(Málokdo dnes vyvěšuje nějaké, jakékoli vlaječky. Asi si tu krásnou, co jsem v listopadu 1989 kdesi ztratil, budeme muset zase pořídit. O hežčejší už nestojím.)
Devátý květen byl den, který se čtyřicet pět let slavil jako den osvobození, den konce války. 9. května 1945 skončilo také Pražské povstání. Trvalo pět dní a čtyři noci:
"Noc první, růžová, vám polštář čechrala z kamení dlažeb. Kosi zpívali a kaštan nesl svícny obřadně, když se už stmívalo. Noc druhá, zelená, kdy padal teplý déšť na vaše helmice, ta byla plná hvězd, jak bývávají noci májové. Noc třetí sršela však jiskrami, čtvrtá noc měla příchuť popela a páchla po kouři jak rozbořený krb." Tak popisuje události Jaroslav Seifert ve své básni Květnové noci.
Nejhorší chvíle povstání skutečně nastaly čtvrtý den, 8. května. (Ruští osvoboditelé Prahy - Vlasovci - již odešli směrem na západ, komunistům v ČNR se zdáli být "politicky neúnosní".) Povstalcům dochází munice do ručních zbraní, jiné vlastně ani nejsou. I pancéřové pěsti, "revoluční dělostřelectvo", jsou z valné části spotřebovány. Na ostřelovaných barikádách nemají bojovníci mnohdy ani jídlo a pití. Kolem Prahy se stahuje smrtonosný nacistický val. Na Smíchov postupují SS jednotky generála von Kleina. Vraždí v Chuchli, Lahovičkách, Lahovicích i na Zbraslavi. Zlíchov je zdrží. Praha je bombardována, ostřelována. Granáty padají na Bulovku i na sanatorium německých důstojníků na Smíchově - červený kříž je pro tyto barbary vítaným cílem. Těžká děla od Jinonic střílí mezi 16.-17. hodinou na budovu rozhlasu ve Vinohradské. Esesáci útočí na Jezerku, Spořilov, Modřany i Hodkovičky. Ostřelují hasiče, střílejí po sestrách Červeného kříže. Ve vnitřní Praze útočí ze svých hnízd na právnické a filozofické fakultě. Hoří Staroměstská radnice, střílí se na Václaváku.
Tohle není a nemůže být historický přehled. Jde jen o ilustraci k tomu, jak v Praze vypadala "úplná a bezpodmínečná kapitulace německých vojsk" podepsaná 7. května 1945. 8. května směla trvat jen "obranná opatření vojsk". Londýn tančí a zpívá už při podpisu smlouvy, Praha prožívá nejtěžší den povstání. Schörner kapitulaci neuznává. Nevědouce, proč Američani nepostupují, neznajíce, že Rusové postupují, nemajíce se čím bránit, podepisují Česká národní rada a vojenské velení Prahy (gen. Kutlvašr) 8. 5. ve čtyři hodin odpoledne dohodu o kapitulaci německých vojsk v Praze. Německý zplnomocněnec generál Toussaint slibuje, že vlastní mocí potlačí odpor německých jednotek, které by boj nezastavily. Němci si ponechávají zbraně, Pražané jim uvolňují průchody v barikádách, aby mohli odjet na západ. Po šesté hodině večer odchází z Prahy německá posádka i němečtí civilisté. Všechno, jen ne ruské zajetí!
Přitom na mnoha místech Němci řádí dál. Na Pankráci a v Krči mučí Němci ženy a děti. Moje žena Ivana slyšela jako dítě vyprávět místní pamětnice o ženách s uřezanými prsy... Barikády se opět uzavírají. Munice je ale poskrovnu. Ve 23:00 středoevropského času vstupuje v platnost celoněmecká kapitulace a "je zastaveno nepřátelství". Válka v Evropě skončila. Dobře si toho povšiml pan poslanec Miloš Zeman a už na jaře 1990 navrhl slavit Den vítězství 8.5. Téměř všichni poslanci (mnozí dlouholetí) Parlamentu to schválili a tak jsme se zbavili té bolševické lži o devátém a svátek ctíme historicky korektně.
