V toku dějin se občas utvoří stojaté hladiny času, kdy se zdánlivě nic neděje, jen přetrvává. Pasažéři na vyhlídkových lodích si pochvalují stabilitu, pěší cestující uvíznuvší v bahně lají nad smrdutou hnilobou. Nenápadně roste napětí, po nějaké době lze zrovna hmatat. Každý čeká, kdy to už praskne. Pak to praskne a většinou vždy jindy a jinak, než čekají ti, kteří se snaží otáčet kolem dějin. Jako když stavíte na pláži s dětmi rybníčky z písku. Ještě jeden kbelíček vody a už to Honzíku rupne. Tady tomu pomůžeme, jenže často se hráz rozsype někde úplně jinde. Dějiny mají svou vlastní logiku.
V posledních desetiletích devatenáctého století se snažili čeští politici vymoci rovnoprávnost pro svůj národ v rámci federalizace Rakouska. Pak přišla válka a bylo jasné, že český národ před zničením zachrání jen rozbití staletých mříží a vlastní samostatnost. Ta vznikala po krocích. V roce 1915 se v Paříži vytvořil Český komitét, po doplnění hlavně o americké Slováky se v roce 1916 přejmenoval na Národní radu Československou. V prosinci 1917 uznali Francouzi československé legie za armádu samostatného spojeneckého státu. V dubnu 1918 uzavřel Masaryk se slovenskými krajany v Americe Pittsburskou dohodu o společném soužití Čechů a Slováků v jednom státě. Potom vedle Francie a Velké Británie uznaly Národní radu jako představitele budoucího samostatného státu i USA.Situace u nás doma taky nazrávala. Na jaře roku 1917 vyhlásili čeští spisovatelé, divadelníci a herci svůj Manifest, ve kterém žádali ukončení války a zabezpečení národních práv. Vznikaly hladové bouře. V květnu 1917 bylo při jedné takové manifestaci v Prostějově zastřeleno 23 lidí. V lednu 1918 se vzbouřili námořníci v Boce kotorské, v květnu vojáci českého praporu v Rumburku. 14. října vyhlásila Socialistická rada (předáci sociálních demokratů a národních socialistů) demonstraci proti vývozu potravin ze země, která přerostla v generální stávku. Už to praskalo.
18. října 1918 vyhlásil Masaryk Washingtonskou deklarací nezávislé Československo jako demokratickou republiku. 28. října vešlo v Praze ve známost, že císař Karel přijal podmínky prezidenta USA Wilsona, ve kterých se mluvilo o tom, že pouhá autonomie je pro ujařmené národy Rakouska-Uherska málo. Češi si to vysvětlili po svém. Vypukla spontánní manifestace Pražanů. Strhávali se vorlové, vlály prapory. Domácí političtí vůdci pochopili, že to už prasklo a postavili se v čelo vývoje. Za osobního rizika domluvili na stávajícím místodržitelství klid zbraní. Češi nikomu neublížili, maďarské jednotky proti demonstracím nezasáhly. Největším svátkem nového státu a jeho lidu se stal 28. říjen posvěcený pamětí lidí, ne 14. nebo 18. říjen. Výročí dne, kdy to všechno prasklo. Tehdejší politici chápali, že všechna předcházející data jen připravovala onen historický zlom.
V roce 1939 se jednadvacáté výročí vzniku Československa stalo příležitostí, při které český národ dal najevo svůj vzdor proti německé okupaci. Rozcvičkou byl organizovaný bojkot pražské tramvajové dopravy vyhlášený na 30. září, na první výročí Mnichova. Okupanti dokonce najímali placené pasažéry, tramvaje přesto zely prázdnotou. Lidi šli do práce i z práce pěšky. 28. října 1939 pak propukly demonstrace ve všech větších městech v protektorátu. 100.000 lidí bylo v pražských ulicích. Po bojovém odporu Poláků to byl největší protihitlerovský čin v tehdejší Evropě! Byl zabit dělník Sedláček, raněn medik Opletal. 29. října bylo zatčeno 400 "téměř výlučně mladistvých" osob. Student Jan Opletal zemřel, 15. listopadu měl pohřeb, který se změnil v celonárodní manifestaci. Odpovědí byla "Sonderaktion Prag vom 17. November 1939". Gestapo bez soudu popravilo devět studentských předáků, 1.200 studentů bylo odvlečeno do Sachsenhausenu. 23 pedagogů University Karlovy bylo za války popraveno a umučeno, 28 dalších přežilo věznění. Všechny české vysoké školy byly "dočasně" na tři roky uzavřeny, ale nikdy být otevřeny již neměly. Majetek škol byl konfiskován, do jejich budov se nastěhovali esesáci. Stará universitní privilegia a insignie byly na konci války Němci z Prahy odvezeny a dodnes se nenašly. Postup okupačních sil byl natolik neslýchaný, že už v roce 1941 byl v Londýně 17. listopad vyhlášen za Mezinárodní den studentstva.
V květnu 1945 bylo jasné, že válka už končí. 1. května korzovali Pražáci manifestačně po Václaváku. 2. května začaly vznikat na venkově Národní výbory a byli odzbrojováni Němci. Obchodníci přestali brát německé peníze. 4. května navečer začali lidé přemalovávat německé nápisy. 5. května ráno ohlásil hlasatel Českého rozhlasu Mančal do éteru "Je sechs hodin" a pak se hlásilo jen česky. Už to prasklo. Němci se nevzdali bez boje, byly tisíce mrtvých a raněných. Jenže bohužel, tehdy jsme už byli pěšáky na globální šachovnici, takže se velmi brzo z rozhlasového hlášení vytratilo slovo "vítězství" a začalo se používat slova "osvobození". A tak jsme byli osvobozeni Rudou armádou 9. května 1945. V dojemné shodě exilových politiků z Londýna i Moskvy tentokrát nedošlo k zapojení představitelů domácího odboje do vlády. Revoluční Česká národní rada byla rozpuštěna a kormidla se ujala košická vláda. I to mělo později vliv při komunistickém převratu v únoru 1948. Komunisti si pak lživě přisvojili všechny odbojářské zásluhy. Demokratičtí revolucionáři z Května 1945 byli zavíráni a popravováni, uvěznění neušli ani zástupci KSČ v ČNR.
Slavné výročí květnového vítězství bylo nakonec v roce 1990 nepochopitelně přepsáno na 8.5. Komunistická lež byla nahražena evropsky normalizovaným datem.
17. listopad měl svůj ozvuk i v roce 1967, kdy podzimní demonstrace studentů na Strahovských kolejích proti neustálým výpadkům elektřiny skončila policajtskou honičkou v ulicích a parcích Prahy a opět zatýkáním na kolejích! Pražské jaro začalo poklidně výměnou prvních tajemníků, klid soudruzi, buďme na sebe hodní, vždyť jsou Vánoce. Rok 1968 nemá datum, kdy to prasklo, protože politická změna se poznenáhlu připravovala a probíhala už asi deset let. Jako přelom se udává vágní Leden. Tehdejší perestrojka skončila 21.8.1968 vpádem tanků Varšavské smlouvy. Studentská stávka kolem 17. listopadu 1968 byla obroditelům, kteří háchovsky zůstali v zachráněných funkcích, spíše nepříjemným problémem, než povzbuzením. Výrazem bezmoci se stal 16. ledna 1969 Palachův zoufalý čin. 19.1. student Palach zemřel, 21.1. se jeho pohřbu účastnilo asi půl milionu lidí.
