej, tak jsem si rád prohlížel dědečkovu velikánskou knihu, uvnitř které byla spousta fotografických příloh na zvláštních tuhých listech. Černobílé fotografie ukazovaly můj rodný Liberec, jak vypadal na konci 19. století. Tehdy vlastně Reichenberg. Litery, kterými byla ta kniha o bájném městě Reichenbergu vytištěny, jsem nedokázal přečíst, i když už jsem jinak znal všechna písmenka. Jenom číslovky se mi dařilo idetifikovat. Na jedné z fotografií se nad městem tyčila hrozivá hora. (Škodaže tu fotku na Internetu najít nemohu a tu knihu zavála staletí.) Protože bez středověce hradní siluety horského hotelu (základní kámen položen 27. června 1906, slavnostně otevřen už 13. ledna 1907!) ta hora vypadala jako sopka z nějakého Verneova románu. Sopka s vrcholem, který se může každou chvíli otevřít. A jednou se tak doopravdy stalo! Mohl jsem si to přečíst v libereckém deníku Vpřed na tučných titulcích: „Ještěd zase soptí! Plameny a popel, oheň a síra. Láva se valí Hanychovem.“

Osud stromů

Osudem stromu je vzklíčit, prodrat se do světla, vyrůst, dospět, rozesít svá semena a pak padnout. V civilizaci padnout pod údery dřevorubecké sekyry anebo být uříznut motorovou pilou. Pokud strom vyroste ve městě, pak většinou pod řezy hasičské nebo horolezecké pily, protože nahnilé, větrem nalomené anebo častěji překážející stromy zde likvidují buď hasiči nebo horolezci. Někdy i preventivně. A někdy i předsraně zbytečně. Mnohdy i proto, aby se uvolnil prostor pro "zahušťování" výstavby. Mohli by ho v případě nebezpečného nalomení seříznout i městští strážníci, kteří mají příslušný kurz, ale ti to mají zakázáno. Jak mi pravil měšťák, hlídající v létě roku 2018 rozlomený javor pod mým oknem na sídlišti Lužiny.

Můj život s Hlasem Ameriky

„Dhisis dh vojs of emerika, uóšingtn dý sí, dh folouing broudkástink vil bí in ček end slouvek lengvuidž.“ Tato slova, následovaná břesknou melodií americké vlastenecké písně Yankee Doodle, jsem slýchával pravidelně během různých odpolední a večerů z různých rozhlasových přijímačů. Nejdříve kolem páté hodiny odpolední (čas si přesně nepamatuju) šel půlhodinový přehled a pak večer od devíti (to si zase pamatuju přesně) následoval hodinový pořad, který po desetiminutových zprávách přinášel pohledy na běžný život v USA. Pamatuju se například na údiv moderátorky, se kterým sdělovala, že ve Washingtonu vykvetly uprostřed zimy kaštany jírovce, spletené oranžově žlutým světlem moderních sodíkových lamp. Bylo to vždy takové okénko do jiného světa, kam jsme se neměli možnost nikdy podívat osobně.

Co si řekli Trump s Putinem?

Prezidenti Trump a Putin si právě hezky potelefonovali. Mluvili spolu obvyklou hodinu a půl, ale co si vlastně řekli, to přesně nevíme. Možná to bylo trochu jako při jiném souprezidentském hovoru, který ale spolu vedli osobně. Jejich první summýš se konal 16. července 2018 v Helsinkách 16. července 2018. Po něm proběhla společná tisková konference, ale co tam pan prezident Trump řekl, to druhý den popřel. Putin ten lže setrvale, jen občas připustí, že to, co řekl dříve ("žádní ruští vojáci na Krymu") nebyla pravda ("samozřejmě, že tam byli"). Jenže Trump, no, jak to slušně nazvat... Neslušně o výronech "prezidenta Trumpety" tehdy se svou rodinkou diskutoval kolega Moby Dick na Neviditelném psu v rámci svého přehledového článku Naše kuriosity. Postřehy jeho zvěřince s Mobyho laskavým svolením pro dnešek zopakuji. Myslím, že je nejen zajímavé, ale i potřebné vědět, jak Donald Trump fungoval jako prezident už před sedmi lety. Snad to čtenáři osvětlí i Trumpovo aktuální chování.

„Luhansk bych klidně dal Rusům...“ A co Prahu?