Začíná "první den míru". Do "prakticky již osvobozené Prahy" přijíždějí první ruské tanky Rudé armády Sovětského svazu. Od 6. 5. se probíjejí tři ukrajinské fronty od Berlína směrem ku Praze. Pražská operace byla o den urychlena. Už ráno 6. 5. bylo dobyto drážďanské letiště, takže rozkaz velitele SS v Čechách Pürklera ("hodně zápalných bomb, celé hnízdo musí hořet") z 5. 5. již nebylo možno splnit. (Toto je reálná, ačkoli nezmiňovaná, záchrana Prahy Rudou armádou!) V noci ze 7. na 8. překročily ruské (ukrajinské? - sovětské!) tanky krušnohorské průsmyky. V půl čtvrté byly v Mostě, v devatenáct v Lounech. Pospíchaly, za sebou zanechávaly pěchotu. V 23:45 byly ve Slaném, 9.5. ve čtyři ráno před vokovickou vozovnou u první barikády. Byly to stroje 4. tankové Leljušenkovy brigády. Do Dejvic se rozeběhly spojky s pokynem: "Razit průchody v barikádách, jedou sovětské tanky!" Povstalci ukazují cestu. Dva tanky odbočují k dejvické technice, kde je zlomen německý odpor po šesté hodině. Jednu tankovou četu vede por. v z. ing. Ibl přes Ořechovku na Hrad. Hlavní síla se probíjí přes Vítězné náměstí a Prašný most ke kadetce. Dejvice jsou ještě plné esesáckých hord. Střílí. Nevzdávají se. Po rozdrcení prchají do vnitřního města. Před osmou hodinou hlásí příchod Rudé armády do Prahy rozhlas. To už jsou obsazeny Hradčany. Před desátou hodinou sjíždějí tři tanky na Malostranské náměstí. Velitel barikády por. v z. ing. Kotrba tanky na Karlův most nepouští - je podminován! Chotkovou ulicí sestupují další tři tanky zajistit Mánesův most. Na Klárově v dělostřeleckém souboji je zničen historický Gončarenkův tank č. 24. Zbylé dva přejedou podminovaný most a zajistí předmostí před Rudolfinem. Přes vyčištěný Mánesův most se sem přesunují i tanky z Malé strany. Cestou likvidují hnízda odporu. Dále pokračují po nábřeží ke Karlovu mostu z druhé strany. Ten je mezitím odminováván. Po desáté hodině pronikají tanky z Gončarenkovy roty na Staroměstské náměstí. Kulometem sestřelí ostřelovače z věže Týnského chrámu. Velitel čety Burakov dojíždí se svým tankem až na Václavské náměstí. Pražané ho vášnivě vítají.
Je středa 9. května dopoledne. Americké tanky mohly dorazit dřív. Ale nepřijely a dnes víme proč. Ještě v 11:15 útočí německá letadla na Nymburk, Mladou Boleslav a Kralupy. Německé letectvo napadá Mělník. Ve 12:30 je hlášen letecký poplach pro Prahu. Stále střílejí dělostřelecké baterie. Ve městě pořád řádí ostřelovači. Rozstřílené děti na pískovišti si Drda nevymyslel, jen opisoval. Pak teprve nastaly ty hrůzy, kvůli nimž prý Pražané celé povstání zinscenovali: Němci (esesáčtí ostřelovači) polití benzinem a zapálení, rozšlapaní davem na kaši...
Do středu Prahy od Proseka přes Libeň míří tankisté Rybalkovy 3. gardové tankové armády. Také dosáhnou Václaváku a také jsou přivítáni. Když mezi druhou a třetí dorazí z východu od Ždírce na Můstek osm tanků z 1. československé samostatné tankové brigády pod velením kapitána Buršíka, nemůže se pro jásající davy dostat ani pod vocas, ani nikam jinam.
Na Zlíchově se stále tvrdě bojuje. (Zde vkládám v roce 2010 vsuvku z jiného svého článku, vzpomínku pamětníka.)