Postupující "normalizace" dostala povzbuzení po březnových masových oslavách vítězství našich hokejistů nad "Rusáky". To byla záminka k nástupu nové husákovské garnitury a návratu "konzervativců". Ti se už nechovali háchovsky, spíše heydrichovsky. Pod novým vedením byly v srpnu 1969 nasazeny tanky československé armády proti demonstracím, kterými si lidé připomínali první rok sovětské okupace.
Dlouho jsme pak čekali, až to praskne. Charta 77, která byla postavena na myšlence dodržování mezinárodních dohod o lidských právech, připomínala zprvu donkichotský boj proti větrným mlýnům. Pak nastoupil Gorbačov, který dal komunistickým stranám vazalských států samostatnost. Ukázalo se, že celý socialistický blok seděl na sovětských bodácích a nyní se nevyhnutelně začal rozpadat. Hnutí za občanskou svobodu (HOS) v létě 1988 svou deklarací Demokracie pro všechny po dlouhé době vyhlásilo politickou opozici. Dvacáté výročí sovětské okupace začalo pravidelný chod demonstrací. 21. srpen připomenuli na Václaváku v roce 1988 hlavně italští aktivisté Transnacionální radikální strany, ale už 28. říjen 1988 ukázal v první větší manifestaci, že se věčné časy chýlí ke konci. 10. prosince, na Den lidských práv, proběhla na žižkovském Škroupově náměstí první povolená manifestace Charty 77. Od 15. ledna 1989 se na Václaváku po celý týden konaly manifestace na Palachovu paměť, kterých se účastnili hlavně mladí lidé, dělníci i studenti. Palach po dvaceti letech dokázal to, co chtěl: vzburcovat lidi. Už se zdálo, že to praskne. 1. máj v Praze slavili v průvodu i redaktoři nepovolených/ nezakázaných novin pod transparentem "Lidové noviny do každé rodiny". Podpisovaly se petice za propuštění Havla, prohlášení Několik vět. Situace zrála. 21. srpen 1989 se slavil oblečením do šatů v barvách státní vlajky. Demonstrace se odvolávaly kvůli obavám, že by komunistická moc použila ostřelovačů na střechách. Sedmdesátéprvní výročí vzniku republiky proběhlo opět ve znamení mohutných demonstrací a předvádění policejní moci. Napětí bylo hmatatelné.
K dalšímu měření sil mělo dojít 10. prosince 1989 na Den lidských práv, rok po Škroupově náměstí. Na Palackého náměstí měli přijít všichni signatáři Několika vět. Tehdy se čekalo, že by už snad... Mezitím však proběhlo povolené vzpomínkové shromáždění studentů na Karlově, které mělo být ukončeno na Vyšehradě. Dav se však nakonec dostal až na Národní třídu, kde padl do připravené policejní pasti.
Mnoho se o této demonstraci napsalo a spekulovalo. Chartisti ji nevedli. Na Vyšehradě se objevil legendární Dubček. V průvodu bylo několik agentů StB. V Praze dlela delegace KGB. Policajtům poroučel Štěpán. Nedokázalo se, že přímo, prý jen politicky. Snad chtěl někdo odstranit staré neschopné vedení KSČ. Jestli by je měl nahradit neostalinský Štěpán, tak potěš pánbůh. Co kdo chtěl, to se možná někdy dovíme. Mám za to, že různí lidé chtěli různé věci, stalo se však to, s čím málokdo počítal. Po vypuštění fingované zprávy o zabití studenta v den 50. výročí nacistického zásahu proti českým studentům a po vyhlášení studentské a divadelní stávky bylo jasné: Teď to prasklo!
Političtí vůdci z opozice se postavili v čelo národa a obratným vyjednáváním s premiérem Adamcem a s podporou statisícových demonstrací dokázali sametově převzít moc dříve, než komunistické politbyro pochopilo, která bije. Existovaly sice plány na vojenský zásah proti občanské vzpouře, do Prahy byly poslány i milicionářské jednotky z jiných měst, ale bylo už pozdě. Nečekanou inteligenci projevil všemocný pán pražských komunistů soudruh Kapek, který prý po informaci, že na Václaváku a v okolí je dvěstětisíc lidí prohlásil: "Tak to jsme i s milicionářema v prdeli." Byli.
Události následovaly rychle za sebou. Podmínečně propuštěný Havel se stal prezidentem. Tehdy jsem se smíchy svíjel na zemi při té představě. Byly jmenovány nové vlády. Parlamenty kooptovaly do svých řad revolucionáře. Začaly se připravovat svobodné volby. Při pokusu o změnu názvu státu na jednoduché "Československá republika" začaly první rozlúčkové tanečky. Slováci prosadili cyrilometodějský svátek za státní svátek. Češi kontrovali Janem Husem. Poslanec Miloš Zeman navrhl změnu svátku skončení války z 9. na 8. května. Nějak se přitom pozapomnělo na 17. listopad, den, od kterého nový režim odvozuje, nebo měl by odvozovat svou legitimitu. Rozešli jsme se se Slovenskem a chce se po nás, abychom jako státní svátek slavili 1. leden 1993, kdy vznikla samostatná Česká republika. Dokonce se objevily hovadné návrhy na zrušení 28. října jako státního svátku. Ozývají se hlasy českých novinářů, že není třeba být hrdý na tato výročí. Jsou čeští historici, kteří vykládají, že historie byla jiná a složitá a dokonce se za ni stydí a omlouvají. Včera Rakušanům, dnes Němcům a zítra možná Rusům. Každý, kdo tu historii prožil osobně či ve vzpomínkách svých rodičů a prarodičů však dodnes ví, kdy to PRASKLO a PROČ.
Z celého mého dlouhého vyprávění by měla vyplynout kontinuita naší historie a oblouky, kterými jsou jednotlivá data spojena. Živelný 28. říjen 1918 vedl k vystoupení českého lidu 28. října 1939. Zde byl zraněn a později zemřel student Jan Opletal. Jeho pohřeb 15. listopadu byl záminkou k nacistickému zločinu 17. listopadu 1939. Malá demonstrace 21. srpna 1988 připomněla základní zločin, na kterém byla založena normalizační komunistická totalita a zahájila sérii pouličních demonstrací. Čin studenta Jana Palacha z roku 1969 našel odezvu až po dvaceti letech. 50 let po nacistickém běsnění ukázalo komunistické běsnění svou levou tvář. 17. listopad 1989 je základním kamenem současnosti.
Naši dědové a naše báby si dobře uvědomovali význam 28. října pro existenci státu. Tesali to datum do kamene, kladli na dlažbu. Slaví ho Češi a Čechoslováci na celém světě. Naši polistopadoví politici opakovali chybu svých kolegů z konce 2. světové války. Snad tím nechtěli odstavit skutečné revolucionáře od reálné politiky, možná jen měli moc jiné práce. Myslím si, že pokud neustanovíme 17. listopad státním svátkem, neodstřihneme se nikdy od placenty reálsocialismu a lží o bývalém bolševickém blahobytu.
Doufám, že za rok, až budeme vzpomínat 10. výročí listopadové revoluce, bude už 17. listopad státním svátkem. Je to jeden z největších dnů naší současné historie. Den, kdy to prasklo.
Poprvé vyšlo jako příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 16. do 23. listopadu 1998, další rok jsme už konečně 17.11. slavili jako státní svátek.
