Z Jezerního Sešitu

Na tu výpravu jsem se těšil od doby, kdy jsem si poprvé přečetl knížku Arthura Ransomeho Boj o ostrov.

Proč počáteční velká písmena u všech slov nadpisu? Z omylu. Koupil jsem si před časem sešit, do kterého jsem si chtěl zaznamenat postřehy z plánované cesty do Jezerní oblasti (Lake District), a aby se mi neztratil mezi mnoha dalšími, hodlal jsem si ho nadepsat „Sešit z jezera“. No ale „z jezera“ mi nakonec připadalo zavádějící, protože to mohlo vypadat, jako že si tam zapisuji zážitky z koupačky. A voda jezera Coniston na severu Anglie, kam spisovatel Arthur Ransome umístil dobrodružné příběhy dětských hrdinů svých knížek, posádek plachetniček Vlaštovka a Amazonka, je v tomto ročním období poněkud chladná. Ale slovo „Sešit“ již bylo nenávratně napsáno, pročež jsem před něj umístil přídavné jméno „Jezerní“. Takže Jezerní Sešit, což nakonec evokuje anglickou tradici v psaní titulků. A v Anglii jsem týden pobýval, i když jsme nejdříve letěli do skotského Edinburku.



Totiž. Dcerka s chotěm směřovali na své obvyklé fotografické safari do Skotska, ale první týden si chtěli užít v jezerním kraji. A tatínka si k tomu přibalili. Na tu cestu jsem se těšil už od loňských Vánoc, kdy jsem pod stromečkem rozbalil umně poskládaný lísteček, což byla ručně vyvedená poukázka na tenhle zájezd. Vlastně to byla série poukázek, které jsem dostával nejen k Vánocům, ale průběžně i k narozeninám a svátku. Poukázka na letenku do Edinburku. Poukázka na auto s řidičem (Tereziným Tomášem) a navigátorem (Terezou). Poukázka na chutnou stravu (upečenou kuchařkou Terezou). Poukázka na ubytování v domečku. Poukázka na jezerní parník. Poukázka na plachetnici k cestě na ostrov Divokých koček. Poukázka na návštěvu břidlicového lomu Honister. Snad jsem nic nezapomněl. Jo, poukázka na zpáteční letenku z Newcastlu!

No, složila se na to celá rodina včetně synka Honzy a byl to jeden z těch dárků, které přinášejí upřímnou radost. Na jeho konzumaci jsem se těšil nejen od těch Vánoc. Vlastně jsem se na tu výpravu těšil snad i těch asi šedesát let od doby, kdy jsem si poprvé přečetl knížku Boj o ostrov. Počkejte, to bylo až po přečtení knížky Trosečníci z Vlaštovky. (Celá série vycházela v edici KOD, tenhle titul vyšel ve Státním nakladatelství dětské knihy roku 1960 a dnes se prodává za 690 Kč i v dost očteném stavu.) Tehdy jsem spolu s hrdiny mentálně vylezl až na horu Kančenžanga. Tu, podle popisovaného výhledu (přímo na západ ležel v moři ostrov Man), identifikoval autor knižní přílohy Jaroslav Průša jako Old Man of Coniston. Taky jsme měli v plánu na ní vylézt. Ale popořádku.

S posádkou (a svou letenkou) jsem se sešel v odletové hale Terminálu 1, kde se odbývají cestující do zemí mimo Schengen. Když jsem hledal, odkud vlastně poletíme, zjistil jsem s údivem, že Velká Británie (a Irsko) k Schengenské smlouvě také přistoupila - i když jen částečně. Spojené království je zapojeno do Schengenského informačního systému, spolupracuje v boji proti drogám a obecně i v  policejní a soudní oblasti. Britové však prohlásili:

„Naše ostrovní hranice vždy znamenaly hranice s celým zbytkem světa. A naši občané nemají  průkazy totožnosti, jak je jinde v Evropě zvykem.“ Pročež si vyjednali výjimku, že mohou nadále provádět kontroly na svých hranicích. A proto ten Terminál 1.