"Byli jsme tři osmnáctiletý kluci. Až na konci Povstání se nám podařilo zorganizovat dvě pistole. Já byl nejmladší - už se na mě nedostalo. Devátýho května jsme ještě běželi na Zlíchov bojovat s esesáky. Jenže nějak jsme se zamotali a Němci nás chytili. Seděli jsme tam na stráni, já uprostřed. U kamarádů našli ty pistole. Tak ten esesák, co nás kontroloval udělal bum vlevo a bum vpravo - a zůstal jsem tam sedět sám..."
Klein postupuje z Radotína, kde se v noci soustředilo asi 500 esesáků s 20 tanky. Od 12:30 útočí Němci směrem od Žvahova, chtějí se probít přes Smíchov do Dejvic. Neúspěšně zasahují povstalecké tanky. Situaci zvrátí až ve tři hodiny odpoledne pancéřový vlak "Blaník". Ve čtvrt na šest večer po útoku dvou povstaleckých tanků nacisti ustupují, spíše však vlivem očekávání příchodu Rudé armády. Před sedmou hodinou večerní přijíždí konečně rota sovětské pěchoty a Němci vyklizují pole. (Ještě pořád bylo 9. května.) K ránu 10. 5. opustili Zbraslav.
Klein postupuje z Radotína, kde se v noci soustředilo asi 500 esesáků s 20 tanky. Od 12:30 útočí Němci směrem od Žvahova, chtějí se probít přes Smíchov do Dejvic. Neúspěšně zasahují povstalecké tanky. Situaci zvrátí až ve tři hodiny odpoledne pancéřový vlak "Blaník". Ve čtvrt na šest večer po útoku dvou povstaleckých tanků nacisti ustupují, spíše však vlivem očekávání příchodu Rudé armády. Před sedmou hodinou večerní přijíždí konečně rota sovětské pěchoty a Němci vyklizují pole. (Ještě pořád bylo 9. května.)
"Noc pátá poté byla bílým dnem."
K ránu 10. 5. opustili Němci Zbraslav. Tak skončila v Praze válka.
Psáno v Praze na Lužinách dne 9. května 1998, poprvé vyšlo jako příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 11. do 18. května 1998
*******************************************
PS 2010: Vlajku jsem si pořídil. Českou i československou. A občas ji o státních svátcích zapomenu vyvěsit...
Použitá literatura:
Ota Holub: Smrt na prahu vítězství, vydal Magnet, Praha 1975
Miloslav Disman: Hovoří Praha, 2. upravené vydání, Svoboda, Praha 1985
Pavel Augusta - František Honzák: Dějiny v obrazech, Československo
1938-1945, vydal Albatros, Praha 1995
Josef Buršík: Nelituj oběti, vydalo Naše Vojsko, Praha 1992
Jan Gebhart - Jan Kuklík: Dramatické i všední dny protektorátu, vydalo nakladatelství Themis, Praha 1996
Jaroslav Seifert: Květnové noci, ze sbírky Ještě jednou jaro, pro členy Klubu přátel poezie vydal Československý spisovatel, Praha 1961
Jan Drda: Němá barikáda
TV magazín Mladé fronty Dnes, 7.5.1998
Použito foto z webu PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ 5.–9. KVĚTNA 1945, Boj o Staroměstské náměstí a o radniční budovy
12 komentářů:
Můžeme jen dělat dohady, jaký by byl vývoj událostí v prvních květnových dnech, kdyby ruské vedení nedalo veto dalšímu postupu Američanů na Prahu.
http://www.militaryhistoryonline.com/wwii/articles/liberation1945.aspx
Politické mocenské zájmy, dohody představitelů velkých mocností převládají nad city lidské solidarity, pomoci lidem v nebezpečí a svědomí.
Že by na světě byla jen jedna morálka, všeobecně platná a zavazující všechny k humánnímu chování? A že by byla platila i pro sovětské velení? Asi si to Rusové včas neuvědomili, jinak by byli nechali, ať Američani osvobodí třeba celé Československo.
Anebo ty křesťanské morální zásady vyznávají jen křesťané, a to často docela vyjímečně.
DOKUMENT o boji proti pomlouvači Květnového povstání (1.část)
Vážení největší vlastenci a vlastenky,
dovolte mi s plnou vážností a mimořádným potěšením konstatovati, že tvorba Velkého Šamana začíná se blížiti jednomu z vrcholů české žurnalistiky, polemice s.Gustava Bareše se zrádcem národní věci F.Peroutkou.