35 komentářů:
Měla bych jen jeden dotaz. Na jaké nebo na jakých úrovních tu v Česku probíhá diskuze o českých dějinách? O jejich přehodnocení, pokud jde o starou marx-leninskou verzi a pokud jde o pokus revidování čekých dějin z německého nebo spíš sudetoněmeckého hlediska. Vyslovují se k těm problémům profesionální historici a to i na veřejných debatách anebo diskuze o těchto otázkách probíhá jen na netu, na diskuzních stránkách mezi neodborníky?
Zajímalo by mě to, abych mohla udělat porovnání se zdejší situací.
Ještě jednou o počítání mrtvých sionistů
Jak je to dlouho, co jsem zdůrazňoval důležitost správného počítání mrtvých sionistů ? Pouhých šest dnů. *)
A nyní se moje slova potvrzují, dokonce z míst velmi vysokých. Náš prezident V.Klaus ve svém včerejším projevu hovořil o SOUČTU činů :
„Ale ani v tom nesmíme ztratit proporce. Domnívám se totiž, že se součet všech poválečných neobhajitelných a ničemu dobrému neprospívajících činů, ke kterým došlo na našem území, svým rozsahem nemůže ani zdaleka vyrovnat tomu, co se v předcházejících letech každou hodinu dělo v koncentračních táborech, ve věznicích, na válečných bojištích a v nacisty okupovaných oblastech." **)
Ano, vážení vlastenci a vážené vlastenky, zatím opravdu NEJSME schopni vysvětlit úplně celému světu naši pravdu. Pravdu nám roduvěrným Čechům zcela jasnou :
Nelze srovnávat vraždu Čecha Němcem s humánním zneškodněním Němce Čechem.
Prostě, kvůli těm pár ve světě dosud žijícím mizerným buržoasním humanistům musíme započítávat do našich válečných ztrát i sionisty. Nejlépe i ty německojazyčné sionisty, kteří jen Marxvíjak přežili válku, a jež jsme tudíž museli zařadit mezi Němce humánně odsunované do Rajchu.
Neboť jedině CELKOVÝ SOUČET našich padlých bojovníků za samostatnost a sociální spravedlnost obstojí vedle lživé propagandy Němců-revanšistů. ***)
Tisíce zhynuly nám v rukou vrahů,
tisíce prošly peklem nacismu.
A přece vítězně jsme došli k prahu
nového světa, rozptýlili tmu.
Jsme svéprávní, jsme existence jistá.
A nepřemožitelné snažení.
Nad námi plála rudá vlajka čistá,
to avantgardní lidské znamení.
(S.K. Neumann: Čest rudé vlajce)
***Volte ČSSD a KSČM !***
--------------------------------------------------------------------------------------------------
*) http://samanovodoupe.blogspot.com/2010/11/sokolovo-nikdy-nezapomeneme.html?showComment=1289523526866#c4201535868205851601
**) http://www.lidovky.cz/klaus-nasili-cechu-na-nemcich-se-neda-srovnat-se-zlociny-nacistu-pw6-/ln_domov.asp?c=A101117_101020_ln_domov_mk
***) Mezi naše padlé za vlast a socialismus samozřejmě započítáváme i Cikány, kteří zemřeli během humánní převýchovy v Letech a Hodoníně u Kunštátu; viz http://www.holocaust.cz/cz2/history/rom/czech/czrom4
Na příklad podobný příspěvek, jako tento přecházející, by nebyl v italském prostředí možný. Říkám to vážně.
Jedna věc je politika, kde se zde řekne kdejaká špatnost, jiná věc jsou dějiny národa a státu.
Šamane,
v Brně trval bojkot šalin po celou okupaci s požadavkem, že z nich musejí zmizet cedulky, přikazující pobyt Židů pouze na jedné z plošin (už nevím, jestli přední nebo zadní). Zdroj: dvoudílné dějiny Brna.
Sice zmiňujete, Vlastenče, lživou revanšistickou propagandu, ale zapomněl jste na nejnovější sudetoněmeckou provokaci! Bernd Posselt má tu drzost požádat o odpuštění!! Vlastenecké Lidovky alespoň přeložily slovo "bitten", jako žádat, a čeští vlastenci na internetové diskusi kritizují právem nejenom vzhled potomka vyhnanců, ale i jeho drzost žádat o odpuštění "té části viny, kterou i my (Sudetští Němci) neseme". Dovršení provokace se Posselt dopustil zmínkou o osudu Němců po válce, bez "důrazu na klíčový význam časové posloupnosti a kauzální příčinnosti těchto událostí".
Vidíte, Harpyje,
to je jedna ze stránka diskuze o dějinách, kterou jsem měla na mysli a která mne dezorientuje. Odehrává se na internetových novinách jen v narážkách, v ironických poznámkách (jako tato Vaše, zřejmě na projev prezidenta), ale nikdo tady organicky nevysvětlí své stanovisko.
Na příklad Vy, jak posuzuje celkově situaci na konci světové války, na jakých svědectvích a dokumentech zakládáte svůj posudek? Proč je podle Vás výklad prezidenta násilností proti sudetským Němcům nepřijatelný?
I za cenu nalepení plakátu, napište o tom něco podrobnějšího.
Podle mého skromného názoru podobné letmé ironické úštěpky k ničemu kloudnému nevedou.
To nechce být polemika, ale jednoduše žádost o vysvětlení.
To je velmi jednoduché, a myslím, že jsem můj postoj zde na tomto fóru už několikrát zdůvodňovala. Patřím k té menšině čtenářů, kteří na http://www.lidovky.cz/klaus-nasili-cechu-na-nemcich-se-neda-srovnat-se-zlociny-nacistu-pw6-/ln_domov.asp? klikli na "odsouzeníhodné je jakékoli násilí". Pokud to někdo pokládá za sudetoněmeckou propagandu, nebo za "spannismus" (Vlk st.) :-))), prosím. Podle mého názoru se prezident republiky dopustil relativizace násilí. Násilí ale nemá národnost.
A jako všechny bolševické výmysly, mě odpuzuje i tento. V Německu hlásá takové myšlenky pouze Die Linke, což je konglomerát bývalých bolševiků z SED a jiných politických vyvrhelů. Ti opovrhují lidskými právy stejně, jako prezident Klaus "humanrightismem". Standartní názor všech demokratů ale je, že násilí, páchané na nevinných, je odsouzeníhodné, a spravedlivé odsouzení viníků spadá do kompetence soudů. Tak jsem se to naučila ve škole, tak mi to káže svědomí, a touto optikou posuzuji vše, co o tomto tématu čtu. Na netu je nepřeberné množství informací, nejen v českém, nebo německém jazyce.
K mému předešlému příspěvku bych ale ještě chtěla dodat, že BP by se mohl postavit na hlavu a dělat piruety, a stejně by se většině českého národa nezavděčil. Zášť, kterou zaseli bolševici do myslí lidí vězí příliš hluboko. Naprosto typický příklad je ten zlovolný překlad německého slova "bitten", jako "žádat". Divím se, že dotyčný překladatel nenapsal rovnou "BP rozkazuje".
Násilí MÁ národnost !!!
Vážená paní Harpyje,
v jiné zdejší diskuzi zpochybňujete přesvědčení velkého českého vlastence s.s.Vlka st., že Váš otec byl „významný funkcionář NSDAP v protektorátu“ *).
No dobrá, ale jak potom vysvětlíte svůj NESMÍRNĚ PROTIČESKÝ POSTOJ ?!? Vždyť souhlas s tvrzením „odsouzeníhodné je jakékoli násilí“ v souvislosti s naší poválečnou revoluční spravedlností je něco tak NEČESKÉHO, že ... prostě nemám slov.
