Ubohý Libanone!
Když jsem před 50 lety nastoupil do svého prvního zaměstnání v Závodech elektrotepelných zařízení, setkal jsem se tu s mnoha pozoruhodnými lidmi. Jeden kolega konstruktér pobýval pracovně nějaký čas v Pákistánu. A když se vrátil, vyprávěl, co všechno se tam dozvěděl díky místní televizi. Mohl v ní třeba sledovat veřejné popravy v přímém přenosu. Mohl vidět, jak vojenská letadla s rudými hvězdami na křídlech bombardují afghánský prezidentský palác. Což byla ta u nás médii vychvalovaná komunistická revoluce. A také měl poněkud přesnější zprávy o libanonsko-izraelském konfliktu. Totiž, že vůbec nejde o konflikt mezi Libanonem a Izraelem, ale o konflikt mezi palestinskými Araby a Izraelem.
Když jsem před 50 lety nastoupil do svého prvního zaměstnání v Závodech elektrotepelných zařízení, setkal jsem se tu s mnoha pozoruhodnými lidmi. Jeden kolega konstruktér pobýval pracovně nějaký čas v Pákistánu. A když se vrátil, vyprávěl, co všechno se tam dozvěděl díky místní televizi. Mohl v ní třeba sledovat veřejné popravy v přímém přenosu. Mohl vidět, jak vojenská letadla s rudými hvězdami na křídlech bombardují afghánský prezidentský palác. Což byla ta u nás médii vychvalovaná komunistická revoluce. A také měl poněkud přesnější zprávy o libanonsko-izraelském konfliktu. Totiž, že vůbec nejde o konflikt mezi Libanonem a Izraelem, ale o konflikt mezi palestinskými Araby a Izraelem.
 |
| Řeka Lítání červeně, čerchovaně hranice |
Při kterém Palestinci postupují velmi prefíkaným způsobem. Klasické je, způsobit si schválně co největší civilní ztráty. Nikoli ztráty hrdých bojovníků, ale ztráty na životech žen a dětí. Poprvé jsem to slyšel před tím dávným časem: Palestinští teroristé zaútočí z libanonského území na izraelské vesnice. Odpovědí je nálet izraelských stíhaček na teroristický výcvikový tábor, který se nachází v bezprostřední blízkosti mateřské školky. Na ploché střeše školky přitom umístí Palestinci protiletadlové kulomety. Izraelská letadla pak bestiálně a naschvál zaútočí na ubohé libanonské děti, jejichž roztrhaná tělíčka pak plačící matky vystavují očím zápaďáckým médiím. V Gaze se odehrávalo nemlich to samý.
A zde se pak odehrává střet civilizací: Svět asijského středověku, kterému jsou úplně ukradené ženy a děti, a svět euroamerického novověku, který už prošel renesancí, ve kterém se žena stala chráněnou a uctívanou osobou. (Kdy mimo jiné i postrenesanční šachová dáma teprve získala svůj dnešní rozlet.) V tom ZEZu jsem měl i syrského kolegu, kterého si syrský arabosocialistický režim neustále předvolával na ambasádu, kde ho přesvědčovali, aby se vrátil do své domoviny. Že tam bude mít plat v dolarech, jako u nás v korunách. (Takový plat pak skutečně dostal jako odborník na kavitaci, ale jen na roční pracovní stáži v Libyi.) Když říkal, že je tady ženatý, dostalo se mu odpovědi, že kvůli takové bezvýznamné zbytečnosti, jako je manželka a české děti přece nezahodí tak skvělou nabídku. Právě proto ji ovšem zahodil. A to byla Sýrie v ohledu k ženám ještě demokratickou zemí - v poměru k ostatním muslimským státům.
Tento rozdíl mezi civilizacemi se ostatně objevil i během Druhé války v zálivu. Saddámovi důstojníci se při americkém náletu skryli v protileteckém krytu. Kryt poskytli i ubohým ženám a dítkám. Oni byli v tom nejhlubším sklepení, nejblíže povrchu byly schovány ony méněcenné osoby. Když pak americké rakety při útoku na íráckou verchušku zničily horní část krytu, vzbudili místní propagandisté zahraniční zpravodaje a ukázali jim roztrhaná těla nebohých obětí. Íráčané si jich nevážili, ale v civilizovaném světě to vzbudilo veliké pohoršení. Podobným způsobem pracuje proislámistická propaganda dodnes a euroamerická média i veřejnost jim na tento špek skákají i nadále. Viděli jsme to třeba v Gaze. A možná to uvidíme i v ubohém Libanonu.