15. březen 1939 v Praze

„Luhansk bych klidně dal Rusům. Nikdy jsem tam nebyl, žijí tam skoro samí Rusové,“ cituje publicista Petr Kolman ve své čtvrteční glose na názorové stránce MfD jednoho obyčejného Ukrajince, se kterým jel náhodou vlakem. Naskočila mi k tomu – možná proto, že nás míjí zas jedno neslavné výročí – paralela k Mnichovu. Kdy Československo přepustilo bez boje Německu můj rodný Liberec. (A rodný Liberec mé české babičky.) Spousta Čechů v něm nikdy nebyla a ostatně, žili tam „skoro samí“ Němci. Odstoupením svého pohraničí zajistila předválečná ČSR všeobecný mír na tisíc let. Vždyť pan Hitler už 26. září 1938 ujistil svět: „Až bude sudetoněmecká otázka vyřešena, nebudeme mít již žádných dalších územních nároků v Evropě.“ Načež si naplánoval likvidaci zbytku Československa.

A vy si myslíte, že se pan Putin spokojí s Luhanskem?

Potřebujeme mír, ne kapitulaci

Kdo je velký?

Zatímco se v Džiddě scházejí pod patronátem Saudů americká a ukrajinská delegace, které mají jednat o míru, tak se já koukám na ČT2 ze záznamu na druhou část třídílného britského dokumentárního cyklu Zelenskyj. Tenhle díl začíná setkáním Zelenského s prezidentem Donaldem Trumpem v září 2019. Zelenskyj tehdy do USA přiletěl na zasedání Valného shromáždění OSN. Ten film mi osvětlil mnohé, hlavně svým vizuálním, jak bych tak řekl, "nadtextem".

Dvojí zdanění veřejnoprávní

Za tenhle snad ne...

Tak nám Poslanecká sněmovna schválila návrh zákona, kterým se mění zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, a zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích. Mediálně zkráceno "zákon o zvýšení koncesionářských poplatků". Teď ten návrh musí ještě projít Senátem. Načež by ho měl podepsat prezident. Druhý den může onen návrh vyjít ve Sbírce zákonů, čímž se stane zákonem.

Můj život s odbory

Do Revolučního Odborového Hnutí jsem vstoupil krátce po nástupu do svého prvního zaměstnání v roce 1975. Ono se to nemuselo, neúčast se nijak netrestala, ale bývalo to  tak nějak samozřejmé. Ani účast nebyla brána veřejností nějak úkorně. Nebyla to taková společenská ostuda, jako třeba členství v KSČ. Krom toho bylo členství v ROH doprovázeno drobnými benefity. Třeba jste mohli jet na levnou dovolenou – ovšem ta nejlevnější a zároveň nejluxusnější byla jen pro vyvolené...

Diskontinuita města aneb Konečná u Nekonečného

Diskontinuita je opakem kontinuity, která značí nepřerušenou souvislost, plynulost. Zde si chci postěžovat na nepropojení pěších tras v mém téměř rodném katastru Stodůlek a blízkém okolí. Mám pocit, že architekti, když navrhují nové sídliště, tak jsou omezeni velikostí monitoru, dříve velikostí rýsovacího prkna či stolu, na němž stojí model sídliště. A co je za těmito hranicemi, to je až tak nezajímá.

Tisíce lidí a jeden člověk na Staromáku

Byl jsem se v neděli odpoledne podívat na Staroměstském náměstí v Praze. Podle různých médií se tam ke 3. výročí "plnohodnotné invaze Ruska na území Ukrajiny" (začátku Sedmé ruské války) sešly "tisíce lidí". Je zajímavo, jak se různá média důtklivě vyhýbají napsat jedno číslo nebo alespoň zveřejnit odhad počtu zúčastněných. Dnes, při těch možnostech. Vím, že když je člověk uzamčen v davu, pak má veliké oči. Jenže policejní odhady bývají přesné. Policajti na to mají oči. Už v dávném dvacátém století stačilo rovněž z výšky vyfotit dav, rozdělit si fotku na čtverečky, v jednom čtverečku spočítat hlavy a násobit počtem čtverečků. Dnes však policie tyto odhady nezveřejní, aby nebyla napadena přívětivé či protivné strany, že nad/pod/hodnocuje davy. Bohužel falešná snaha médií o "objektivitu" vede rovněž k vágním výrazům "stovky až tisíce účastníků". Nakonec se k tomu uchylují i pořadatelé. Ti přitom sami by měli mít co nejpřesnější odhad "impaktu" svého podujatia, protože předběžný odhad účastníků je součástí oznamovací povinnosti, kterou mají vůči správcům veřejného prostranství. Takže předběžný odhad Milionu chvilek pro demokracii zněl dvacet tisíc. (Chvilkaři  byli jedním se svolavatelů. Dalšími byli Člověk v tísni, Paměť národa, Díky, že můžem a Evropský kongres Ukrajinců.) A následný odhad, kdy bylo vidět, že přišlo více lidí, byl pak "zpřesněn" na "více než dvacet tisíc lidí".

