Vodní kytara

Moje první kytara stála sto korun. Aspoň tolik jsem za ni zaplatil klukovi, který mi ji prodal. Malá, s uzoučkým krkem, bulharská - vypadala, jako udělaná ze dřevěných přepravek na meruňky. Člověk se nemusel bát, že ji zničí, když jede na vodu. Přesně se hodila k horkému létu, chladivé Lužnici a našim tehdejším třiadvaceti. Avšak neměla jednu strunu, druhou nejtenčí, co nejvíc praská. Koupil jsem ji i bez té struny - to se dá lehce napravit, myslel jsem si tehdy, uprostřed sedmdesátých let.



Kytaru jsem si pořídil v sobotu. Hned jsem zašel do jediných libereckých hudebnin pod kinem Moskva. Smůla - v sobotu měli zavřeno. Nevadí, utěšoval jsem se, strunu koupím cestou. V neděli jsem hodil přes rameno lodní pytel, kytaru vzal do ruky a nastoupil do autobusu na Prahu. Z Florence jsem zamířil rovnou do obchodního domu Bílá Labuť. Pražský obchodní dům, jak jsem si tehdy představoval, bude mít jistě v neděli otevřeno. Neměl.

Spicha s ostatníma klukama jsme měli na Hlavním nádraží. Bylo nás šest študáků elektrofakulty, kteří si půjčili v jedné vesnické škole invazní nafukovací člun, se kterým se kdysi Wehrmacht připravoval dobýt Anglii. Sama dřevěná podlážka vážila pětadvacet kilo, zbytek člunu asi sedmdesát. Absolutně nad váhové limity Československých drah. Malý úplatek železničnímu zřízenci snížil váhu natolik, že jsme si naše plavidlo mohli vzít jako spoluzavazadlo až do Veselí. Tam nám spoluzavazadlo odmítli vzít do dvouvagonového motoráčku couráčku na České Velenice - nějak se tam nevešlo. Další drobný úplatek přesvědčil mašinfíru vedle stojícího nákladního vlaku, že nám člun hodil na tendr - a v Suchdole shodil na peron...

Cesta ubíhala zvesela, za bujarého zpěvu, doprovázeného mou pětistrunnou kytarou. Ono to bylo nakonec výhodné, aspoň se mi na její hubený krk poskládaly všechny prstíky. Melodii vedly naše hlasy, nástroj dodával hlavně rytmus.

Ze Suchdola jsme vyjížděli v pondělí, jen co jsme nahustili člun. Někteří nafukovali, jiní šli ještě na nákup. Zkusmo jsem se v konzumu zeptal, zda nelze někde v obci přikoupit struny. Nešlo.

Plavba byla krásná, takovou jsem ještě nezažil. Na dno člunu jsme uložili basu piv, jedno se vždy chladilo jako plovoucí kotva. Vztyčili jsme asi dvaapůlmetrový stěžeň, kde na ráhýnku vlály spodky se třemi nohavičkami. Na vršek jsem zavěsil mosazný zvoneček, který kdysi nosila na krku koza babičky Hejtmánkový. Když jsme míjeli někoho na břehu, zazvonili jsme na něj.

Večer jsme zarazili na samotě Krávovna. Tam struny taky neměli. Přesto kytara přilákala v noční tmě k našemu ohníčku další vodáky. Jeden si sedl hned vedle mě, do stínu pod stromem, o jehož kmen jsem se opíral. Ale neposadil se. Strom se vykláněl nad tichou hladinu Nové řeky nad jezem. Žbluňk!

V úterý jsme pluli po Nežárce. Leželi na nafukovacích bocích člunu, popíjeli pivo, občas skočili ochladit se do řeky, někdy máchli pádlem. Neustále nás předjížděly kanoe a veslice s makajícími vodáky. Všechny jsme je na dalším jezu dojeli. Zatímco jejich posádky přenášely bagáž, my najeli na korunu jezu, klekli jednou nohou na bok lodi a druhou se odtáželi jak na koloběžce. Krásně jsme sklouzli po svahu hráze a mohli jet k dalšímu jezu, cestou se nechat předjíždět a pak opět koloběžmo přejet další hráz. (Jenom ten první jez na horní Lužnici, v Pilaři, ten jsme nesplouvali, desítky utopených vodáků varují!) Jo, a nesmělo se při přejezdu jezu zapomenout na pivní kotvu.

Zaparkovali jsme ve Veselí na ostrově u soutoku, avšak ani ve Veselí žádné hudebniny neměli. Aniž ve středu v Soběslavi či v Plané. Ve čtvrtek v Táboře jsme prodejnu hudebnin našli, ale byla v ní "inventůra". V pátek jsme skončili v Bechyni beze strun.

Ještě ten večer jsme se rozešli v Praze. Já zamířil do Bráníka, kde jsem se rozložil v kempu - vybavení jsem měl. Hlavně tu kytaru, která ještě v sobotu hrála na mejdanu u jednoho kamaráda v Holešovicích. Teprve pak jsem nastoupil do autobusu směr Liberec. Na Florenci ještě, jak jsem byl mírně povznesený z toho zpěvu a té hry, jsem si, když jsem vstával z lavičky, při nadhazování kytary poněkud špatně vypočítal nadhazovací sílu, a špičkou kytarového krku si mírně rozrazil čelo...

A to vše jsem vyvedl pouze s pěti strunami. Ono to opravdu ani tak nevadilo, zpívali jsme hlasitě, kytaru jsme vlastně měli místo metronomu. Byla to dobrá kytara. Dalo se s ní i pádlovat.

Příští podnělí jsem si v Liberci na svou vodní kytaru konečně koupil novou strunu - tedy musel jsem koupit celou sadu. (Ty tlustší struny mám ještě schovaný.)

Ale už pak nikdy nezněla tak, jako tenkrát na vodě.

Psáno v Praze v červenci AD MM, doplněno o pár vět 10 let později