Prostě : Násilí MÁ národnost !!!
Kdyby nemělo, kdyby se naše české spravedlivé činy daly srovnávat s děsivými německými zločiny (myšlenka směšná i hnusná zároveň), tak by po pietním aktu v Lidicích musel NÁŠ prezident jít požádat o odpuštění tohoto NÁRODNÍHO A TŘÍDNÍHO NEPŘÍTELE :
http://zpravy.idnes.cz/matku-masinovych-pohrbili-do-hromadneho-hrobu-s-detmi-vezenkyn-psr-/foto.asp?foto1=ADB21a6f0_Detsky_hrbitov_2.jpg
Snad ani Vám, vážená paní Harpyje, snad ANI VÁM nemusím vysvětlovat hrůznou absurdnost této myšlenky.
Snad Vám to nemusím vysvětlovat přesto, že jste se naučila v jakési naprosto cizí škole, cituji, „násilí, páchané na nevinných, je odsouzeníhodné, a spravedlivé odsouzení viníků spadá do kompetence soudů“. (Ach Lenine, tohle vážně nějaké cizí školy učí ?)
Přece nechcete tvrdit, že nějací Němci byli a jsou nevinní ?!? Toto tvrzení by Vás opravdu vyřazovalo z našeho národa.
Vždyť každý roduvěrný Čech, každá roduvěrná Češka (i roduvěrní Moravané a Moravanky) ví, Z DOMOVA I ZE ŠKOLY, že Němci ponesou svou vinu do doby, než se dobrovolně stanou Čechy či Moravany, nebo jinými Slovany.
Celý náš národ ví, že v buržoasní ČSR, přes typicky kapitalistický útlak sociální, měli Němci nejvíce svobody v Evropě. A oni nám nejenže dobrovolně nevydali ostatní oblasti naší tisícileté vlasti, které nám mocnosti po Velké válce upřely **), oni po náš požadovali autonomii pro ty oblasti ČSR, v nichž tvořili národnostní většinu !! To je NESMYTELNÁ německá vina, vina, kterou žádné německé rozkazování („bitten“) k odpuštění nesmyje.
Problém odstranění Němců z českých zemí začali u nás řešit již husité. Byli jsme jejich odkazu dlouho nevěrni, avšak nyní dovedeme jejich dílo do konce a já vás ujišťuji, že se tak stane zcela po husitsku. (Zdeněk Nejedlý, 5.6.1945) *** Volte ČSSD a KSČM !
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
*) http://samanovodoupe.blogspot.com/2010/11/17-listopad-1989-co-jsme-necekali.html?showComment=1290011215573#c9176233323727536208
**) Horní Slezsko, Korutany, Kraňsko, Furlánsko, Lucembursko, Brabantsko, Brandenbursko a všechny ostatní země, které alespoň chvíli patřily našemu státu
Jsem ráda, že jste odpověděla, Harpyje, tak si o tom můžeme klidně pohovořit.
Samozřejmě násilí a vraždy se mají soudně trestat. A to na základě dokumentů, které dokazují vinu provinilců Tak v Itálii byli v r. 2004 odsouzeni vojenským soudem v La Spezia vojenští velitelé SS-Panzergrenadier-Division a vojáci, kteří v r. 1944 zavraždili a pak spálili obyvatele malé toskánské vesnice Sant Anna di Stazzema. A to poté co byly až po mnoha letech nalezeny v archivech dokumenty - příkazy k provedení té masové vraždy. Jako byli odsouzeni nacisté zodpovědní za masový masakr u římských Fosse Ardeatine v dubnu 1944. Italští mrtví se dočkali zásahu spravedlnosti. I němečtí mrtví na ni mají právo. Podobně by měly být tedy prozkoumány případy českého násilí proti německému obyvatelstvu a viníci, na základě dokladů, by měli být souzeni. Myslím, že jedině tak zvítězí spravedlnost, alespoň ta lidská a položí se konec různým debatám o vině celého českého národa vůči Němcům v prvních poválečných dnech. . Jiná cesta tu není. Jako italští pozůstalí neobviňují celý německý národ za ztrátu svých drahých, tak podobně se jistě zachovají i ti němečtí. Nač pořád drásat staré rány.
Pokud jde o návštěvu pana Posselta spolu s bavorským ministrem školství, pokud se nemýlím, byla to návštěva soukromá, nevyjednaná předem oficiálně. Takže víc jak oznámení v novinách pan Posselt jako soukromá osoba asi ani neočekával. Nevím, jak jinak by měl být přivítán, když se nejdnalo o oficiální návštěvu. Ostatní věci, co říkáte, se mi zdají být jen dohady.
Pan prezident nechtěl relativizovat viny ve smyslu snižování , bagatelizování zodpovědnosti českých jednotlivců, chtěl, podle mého, z čistě historického hlediska poukázat na konsekvenční logickou řadu příčin a následků. Češi by jistě nebyli vraždili Němce, kdyby tu nebyla válka s Protektorátem, koncentračními tábory, gestapem a násilím na civilním obyvatelstvu. Což je nezprošťuje viny, ale z historického hlediska jejich chování vysvětluje.
AD: Násilí a vraždy se mají soudně trestat
Ještě nebyly potrestány všechny válečné zločiny dosud žijících nacistů, které spáchali na území Československa.
Nemo,
nic českým úřsdům nebrání, aby shromáždily důkazy a hlavně doklady, jako to udělala Itálie, a požádaly o vydání válečných zločinců a odsoudily je.
Malá osobní poznámka o jednom nedávném zážitku.
Na německém internetu je spousta svědectví o bestialitách, jichž se dopouštěla česká lůza na vinných, jako i na nevinných. Takoví pseudohistorici, jako je Vlk st., tato svědectví odmítají zásadně jako lži. Nejsem historik, nemohu to, zrovna tak jako on, posoudit, ale vzhledem k jeho pověstné "objektivitě" se spíše klaním k názoru, že to lži nejsou.
Dokud člověk čte o zvěrstvech, která se odehrávala v lokalitě xy, tak se ho to navzdory veškeré hrůze nedotýká tak, jako když objeví zmínku o svém rodném městě. Na Hané nebylo, s výjimkou Olomouce, moc Němců, a ti olomoučtí byli převážně sionisti.
Nedávno jsem ale narazila na svědectví ženy, která byla vězněna s jinými Němkami v budově okresního soudu mého rodného města, kolem které jsem jako dítě chodila do školy.A ten už tak odporný popis toho, co "rudí gardisti" s těmito ženami prováděli dostal úplně jiný, skoro osobní rozměr.
Jsou to lži, pomluvy? Těžko. Tenkrát byla skutečně jiná doba, a umím si dobře představit, jaké přemáhání to muselo onu ženu stát, tyto věci popisovat. Čím se provinila? Asi ničím, protože když se rudí gardisti na ní dostatečně vyřádili, tak byla "odsunuta".
Informaci:
Diskuse o českých dějinách (1)
Diskuse o českých dějinách probíhá mnoha různými způsoby a na mnoha různých úrovních. Zkusme to probrat tak nějak od počátku, začneme školstvím.