Seznam sbírek z rejstříku veřejných sbírek, které byly zřízeny za účelem humanitární pomoci osobám postiženým válkou na UA nebo válkami obecně

Když už na to finanční správa neumí dát jiný odkaz než tenhle:

https://financnisprava.gov.cz › prilohy › d-jine
XLS

Kdo sbírku pořádá	IČ	Číslo účtu	Trvání sbírky	Název sbírky (stručný účel)

Duchovní prostor Ruska

Václavák 27.2.2022

Právě před třemi lety Putinova vojska poprvé přiznaně(!) překročila mezinárodně uznané hranice Ukajiny. To byl konec schovávání se za zelené mužíky na Krymu a vojáky Ozbrojených sil Ruské federace na soukromé dovolené v Doněcku. Ruská invaze tak začala už 22. února 2022, ne až o dva dny později! Rusko sice vtrhlo pouze do Lugansko-Doněckých lidových republik, ale tato území nikdo za samostatné státy neuznal. Krom ovšemže Ruska a jeho soudruhů z Běloruska, Venezuely, Nikaraguy, Nauru, Súdánu, Sýrie, KLDR a možná ještě nějakých darebáckých států a ruských neuznaných satelitů - a pak se tyto provincie uznaly ještě navzájem. 

Už 9. února 2022 jsem zde na Psu věštil nastávající válku ve stínu čínské olymblbády, ale ta nastala o něco později. Generální tajemník KSČ soudruh Si totiž poprosil přítele Putina, aby s ní začal až po olymblbádě. Jinak - zdá se, že dokonce až do toho 24. února před ruskou invazí varovaly jen západní zpravodajské služby a zcela neviditelný Pes. Západ reagoval opožděně a vždy jen tak, aby se car Putin příliš nerozzlobil. Jsem sám žádostiv, jestli se při současných silných gestech staronového pana US prezidenta Trumpa splní i poslední věta této právě tři roky čerstvé věštby: 

Dcera národa - superkámoška

Originál

Shlédl jsem výpravný historický seriál Dcera národa, ve kterém vedle už osvědčených bardů zářila v hlavní roli Zdeňky Havlíčkové Antonie Martinec Formanová. A ptám se, proč byli v tom seriálu herci oblečeni do výpravných historických kostýmů, proč se natáčelo v nádherných dobových interiérech - když se ti herci chovali a mluvili ahistoricky.

Pryč s tím židem Valentinem!

Rekonstrukce obličeje sv. V. dle Wiki

Že by svatý Valentin byl žid? Ten Valentin, kněz a mučedník, patron čisté a oddané lásky mladých lidí, jenž někdy kolem roku 270 tajně oddával i vojáky, což se hrubě nelíbilo římskému císaři Claudiovi II. (Gothicovi), tento Valentin že by byl žid? Jestli byl, tak to dovedně skrýval, protože už v jeho době se původní Ježíšova židovská sekta docela osamostatnila. Ale ne, mám na mysli úplně jiného Valentina. Tenhle se jmenoval Hugo Valentin, narodil se jako Švéd roku 1888 na švédském venkově v rodině švédského farmáře a zemřel roku 1963 jako uznávaný švédský historik, spisovatel a vědec ve švédské Uppsale. V tomto městě učil nejdříve na učitelské škole, na střední škole, posléze i jako docent a profesor na tamní nejstarší švédské univerzitě. Posmrtně byl poctěn tím, že bylo jedno univerzitní výzkumné středisko v roce 2009 nazváno jeho jménem. Tak jak tedy vím, že byl žid, když takto není na anglickojazyčné wikipedii nikde přímo identifikován?

Werich měl narozeniny

Bylo 6. února 1975 a Jan Werich měl narozeniny. Žité narozeniny, bylo mu právě 70 let. Byl čtvrtek a já šel zrovna na krev. Tedy darovat krev do Hematologického ústavu, což je naproti přes ulici k Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Přesněji šel jsem tam krev nikoli "darovat", ale "prodat", protože jakožto studentovi posledního ročníku Fakulty elektrotechnické ČVUT mi ty dvě stovky jednou za kvartál podstatně zvyšovaly příjem. Jak jsem se stal dárcem krve, to je ale jiná pohádka, milé děti. Budu vyprávět pohádku, jež se netýká krve, avšak těch dvou stovek za ni. A onoho místa. Což vedlo až k doručení narozeninového blahopřání panu Werichovi.