Třikrát hurá Ostrov Divokých koček!

(Z Jezerního Sešitu 3)



Řadový hornický domek, ve kterém jsme se na konci minulého vypravování v Conistonu ubytovali, má na vnější šířku 5 metrů (a na vnitřní šest kroků). Je tedy asi stejně široký jako náš sídlištní byt 3+1. Hned za vchodem je hala se sedačkou, televizí a krbem. Televize se může zapnout (neužívali jsme), ale krb se nemá zapalovat (i když je plný dřevěného uhlí). Za krátkou chodbičkou následuje jídelna s kuchyňským koutem. A když kout, tak kout – kuchyňská linka je skutečně do vinglu. Obsahuje mnoho skříněk, avšak dcerka Terka vrčí, že se v ní dva lidé nevyhnou. A už jsme došli až na konec domku, dlouhého asi 10 metrů.

Naštěstí tu máme ještě patro, do kterého se z chodbičky vylézá po tuctu strmých schodů. Skutečně něco pro profesionály Bodie&Doyla! Nahoře vlevo vchod do ložnice rodičů (tentokrát Tomáše s Terezou), vpravo toalety s vanou a sprchou. Zbytek pravé (vlastně zadní) strany zabírá dětský pokoj (tentokrát otcův, čili můj). Domek má podlahovou plochu asi jako náš byt, ale taky v něm bydlelo až osm lidí. A není zateplený, není na to místo. Zato je nádherně tmavě kamenný, postavenť z kamene břidličného. Břidlice je všude kolem, Vlaštovky a Amazonky navštívili Lomaře Boba v jeho království, i my máme v plánu podívat se do břidličného lomu (vlastně dolu), ale některé vlastnosti břidlice poznávám na vlastní kůži už brzo ráno – a to náramný koeficient přestupu tepla. Budím se zimou!

Ranní výhled na jezero. Tečka na modré hladině je plachta bílá...

Večer bylo krásně teplíčko, ústřední topení hezky topilo, ale teď skoro utrom je kosa. Naštěstí jsem vybaven. Pod noční košili si (po dlouhých létech) navlékám dlouhé spodky a krátké tepláky, na spací ponožky nasunuju dlouhé běžkařské podkolenky. Na horní těleso si natáhnu rolák (taky jsem ho leta nenosil), silnou flanelovou košili, těžký svetr se zapínacím rolákem (ještěže jsem ho měl – a bylo to jediné jeho použití v říjnové severní Anglii). Dílo doslova korunuje pletená čepice.

Aha, tak proto nosily Amazonky pletené čapky! Ale nevím, jestli v posteli…

Hm, židovská společentví právě teď slaví svátky Sukot, při kterých se spí venku ve stáncích. Přitom musí střechou z palmových listů prosvítat hvězdy. Ve městech proto má každý správný byt terasu nebo balkon, na kterém se ta suka může postavit. Ale v Lake District nerostou palmy, malé domky nemají terasy – a také se mi zde nepodařilo najít ani žádnou synagogu. Kdepak by se zde vzali nějací Židé, když tu panuje tak antisemitská zima, ve které je těžko dodržovat pravidla Sukotu! (Ale přece jen se nějací vzali. V létě pětačtyřicátého bylo na ozdravném pobytu v blízkém Windermere tři sta židovských dětí, které přežily německé lágry. Dostaly se tak „z pekla přímo do ráje“…)
 
Když si ráno u snídaně stěžuju na noční arktickou zimu, tak se mládež diví. Načež jde Terka do přístavku a zapíná elektrický bojler na trvalý provoz. Jinak je zapnut jen navečer, když přijdou turisté domů, a pak ráno, než odejdou. (Účet za elektřinu je zahrnut v mastném nájemném.) Ano, je tu ještě přístavek. Ve kterém je pračka a sušička a tak. A druhý záchod! Sláva!

Divím se zase já: „Vám nebylo zima?!“

Tereza mě uzemní: „Nám to nepřišlo, my takhle spíme normálně…“

Čeká nás první celý den v tomto ubytování, vyrážíme proto k nákupu potravin.  K obědu máme lososa, tradičně vaří dcerka, tradičně uklízí zeť. Krom nutných nákupů nás čeká odpoledne i výlet parníčkem po jezeře Coniston až k ostrůvku Peel. Ráno jsme se zastavili také v informačním středisku, kupujeme si lístky na parník. Ve vitrině zde mají model toho historického, ale my pojedeme jinou lodí. Loď bude přistavena ve 14:05, ale z domku vyrážíme už po poledni, k přístavišti to máme asi tři kilásky. Jdeme zavčasu, abychom mohli cestou fotografovat. Projdeme centrem, kolem kostela a pumpy a po Lake Road míříme k jezeru. Divné mi připadá, že městečko leží přes dva kilometry od přístaviště. Normální bývá, že leží rovnou u přístavu, ne?

Tady ne! Terka mi vysvětluje: „Jde o hornické městečko. Proto vyrostlo právě pod horami, aby to měli horníci blízko do práce."

