V kotli na Národní třídě mohli k 50. výročí nacistického řádění někoho zabít i českoslovenští komunisté
Tušili jsme, že se ten pátek 17. listopadu 1989 něco semele, ale nic převratného jsme nečekali. Vysokoškoláci, krytí záštitou SSM, organizovali na Albertově vzpomínkovou manifestaci k 50. výročí pohnutých událostí z dob německé okupace.
Disidenti připravovali rozhodnou manifestaci ke dni Lidských práv na neděli 10. prosince. Na Palackého náměstí se měli sejít signatáři Několika vět. Myslel jsem, že se to zvrtne až tam. Komunistická vláda poprvé v dějinách předkládala schodkový rozpočet na příští rok, nastávala poslední chvíle k nějaké radikální nápravě. Předvídal jsem, že kombinovaný tlak expertů z Prognostického ústavu, pouličních demonstrací (na obzoru byl další Palachův týden), šedé zóny signatářů Několika vět a disidentských špiček povede k nějakému zlomu. Doufal jsem v kulaté diskusní stoly, nezávislé kandidáty v příštích volbách, otevření možností pro samostané živnostníky, omezení cenzury, prostě vylepšený rok 1968. Už padla berlínská zeď, Polsko a Maďarsko měly po prvních svobodnějších volbách, Miška Gorbačev hovořil a hovořil a hovořil o perestrojce. Dobře se to poslouchalo. (Jenom když mluvil o srpnu 1968, byl stále rusky imperiální.) Zase se začaly nosit minisukně, jako v těch bájných šedesátých letech...
Studentské setkání na Albertově měla být jenom rozcvička. Povolené, mimo centrum, študáků moc nebude, nějací pamětníci ze Svazu protifašistických bojovníků. Disidenti jim to nechtěli kazit svou přítomností. Byl tam SSM. Jo, a neoficielní STUHA. Vůbec nás nenapadlo, že se estébáci a zvláštní jednotky připravují výročí pojmout podle vzoru svých soudruhů z Gestapa a SS.
Mělo mě to trknout už dopoledne, když jsem v Hematologickém ústavu dával své krevní destičky. Ulice U nemocnice byla úplně prázdná – bez zaparkovaných aut. Zatímco jsme s dalšími dárci leželi u separátorů a probírali situaci, vykládaly si sestry, že jim šéfové řekli, aby dneska neparkovaly na ulici. Esenbáci by jim odtáhli auta, protože ulice musí být prázdná kvůli případnému zásahu proti demonstraci. To znělo tuze nepravděpodobně. Ale když jsem někdy brzo odpoledne odcházel domů, stály tam zaparkované dva nebo tři autobusy s rudými barety. S těmi, které nikdo neviděl, které vlastně neexistovaly, které se na nic nepřipravovaly...
Jel jsem domů, měl jsem "službu". Děti s námi odmítaly chodit na demonstrace. Po tom, co jsme společně s nimi zažili v ulicích Prahy 28. října 1988), jsme je nechávali doma. Se ženou Ivanou jsme se spravedlivě střídali. Protože jsem si užil tohoročního října, patřil listopad Ivaně.
Na vzpomínkové shromáždění přišla od Apolináře někdy kolem čtvrté, zůstala stát na schodech, dál se pro nával nedostala. O co měla lepší rozhled po davu 15.000 účastníků, o to hůře slyšela. Shromáždění se rozpouštělo směrem do údolí s tím, že někteří hodlali jít ke Koni. Ivana se vrátila až do Kateřinské a ulicí U Nemocnice chtěla průvodu nadběhnout na Karlák, kudy předpokládala, že potáhne na Václavské náměstí. Také ona zde potkala zaparkované autobusy s rudými barety, před Fausťákem stáli jejich řídící důstojníci. Průvod nikde. Seběhla k Botanické zahradě, kde narazila na hloučky bělopřilbců, kteří předtím dav nepustili touto cestou. Byly zde patrny stopy po zásahu. Vyšehradskou proběhla na Výtoň, jenže to už jí průvod zmizel za horizontem nábřeží. Což nevěděla. Věděla jen, že někde mezi Albertovem a svatým Václavem jde asi deset tisíc lidí, kteří se jí zcela ztratili. Jala se je stíhat tramvají na Václavák. Ani zde však žádní demonstranti nebyli. Jen kolem sochy světce husto estébáckých ksichtů.
Ivana tedy nakoupila na nastávající víkend potraviny v Domě potravin, davy stále nedorazily. Ještě prošla Františkánskou zahradou, jestli nepotká zpozdivší se průvod na Jungmannově náměstí. Neuspěla, načež sjela do metra trasy B, kterým se vezla k autobusu na Jihozápadní Město. Na Národní se zatím sevřely kleště. Sousto pro profesionály s rudými barety bylo přichystáno.
