Na neděli svolali chvilkoví milionáři setkání občanů na podporu prezidenta Petra Pavla. A bylo těch setkání 410, větších i menších. Mezi těmi menšími bylo i podujatie v Řeporyjích.
Nad Řeporyjským náměstím se týčí opuková věž románského kostelíka Petra a Pavla z 1. poloviny 12. století, takže tu musela už tehdy stát na horním okraji Dalejského údolí nějaká ves. Pravděpodobně se tudy jezdilo na Karlštejn, stejně jako dnes. Když byl Karel IV. přibyl až sem, tak to měl do svého venkovského domku už jen nějakých šestnáct kilometrů. Kostelík byl v roce 1772 barokně "přestavěn": Původní románská rotunda byla zbourána, zůstala po ní jen ta věž. V roce 1919 se ze vsi stal městys, v roce 1974 byly Řeporyje přičleněny k Praze. Ale městečkovitý charakter obce, odkud to je jen pár stanic autobusem na metro, zůstal. Zůstaly i sousedské vztahy, někdy svárlivé, jindy přátelské. A ty přátelské jsme s přítelkyní Karlou mohli poznat i tuto neděli.
Sešli jsme tam pěšmo z našeho lužinského sídliska; po okraji nové velkoohradské zástavby a kolem Staročeské chaloupky pod skálou to byly jen asi dva kilometry. Prošli jsme pod viaduktem a hned za ním u rybníčku Bubec jsme takhle vpravo vystoupali po schodech k dětskému hřišti. Nad ním se tyčí dnes už klasická rozhledna, vyřezaná z nějaké válcovité nádoby - jak je už na mnoha místech vztyčil výtvarník Čestmír Suška. A hned takhle vlevo se nachází Studio Bubec. Skrývá se v hale, kde býval sklad čehosi, a dnes jest tu ateliér sochařský. Toto studio bylo založeno v roce 2000 sochařem Čestmírem Suškou, režisérem Janem Hřebejkem, hudebníkem Karlem Holasem, dramaturgem Martinem Velíškem a architektem Ivem Bílým. Pořádají se tu výstavy, festivaly, umělecké přehlídky, koncerty a tuhle neděli od čtyř odpoledne i setkání řeporyjských soudedů k podpoře prezidenta Petra Pavla. "Sousedské setkání na podporu demokracie, slušnosti a respektu,", jak pravil zvací leták.
![]() |
| Čestmír Suška |
Než však ke koukání došlo, proběhlo ono podpůrné setkání, které organizovaly Studio Bubec a Nadace Suška-Shameti ve spolupráci se sdružením Přívětivé Řeporyje. Nepřišlo nás ani osmdesát tisíc nebo devadesát, ale tak šedesát, sedmdesát. Tedy lidí, občanů. Vyslechli jsme tři projevy, ve kterých nezazněly nadávky, ani nálepkování žádných politiků:
"Veřejný prostor se v poslední době stále častěji zaplňuje křikem, osobními útoky a snahou posouvat hranice toho, co je v politice a na veřejnosti přijatelné. Věříme, že politika má být především službou veřejnosti, ne osobní výsadou. Má stát na jasných pravidlech, odpovědnosti a vzájemném respektu. Vyjádřujeme podporu slušné, transparentní a odpovědné politice. Politice, která umožňuje otevřenou a slušnou diskusi o tom, v jakém městě a v jaké zemi chceme žít, uznává rozdílnost názorů, odmítá dezinformace a přistupuje rovnoprávně k občanům a odmítá lež, manipulaci, hulvátství a zneužívání moci."
Z vystupujících jsem tedy poznal jen Čestmíra Sušku, který i po letech ukazuje, proč byl v umělecké skupině Tvrdohlaví.
Na velké stolní ploše byly rozloženy archy papíru, na něž přišedší sousedé psali svoje odpovědi na otázky:
"Co vám pomůže opustit bezpečnou hlubinu a začít zlepšovat své okolí?"
(Toto například je také náplň Nadace Suška-Shameti, která vytvořila vizi rozvoje oblasti v okolí budovy studia Bubec.)
"Zájem a podpora přátel."
"Odvaha udělat něco zadarmo pro blaho všech."
"Naděje a pocit, že v tom nejsem sama a že to má smysl."
"Co uděláte (i malého) pro slušnější veřejný prostor?"
"Nebudu lhostejný k tomu, co se kolem děje."
"Vnímavost, starost o ostatní."
"Postavím se proti bezpráví a zvůli."
"Nebudu sám sprostý, ale proti sprosťákům důsledný."
"Co pro vás znamená demokracie?"
"Svobodu slova v rámci pravidel, nezávislá média."
"Vzájemnou toleranci."
"Jistotu, bezpečí."
"Bytostnou potřebu."
"Zajištění práv."
"Odpovědnost a celoživotní úkol."
Následoval další asi hektar sousedských hesel.
Zatímco sousedé sepisovali své názory, poslouchali, debatovali, probíhal v odděleném prostoru pravidelný dětský program s malováním na papír. Jo, a jsou tam v hale také záchodky, což se pro delší pobyt velmi hodí.
Pak jsme ještě shlédli krátký dokumentární film o komunistickém puči v únoru 1948, jehož blížící se výročí bohužel příliš nepřipomínáme. Mohli jsme si ještě v malém bufiku dát obložené chleby nebo třeba svařák za lidových šedesát, ale místo toho jsme se rozběhli jednak uvnitř haly, ale i po okolní ploše, zaplněné uměleckými artefakty.
Se zapadajícím sluncem jsme odešli na autobus, místo svařáku plni hřejivého sousedství. Jsem rád, že Lužiny sousedí s Řeporyjemi! A jsem rád, že máme prezidenta, za kterého se nemusím stydět. A mohu ho podpořit.
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 17. února 2026
Předcházející články o studiu Bubec z let 2001, 2004 a 2013 se současnými fotkami se nacházejí na mém blogu Šamanovo doupě pod záložkou Bubec.