Školství, zejména to základní, nám v mnoha případech zůstává v rukou nostalgiků po "starých dobrých časech" a myslí se tím ty před listopadem 1989, takže ona ta výuka dějin se dost obchází a vyhýbá se ožehavým tématům jako je poválečný vývoj ČR a uchvácení moci komunisty. Dalším neblahým jevem je, že se děti neučí k událostem přistupovat kriticky a analyticky, ale soustava toho "jediného a pravého výkladu" dějin, tedy toho bolševického, je slepě nahrazována jinou, rádoby antibolševickou. Největší hrůzou u toho je, že tam pořád není prostor pro vlastní analýzu, vlastní úsudek a samostatnost a svobodu myšlení. Ještě horší je, že mnohým to tak vyhovuje, staví se do posice: "Řekni mi co a jak mám mít rád a já to rád udělám.", jde z toho někdy až mráz po zádech. Líhní osobností se to rozhodně nazvat nedá.
Postupně se ale dostáváme k prostoru mediálnímu, tam už je to o něco lepší. Česká televize má celkem rozumně koncipované některé pořady, např. historie.cs, či historie.eu a další podobné, které jsou poměrně kvalitně připravovány a kde se o těchto věcech diskutuje s odborníky, možná že si něco najdete na webu České televize. ČT má sice zpravodajství příšerné, mě to někdy až připadne jako lokální pobočka Al Jazeery, to už Nova, Prima a třeba Z1 pracují vyváženěji a lépe, ale její dokumentaristé, pokud se to netýká ochrany přírody a vyloženě současných událostí, pracují poměrně dobře a na slušné úrovni, alespoň mě osobně se to tak jeví z toho, jak to stíhám nepravidelně sledovat.
Můj otec, Olomoučák, mi zase vyprávěl o jedné poněmčelé sadistické české svini, gestapáku, který jeho kamaráda (Žida, který měl štěstí, že přežil Osvětim) ještě předtím, než byl deportován, donutil v jedné kavárně vypít obsah plivátka. Co se tímto člověkem stalo, nevím. Existuje několik možností: a) zdrhl včas do Říše, b) začal spolupracovat s StB c) byl lynčován mobem. Tak jako tak unikl spravedlivému trestu.
Na stránkách http://kehila-olomouc.cz/rs/ jsem se taky dozvěděla o osudu jedné z nejvýznamějších sionistických olomouckých rodin, jejíž jediný přeživší člen přišel jednou zde v Německu do ordinace mého otce jako pacient. Svět je malý.
Kvůli mým, v Česku zřejmě exotickým názorům, jsem si vysloužila na diskusích přezdívky sahající od sionistů, přes "eurohujery" až po hlasatelku "spannismu". Tou poslední se Vlk st. obzvláště vyznamenal. Musela jsem pracně hledat, co to vůbec je. :-)))
A jsem si jistá, že existují lidé, kteří můj příspěvek pokládají za kolektivní obvinění českého národa.
Informaci:
Diskuse o českých dějinách (2)
Problematice válečného i poválečného období se poměrně zajímavým způsobem věnuje Stanislav Motl, který teď má např. pořad v českém rozhlase Stopy, fakta, tajemství.
Poměrně dost se u nás publikuje, a Češi jsou nadprůměrně čtiví, takže se i hodně čte. Na národ s 10 miliony obyvatel máme neuvěřitelné množství publikací. Lidé, kteří pracují například ve VHÚ (vojenském historickém ústavu), publikují poměrně hodně, já například čtu rád knihy Jiřího Rajlicha, který se zabývá převážně osudy letců, kteří působili během 2. sv. války ve Velké Británii a SSSR, což je mé oblíbené téma. Autoři tam pracující ale publikují o kdečem, například i o tzv. "černých baronech", tedy pomocných technických praporech, ani toto téma mi není cizí.
Téma moderních českých dějin se diskutuje na mnoha úrovních a mnohými způsoby, včetně i jakýchsi mezivládních aktivit a deklarací. Moc to raději nesleduji, protože čím méně se náš stát do něčeho plete tím to je lepší a naopak, nechci se zbytečně rozčilovat.
Dříve, za bolševika, bylo téma poválečného odsunu německého obyvatelstva a zločinů vůči němu při něm poněkud tabuizováno a buď se o něm nemluvilo vůbec, a když ano, tak ne zrovna objektivně. Po listopadu 1989 se ale někteří autoři jakoby utrhli ze řetězu, jedním z těch utržených je Tomáš Krystlík. Tito utržení ze řetězu se začali těch odsunutých Němců zastávat natolik vehementně a neobjektivně, že tou göbelsovskou propagandou překonali snad i toho bolševika, jen to bylo v jiném směru. S nezaujatostí a vyváženým stanoviskem to ale nemělo a dodnes nemá nic společného. Ona ta panem Klausem zmiňovaná asymetrie pozornosti je opravdu až zarážející, protože humbuk ztropený za jednoho nespravedlivě zabitého sudetského Němce při odsunu hravě překoná sílu humbuku ztropeného za cca 10.000 obětí na druhé straně. Silně to připomíná muslimskou toleranci ke karikaturám obrázků Mohameda. K nezaujatému posouzení toho, co se stalo a ke vzájemnému porozumění to rozhodně nepřispěje. Spíš to jen rozpoutá další propagandistickou válku a vyvolá další vlnu zbytečné vzájemné nedůvěry a nenávisti. Ona ta propagandistická válka tu je a to vzájemné neporozumění a nenávist jsou občas až hmatatelné. Že by to mělo co dělat s německým vlastnictvím českých médií?
Informaci:
Diskuse o českých dějinách (3)
Souhlasím s tím, že páchal-li někdo násilí nad bezbrannými, zasluhuje najít, postavit před soud a potrestat. Je jedno bylo-li to před 2. světovou válkou, během ní či po ní a byl-li pachatelem henleinovec, esesman, rudý gardista, starý Grebeníček, či jiná pakáž, rozhodující je, že to byla pakáž a že páchala násilí na někom bezbranném.
Když už ale jsme u toho zatýkání, dokazovaní, prokazovaní, odsuzování a trestání, tak náš Stanislav Motl zdokumetoval nejeden případ, kdy německé orgány činné v trestním řízení a následně pak německé soudy skrytě i zjevně nadržovaly starým náckům a všemožně zlehčovaly svědectví jejich přeživších obětí a jejich důvěryhodnost jako svědků. Nepamatuji se, že by nám německé orgány někdy nějakého nácka dobrovolně vydaly k postavení před český soud. Zkrátka a dobře, těch falešných tónů je na té německé straně tolik, že to nejde brát příliš vážně.
Když se zamyslíme nad tím, že rozpoutáním 2. světové války připravili Němci půdu pro to, aby se po Evropě rozlezl Stalin, který pak rozpoutal vlnu rudého teroru a kolik dalších obětí to všechno stálo, myslím si, že na německých rukách lpí tolik krve přímo a pak nepřímo, zprostředkovaně, že se to snad ani nedá odčinit. K materiální stránce věci, kdy nás jako původně poměrně vyspělý stát to celé dobrodružství vrhlo kamsi mezi rozvojové země a o kolik jsem tím přišli ekonomicky, to snad raději ponechme stranou, kolik to pokřivilo charakterů, na to snad raději ani nemyslím. Samozřejmě, že si za toho Stalina aspoň z části můžeme my sami, ale nebýt té 2. světové, určitě to všechno mohlo být jinak a hlavně mnohem lépe.