Libanon je ubohá země. Bývala rozkvetlou Riviérou Blízkého východu v době koloniální, a nějakou dobu i po Druhé světové válce, co odtud odešli Francouzi. Když tu vládli arabští křesťané. Po osvobozenecké válce Izraele v roce 1948 byla však místní muslimská menšina posílena o 110 tisíc většinou dobrovolně odešlých izraelských muslimů. Tito uprchlíci či vyhnanci tak zvrátili rovnováhu mezi křesťany, šíity a sunnity. Po další válce o existenci, Šestidenní válce, kdy Izrael vyhnal z okupovaných území Jordánce (dnes tzv. "Západní břeh") a Egypťany (dnes Pásmo Gazy) byl Libanon zahlcen dalšími uprchlíky. V roce 1970 se v Libanonu usídlila Organizace pro osvobození Palestiny. A to poté, co se snažila v Jordánsku svrhnout krále a byla pak ze země vymetena. Libanonská armáda se je marně snažila pacifikovat. OOP trvale útočila na sousední Izrael. A ten se jen bránil, když pronikal na libanonské území, aby zde likvidoval základny teroristů.
V roce 1975 vypukla v Libanonu "občanská válka", když muslimští občané napadli autobus s jinými občany, členy křesťanské Falangy. Následovala odveta falangistů a "občanská" válka se rozeběhla. Křesťané si povolali na pomoc sousední syrské muslimy a podařilo se jim Palestince vytlačit na jih. V roce 1978 boje vypukly nanovo, ale tu už Syřané táhli s muslimy. Podporovali OOP, protože ta za ně útočila na Izrael. Na Golanských výšinách se totiž Syřané po prohrané Jomkipurské válce (1973) báli zaútočit sami. Ona je hora Hermon, obsazená izraelskou armádou, jen 30 km do Damašku, a ten je tak v dohledu. I v dostřelu.
V dostřelu z Libanonu je ale bohužel Chulské údolí, široké jen deset, patnáct kilometrů. A to nejen v dostřelu, ale i v dohledu. A tak OOP nejen dohlížela, ale i ostřelovala toto izraelské údolí. Proto se v březnu 1978 do libanonských bojů na křesťanské straně zapojila i IDF, a to v rámci operace Lítání. 30.000 vojáků mělo zničit základny OOP v odvetě za konkrétní teroristický útok na autobus, při kterém byly zabity desítky Izraelců. (Podle euroamerických médií to byla "záminka".) IDF obsadila jižní Libanon do hloubky až 30 km. K řece Lítání. Rada bezpečnosti OSN vydala pak sadu rezolucí, na jejichž základě se v červnu izraelské jednotky stáhly.
Nebyla to válka Izraele s Libanonem, ale s teroristy z Organizace pro osvobození Palestiny.
Ty rezoluce nevyzývaly pouze Izrael k opuštění Libanonu, ale měly zaručit i bezpečnost Izraele. Ten předal území do rukou Jiholibanonské armády. To byla jedna z přemnohých křesťanských milic, které se v zemi objevily po rozklížení libanonské armády. Na mír v pohraničních oblastech měly z libanonské strany dohlížet jednotky UNIFIL. Jenže to nedokázaly. Staly se vpodstatě živými štíty, když z okolí jejich stanovišť pálili teroristé z OOP (vedení "mírotvorcem Arafatem) na Izrael.
A tak v červnu 1982 vypukla "Operace Mír pro Galileu" (izraelský název akce), což bylo posléze zbytkem světa označeno za První libanonskou válku. Posledním hřebíkem do rakve izraelské trpělivosti se stal pokus o vraždu izraelského velvyslance ve Velké Británii. ("Záminka", jistěže.) Tentokrát do Libanonu vnikly stovky izraelských tanků a 40.000 vojáků. Došlo i k obléhání Bejrútu. IDF, místní maronitští křesťané a naposled i mezinárodní nátlak donutil předáky OOP k odchodu ze země. Na klid zbraní dohlížely v srpnu 1982 nadnárodní mírové síly. Mix amerických, francouzských a italských vojáků dohlížel na stažení OOP z Bejrútu a zajišťoval bezpečnost palestinských civilistů.