Já zatím doma trnul. Už se setmělo, v televizních zprávách ukazovali procesí, které šlo se svíčkami na Vyšehrad, což vypadalo tuze lennonovsky a mírumilovně. Vtom se přihrnula Ivana a stěžovala si, že se jí průvod ztratil. "Jsou na Vyšehradě," informoval jsem ji.
"Jak to, vždyť šli na Václavák," divila se žena. V noci nám to vysvětlila naše společná tanvaldská kamarádka, která u nás ten víkend přespávala.
Byla na slezině Jonáš klubu, dávného klubu spřízněných duší divadla Semafor, a po kulturním zážitku si šla zademonstrovat. Ocitla se v kotli Národní třídy. Na výzvy k rozchodu nešlo reagovat – nebylo kam utéci. Vchody domů byly neočekávaně (v té době) uzamčeny. Nakonec se zachránila s několika dalšími postiženými dívkami na dámském záchodku v blízké vinárně. Šli tam za nimi bijci, ale na Dámy se před noblesními číšníky neodvážili.
Pamatuji se, jak mi po jejím vyprávění problesklo hlavou:
Panebože, ty svině můžou někoho i zabít! Ale to by byl jejich konec...
Psáno v Praze v listopadu 1999, poprvé vyšlo na Neviditelném psu © dne 16.11.1999
*******************************
LISTÁRNA: Na Neviditelném psu bylo k článku málo komentářů, ale na dva první bych chtěl reagovat zde.
F. Houžňák 13.11.2019 8:32
"No, a teď svobodné volby jsou, a různí Kovanicové zase ječí, že se jim jejich výsledek nelíbí a že by se měly zase zrušit a vládnout by měli ti jediní, co jsou k tomu oprávnění. Tedy podle jejich názoru, hlásaného třeba Halíkem."
"Různí Kovanicové", ano, to je husté retro. Akorát že před 50 lety soudruzi o mně mluvili jako o "zbytcích poražené buržoasie" a před 30 lety mi zase vyčítali, že jsem "absolvoval vysokou školu, aniž byl komunistou - co tedy musel být".
Když to říkal soudruh školitel marxleninismu na ČVUT, a o dvacet let později náměstek soudruha ředitele, tak jsem z nich měl srandu, tak proč bych ji neměl mít dnes z vás, pane.
MMCh: Tihleti konkrétní "Kovanicové" (já) si pana Halíka vůbec neoblibují.
Druhý, kdo se ozval:
F. Navrátil 13.11.2019 9:33
"Tehdy jste křičeli: "Svobodné volby!" a dnes by to na Letné vypadalo jako provokace. Dnes je Praze pokrokové demonstrovat proti výsledkům svobodných voleb."
Ano, tehdy jsme křičeli, zatímco jiní dnešní řvouni byli zalezlí pod peřinami. Nu, zkusím si to v sobotu zase zavolat, uvidíme, jaká bude akce na tuto reakcionářskou provokaci.
Jinak: Nejde o demonstrace proti "výsledku svobodných voleb" (poznámky o střetu zájmu a vlivu na média i ekonomiku viz jiní jinde), ale o protest proti zneužívání vysokých funkcí demokraticky zvolených hlavounů. (Více jiní jinde.) V demokracii není povinné zastávat názory vítězné (či nejsilnější) strany, a komu se to nelíbí, my si na něj klekneme; v demokracii není ani povinné zastávat stejné názory uvnitř strany, tedy názory pana Hlavního, a komu se to nelíbí, může jít a my si najdeme nějaké bezpartijní odborníky.
BTW: Nacisti v roce 1933 a komunisti v roce 1946 měli při své cestě k absolutní moci kolem 40 %. A pan současný premiér získal něco kolem 30. (Nesrovnávám ideologie, ale procenta voličů.) Avšak to byly poslední svobodné volby.
Jak to šlo:
Cesta k 17. listopadu (15.3.1939 - 17.11.1939)Píseň (28. 10. 1988)
Milicionáři a disidenti (10. 12. 1988)
Palachiáda (15.-17.1.1989)
Palach to dokázal (18.-21.1.1989)
Pamatujete? (květen 1989)
Dvacet let poté (začátek června 1989)
Divný Srpen (21. 8. 1989)
Únava ze lží (červen 1989 - Několik vět)
Jak utíkali němci do Němec (srpen – 5. říjen 1989)
V hlaví roli (dobová úvaha ze září 1989)
Republiku si rozvracet nedáme! (aforismy ze září 1989)
Máme holé ruce! (28. říjen 1989, 16:00-17:00)
Svobodné volby! (28. říjen 1989, 17:00-18:00)