A my daleko k jezeru. Ovšem že pro naše milé turisty jsou kolem cesty postaveny apartmány a domky s všelijakými užitečnými předměty. Kupuju pohled pro synka, takto spolusponzora mé cesty, a zálibně si prohlížím hrneček s poněkud barvotiskovým obrázkem příslušné hory a chlubným nápisem „I Climbed Coniston Old Man“. Taky tam máme namířeno, ale až zítra. Takže si ho koupím, až na ten vršek skutečně vylezu, slibuju si. Protože, co kdybych si ho koupil a nakonec se mi nahoru nepodařilo vylézt? Také si pořídíme pro každého jeden „řez“ (fudge) – z krému a másla ručně hnětený špalíček, já si poroučím karamelový. (Však se ještě hodí!)

Tereza nás, muže, pak zatáhne do dalšího krámku, který číhá při cestě. Zde se dají koupit různé barevné oděvy, třeba skvělá křiklavě modrá bunda pro tatínka, protože ta jeho teplá čundrácká je sice taky skvělá, avšak promokavá. Byla sice před odjezdem postříkána nepromokavým sprejem, ale dcerka by na mně viděla raději něco zaručeně nepromokavého. Když nás čeká výstup na drsný Old Man. Tak proto jsme šli dříve! Ach, ty ženy…

Po dlouhém zkoušení mi nakonec dcerka bundu koupila. Je se slevou 70 %, v přepočtu asi jen za čtrnáct stovek, nekup to. (Nebylo v rozpočtu, dovalím…) 

Jdeme kolem potoka, který nás dovede až k přístavišti na severním konci jezera. Jeho ústí je zarostlé břízami, jsou to zde tak trochu mangrovníky. Je teprve půl druhé, zbývající čas proto věnujeme focení a odskokům na blízké záchody. Panují teploty kolem 8° a vítr je spíše silný než čerstvý. Naštěstí se z těžkých tmavých mračen stávají bílé letní barokní mraky, ze kterých vysvítá i sluníčko. Dobré světlo, dobré světlo!

V přístavišti si prohlížíme sortiment půjčovaných loděk. Tereza, která si  pod dojmem dobrodružných knížek Arthura Ransoma (jež jsem svým dítkám poskytl zavčasu už v útlém čtecím věku) v dospělosti pořídila kapitánský průkaz na vedení plachetnic na vnitrozemních vodách, si starostlivě prohlíží plachetničku, kterou bychom si asi mohli půjčit k další plavbě, a hlavně k přistání na Peel Island, k jehož skalnatým břehům tedy parníky nepřirážejí. Tři se tam nejspíš nevejdeme, což Tomášovi nevadí. Obětoval by se a s radostí si fotil něco jiného jinde sám. No my s Terezou bychom si foťáky radši asi nebrali, Tereza ten svůj určitě ne, na lodi to bude jistě cákat, a pokud by foukalo trochu více, pak by raději s nezkušeným plavčíkem (mnou) nevyrážela.

A už je tady onen parník parní, historická lodička skutečně s parním pohonem, větší varianta oné vitrínové, ale ne o moc větší. Tou ale nepojedeme, počkáme na další loď, fakticky motorovou; je to podobný „parník“ jaký jezdí po Slapské přehradě, jenom taky menší. Zde znovu zmíním onu tabulku, kterou jsem citoval už ve článku o anglické tradici. Nápis na ní totiž evokuje tu starou Anglii plnou upjatých pratet:

„Přivítáme Vaši platbu kartou,
jakkoli byste nám pomohli hotovostí.“

Nikoli pouhé CASH. Nejdříve je uvedeno, že platba kartou je „vítána“. Přesto všichni ochotně platí v hotovosti, protože jsou slušní a mají radost, že mohou pomoci!

Nastupuje ještě jedna turistická dvojice, mladá rodinka s kočárem a paní s psíkem. („Rádi poskytneme pohodlí i Vašim zvířecím miláčkům, přestože nikoli na sedadlech.") Tato loď slouží nejen turistům, ale i jako přepravní lodice mezi jednotlivými body podlouhlého ledovcového jezera.

Tamhle je to vřesoviště na kterém v mlze bloudili Titty s Rogerem!