Zde se můžete sami pokochat přesnými formulacemi a ideovou pevností s.Bareše ve sporu s pomlouvačem naší národní revoluce, s člověkem nepevného charakteru a obhájcem předmnichovské buržoasní republiky Peroutkou :
Gustav Bareš: Rozhovor s Ferdinandem Peroutkou o demokracii a svobodě, 1947
(VÝŇATKY)
Komunisté zajisté nepovažovali onen stav, jaký panoval v předmnichovské republice za vzor dokonalosti demokracie a svobody. Často kritisovali tento systém i jeho nositele — nikoli jako osoby, ale jako představitele systému.
Zejména pak vytýkali komunisté předmnichovské demokracii, že zatím co dovedla pod komandem Berana a Preisse projeviti velmi tvrdou ruku proti českým pracujícím lidem, ukázala se trestuhodně ústupnou vůči svým úhlavním nepřátelům: německému fašismu, jeho henleinovským agentům u nás a zrádcům z řad českých fašistů.
Stejně nesporný je i další vývoj: když i tato ne zcela dokonalá demokracie a svoboda byla bezprostředně ohrožena německým fašismem, komunisté se celou silou a obětavostí postavili na její obranu a drželi demokratický prapor pevně i tehdy, když p. Peroutka a mnozí jeho přátelé od tohoto praporu utíkali.
V době okupace komunisté tvořili páteř odbojného hnutí proti cizáckému násilí, ukázali se jako nejlepší vlastenci a podali bratrsky ruku všem, kdož chtěli bojovat proti Němcům.
Po květnu 1945 jsme začali budovat svobodný život na nových, skutečně demokratických základech, stanovených t. zv. košickým programem. Tato cesta byla v zásadě potvrzena všeobecnými demokratickými volbami v květnu r. 1946.
Je jisto, že nikdo ani doma, ani za hranicemi nevyzýval národ k odboji z hecu. Tento boj byl národu vnucen bezohledným vyhlazovacím pochodem okupantů, kteří nečinili velkého rozdílu mezi "vinnými" a "nevinnými" a kteří směřovali k fysickému vyhubení národa. Jen národ zcela zotročený by byl k tomu mohl mlčet. Stupeň odboje se přirozeně mohl měnit podle situace a také se prakticky měnil.
Je možno mít pochybnosti, zdali bylo účelné na podkladě přehnaných nadějí hnáti věci na ostří na podzim r. 1939, ale nejsou celkem pochybnosti o tom, že bylo třeba již energicky stupňovat boj v r. 1943, ještě více v r. 1944, kdy porážka Německa byla blízká, a že bylo správné 5. května zahájit v Praze povstání, které nás uchránilo daleko hroznějších obětí.
Historie nás učí, že svoboda se rodí jen a jen z vlastního boje národa, který často vyžaduje těžkých obětí. Byli jsme přesvědčeni, že i naše svoboda a samostatnost se rodila v boji národa, že za ni vděčíme nezměrnému hrdinství a bojové odvaze statisíců mužů a žen, že naše svoboda vzcházela z krve a obětí.
Musel přijít teprve p. Peroutka, aby objevil, že výzvy presidenta, vlády, májová výzva socialistických stran, shazování parašutistů, navazování spojení a organisování partyzánů i sabotážních skupin - všecko to byl anekdotický příběh!
A p. Peroutka jde tak daleko, že ohřívá dokonce sprostoty nacistické propagandy, která vždycky líčila, jako by stateční bojující čeští lidé byli svedenými oběťmi zahraniční propagandy.
Rozumíme-li dobře p. Peroutkovi, tedy stateční čeští muži se dopouštěli vlastně - mírně řečeno - romantické pošetilosti, když vstupovali do národního odboje a dávali v sázku své životy. A zločinu se dopouštěli ti; kdož tento odboj - ať doma nebo za hranicemi - organisovali!
DOKUMENT o boji proti pomlouvači Květnového povstání (2.část)
Někteří lidé u nás jsou nespokojeni s takovým stavem věcí, že od moci byla odstraněna vrstva finančních, průmyslových a velkostatkářských boháčů, kteří se zkompromitovali navždy zradou a pomahačstvím vůči okupantům.