Informaci:
Diskuse o českých dějinách (4)
Určitě bychom Němcům měli odpustit, ta generace, co tu válku způsobila, ta už skoro nežije, to na jedné straně, ale určitě bychom na té druhé neměli zapomínat, jak to bylo, kdo to začal, co a v jakém pořadí a hlavně rozsahu způsobil. Tímto prismatem bychom pak měli vnímat ty či ony výkřiky o tom či onom násilí a nenechávat se zblbnout a manipulovat cizí propagandou k pocitům, že bychom se měli cítit provinile a za něco se omlouvat. Jednu totalitu nám ti zavedli přímo o ni a do další nás zdárně nasměrovali.
Moji prababičku a prastrýce zastřelili Němci, prababičku obzvláště brutálním způsobem, protože jejich skupinu „zpracovali“ tak, že do nich stříleli z kulometu do břišní oblasti a pak je jen zlehka zahrabali pískem, takže někteří na ta ranění umírali pod tím pískem i několik dní, vyprávěli to lidé co chodili kolem a slyšeli to sténání.
Moje babička prožila celý život zastávajíce názor, že nejlepší Němec je ten, který je zakopaný aspoň 3 metry pod zemí. My, její vnuci, už jsme zastávali aspoň podle našeho názoru rozumnější, střízlivější a smířlivější stanoviska, myslíme si, vášně se mají spíše tlumit, nežli rozdmýchávat a že je lépe nacházet to, co lidi spojuje, nežli rozděluje, ale když čas od času narážíme na rozličné Sudeťáky a české Quislingy v podobě Krystlíků a další „dárečky“, kteří začínají překrucovat fakta, pořadí v jakém přišly a hlavně váhu a rozměry jejich dopadu na osudy jednotlivců rodin a celých zemí, začínáme si klást otázku, zda naše babička přeci jenom neměla pravdu. Jen neradi bychom si na ní odpovídali, že měla, ale na to musí být dva, a mě to připadá, že se ta druhá strana zrovna moc nesnaží, spíš se nás naopak snaží utvrdit v tom, že babička to viděla správně.
Všemohoucí! Krystlík zná principy marketingu, to je vše!
Děkuju, Draku,
za skutečně pěkný přehled. Myslím, že tedy Češi mají informací dost, aby se mohli orientovat v té směsici protichůdných zpráv, názorů, obvinění, co se nacházejí na webu. Mám z těch diskuzí dojem, že to neustálé vracení k českým poválečným přestupkům je součástí politického nátlaku, aby ČR povolila a zrušila Benešovy dekrety, vždycky se hovor stočí na toto téma. Mám za to, že se to příliš neslučuje s pietou k těm obětem. Mrtví už nemohou zasahovat do diskuze, argumentovat, po tolika letech chtějí odpočívat v klidu a pokoji.
Na druhé straně chápu i Harpyji, když tu uvádí příklady neopodstatněné a příčící se lidskému cítění hrubosti nebo sprostoty k obyčejným lidem. To může rozhořčit. Soused, manžel mé přítelkyně, který také pochází z toskánských Appennin, byl jako patnáctiletý zavlečen do Německa na nucené práce. Nerad o tom vypráví, pracoval u sedláka, který se k němu choval jako k psovi. Ale došel již k vnitřnímu vyrovnání a smíru a na Němce nebrojí. Myslím, že k takovému smíření by měly dojít všechny strany a neposkvrňovat památku mrtvých hádkami a urážlivými výpady proti celé národní kolektivitě. Kolik bylo těch mstících se a řádících? Jistě ne tolik, aby se z toho dělaly vývody platné pro celý národ.
Pokud jde o výuku historie na školách, máte předepsané učebnice, vydávané státem? V Itálii, zejména na vyšších středních školách si učebnici může vybrat profesor sám, podle své metody vyučování a podle svého náhledu na interpretaci. Učebnice jsou vydávány soukromými nakladatelstvími. To má své výhody i nevýhody, vyučujícímu je ponechána dost velká svoboda výběru a výkladu, i když je pak vázán ministerským programem, jaká témata má probírat. Někdy žáci padnou na tupce, nebo nějakého politického extremistu, který jim vymývá mozky, jindy zase u liberálního profesora se naučí myslet a diskutovat.
Českou televizi na netu chytím, ale zase nemám tolik času, abych všechno sledovala, už v té italské je to samý politický talk show.. Podívám se líp a někdy si takový historický program poslechnu.
Pokud jde o stíhání válečných zločinců, Německo je vydá jen když má nezvratné důkazy o jejich vraždění. Proto tedy italská justice začala proces proti vrahům ze Sant' Anna di Stazzema až po šedesáti letech po skončení války. Započala řízení, až když měla v ruce celý svazek autentických, psaných a vlastnoručně podepsaných dokumentů. Svědectví pamětníků nestačila.
Máte velice rozumné názory a je vidět, že jste dobrý člověk.
Líbí se mi závěr celé diskuze. Ano, na obou stranách bylo svinsva dost. Ale nelze jej pořád vyhrabávat a nosit jako mrtvé kotě.
Bojím se ale, že lidi už jsou takoví. Pořád mají pocit, že když ten druhý uzná vinu, musí ji uznávat aspoň třikrát týdně. Přitom jediná rozumná možnost je zapomenout. Tak jak to nádherným způsobem provedl můj táta, jen náhodou přeživší koncentráčník. Se Sudeťáky, sousedy (máme tam chalupu) se bavil tak, jako by žádná druhá světová nebyla. A oni také - a možná měli i trošku špatné svědomí, i když to byli jen staří lidé, děti a vdovy. Chovali se k nám, "Čechům" (a jejich děti a vnuci stále chovají) velmi hezky. Jsme si vzájemně dobrými sousedy.
No nic, Harpyje si zase může klofnout do "smířlivého mudrce"...
A víte Harpyje, že mi to vaše označení mé maličkosti vlastně imponuje?
Právě jsem Šamanovi poslal plné znění článku Tomáše Krystlíka "Vliv protektorátu na české mysli". Toto znění už nejde na internetu najít, pouze značně "učesané" na adrese: http://www.cs-magazin.com/2006-09/view.php?article=articles/cs060940.htm
Informaci:
Ohavnost zůstane ohavností, ať už jí páchá kdokoli na komkoliv, na tom se jako civilisovaní lidé předpokládám snadno shodneme s Vámi i s paní Harpyjí. Ale měli bychom u toho pořád mít na paměti, že jednotlivé případy, které jsou uváděny jako příklady, prostě jen ilustrují ohavnost toho, co se dělo v ten či onen okamžik jednomu člověku či skupině lidí, nic více, nic méně, jsou to ilustrace. Fakta ale hovoří o tom, co se dělo, kdy se to dělo v jakém pořadí a v jakých měřítcích z jakých příčin a s jakými následky a pro koho. Jinak si také myslím, že už bychom ty mrtvé měli nechat v klidu spát a nevracet se pořád ke starým křivdám. Nicméně bychom si měli z té historie odnést aspoň takové ponaučení, abychom příště zavčasu rozeznali nebezpečí a nemuseli některé věci prožívat zbytečně znovu. Domnívám se, že by ze strany vrcholových orgánů EU mělo jasně a rezolutně zaznít, že se jakákoliv revize výsledků 2. sv. války konat nebude, jakkoliv by to někomu v Německu či Rakousku bylo po chuti. Jenže jak to má zaznít, když EU je z několika desítek procent finančně vyjádřeno totožná s Německem, Francie s Británií mají obě svých starostí dost, Rusko je k ničemu a USA má v čele Obamu, který je v podstatě také tolik co k ničemu a tudíž na ty orgány v EU ani nemá kdo vyvinout pořádný a efektivní tlak.
