Běžky jsem si už v pátek vyndal ze sklepa, ty, do kterých se vejdou mé běžkařské boty. Boty jsem si koupil před dvěma lety u pána, co rozprodával svoji půjčovnu. Byly o dvě čísla větší než mé obvyklé číslo, ale do jiných jsem se nevešel – slovanská noha s vysokým nártem a širokým chodidlem. Ale co, boty jsem si koupil v rámci celkového nákupu mých prvních carvingů a stály mě jen stovku. Zato lyží jsem před sedmi lety ujal zdarma, když jsem je našel plakat u popelnice. Mají umělohmotnou skluznici, pod „patami“ (ve střední části) zvlněnou, takže se dobře odráží a nemusím je složitě mazat. Už před časem mě opustily staré bambusové hůlky. Popraskaly, zpřetrhala se poutka. Brával jsem si pak na běžky vysoké modré hole, které původně patřily k sjezdařskému setu, co mi maminka koupila v sedmnácti. (Od své kamarádky, jejich původní, také sedmnáctiletý majitel si na jeho „francouzském“ „bezpečnostním“ vázání na dvoumetrových lyžích zlomil lýtkové a holenní kosti u obou nohou. Když jsem pak během rodinných dovolených na těch lyžích jezdíval na Horních Mísečkách, tak mi starý pan průvodce ze Sportturistu říkával: „Pane inženýre, zlomíte si na tom nohy!“ Ale doposavad jsem si je nezlomil. A naštěstí už mám ty krátké carvingy.) Tyhle letité modré hůlky jsem na hroudách na poli nad Dalejským údolím minule zničil. (Měl jsem je 55 let - a najednou se jim přetrhne poutko? Šlendrián!) Naštěstí jsem mohl použít běžkařských hůlek po dcerce Terce, protože ta teď vyráží na crosscountry na lyžích trekingových.
Ráno jsem si uvařil horký čaj s mlékem a medem a nalil do termosky od Karly. Termosku zastrčil do malého cyklistického batohu od Terky. Do batohu jsem strčil i svou bohovskou zrcadlovku od Karly, co se s ní pořád ještě učím fotit. Namazal jsem si nos protiopalovacím krémem s faktorem 50. Rty jsem si namazal jelením lojem. Našel jsem si mobil, peněženku, klíče, zuby, zase ještě mobil a už před polednem vyrazil od zadního vchodu našeho lužinského paneláku.
Nejdříve jsem jel trochu připosraně, inu – první jízda. Až v Centrálním parku Jihozápadního Města jsem se rozjel. Odraz jsem mohl volit důrazný a skluz byl skvělý. Ano, jezdím staromódním stylem, bruslení neoblibuji. Bruslení oblibovali zejména bruslaři na pevném ledu pod tubusem metromostu na zamrzlé hladině Nepomuckého rybníka. Vloni byla plocha ledu čista od stop chodců či lyžařů, nikdo se nešel probořit, aniž utopit, protože led byl čerstvý a slabý. Letos jsme si to všichni vynahradili. Sklouzl jsem se až k ostrůvku, porostlém rákosím, kde v létě sídlí ptáci.
 |
| Vloni a letos |
Ačkoliv se jedná o mělký úval, jde vlastně už o horní část Prokopského údolí. Jakmile jsem proskákal bezsněžný úsek pod mostem, jenž nese estakádu Jeremiášovy a přejel zbytek staré silnice z Prahy na Malou Ohradu, kde se to dnes jmenuje K Sopce, údolí se prohloubilo. Vlastně se ani neprohloubilo, to se jenom na jeho levé, severní straně vyboulila masa Albrechtova kopce. „Někdy před 430 miliony let se zde na dně tehdejšího mělkého moře vytvořila sopečná prasklina, ze které se vylila láva, která ve vodě rychle ztuhla. Dodnes můžeme na úseku asi 4 km od Butovic až k Řeporyjím pozorovat horniny s výrazně kulovou odlučností. Zbytky podmořské sopky vystupují nad povrch do výšky asi 40 m a v délce asi 100 metrů právě zde, kde míval poblíž svůj statek pan Hemr.“ Psal jsem vloni o Hemrových skalách, ale Albrechtův kopec stojí na stejné prasklině. Na jihu ho také zde obtéká Prokopský potok.
 |
| Pod Albrechtovým kopcem |
Ale než se kolem něj k těm Hemrovým skalám dostanete, musíte nejdříve překonat záchytnou vodní nádrž Asuán se zdánlivě nesmyslně vysokou hrází. No, ona ta hráz je záchytná smyslně jenom podle tabulek tisíciletých vod, podle kterých byla její výška vypočítána. Také zde bylo zamrzlo, brusleno a běžkováno.
 |
| Na Asuánu |
Pod zmiňovanými Hemrovými skalami jsem se po okraji posypané silnice dostal až na nivu pod Novou Ves, což je čtvrť rodinných domků, částečně vyrostlá na půdorysu dávné zahrádkářské kolonie. Niva, nad kterou se vlevo vzpíná hradiště prastarých Butovic (mladší doba kamenná, pozdní doba kamenná, v době bronzové opuštěno, obydleno v 9. století Slovany a teď je tam na náhorní plošině pole, ohraničené valem) byla pokryta nádherným prašanem, do kterého jsem zabořil špičky svých lyží. Na silnici člověk nakonec stejně musí vyjet, ale až za zákazem vjezdu motorových vozidel, takže je zde sice občas ježděno, ale neposypáno.