Někteří lidé nejsou srozuměni s tím, že do čela národa se dostaly lidové vrstvy, ty síly, které stály v popředí národně osvobozenského boje a které pro svobodu národa přinesly oběti největší.
Co se jim zdá potřebné? Zoškliviti, znevážiti a zesměšniti hrdinský odboj národa, jemuž naše strana přinesla v oběť 25.000 svých členů, chtějí po plivati všecko čestné, morální a hrdinské v národní duši. A chtějí současně stavěti mosty k návratu temným, zrádným silám reakce, omlouvati je, okrašlovati politiku národního ponížení a zrady.
Není to osamocené dílo. Vidíme, jak mezinárodní reakce se snaží rehabilitovat zbytky německého imperialismu, jak aktivisuje německý fašismus i maďarskou dobyvačnou reakci v naději, že tak oslabí Sovětský svaz.
Hledíme-li s otevřenýma očima, nikdo nemůže mít pochybnosti, k čemu směřuji naši zaslepenci a jaké by to mělo důsledky pro národ a stát, kdyby jejich dílo mělo jen slabou naději na úspěch.
************************************************
Hle, vážení největší vlastenci, hle, jaká podobnost mezi rokem 1947 a 2010 !
Hle, jaká podobnost mezi zaprodancem a samozvancem Peroutkou (jenž brzy odhodil zástěrku svého "obdivu" vůči socialistickému zřízení) a dnešními pravičáky !
Soudruh Bareš, přes své určité chyby v pozdějších letech, v rozhodujícím období našeho zápasu za šťastné zítřky odhalil pravicového renegáta Peroutku bystře a neúprosně, a vystavil jej hněvu lidu a posměchu dějin.
Ó Velký Šamane, jen tak dál !
Jen tak dál, vlastencové čeští !
Šaman odpoví jistě sám, já to ale shledávám urážlivým. Každý žert má své meze, pak už přestává být žertem.
Mírnila bych se na Vašem místě, Věrozvěste!
Šamane, na jižní Moravě Němci stříleli ještě 14.5. (podle mojí babičky), když utíkali do Rakouska.
Co je bolševického na tom, neslavit konec války 8.5.? (Bude to nějaký rozdíl mezi státní propagandou a lidskými city?)
Informaci k "ať Američani osvobodí třeba celé Československo".
To by se museli vylodit v Normandii aspoň o rok dříve - což ale dost dobře nešlo. Amíci + Frantíci + Angláni měli akorát na to, aby obsadili "levý břeh Vltavy". Teoreticky Praha mohla být podobně rozděleným městem, jako byl Berlín. Anebo se mohlo Slovensko stát další sovětskou republikou a Čechy třeba spolkovou zemí Německa a Morava spolkovou zemí Rakouska a Slezsko mohlo celé připadnout Polsku.
Pokud by neexistoval jistý dr. Edvard Beneš, prezident obnovitel, který vydupal obnovení ČSR v jeho předválečných hranicích! (Arci s odloupnutím podkarpatského "ocásku"...)
K poznámkám Vv, který zjevně sympatizuje s názorem (nejde o jména, ale o názory), že "shazování parašutistů, navazování spojení a organisování partyzánů i sabotážních skupin - všecko to byl anekdotický příběh! ...že tedy stateční čeští muži se dopouštěli vlastně - mírně řečeno - romantické pošetilosti, když vstupovali do národního odboje a dávali v sázku své životy. A zločinu se dopouštěli ti; kdož tento odboj - ať doma nebo za hranicemi - organisovali!"
A že 5. květen 1945 byl zbytečným. (Sudeťáci ještě doplňují, že jediným smyslem Květnové revoluce bylo vyvraždit ubohé německé občany, kterých bylo podle nich v květnu 1945 zmasakrováno na 30.000.):
Každý slušný okupovaný národ povstal ve svých hlavních městech v době, kdy se blížila fronta. V Paříži i v Praze byli hlavní silou ozbrojeného povstání ozbrojené složky - policie, četnictvo. Povstala i Varšava, když ještě nevěděla, že ji nechá Rudá armáda vykrvácet. Paříž měla štěstí, že De Gaule měl tanky na území Francie, protože Američani také neměli sil k rychlému postupu. Proto taky vypadala poválečná francouzská politika tak jak vypadala... A jak mohla teoreticky vypadat i naše. Kdyby Rusové nepospíchali od Dráždan, mohly do Prahy - i bez Pattona - jako první dorazit Buršíkovy tanky od Ostravy. A kdyby Angláni nezarazili naše piloty, sedící již v kokpitech, mohli nebe nad Prahou hlídat československé Spitfiry...