Shrnu-li ty informační zdroje, k těmto záležitostem, tak ty kvalitní zle spíše nalézt ve veřejnoprávní televizi a rozhlase, nebo v tištěné podobě, jako výstupy autorů působících ve VHÚ či ÚSTR (ústavu pro studium totalitních režimů). Ty neobjektivní a tudíž nekvalitní se vyskytují převážně v novinách, bulváru a na webu. Je zajímavé, že co se týče žurnalistiky, takové té normální, která se pokouší něco analyzovat a nehledat senzace za každou cenu, tak tam je vedle Hospodářských novin a pár výjimek web naopak zase jediným místem, kde lze najít nějaké rozumné informace.
Informace,
jak o českých dějinách píší různí čeští aktivisté jsem popsal už v obnoveném článku k letošnímu výtočí okupace:
http://samanovodoupe.blogspot.com/2010/03/ohrozovani-miru-konecne-odstraneno.html
Informaci:
Za mých mladých let byly učebnice dějepisu pěkně všechny stejné, tisknuté jedním státním nakladatelstvím, prošlé bedlivou rukou bolševického censora a korektora.
Zeptal jsem se dětí, jak to s těmi učebnicemi dějepisu bylo a shodly se mi na tom, že každá základní škola, gymnásium či cokoliv dalšího mají v podstatě volnou ruku v tom, podle jakých učebnic budou učit. Učebnic je povícero a vydávají se soukromými vydavatelstvími. Bolševického censora klidně oželím, ten mi nechybí, co je horší, že ty učebnice mnohdy postrádají ruku korektorovu, takže ten jazyk a pravopis v nech není na dostatečné úrovni a často ani ta probíraná látka, beru to tak, že platíme určitou daň za svobodu a tržní systém. Rozsah hodin a rámcová témata jsou určovány ministerstvem školství. Řekl bych, že se to shoduje se situací v Itálii.
Jinak já jsem znával v Bavorsku, konkrétně v Norimberku jednoho pána, který už dnes nežije, ale kterého za války z Ukrajiny jako asi 14 letého přivezli na nucené práce a přidělili ho k sedlákovi. Po válce už tam zůstal, zakoukali se totiž do sebe s jednou ze sedlákových dcer a měli spolu celkem 4 děti a docela hezký život, protože pán uposlechl rady těch moudřejších v jeho okolí a do své vlasti se nevrátil. Z toho, co se dozvěděl později udělal dobře, protože Stalin by ho buď nechal rovnou zastřelit, to v tom lepším případě, nebo by ho v tom horším nechal v nějakém ze sibiřských lágrů utýrat zimou, hladem a vysilující prací.
Buďme rádi, že jsou všichni ti hrůzovládci pryč a raději si ohlídejme, ať nám tady z řad radikálního islámu nepovstanou jiní, ještě horší, když si nedáme pozor, mohlo by to proběhnout dříve, než se nadějeme.
Šamane,
ten Váš článek jsem četla, jsou tam pod ním dva mé příspěvky, v jednom reaguju právě na "učesaný" článek p. Krystlíka, na který poukazuje Pedro.
Víte, z internetových debat jsem si udělala dojem, že tam u vás tu "revizi" české historie jen trpně snášíte bez adekvátní reakce. Jednou jsem se tomu divila na Psu, proč některé články, které mají jasnou pomlouvačnou náplň, uveřejňují, a jeden pán mi vysvětlil, že je to proto, že majiteli novin jsou německé společnosti.
Proto ta má otázka.
Drakovi,
Těžko můžeme doufat, že EU se někdy pustí do řešení mezistátních sporů, úpravy hranic, návratu vystěhovaných etnických Němců. Narazila by na takovou spleteninu mezietnických konfliktů, že by při tom explodovala. Vedle česko-německo-rakouského problému, je tu Maďarsko, Chorvatsko a další. Pravděpodobně to nechá plavat v naději, že se to všechno nějak časem urovná samo.
Takže každý musí spoléhat sám na sebe a držet sousedy v bezpečné vzdálenosti.
To Harpyje:
Četl jsem vícero těch "autentických svědectví", některá se týkala odsunu brněnských Němců. Jejich popis cestovní trasy a mnoho dalšího je v hrubém rozporu s realitou. Takto se to prostě stát nemohlo, stačí pohled na mapu, ani nemusejí existovat doklady a svědectví z české strany.
Vzpomínám také na jedno z německých "svědectví" o tom, jak RG po osvobození brutálně zmučily jakousi skupinu Němců. Posléze se ovšem ukázalo, že šlo o dozorce z nedalekého zajateckého tábora, v němž byl po celou dobu jeho existence velice brutální režim, takže zajatí umírali jako mouchy, a před příchodem fronty dozorci pobili všechny ty, kdo to nedopatřením přežili. Takže sice možná bylo ošklivé, že je po dopadení revoluční gardisté svlíkli do naha, mlátili, nutili k předvádění homosexuálních praktik a nakonec zabili, ale rozhodně nelze říct, že si něco z toho nezasloužili.
To Informace
Požadavek na dobové dokumenty a svědectví žijících svědků, který citujete, má jeden zásadní háček:
Němci řadu zločinů prováděli v režimu velice přísného a efektivního utajení. Navíc před příchodem fronty byly existující dokumenty vesměs zničeny (a v naprosté většině případů byli pobiti všichni dosažitelní svědkové). A řada přeživších svědků byla v takovém zdravotním stavu, že ani po osvobození dlouho nežila, nehledě k tomu, že Němci mezi vězně velice často záměrně zavlékali infekce (např. skvrnitý tyfus), aby dál okruh možných svědků zmenšili. Takže pokud nyní německá justice trvá na výsleších žijících svědků (ačkoli existují nezpochybnitelná svědectví těch, kteří zemřeli po osvobození a byli vyslechnuti vojenskými nebo civilními vyšetřovateli), tak je to jen a jen pokračování stejné politiky, která začala hromadným vyvražďováním vězňů a zajatců, pochody smrti atd.
Tp Harpyje
K těm "olomouckým sionistům": Faktem je, že řada "sionistů" se hlásila k německé národnosti, aktivně se podílela na rozbíjení ČSR a podporovala německé nacionalisty. Někteří ještě i po vyhlášení Norimberských zákonů nebo dokonce i po "Křišťálové noci".(*)
Takže opravdu nevím, co se s nimi mělo dělat, když byli v tomhle ohledu agilnější než mnohý čistokrevný Němec (leda snad je poslat znova do vězení, tentokrát za to, co dělali před válkou). To, že vsadili na špatného koně, a že je Němci přes veškeré zásluhy poslali do lágrů, nijak nezpochybňuje fakt, že přesně odpovídali příslušným paragrafům zákona o odsunu Němců.
_____________________
(*) Dnes někteří "sionisté" lezou do konečníku muslimům, bez ohledu na to, že ti jasně a srozumitelně vyhlašují, že se Židy udělají to samé, co Hitler, ale tentokrát pořádně.