 |
| Hemrovy skály |
U hájovny Na Troníčku teče z trubky na sloupku skoro hned do potoka nezamrzající voda „chemického typu vápenato – sírano – uhličitanového se slabě alkalickým pH a středně vysokou mineralizací“ původem z „krasovo puklinového kolektoru, tvořeného devonskými a silurskými vápenci“. (Více info na Mapy.cz.) Je pitelná, ale jen na vlastní nebezpečí, kteréhožto nebezpečí si zejména v létě užíváme všichni návštěvníci Prokopáče, včetně dětí z přírodní školky. Ale teď v zimě neochutnám, mám přece v termosce vařící čaj s mlékem a strdím. Ten ochutnám až za křižovatkou, kam pod viaduktem míří silnička z Klukovic. Staré butovické sídlisko jsem objel od severozápadu k jihovýchodu, kolem strmých skal, na jejichž temeni bylo vystavěno. Tady u Klukovického viaduktu bývávalo na potoce koupaliště, dnes na jeho zasněžené ploše bují obsazená odpočívadla, dětská hřiště a grilovací stanoviště. Však je neděle!
 |
| Pod Novou Vsí |
Zde mi konečně zamrzla baterie mého staronového Nikonu, ke kterému jsem si ještě prokrastinačně nedokoupil nové baterie a já se mohu vracet bez zdržování se focením. A vracím se údolím Dalejským, které zde vtéká do údolí Prokopského. Ale stejně jsme mu říkali „Prokopák“, protože pokračuje ve východozápadním směru dolní části Prokopského údolí.
Pěkně jsem se klouzal přes planinu u Červeného lomu kolem Polámaných panáčků – prali se všude. Z bloků vápence, vylámaných z místních lomů zde Kurt Gebauer sestavil skupinku plastik, které skutečně vypadají, jako by šlo o polámané dřevěné figurky. Ale tak v měřítku 100:1! (Už jsem nemohl fotit, ale ani patnáct let stará fotka nezestárla. Jen je na ní novější sníh…)
 |
| Bojiště, leden 2011 |
Naštěstí bylo dost sněhu, aby přikryl špičatost místních kamenů na cestě. Všechny hupy jsem sjel a vystoupal, jen na schody pod Opatřilku jsem si lyže sundal. A pak hned nandal ke sjezdu dolů k Dobré vodě. Voda v Dalejském potoku může být sice dobrá, ale vede k ní zlotřilá zatáčka, jíž jsem ve sjezdu nezvládl. Jau, to zazvonilo, když jsem upadl na tvrdý vápenec pod zrádně nadýchanou falešnou peřinou sněhu! Natloukl jsem si pravé koleno a začala mne bolet žebra vlevo, asi tak na úrovni třetího, čtvrtého. Zase jsem si potupně sundal běžky a po lávce, která vede souběžně s železničním mostkem jsem došel k lavičce. Dopil jsem čaj, nakousl čokoládovou tyčinku a přemýšlel, jestli to mám vzdát a jít na vlak. Je tady poblíž na místní trati Smíchov – Nučice zastávka Holyně. Zastávka na znamení. A vede sem z Holyně silnička, po které by mohla přijet sanitka. Ale ne, dokončil jsem misi údolím Dalejského potoka i s pobolíváním hrudníku (tak 3/10). Vede tudy naučná stezka, zelená turistická značka a z nějakého důvodu i Stezka sv. Ludmily.
Sakra, ta žebra ale bolela! Už žádné klouzání, následovalo spíše vlečení sněhem kolem Černého lomu a Lobolitové stráně. U lomu Mušlovka jsem zaváhal, jestli nesjedu vlevo k troskám sídla firmy Biskup, Kvis a Kotrba, podívat se, jak o půl kilometru dál podezřelí Italové přestavují trosky bývalého Trunečkova mlýna, ale raději jsem zabočil vpravo vzhůru do kopce a zase s lyžemi v rukou se neznačenou Zaječí cestou vydrápal nahoru k Nové Ohradě.
Přes sídliště, a pak i na přechodu pro chodce přes Jeremiášovu jsem dojel až k předním dveřím našeho paneláku. A tak skončila má první, a vinou nastávající oblevy asi i letošní poslední jízda na běžkách kolem Jihozápadního Města.
Doma jsem pak vyzkoušel Karlinu radu, jak zjistit, jestli má člověk zlomená žebra: To se člověk zhluboka nadechne do břicha, a pak zvedne ruce. Když zařve bolestí, pak má žebra zlomená. Nezařval jsem.
Inu, stejně došlo na její slova. Ženy mají nakonec vždycky pravdu. Hlavně že to vydržel kardiostimulátor!
Psáno
v Paze na Lužinách v úterý 13. ledna 2026
PS:
Ženy mají vždycky pravdu. Ale jenom některé vám pak pofoukají
bolístku a namasírují koleno. :-)
Viz
i moje minulé Jízdy:
Poslední
jízda (4.4.2006)
První
jízda (30.1.2007, ne 2006, jak datuji svůj příspěvek)
První
jízda (25.1.2011)
První
jízda (7.12.2023)
První jízda (4.1.2025)