Obsazení části Libanonu Izraelem trvalo až do roku 2000. Ale to nebylo výsledkem nějaké "války proti Libanonu", ale války Izraele s palestinskými teroristy.
V květnu 2000 došlo k jednostrannému stažení Izraele z Libanonu. OSN pak stanovila "modrou linii", která oddělovala Libanon od Izraele. Měla zabránit jakémukoli návratu za ní muslimským bojůvkám, které by útočily na Izrael. Šla po toku řeky Lítání, jako obvykle. Avšak území mezi "modrou linií" a hranicemi Izraele, tedy celý jih Libanonu, ovládla nová teroristická organizace Hizballáh v čele se svým staronacistickým vůdcem Hasanem Nasralláhem - která vpodstatě vznikla "v boji proti izraelské okupaci". Izrael dopadl jako člověk, který si tak dlouho vydloubává vimry na ruce, až se mu do ran dostane nebezpečná infekce a on pak přijde o celou paži.
Zatímco OOP byla značně nezávislá ve své nenávisti proti Izraeli a spoléhala se na pomoc Sýrie - a mezinárodního antisemitského společenství, Hizballáhu se dostalo hlavně podpory od íránských ajatolláhů. (I mezinároního antisemitského společenství, samozřejmě.) Sýrie zde sloužila hlavně jako prostor, po kterém se přesunovaly zásoby íránských zbraní do Libanonu a území, na němž byly základny íránských Revolučních gard. Hizballáh tak pravidelně útočil přes hranice dál. Nedokázaly mu v tom zabránit ani slabá libanonská armáda, ani jednotky UNIFIL, které pokračovaly ve své ubohé taktice živých štítů, zpoza nichž létaly rakety na Izrael, a které pak brečely, když na útoky Izrael odpovídal a udělal jim při tom bebíčko.
A zde se pak odehrává střet civilizací: Svět asijského středověku, kterému jsou úplně ukradené ženy a děti, a svět euroamerického novověku, který už prošel renesancí, ve kterém se žena stala chráněnou a uctívanou osobou. (Kdy mimo jiné i postrenesanční šachová dáma teprve získala svůj dnešní rozlet.) V tom ZEZu jsem měl i syrského kolegu, kterého si syrský arabosocialistický režim neustále předvolával na ambasádu, kde ho přesvědčovali, aby se vrátil do své domoviny. Že tam bude mít plat v dolarech, jako u nás v korunách. (Takový plat pak skutečně dostal jako odborník na kavitaci, ale jen na roční pracovní stáži v Libyi.) Když říkal, že je tady ženatý, dostalo se mu odpovědi, že kvůli takové bezvýznamné zbytečnosti, jako je manželka a české děti přece nezahodí tak skvělou nabídku. Právě proto ji ovšem zahodil. A to byla Sýrie v ohledu k ženám ještě demokratickou zemí - v poměru k ostatním muslimským státům.
Tento rozdíl mezi civilizacemi se ostatně objevil i během Druhé války v zálivu. Saddámovi důstojníci se při americkém náletu skryli v protileteckém krytu. Kryt poskytli i ubohým ženám a dítkám. Oni byli v tom nejhlubším sklepení, nejblíže povrchu byly schovány ony méněcenné osoby. Když pak americké rakety při útoku na íráckou verchušku zničily horní část krytu, vzbudili místní propagandisté zahraniční zpravodaje a ukázali jim roztrhaná těla nebohých obětí. Íráčané si jich nevážili, ale v civilizovaném světě to vzbudilo veliké pohoršení. Podobným způsobem pracuje proislámistická propaganda dodnes a euroamerická média i veřejnost jim na tento špek skákají i nadále. Viděli jsme to třeba v Gaze. A možná to uvidíme i v ubohém Libanonu.
Libanon je ubohá země. Bývala rozkvetlou Riviérou Blízkého východu v době koloniální, a nějakou dobu i po Druhé světové válce, co odtud odešli Francouzi. Když tu vládli arabští křesťané. Po osvobozenecké válce Izraele v roce 1948 byla však místní muslimská menšina posílena o 110 tisíc většinou dobrovolně odešlých izraelských muslimů. Tito uprchlíci či vyhnanci tak zvrátili rovnováhu mezi křesťany, šíity a sunnity. Po další válce o existenci, Šestidenní válce, kdy Izrael vyhnal z okupovaných území Jordánce (dnes tzv. "Západní břeh") a Egypťany (dnes Pásmo Gazy) byl Libanon zahlcen dalšími uprchlíky. V roce 1970 se v Libanonu usídlila Organizace pro osvobození Palestiny. A to poté, co se snažila v Jordánsku svrhnout krále a byla pak ze země vymetena. Libanonská armáda se je marně snažila pacifikovat. OOP trvale útočila na sousední Izrael. A ten se jen bránil, když pronikal na libanonské území, aby zde likvidoval základny teroristů.
