O schopnosti odpouštět

(Autor: STK)

Proklikal jsem se předevčírem do míst na síti, kam nechodím tak často. A uvědomil si, že si jako obyvatelé naší malé české kotlinky patrně nezasloužíme ani to, co máme. Před totální beznadějí mě chrání jenom to pomyšlení, že kolem „kotlinky“ to vypadá podobně, stejně, tu o něco lépe,  tu i hůře.

    Přečtěte si článek o antisemitské urážce a uvědomte si, že primární událost se stala nejméně před třiceti lety. A překladatelce Kateřině Sidonové přesto stálo za to „odhalit“ identitu hloupého hocha, který v gymnaziálním věku nebo o něco  málo později vedl postpubertální, velmi neuctivé řeči o židech.

Kdyby si měl člověk pamatovat všechno, co kdy kdo o kom řekl, jednak by potřeboval hlavu zvící velkého škopku, jednak byl nebezpečný nejen svému okolí, ale i sobě - pořád by se překlápěl hlavou dolů. Já vůbec netvrdím, že vést takové „silácké řeči“ je správné. Také si nemyslím, že by se někdo, kdo nosí stejné jméno jako vrchní rabín v Česku neměl ozvat, když se někdo o někom vyjadřuje neuctivě. Ale po třetině století ztotožnit tehdejšího žvanila s konkrétní osobou – tak na to musí být jeden hodně zlý - nebo naivní.

    Efraim ben Alexander, jak zní jméno Karola Sidona v hebrejštině, by se asi něčeho takového nedopustil. Jak jsem ho poznal, je to člověk životem hodně prověřený a tím pádem i smířlivý. Dokáže bezpečně odlišit věci důležité od těch podružných. Mluvil jsem s ním  (tuším v roce  1990) při příležitosti inscenování jeho hry „Shapira“ v ostravském Státním divadle, takže tenhle poznatek mám z první ruky. Proto, aby gojim pochopil, o co jde židům, udělal Karol Sidon svým dílem víc, než kdo jiný.

    A ono „senzační odhalení“ na blogu překladatelčině? Prostě od někoho, kdo se jmenuje Sidonová bych to nečekal. Je to kontraproduktivní a dost hloupé. Působí to jednoznačně jako nesnášenlivý, mstivý akt. O židech bych něco takového nemohl tvrdit. Ti, které znám, jsou lidé k jinověrcům dokonce tolerantnější a chápavější, než příslušníci jiných církví. Asi nebudou všichni židé i Židé svatí. Ale rozhodně tam situace nebude horší, než v jiných vírách nebo u nás, bezvěrců – agnostiků. (Nepíšu ateista! Ateismus je totiž nevyvratitelně pevná víra v to, že Bůh neexistuje a věřit v Něj je zločin.)

Jediné, co mě občas poněkud zaráží je to, že židé nikdy neopomenou v diskuzi vytáhnout to jejich „Už dva tisíce let trpíme!“, holokaust a všechny pogromy a křivdy, kolik jich jen za dobu lidské civilizace bylo. Nikdo rozumný  nic z toho nepopírá. Bylo jich opravdu „neúrekom“. Ale jako věčná zásluha, „permanentní lístek do první řady“,  je to, myslím, málo. Jiní také trpěli. Co se dá dělat, taková už je historie.

    Tak to je jedna strana mince. Teď ta druhá: Proč muzikant Dan Šustr reagoval tak prudce, žalobou? Tak tam se divím méně. Vzhledem k povyku, který spustí média, politici, příslušníci různých podivných spolků a „skorocírkví“ (Antifa a spol.) vždy, když se někdo neobratně nebo svobodomyslně vyjádří jaksi „mimo povolenou toleranci“ a řekněme rovnou, vzhledem k následné štvanici, pokud se takto projeví osoba ne zcela neznámá je to zřejmý hudebníkův „princip preventivní opatrnosti“. Kdyby něco takového nechal být nebo odbyl tím, že to řekl „z mladické nerozvážnosti“, tak si dovedu představit reakce „Tak někdo takový přece nemůže veřejně vystupovat!“ „ Naše děti nesmějí poslouchat nějaké antisemity!“ „Co na to Český rozhlas?!“ Myslíte, že přeháním? Kdepak, zalistujte si v Blesku, Mladé  frontě a podobných tiskovinách. Že je to trapný bulvár? Jistě, máte pravdu. Ale co jiného najdete na stránkách. Co jiného obsazuje první příčky čtenosti na webech?

    No vidíte. Je to samozřejmě proto, protože „lid si to tak žádá“, lid to tak chce, kdo chce mít sledovanost, ten musí vyhovět hlasu lidu, protože jinak nedostane dostatek zadání na reklamu a  bídně zanikne... Takže běžný „žurnalist“ se prostě chová jak jeden ze smečky vlků. Musí. Když je někdo označen, všichni se něj vrhnou, strhnou jej na zem a… …a co?

A nechají ho většinou být, protože to už není pro P. T. čtenářstvo zajímavé. Hledají novou oběť, novou kauzu. Nové palcové titulky. Že ten, kdo byl cílem předchozí štvanice už má nevratně poškozenou lidskou a profesní pověst? Koho to zajímá!? Měl být pěkně konformně schován v davu – nebo spolupracovat s médii na své obhajobě. Že nebylo co obhajovat? Vždy je přece co obhajovat – jsou z toho další titulky, další vyprodaná vydání, a „klikometry“ opět vydají svá svědectví o zájmu veřejnosti. Budou zakázky na reklamu, budeme se mít fajn...

Takže Daniel Šustr se bránil, protože musel. Kateřina Sidonová ho ale „ztotožňovat“ nemusela. Tou svou nepromyšlenou snahou o jakousi „naprostou spravedlnost“ dosáhla jenom toho, že si leckdo, kdo o tom příliš nedumá, řekne: „Ti Židi jsou ale nesnášenlivá cháska! Ani po třiceti letech ti nic neodpustí. Pozor na ně!“ A už je jeden nelichotivý názor začíná rozšiřovat...

    A kdo za to vlastně může? Dan Šustr, protože měl za mlada velkohubé řeči a snažil se vypadat jako tvrďák? Překladatelka titulků Sidonová, protože to nedokázala ani po třiceti letech zapomenout, přejít? Nebo Vašek Drchal z Lidovek, který potřeboval zajímavý námět na svůj článek aby mohl uživit svou rodinu? Myslím, že každý trošku. Někdo víc, někdo míň. Nejvíc asi ale „ta naše povaha česká.“