Pergille,
o t.zv. "kontrolované" denacifikaci jak na západě tak na východě už psaly noviny, vysílali o tom televizní pořady a debaty, psali o tom knihy. Takže to není nic nového. Ve snaze získat Německo a hlavně pak německé odborníky pro svou stranu, vítězné mocnosti nad nacistickými zločinci zavřeli jedno oko. Jak se zdá i Vatikán, který usnadňoval útěk nacistů do jižní Ameriky. Minulý týden o tom byl tv program, dost podrobný. Tak se, v rámci snah zařadit Německo do západního tábora, schovávaly dokumenty o nacistických zločinech. V Itálii to byl případ zrovna masakru v Sant' Anna di Stazzema, když dokumenty byly sebrány americkou vyšetřovací komisí již dva měsíce po spáchání zločinu , která je předá v r. 1945 italské vládě. Ta sice ustanoví vyšetřovací komisi , ale další pátrání se pak zastaví, prý na britský nátlak a nakonec všechny dokumenty zůstanou pochované ve skříni přes třicet let. Ironie je, že jeden z popravčích přiznal svou účast na vraždění před německou televizí Artè v r. 1999.
Jsou tu příklady, kdy Německo odmítlo vydat bývalého nacistu, odsouzeného italským soudem k doživotí, jako v případu vraždění civilního obyvatelstva v ligurských obcích Turchino, Benedicta, Portofino, Cravasco. Nacista byl odsouzen až v r. 2002 soudem v Hamburku na sedm let vězení, v požehnaném věku 93 let a tedy skončil svůj život aniž by odseděl ani jeden den. Italský vyšetřovací soudce, který se případem zabýval, o tom napsal knihu.
Německo se odvolalo před dvěma roky proti výrokům italských soudů o náhradu škod přeživším a pozůstalým k Mezinárodnímu soudu v Hágu, protože prý narušují německou justiční teritorialitu. Několik měsíců poté Berlusconiho vláda vydala dekret o zrušení soudních řízení o náhradu škod, způsobeným nacisty civilnímu obyvatelstvu s odůvodněním, že narušují prátelské vztahy.
Takže se mnoha dnešním jevům nemůžeme divit.
Informace, mnoha dnešním jevům se nemůžeme divit:
V rámci snah zařadit Německo po sametovce do kamaráčoftu ("Němci se už s nacistickými zločiny dávno vyrovnali") a zabránit pronásledování slovenských fašistů zrušil soudruh Čálfa už v prosinci 1989 Československou komisi pro stíhání nacistických válečných zločinců. Ono by to mohlo být kontraproduktivní, když slovenským demokratickým nacionalistům posílali peníze slovenští fašističtí demokraté z Kanady...
Za bolševika tato komise odmítala vydat dokumenty, které po nás požadovala německá justice, která stíhala ty zločince v Němcích - protože to byli začasté agenti StB na Západě, dvojití, čtveřití agenti...
Po nástupu Jána Čarnogurského na federální funkci místopředsedy vlády, kdy do 1.1.1990 zároveň spoluvykonával funkci ministra vnitra, tento hoch dal pokyn k likvidaci komise. A německá justice se už neměla na koho obrátit... Dokumenty se válely měsíce na chodbě, kdy si z nich každý mohl vzít, co chtěl. (Naštěstí většina těch dokumentů je zkopírvána - v bývalém Východním Německu...)
Dodnes neexistuje v ČR žádná organizační jednotka, která by se těmito záležitostmi zabývala.
Starý (klero)fašista Pavol Čarnogurský (poslanec za první Slovenské republiky) si po sametovce vyžádal restituci rodinného domu, kde ve čtyřicátých letech bydlel se svými synky, a který mu zlotřilí bolševici sebrali. Jako arizátorovi!!! Jenže nějací přeživší židobolševici chtěli dům zpět......
(Ze slovenské Wiki: 2. mája 1990 požiadal s manželkou Mestský národný výbor v Bratislave "o navrátenie domu do vlastníckeho práva". Ide o dom Dr. Eugena Neumanna a jeho manželky Alice, ktorí zahynuli v koncentračnom tábore. Tento dom od nich "odkúpil" Pavol Čarnogurský a v tomto dome sa narodil syn Ján. Vo svojej žiadosti Pavol a Kristína Čarnogurskí žiadali zrušiť rozhodnutie okresného súdu v Bratislave zo dňa 25. apríla 1950, ktorým tento súd priznal reštitučný nárok Ivete Novákovej (dcére Dr. E. Neumanna) na základe toho, že "pôvodní odpredávatelia a majitelia boli z rasových dôvodov nútení odpredaj uskutočniť")
Tolik k ministrovi vnitra ČR a disidentovi Jánovi, a povedené rodince Čarnogurských...
Jak máme honit nacisty, když dokumenty o jejich zločinech zapírali komunisti, fašisti, překabátění komunisti, překabátění fašisti i disidenti?!
Ne, nemůžeme se vůbec ničemu divit. Nevím, jestli české noviny otiskly zprávu v N.Y.Times ze 14. listopadu, ve které se uvádějí některé podrobnosti z
dokumentů zvláštní komise Office of special investigation (Osi) vytvořené v ’79 r. při americkém ministerstvu spravedlnosti pro pátrání nad činností CIA a její ochraně nacistických zločinců. Přečtěte si to.
http://www.nytimes.com/2010/11/14/us/14nazis.html?pagewanted=1&_r=1
To propletení špionů dvojitých i trojitých je něco fantasmagorického. A využití služeb bývalých nacistů oběma tábory také. O západním vyjde občas něco najevo o východním málo. Až se jednou otevřou tajné archivy, naši vnuci si asi odplivnou.
Šamane, naprostý souhlas.
Ono to začalo hned po válce, kdy Drtina zachraňoval kde koho (výsledkem bylo, že totálně zdiskreditoval demokratickou justici a přispěl k vítězství komunistů jak ve volbách, tak i v únorovém puči; jiná věc je, že komunisté si po únoru 1948 počínali stejně, ne-li hůř). Nebyli odsouzeni prakticky žádní členové "lidových soudů", kteří posílali tisíce lidí do koncentráků nebo rovnou do sekyráren, a prakticky žádní příslušníci gestapa a dalších složek, které se na tom podílely. Takže co si lidé nevyřídili "ručně a stručně" hned po osvobození, to policie a justiční orgány neudělaly (až na zanedbatelné výjimky, jako K. H. Frank).
Dneska je situace (bývalá Jugoslávie) prakticky totožná, islámští vrahové jsou šmahem pouštěni na svobodu (přestože v některých případech vraždili i v přítomnosti reportérů nebo dokonce před Tv kamerami) a "souzeni" jsou vůdcové nemuslimů, většinou Srbů, kteří pouze organizovali odpor proti vyvražďování, nebo likvidovali jasně definované a identifikované masové vrahy.
Pustým krafáním o ničem zaneřádili diskuzi pod včerejším článkem, že se tam nedalo nic napsat. A k tomu ještě Madáma tam dělá narážky, že všichni ti anonymové a jiní jsem já.
Vyložte to někdo té Se----ce, že není top mých zájmů.
Z těch dvou magorů si nic nedělejte. Příspěvky toho grafomana jsem nakonec už začal přeskakovat a o nic nepřijdu - je to pořád dokolečka "na jedno brdo". Jinak doporučuji rozhlednu Brdo ve Chřibech, ale až na jaře.
brdo, 2. mn. brda. kopec, vrch, vršek, pahorek, hora; živeti/živjeti u b-ima - žít v horách; 2. hromada, kupa; 3. text. brdo - on je na drugo brdo tkan - je z jiného těsta (Srbocharvátský český slovník, Academia Praha, 1982)
Souhlasím s Vámi. Grafoman byl dřív zábavný, ale teď u něj pozoruju úplný úpadek. "Rende", jen když má oporný text, který může parodovat. To je dobrý, ale když píše ze "svého" je jen ukecaný.
Okomentovat