(Mezi Evropou a svobodnou Evropou)"Máme holé ruce!" křičela hrstka několika desítek lidí, obklopených dvojitým policajtským kordonem. Jako poslední Moravané na Bílé hoře, opřeni zády o průčelí rekonstruovaného hotelu Evropa, tiskli se k sobě pod chatrnou ochranou stavebního lešení. Byla sobota 28. října 1989, státní svátek, 71. výročí vzniku republiky.
Ty hlavní nepovolené oslavy probíhaly na Václaváku už od tří odpoledne. Několik tisíc lidí se shromáždilo pod sochou svatého Václava, další tisícovky přičumovaly z chodníku. Zásahové jednotky zasáhly, jedny vytlačovaly čumily a nevinné promenující se občany z náměstí, jiné uzavíraly síť. Před Evropou byl přichystán výlov.
Zase jsem se na demonstraci dostavil pozdě. Až ve čtyři. Výstup z metra vprostřed náměstí byl směrem ke koni zablokován přísným příslušníkem v zelené uniformě. Vyšel jsem z podchodu směrem k Můstku, otočil se a volným krokem samozřejmě prokorzoval kolem zeleňáka, který jistil přístup z Jindřišské. Nejspíš jsem vypadal jak fízl. (Měl jsem na hlavě kožešinovou čepici z králíka, nejspíš mě všichni na place měli za dozor z Moskvy.)
Horní půle Václaváku byla vylidněná. Zeleňáci drželi obecenstvo mimo plochu - v průchodech, v obchodech a restauračních zařízeních. Ve vozovce stálo snad dvacet policejních Avií a nějaké autobusy. Stály, ale motory nevypnuly. Nad náměstím se přeléval modravý dusivý kouř, inverze ho nepouštěla nad střechy domů. V prostředním pruhu před hotelem Evropa stáli na lavičkách snad čtyři kameramani, kolem nich technici. Říkal jsem si, kterépak televize tu asi natáčejí, ale nebyl jsem schopen objevit jejich označení. Zabírali skupinu, chycenou do pasti.
Kordon kolem budoucích obětí byl dvojitý. Hoši v bílých přilbách, Gagarini, gorily, prostě plně vybavené zásahové jednotky. Jenomže jenom stáli a poslouchali křik: "Máme holé ruce!" Nebylo jasné, jak se situace vyvine. Obklíčení lidé neměli kam jít, kudy uniknout. Tak tam stáli a volali a čekali. Muselo to trvat nejméně deset minut.
Pak zapraskala na zadku jednoho příslušníka vysílačka a ozval se z ní funkcionářský řev: "Tak stojej tam před Evropou, křičej a nic se neděje! Tak co bude?" Po tiché odpovědi následoval neviditelný pokyn a vnější kordon bijců se seřadil do dvojstupu a odklusal směrem k Muzeu, zabočil vlevo do jednoho průchodu a zmizel z povrchu zemského.
Co jako se mělo dít? Měl někdo z hloučku volat něco jiného? Měl někdo házet dlažebními kostkami? Měl někdo máchat lešenářskou trubkou? A pak by do davu najeli bouchači a zmasakrovali ho, jako o tři týdny později na Národní? Možná bylo na něco takového ještě příliš světlo, možná tu bylo moc fotografů z perestrojkového tisku, možná se scénka odehrávala na příliš exponovaném místě, z okolních hotelů ji mohli pozorovat tuzexoví cizinci.
Zabijáci zmizeli a začali ouřadovat normální bijci. Vytahovali z davu lidičky, stavěli je čelem k autobusům, modus "čekej" byl nahrazen modem "konej". Raději jsem učinil několik kroků k obchodnímu domu Máj. V průchodu tam vztekle počítala tržbu předčasně ukončeného prodejního dne paní zmrzlinářka. Rozměnil jsem si u ní asi dvacku na drobné mince a vracel se k telefonní budce před hotel Evropa. Za ní stály autobusy, kam příslušníci nakládali zadržené, před ní hoch v bílé přilbičce, s metrovým bílým klacíčkem v ruce a držel za loket jednu zločinkyni. Jestli bych mu prej nerozměnil. Mladá, asi dvacetiletá paní si potřebovala zavolat, uprosila ho, má doma malé děti, byl to lidskej hoch. Tak jsem jí tu kačku věnoval.
(A řekl přitom: "Vám tu kačku dám, jemu bych nedal" - s poukazem na toho hodného zlého hocha. Nereagoval, byl v modu "čekej".)
Krátce potelefonovala, načež ji obrněný humanista odvedl do autobusu. Pak jsem vlezl do budky já a zavolal domů na Lužiny ženě Ivaně, že jsem v pořádku a poprosil ji o telefonní číslo na posluchačskou linku RFE. Pak jsem zavolal na ten automat a začal nesouvisle líčit situaci. Připadal jsem si dosti absurdně. Považte:
Dva metry za sklem budky stáli zadržení demonstranti v předklonu, nohy roztaženy, dlaněmi opřeni o bok autobusu. Mluvil jsem, automat polykal korunky a (aby to bylo dokonale absurdní) v budově Mezinárodní telefonní ústředny, kam jsem směřoval na noční směnu, se ve zvláštní místnosti, od níž měli klíče jen příslušníci Ministerstva vnitra, do linky automaticky zapnuly tlumicí členy. Tehdy jsem netušil, že moje reportáž vedená mezi Evropou a svobodnou Evropou není nejspíš slyšet.
A tak jsem vám ji dnes zopakoval.
(Viz i dobové zprávy ČST)
PS: "Zraněno a ošetřeno bylo sedm civilních osob, a jak bylo v neděli upřesněno, i pět příslušníků SNB. Nikdo není hospitalizován v nemocnici. Na útvary Veřejné bezpečnosti bylo v sobotu předvedeno 355 osob, z toho sedmnáct cizinců. Z nich bylo 149 zajištěno podle §23 zákona o SNB a bude vůči nim vyvozena zákonná odpovědnost podle míry zavinění a společenské nebezpečnosti jejich jednání. Hlavními iniciátory nepovolené demonstrace na Václavském náměstí v Praze byly vedle některých organizátorů několika nezákonných skupin především americké vysílačky Svobodná Evropa a Hlas Ameriky," psaly noviny v roce 1989.
Psáno dne 22.10.1999 podle aktuálního nevydaného fejetonu ze začátku listopadu 1989, poprvé vyšlo na Neviditelném psu © dne 26.10.1999, podruhé 21.10. 2009, drobně doplněno 7.11.2019.
V úterý 27. října 2014 jsem o tom vyprávěl i do kamer Paměti národa. Tak snad bude mít národ paměť, protože já si to už líp nezapamatuju...
(A můžeš to sem vrznout, Jirko Wagnere, klidně i za dalších deset let, včetně odkazů níže.)
***
Jak to šlo:
Píseň (28. 10. 1988)
Milicionáři a disidenti (10. 12. 1988)
Palachiáda (15.-17.1.1989)
Palach to dokázal (18.-21.1.1989)
Pamatujete? (květen 1989)
Dvacet let poté (začátek června 1989)
Únava ze lží (červen 1989 - Několik vět)
Divný Srpen (21. 8. 1989)
Jak utíkali němci do Němec (začátek října 1989)