V roce 1975 vypukla v Libanonu "občanská válka", když muslimští občané napadli autobus s jinými občany, členy křesťanské Falangy. Následovala odveta falangistů a "občanská" válka se rozeběhla. Křesťané si povolali na pomoc sousední syrské muslimy a podařilo se jim Palestince vytlačit na jih. V roce 1978 boje vypukly nanovo, ale tu už Syřané táhli s muslimy. Podporovali OOP, protože ta za ně útočila na Izrael. Na Golanských výšinách se totiž Syřané po prohrané Jomkipurské válce (1973) báli zaútočit sami. Ona je hora Hermon, obsazená izraelskou armádou, jen 30 km do Damašku, a ten je tak v dohledu. I v dostřelu.
V dostřelu z Libanonu je ale bohužel Chulské údolí, široké jen deset, patnáct kilometrů. A to nejen v dostřelu, ale i v dohledu. A tak OOP nejen dohlížela, ale i ostřelovala toto izraelské údolí. Proto se v březnu 1978 do libanonských bojů na křesťanské straně zapojila i IDF, a to v rámci operace Lítání. 30.000 vojáků mělo zničit základny OOP v odvetě za konkrétní teroristický útok na autobus, při kterém byly zabity desítky Izraelců. (Podle euroamerických médií to byla "záminka".) IDF obsadila jižní Libanon do hloubky až 30 km. K řece Lítání. Rada bezpečnosti OSN vydala pak sadu rezolucí, na jejichž základě se v červnu izraelské jednotky stáhly.
Nebyla to válka Izraele s Libanonem, ale s teroristy z Organizace pro osvobození Palestiny.
Ty rezoluce nevyzývaly pouze Izrael k opuštění Libanonu, ale měly zaručit i bezpečnost Izraele. Ten předal území do rukou Jiholibanonské armády. To byla jedna z přemnohých křesťanských milic, které se v zemi objevily po rozklížení libanonské armády. Na mír v pohraničních oblastech měly z libanonské strany dohlížet jednotky UNIFIL. Jenže to nedokázaly. Staly se vpodstatě živými štíty, když z okolí jejich stanovišť pálili teroristé z OOP (vedení "mírotvorcem Arafatem) na Izrael.
A tak v červnu 1982 vypukla "Operace Mír pro Galileu" (izraelský název akce), což bylo posléze zbytkem světa označeno za První libanonskou válku. Posledním hřebíkem do rakve izraelské trpělivosti se stal pokus o vraždu izraelského velvyslance ve Velké Británii. ("Záminka", jistěže.) Tentokrát do Libanonu vnikly stovky izraelských tanků a 40.000 vojáků. Došlo i k obléhání Bejrútu. IDF, místní maronitští křesťané a naposled i mezinárodní nátlak donutil předáky OOP k odchodu ze země. Na klid zbraní dohlížely v srpnu 1982 nadnárodní mírové síly. Mix amerických, francouzských a italských vojáků dohlížel na stažení OOP z Bejrútu a zajišťoval bezpečnost palestinských civilistů.
Obsazení části Libanonu Izraelem trvalo až do roku 2000. Ale to nebylo výsledkem nějaké "války proti Libanonu", ale války Izraele s palestinskými teroristy.
V květnu 2000 došlo k jednostrannému stažení Izraele z Libanonu. OSN pak stanovila "modrou linii", která oddělovala Libanon od Izraele. Měla zabránit jakémukoli návratu za ní muslimským bojůvkám, které by útočily na Izrael. Šla po toku řeky Lítání, jako obvykle. Avšak území mezi "modrou linií" a hranicemi Izraele, tedy celý jih Libanonu, ovládla nová teroristická organizace Hizballáh v čele se svým staronacistickým vůdcem Hasanem Nasralláhem - která vpodstatě vznikla "v boji proti izraelské okupaci". Izrael dopadl jako člověk, který si tak dlouho vydloubává vimry na ruce, až se mu do ran dostane nebezpečná infekce a on pak přijde o celou paži.