A už vyplouváme k jihojihozápadu. Jak se vzdalujeme od břehu, vynořují se zpoza lesíků nádherná panoramata buclatých vršků. A hele, hele, tamhle je to vřesoviště na kterém v mlze bloudili Titty s Rogerem! Plujeme po tom jezeře, které tak důvěrně znám z map v oněch knížkách, které jsem si četl před šedesáti lety. (A to už byl jejich text starý třicet let.) Jenže, ono to není přesně „to“ jezero. Jsem už léty poučen, že pan spisovatel Ransome si půjčil různé kraje, různá jezera z Lake District pro místopis svých románů, takže nemůžu být čerstvě zklamán, že neexistuje například Podkoví zátoka nebo Údolí Vlaštovek. Přesněji: Ono údolí existuje rovnou na třech různých místech, z nichž každé má něco z toho románového, ale je to asi jako s hrobkami Panny Marie, které jsou taky nejméně tři. (A v žádné její tělo neleží.) Přesto existují nadšenci z Klubu čtenářů Arthura Ransoma, kteří stále hledají místečka spojená se svými oblíbenými hrdiny. Kdo chce být skutečným ransomologem, anebo ho jen zajímají předobrazy dětských hrdinů a jejich dobrodružství, nechť se zapojí do činnosti klubu, anebo si alespoň přečte knihu dřívějšího neviditelně psího kolegy Mrože, takto spisovatele, cestovatele, kapitána námořních plachetnic a modeláře Františka Novotného, který se do těchto krajů (i kraje řek z dalších knih AR) vydal a ze své výzkumné cesty vytěžil knihu Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek.

Městečko Coniston z vody. Vlevo je Kančenžanga, tam půjdeme zítra.

Takže plujeme po jezeře, které se svým tvarem náramně podobá těm starým mapám, ale není to úplně to jezero. Ale charakter a krása a nadšení z těchto míst je stejné! Tohle je ta původní inspirace a ona dobrodružství se odehrávala v krajině, která měla tento charakter. Vane zde stejný vítr, na zelených pastvinách, rozdělených stejnými kamennými zídkami, se pasou stejné bílé ovečky…

Plujeme, větřík fouká, nad hlavou mi práská česká vlaječka, kterou jsem si navlékl na klacek a strčil do batohu. Fotíme, fotíme, fotíme, já se tedy víc koukám a nechávám focení na profících. Po půlhodině plavby mi Tereza říká:

„Tamhle už je Ostrov Divokých koček.“

Ostrov Divokých koček po levoboku!

Nejdříve se tváří jenom jako mys, protože úžina, která ho odděluje od levého břehu je skutečně úzká. Pak se však od pevniny viditelně odděluje a zhmotňuje. A po pár minutách už ho máme po levoboku. Ano, je tam, tentokrát téměř dokonale obkreslen z knihy, anebo spíš naopak. (Jenom tábořit se na něm nedá.) Plujeme blíž a blíže; ještě se máme zastavit na pravém břehu jezera, takže se jen koukám a fotit chci až vyjedem z téhle zastávky. Ale protože na tomto místě nikdo nevystupuje, ani na plovoucím molu nikdo nečeká, plujeme rovně, zpomalujeme, a už se otáčíme. Rychle vytáhnu svůj foťáček a udělám několik dokumentačních fotek a jedno videíčko, které přesto vyjadřují krásu místa. Dělám si trochu legraci:

„Vida, ještě mi není ani sedmdesát a už jsem u Ostrova Divokých koček!“

Pohled od jihu, přímo do Přístavu.

A teprve pak mi to dojde, a teprve potom mi dokonce do očí vhrkne slzička. Kolem tohoto ostrova plaval John, aby ho celý obeplaval. Támhle jsou ostrá skaliska, obklopující Přístav. Tady proběhl noční souboj mezi Vlaštovkami a Amazonkami. Nancy, Peggy, John, Zuzana, Titty, Roger, ti všichni tady pluli na svých loďkách Amazonce a Vlaštovce – anebo mohli plout před těmi skoro sto lety, a určitě poplují i za dalších sto let!

Existovalo to tady vždy, i v dobách, kdy jsem jen snil, že se sem někdy podívám, a věděl, že se nikdy nepodívám, protože jsme se zmohl jen na cestu do Jugošky, a na tu jsem vyfasoval speciální pas, na který se nemohlo nikam jinam! Ale teď tu jsem, bez víza (zatím?), bez povolení Zvláštního oddělení ve firmě, bez výjezdní doložky, bez potvrzení z Vojenské správy, že jsem odevzdal vojenskou knížku, bez potvrzení od Veřejné bezpečnosti, že jsem odevzdal občanku a bez devizového příslibu, protože koruna je směnitelná a za libru jich dám jen 29… 

Kouzlo trvalo i celou zpáteční cestu. Přišel čas i na karamelový řez. Kolem nás plulo v ostrém jižním větru od Irského moře pár plachetniček, odvážlivec na surfu vyrobil krásné salto. Ze severozápadního obzoru na nás shlížel Old Man, tam se podíváme nejspíše zítra. Kdo by chtěl vynechat Kančenžangu Vlaštovek a Amazonek? 
 
Ale o tom až příště.

Psáno na palubě lodi Cygnet na hladině jezera Coniston v sobotu 12. října 2019 a v Praze na Lužinách v úterý 26. listopadu 2019.

***

Předcházející díly:
Na této cestě jsem se také poučil o té anglické tradici.
Jak jsme se připravovali a letěli do Edinburku: Z Jezerního Sešitu
Z Ediburku do Conistonu ve vypůjčeném autě: Cesta na jih