Moje odbavení probíhá rychle, protože jsem vybaven toliko palubním zavazadlem. S Easy Jetem jsem mohl mít i podpalubní zavazadlo - ale jenom směrem tam, protože společnosti Jet2.com, se kterou letím zpátky, by se muselo náramně doplácet. Nakonec - je to jen na týden. Terka s Tomášem jedou těžce ozbrojeni stativy a fotografickými stroji s náramnými objektivy, ti mít další zavazadlo musí. Já projdu se svým nikonkem v kapse. A protože jsem si na cestu vzal kapsáče a tlustou bundu s dalšími kapsami, narval jsem si do těch asi šestnácti kapes další vybavení v ráži jednoho kilogramu. V jedné z nich jsem měl i červenou silonovou tašku, do které jsem obsah kapsáčů přemístil k tunelové kontrole, abych se pak neshledával s jednotlivými kusy své výbavy (od busoly po kukátko) po celé odbavovací místnosti. A na břiše jsem měl ještě, nesmějte se, svou čtvrt století starou ledvinku. Nosil jsem ji hlavně na běžky. (Prý je to teď retromóda, ale musíte si koupit novou a nosit ji křížem na zádech.) Ledvinka na těle jest součástí oděvu, pročež se nepočítá do zavazadel. Hodí se na nošení osobních nezbytností jako jsou peněženka s doklady (pas je však v jiné kapsičce), léky, sprej s propolisem na zastavení možného začínajícího letového nachlazení, notýsek  se sudoku, tužku a nožík na ořezávání.

Nožík nee, pozor! Málem bych byl oň přišel ten poslední (tý)den, co jsem balil. Dcerka mne předem vybavila spešl batohem požadovaných rozměrů 56 × 45 × 25 cm. Standard. Namaloval jsem si ho tužkou na bok sektorové skříňky a kontroloval, zda ho nepřekonám. 56 × 45 dobrý, ale ten třetí rozměr se jaksi vybouloval, i když jsem měl nabaleno jen 8 kg, dovoleno je 10 a „prakticky nikdy to nikdo nekontroluje“ (Tereza). Stačí jen mít ho na zádech a bezstarostně jít. Ke snížení třetího rozměru je toto zavazadlo vybaveno příhodnými stahovacími popruhy, ale i když jsem boulující předměty chytře přesouval, pořád mi něco vyčnívalo. Rozměrné botky samochodky si obuju, ale minimálně ještě jedny boty se hodí, a ty zabíraly nejvíc místa, vyplněny natlačenými ponožkami. Osmery trenky a dvoje pyžama na týden je nezbytnost. Tak ano, v domku je pračka a sušička, ale proč zatěžovat posádku nadbytečnými operacemi?!

Nakonec vyndám tenčí svetr, ten tlustý si vezmu na sebe, i když riskuju, že se zpotím. Neberu si ani plavky, Tereza mi to rozmluvila. Ale nakonec se stejně vykoupu. I bez plavek! Ale o tom až někdy příště.

Teď jenom podotknu, že let na severozápad byl příjemný a pohodlný, jen nad Kanálem to trochu drncalo. Součástí letenky byl i příplatek za přednostní nástup. Poprvé jsem nastupoval do prázdného letadla! A tak jsem si mohl povšimnout náramného ztenčení sedadel, které umožňuje naložit větší nálož cestujících. (Nakonec jen o jednu řadu.) Avšak protože jsme si za příplatek pořídili také sedadla nad křídlem, u jednoho z nouzových východů, kde je víc místa na nohy, sedělo se pohodlně.

A sotva jsem zkazil jedno těžké sudoku, už jsme se snášeli do Edinburku - po dvou a půl hodinách čistého leteckého času. Nemáme v plánu si prohlídnout město, není na to čas. Je sice teprve čtvrt na dvanáct středoevropského letního času, neboli čtvrt na jedenáct pravého pásmového SEČ, což je shodou okolností i místní (tedy světový) letní čas. (Tolik k časování.) Čeká nás ještě cesta do 250 km vzdáleného městečka Coniston. A na to si musíme půjčit auto.

Ale o tom opravdu až příště.

(Psáno na palubě Airbusu 320-200, konvertovaného ze 180 na 186 osob, v pátek 11. října 2019
a na Lužinách v úterý 29. října 2019.)