Zatímco OOP byla značně nezávislá ve své nenávisti proti Izraeli a spoléhala se na pomoc Sýrie - a mezinárodního antisemitského společenství, Hizballáhu se dostalo hlavně podpory od íránských ajatolláhů. (I mezinároního antisemitského společenství, samozřejmě.) Sýrie zde sloužila hlavně jako prostor, po kterém se přesunovaly zásoby íránských zbraní do Libanonu a území, na němž byly základny íránských Revolučních gard. Hizballáh tak pravidelně útočil přes hranice dál. Nedokázaly mu v tom zabránit ani slabá libanonská armáda, ani jednotky UNIFIL, které pokračovaly ve své ubohé taktice živých štítů, zpoza nichž létaly rakety na Izrael, a které pak brečely, když na útoky Izrael odpovídal a udělal jim při tom bebíčko.
 |
| Kirjat Šemona pod libanonskými hranicemi |
V dubnu 2006 jsme byli s výpravou Hidden Child/Ukrývané dítě v galilejském údolí Chule. Bydleli jsme nad městečkem Kirjat Šemona v hostelu kibucu Tel Hai, 3 km od Hizballáhu, jehož vlajka vlála nad nejbližší libanonskou vesnicí. Navštívili jsme na úbočí libanonského pohoří vojenský hřbitov. Zapsal jsem si tehdy (do Neviditelného psa a posléze i do knížky Mír v Izraeli): "Když se z plošiny památníku, majíce za zády Libanon, podíváte přes údolí na protější stěnu Golan, tam, kde Sýrii patřily jejich svahy až k samému korytu říčky Jordán, pochopíte to hrdinství, se kterým Izraelci za tenhle kousíček půdy po dlouhé desítky let bojovali. Pochopíte hrdinství i jeho smysl. Toto území si koupili jako bažiny, pak je zúrodnili a stalo se jim vlastí." A : "Tady se dalo bombardovat ručními granáty." (Dnes tu Hizballáh na sousedy střílí protitankovými střelami.)
 |
| Golany z úbočí libanonských hor |
Navštívili jsme i městečko Roš Pina. Zapsal jsem si: "Sedíme venku pod slunečníky, k naplněné placce popíjíme grape, nápoj z bobulek hroznů a díváme se na idylické vrcholy pohoří nad Roš Pinou. Poměrně nedávno se odsud snesl na rogalu do vojenského tábora příslušník Hizbaláhu a povraždil několik vojáků."
O měsíc později odesílali teroristé Hizbaláhu, vyzbrojovaní a placení Sýrií a Íránem z libanonského území právě na Kirjat Šemonu, Tel Hai a celý izraelský sever své rakety. Izraelská armáda odpověděla uvážlivě, bombardováním syrských pozic v údolí Bikáa a teroristických základen v Libanonu. Zdá se, že to je zatím jediná možnost, jak udržet mír na severní hranici...
O měsíc později odesílali teroristé Hizbaláhu, vyzbrojovaní a placení Sýrií a Íránem z libanonského území právě na Kirjat Šemonu, Tel Hai a celý izraelský sever své rakety. Izraelská armáda odpověděla uvážlivě, bombardováním syrských pozic v údolí Bikáa a teroristických základen v Libanonu. Zdá se, že to je zatím jediná možnost, jak udržet mír na severní hranici...
 |
| Nováčci v Roš Pině |
V červenci pak vypukla takzvaná Druhá libanonská válka po tom, co Hizballáh vnikl na území Izraele, zabil tam tři izraelské vojáky a další dva zajal. (Možná mezi nimi byli i někteří z těch rozveselených nováčků, které jsem v Roš Pině fotil.) Podle euroamerických médií opět "záminka". Ne, to jen po sérii trvalých útoků zase jednou Izrael patřičně zareagoval. Aby ochránil své občany. Izraelská letadla bombardovala bejrútské letiště, velitelství Hizballáhu, jeho raketové sklady v Bejrútu a raketová odpalovací zařízení. Na počátku zasahovalo jen 2.000 vojáků, ale nakonec kvůli nečekané síle Hizzbaláhu konflikt gradoval. V polovině srpna 2006 skončil. A jako přes kopírák: Rada bezpečnosti OSN opět schválila další rezoluci. Hizballáh měl být odzbrojen libanonskou prakticky neexistující armádou. Žádní Američané nebo Francouzi. Jižně od řeky Lítání, jak jinak, už Hizballáh nesměl být. Měly tu vládnout jen jednotky UNIFIL a libanonské armády. A jako obvykle nebyla tato rezoluce nikdy dodržována.