Každý slušný národ si své hrdiny ctí. To jenom komunisti udělali ze všech mrtvých vlastenců komunisty (25.000 je číslo z luftu, předválečná KSČ ani neměla tolik členů). To jen komunisti z živých vlastenců dělali - mrtvé vlastence!
Takže dodnes nám tu zůstal jediný vlastenec - ten ještě větší než ostatní, který z českých vlastenců dělá hlupáky a vrahy. Který se se svým negativismem dostává na úroveň hitlerovců - vždyť ti přece bojovali proti bolševikům. Vv přitom hodnotí Pražské povstání stejně jako stalinští komunisti. Inu - to jsou ta úskalí negativismu...
K 15 bodům Vv přičiním samostatný článek, který se připravuje.
Šamane, nikdo, jak se zdá, si tu nesmírnou mravenčí práci prezidenta Beneše neuvědomuje, Všichni na něj svorně nadávají a serou. Já jsem byla doma vychována k úctě k prvním dvoum prezidentům, Masarykovi a Benešovi a dneska si tu připadám jak v jiném světě.
Zrovna tak se sudentoněmeckým Landsmannschaftem. Tady o něm píší málo, jen jako o nějakém folklorickém združení, které se jednou do roka sejde, požvaní si, napije se piva a zas jdou všichni po svých. Můj kolega germanista si z nich vždycky dělal srandu a vyprávěl mi o nich žertovné příběhy. A tady zase nad sudetskými Němci lkají, prolévají slzy nad jejich utrpením a vnucují všem pocit kolektivní viny. Tím mě už docela otrávili.
V tom článku o posledních dnech války autor také píše, jak nevraživě se na americké vojáky dívali sudetští Němci. Vůbec mebyli rádi, že je Američané osvobozují. A ten kontrast s českým obyvatelstvem, které je vítalo s jásotem, lezlo jim na tanky, objímalo je, že někdy nemohli ani jet dál.
Někdy se divím, jak se tu sudetoněmecká propaganda tak rozlézá.
Chtěl jsem říci, tady v Itálii o něm píší málo.
Americké letce po sestřelení ubíjeli sudetští němci vidlemi a sekyrami...
V Kovářské v Krušných Horách (nad Chomutovem) je museum letecké bitvy, která se v tomto prostoru strhla 11.9.1944 při odletu amerických bombardérů z náletu na továrnu na výrobu leteckého benzinu v Záluží u Mostu. Jinak očitý svědek (Němec) mi vypravoval, jak jeden sestřelený americký bombardér spadl přímo na těžní věž dolu Alexandr v Hrdlovce u Duchcova. Část posádky stačila vyskočit na padácích, němečtí sedláci je honili po polích s vidlemi. Mrtvé pak zahrabali do hnoje. Po válce byli mrtví letci exhumováni a pachatelé byli zjištěni a odsouzeni.
Jak jsem už psala, o sudetském Landsmannschaftu jsem moc velké informace neměla. České noviny a diskuze v nich jsem moc nesledovala, neměla jsem na to čas. Ale po tom, co jsem se tu dočetla za poslední rok a co jsem si přečetla na jejich sajtu, došla jsem k přesvědčení, že odsun v 1945 r. byl jediným možným řešením. Nikdy by to s nimi nedělalo dobrotu. Neumím si představit Československo jako jeden stát s takovou nenávistnou a k tomu početnou menšinou. Když se podíváme, čím byla DDR, na Stasi a její řádění, tak si můžeme snadno představit, že i komunistickýý režim by byl ještě horší než ten co byl.
K takovém závěru mě dovedla právě ta sudetoněmecká propaganda. Skutečně účinná.
Okomentovat