Dobrý večer, děti!

Když jsem byl malej, neměli jsme v našem libereckém bytě ještě televizi. Zato celé večery hrálo pětilampové rádio, které těmi svými lampami tak krásně svítilo do tmy, skoro jako  kamna Club, když se u nich otevřela dvířka k většímu tahu.


Většinou jsme měli naladěnu Prahu, na které jsem poslouchal skvělé pořady. V sobotu ráno v osm hodin Meteor - týdeník vědy a techniky pro mládež. V neděli ráno zase hrála Praha půlhodinu klasické hudby. Na těchhle pořadech bylo nejhezčí, že jsem mohl vklouznout k mámě pod peřinu - rádio totiž stálo u gauče, na kterém spala.

V sobotu od dvou hodin odpoledne šly na Praze dobrodružné rozhlasové hry, nejvíce si pamatuji na verneovky. Trvaly asi hodinu a půl. Když už jsem chodil na druhý stupeň základní školy, poslouchal jsem i večerní hry od osmi hodin. A později, když máti začala chodit na večerní školu pro pracující, jsem konzumoval i další zajímavé pořady - začala zlatá léta šedesátá. Čili Semafor, jazzové koncerty, nealkoholickou vinárnu U Pavouka, kde mne zejména fascinovaly naučné přednášky doktora Hedvábného. Záviděl jsem Pražákům možnost chodit do takového zařízení. Ve kterém bylo dost rušno, jak se i v "nepřímém přenosu" ozývalo. Netušil jsem, že doktor Hedvábný se ve skutečnosti jmenuje Karel Velebný, a že se stávám pamětníkem vzniku nejslavnější české osobnosti Járy (da) Cimrmana. A už vůbec jsem netušil, že vlastně poslouchám vysílání armádní redakce Československého rozhlasu!

Jo, to byla ta zlatá šedesátá, která vyvrcholila "povstaleckým" vysíláním svobodného Československého rozhlasu v týdnu po 21. srpnu 1968. Což byl vlastně konec mého dětství, i konec naladění Prahy... Pak už jsem na středních vlnách začal spíše poslouchat Hlas Ameriky, transmitovaný v Mnichově, a na krátkých vlnách pro rušení téměř neposlouchatelnou Svobodku, občas BBC a zřídka Deutsche Welle.

Ale zpátky: Jako úplně malé dítě jsem nejraději poslouchal polední nedělní pohádky. Vzpomínám si na polední zvony, do kterých kouřila polévka, pak následoval polední koncert a v jednu hodinu propukla na celou hodinu pohádka. Nejdříve jen čtená výbornými českými herci a herečkami, později i inscenovaná s více hlasy. Měl jsem rád klasické české pohádky, i ty "moderní" - Čapků Josefa a Karla. Nesnášel jsem Hanse Christiana Andersena a jeho Sněhová královna byla pro mě horor. (Alespoň jsem později své děti knížek Hanse Ch. A. ušetřil...) Stejné pohádky se vysílaly i vždy ve středu od šesti večer, před hlavními zprávami v sedm.

Až jednoho dne, jednu středu na začátku roku 1961, středeční pohádku v šest hodin večer nevysílali! Marně jsem na ni čekal až do půl sedmé. Už bylo jasné, že ji nepustí. Ale najednou bylo tři čtvrtě na sedm, z rádia se ozvala tklivá melodie flétny (jak dnes vím, hraná Václavem Žilkou), a potom konečně zazněla pohádka. Vypravoval ji pan Brodský a byla strašně krátká, jen nějakých pět minut. Byl jsem hrozně roztrpčen - pět minut místo hodiny! Ale druhý den následovalo pokračování. A další den taky. Vyprávění o vodníku Čepečkovi, pirátovi Kolískovi, Křemílkovi a Vochomůrkovi... Pohádky Václava Čtvrtka jsem později svým dětem četl před spaním i já. A byly výborné - i proto, že trvaly jen pět až deset minut.

Je to právě padesát let, co se zrodil pohádkový skřítek Hajaja. Bylo pondělí 2. ledna, když jeho večerní pořad začal. (A já to nevěděl, a čekal hloupě až do středy.)  Bróďovi později vypomáhali i další mistři mluveného slova - Karel Höger, František Filipovský, Jan Tříska nebo i mistrová Jana Brejchová. Hajajovy pohádky už dávno neposlouchám, ale asi 30 tisíc současných dětí ano - na stanici Českého rozhlasu 2, vždy od sedmi večer.

Dobrý večer, děti!

Psáno v Praze dne 3. ledna 2011