A opět to nebyla válka proti Libanonu, ale válka Izraele s Hizballáhem.
Třetí libanonská válka má souvislost s útokem Hamásu z pásma Gazy v říjnu 2023. V té době jsem byl v Izraeli už pošesté, ale poprvé jsem zachytil závan války osobně. Při předcházejících návštěvách jsem zažíval Mír v Izraeli, a k přeshraničním raketovým útokům docházelo až po našem odjezdu. No to jsme ale létali do Izraele na jaře, v březnu nebo dubnu. tentokráte jsem poprvé jel do Izraele na podzim...
Vojáci Hizballáhu se projevili jako soudruzi Hamásu když spustili intenzivní přeshraniční útoky, které z údolí Chule a severních oblastí na rok a půl vyhnaly desetitisíce Izraelců. Rakety tentokrát z Libanonu létaly až do Haify. Izrael si dlouho nechal srát na hlavu, útoky opětoval jen letecky a raketově. Teprve po roce, když byla Gaza jakžtakž pacifikovaná, se pustil přes libanonské hranice. Ale až po tom, co ve dvou dnech mohutným útokem prostřednictvím pagerů a vysílaček zlikvidoval skoro celé vedení Hizballáhu, včetně vůdce Nasralláha. Opět byly tisíce mrtvých a zraněných.
V listopadu 2024 byla uzavřená dohoda o příměří. Přes kopírák: IDF se stáhne, Hizballáh opustí libanonské území na jih od řeky Lítání. Na místě zůstanou pouze modré přilby z UNIFIL a, smějte se, libanonská armáda.
Ani toto nebyla válka proti Libanonu, ale proti Hizballáhu, který se zúčastnil dalšího pokusu vyzmizíkovat Izrael z mapy.
A jako vždy, ani nyní se tato dohoda ze strany Hizballáhu nedodržovala. V dubnu 2025 proto izraelský ministr obrany Jisra'el Kac oznámil, že jednotky IDF zůstanou v bezpečnostních zónách.
Rozbuškou další, snad už Čtvrté libanonské války, jsou tentokrát izraelsko-americké útoky na jaderný a balistický program Íránu. 28. února začalo bombardování Íránu, 2. března Hizballáh, jako proxyarmáda Íránu útočí. Izrael odpovídá nálety a několikakilometrovými vpády na území Libanonu. Chystá se snad na víc, protože mobilizoval 100.000 záložníků.
Jih Libanonu je podobně jako Gaza protkán podzemními tunely, vesnice jsou prošpikovány sklady zbraní a munice. Jsou tam přitom pouze civilisté - civilisté jen do doby, než vezmou do ruky samopal nebo odjistí odpalovací raketovou rampu. A jejich rodiny. A jejich šíitští přívrženci. Jih Libanonu, klidně až po Bejrút, se může stát novou rozvrtanou Gazou.
Ani toto není válka Izraele proti Libanonu, ale proti íránským spojencům z Hizballáhu!
A opět to nebyla válka proti Libanonu, ale válka Izraele s Hizballáhem.
Třetí libanonská válka má souvislost s útokem Hamásu z pásma Gazy v říjnu 2023. V té době jsem byl v Izraeli už pošesté, ale poprvé jsem zachytil závan války osobně. Při předcházejících návštěvách jsem zažíval Mír v Izraeli, a k přeshraničním raketovým útokům docházelo až po našem odjezdu. No to jsme ale létali do Izraele na jaře, v březnu nebo dubnu. tentokráte jsem poprvé jel do Izraele na podzim...
Vojáci Hizballáhu se projevili jako soudruzi Hamásu když spustili intenzivní přeshraniční útoky, které z údolí Chule a severních oblastí na rok a půl vyhnaly desetitisíce Izraelců. Rakety tentokrát z Libanonu létaly až do Haify. Izrael si dlouho nechal srát na hlavu, útoky opětoval jen letecky a raketově. Teprve po roce, když byla Gaza jakžtakž pacifikovaná, se pustil přes libanonské hranice. Ale až po tom, co ve dvou dnech mohutným útokem prostřednictvím pagerů a vysílaček zlikvidoval skoro celé vedení Hizballáhu, včetně vůdce Nasralláha. Opět byly tisíce mrtvých a zraněných.
V listopadu 2024 byla uzavřená dohoda o příměří. Přes kopírák: IDF se stáhne, Hizballáh opustí libanonské území na jih od řeky Lítání. Na místě zůstanou pouze modré přilby z UNIFIL a, smějte se, libanonská armáda.
Ani toto nebyla válka proti Libanonu, ale proti Hizballáhu, který se zúčastnil dalšího pokusu vyzmizíkovat Izrael z mapy.
A jako vždy, ani nyní se tato dohoda ze strany Hizballáhu nedodržovala. V dubnu 2025 proto izraelský ministr obrany Jisra'el Kac oznámil, že jednotky IDF zůstanou v bezpečnostních zónách.
Rozbuškou další, snad už Čtvrté libanonské války, jsou tentokrát izraelsko-americké útoky na jaderný a balistický program Íránu. 28. února začalo bombardování Íránu, 2. března Hizballáh, jako proxyarmáda Íránu útočí. Izrael odpovídá nálety a několikakilometrovými vpády na území Libanonu. Chystá se snad na víc, protože mobilizoval 100.000 záložníků.
Jih Libanonu je podobně jako Gaza protkán podzemními tunely, vesnice jsou prošpikovány sklady zbraní a munice. Jsou tam přitom pouze civilisté - civilisté jen do doby, než vezmou do ruky samopal nebo odjistí odpalovací raketovou rampu. A jejich rodiny. A jejich šíitští přívrženci. Jih Libanonu, klidně až po Bejrút, se může stát novou rozvrtanou Gazou.
Ani toto není válka Izraele proti Libanonu, ale proti íránským spojencům z Hizballáhu!
Ale něco se mění. Libanonská policie se snaží zatýkat vůdce Hizballáhu. Libanonská armáda se opatrně vzmužuje, ne k boji s Izraelem, ale k boji s Hizballáhem. Ono je to těžké, když "politická sekce" Hizballáhu je součástí koaliční křesťansko-šíitsko-sunnitské libanonské vlády. To jenom jeho "vojenská sekce" neustále útočí na Izrael.
Toto pondělí 16. března 2026 IDF oznamují, že jejich jednotky v posledních dnech zahájily "omezenou a cílenou pozemní operaci" proti Hizballáhu v jižním Libanonu. Euroamerická zblblá média jako podle kopíráku píší nikoli o teroristické organizaci Hizballáh, ale o "militantním hnutí" a o tom, že Izrael "útočí na Libanon".
Neútočí. Brání životy svých občanů a existenci židovského státu a zprostředovaně i všech židů na celém světě. I těch "bílých židů" jako jste vy, milí čtenáři, pokud jste tento článek přečetli až do jeho konce.
Zbytečné a zaclánějící jednotky UNIFIL se mají z Libanonu definitivně stáhnout na konci roku. Ale mír "na jih od řeky Lítání" nastane jen, pokud bude toto území obsazeno nějakou slušnou armádou z euroamerických zdrojů...
Psáno v úterý 17. března 2026 v Praze na Lužinách, v den, kdy jsme se původně při mém sedmém zájezdu do Izraele měli nastěhovat do arabského křesťanského hotelu v izraelském Nazaretu
Toto pondělí 16. března 2026 IDF oznamují, že jejich jednotky v posledních dnech zahájily "omezenou a cílenou pozemní operaci" proti Hizballáhu v jižním Libanonu. Euroamerická zblblá média jako podle kopíráku píší nikoli o teroristické organizaci Hizballáh, ale o "militantním hnutí" a o tom, že Izrael "útočí na Libanon".
Neútočí. Brání životy svých občanů a existenci židovského státu a zprostředovaně i všech židů na celém světě. I těch "bílých židů" jako jste vy, milí čtenáři, pokud jste tento článek přečetli až do jeho konce.
Zbytečné a zaclánějící jednotky UNIFIL se mají z Libanonu definitivně stáhnout na konci roku. Ale mír "na jih od řeky Lítání" nastane jen, pokud bude toto území obsazeno nějakou slušnou armádou z euroamerických zdrojů...
Psáno v úterý 17. března 2026 v Praze na Lužinách, v den, kdy jsme se původně při mém sedmém zájezdu do Izraele měli nastěhovat do arabského křesťanského hotelu v izraelském Nazaretu
Žádné komentáře:
Okomentovat