pondělí 24. ledna 2011
Osud starých věcí
Už je to třicet pět let, co jsme si domů pořídili robota. Tedy nikoli sofistikované zařízení s umělou inteligencí, ale "kuchyňského "robota"". Stroj s jedním motorem a dvěma poháněnými osami - rychloběžnou a pomaloběžnou. Také různé umělohmotné mísy k tomu patřily, kruhové nože, mlýnky na mák a na masu, šroubky, víka, ňahňátka. Šlehače, hnětače, odšťavňovače, zmrzlinovače a škrabače. Dneska jsem to všechno vynesl do odpadu.
Firma ETA ctila i za bolševika stále svou předválečnou tradici a kvalitu. Robot splňoval všechny naše představy - hlavně představy mé ženy Ivany. Tedy funkční představy. Jen byl poněkud velký a neskladný. Našlo se pro něj místo ve skříňce, kde odpočíval po akci a připravoval se na další, místo pro něj bylo i na pracovní ploše linky - když se s ním počítalo. Hodně toho vydržel, byltě značně robustní. No, někdy trochu překážel. A také jeho instalace byla prací pro chlapa, takže jsme si časem pořizovali (žena si pořizovala) jedno-duché a jedno-účelové strojky, tak akorát do ruky. A po robotu jsme toho chtěli stále méně. Nejdříve jsme nepostrádali zrmzlinovač, o němž nevím, byl-li kdy vůbec použit.
Co jsem na robotu nejvíce oceňoval já, a co taky zůstalo jednou z jeho poslední povinností, bylo škrábání brambor. Bývávala to moje práce. Po pořízení robota už škrábala žena. Na robotu. Já jsem jen vždy vykopal robota a patřičné díly zpod dřezu, sestavil ho a předal do služby. Pak jsem ho jen zase vyšrouboval, vyndal struhadlo, vylil vody s oškrabky do záchodové mísy a vše umyl. Protože šroub, kterým celé souosé soustrojí drželo dohromady, se při otáčení zašroubovával, bývalo někdy docela těžké těsně spasované díly roz-dělit. Když nestačila prostá síla holejch rukou, musely nastoupit kleště, šroubovák, dlátko, kladívko. Načež začala brambory škrábat žena - bylo to rychlejší a méně náročné!
Škrabač byl jediný přístroj, který se zasouval na pomaloběžnou stranu podstavce, kde byl ukryt motor i s převody. Několikrát nám zde poskytl nečekanou zábavu. To když se po zapnutí začal otáčet na druhou stranu - a rozšrouboval se, načež byly jeho díly od-děleny a mísa, plná vody a brambor měla tendenci odejít na podlahu. Kdybych to neviděl, neuvěřil bych. Ale mohl jsem to očekávat - od jednofázového asynchronního motoru s kondenzátorem jako falešnou fází. A když kondenzátor odešel, zůstalo na svobodné vůli robota, zda se začne točit po směru či proti směru hodinových ručiček. Vlastně, až teprve teď si uvědomuju, že se vždycky točil po směru hodinových ručiček. Akorátže si někdy vybral točení podle židovských hodin...
Prostě škrábání bylo pohodlné, ale poněkud rizikové, a úspora při škrábání nevyrovnala námahu při laboraci s robotem. Ten šikovný elektrikář/ opravář spotřební elektoniky v kočárkárně naproti v domě, co jsme mu problém přednesli, už před patnácti lety neměl ten pravej správnej náhradní kondenzátorek. A tak milý robot celý rok jen překážel pod dřezem a na světlo Boží byl vyvlečen až na Nový rok, kdy na něm má milá žena strouhala brambory na chlupatý knedlíky. Ne, ty knedlíky nemají chlupy. S výpečky vepřového a zelím jsou kvalitním přivítáním nového letopočtu, vyprošťovákem ze všech starostí. Už dávno bychom si pořídili nového robota, kdyby některý měl ty správné nože a struhadla na ty chlupatý knedle! Ano - odšťavňovače, zmrzlinovače, hnětače, mísiče, mlýnky, drtiče všechny ty krásné nové nablýskané stroje měly - jen ten správný škrabací nůž nikoli! A to dokonce ani u firmy ETA. Až nedávno žena jeden takový robot objevila, konkrétně u značky KENWOOD. Britská firma, britský nápad, britská kvalita a čínská cena. Však taky bylo sďélano v Číně. A tak domů přišel Ken, a Eta musela pryč. Právě dnes.
Chvilku to totiž trvalo, než jsem se nadechl a ponořil pod dřez, odkud jsem vytáhl naší starušku. Jen mi připadlo, že má nějak málo příslušenství. Naskládal jsem ji do papírové krabice a odnesl - zatím ne k popelnici, jen do kočárkárny. A když už jsem byl tak pilný, tak jsem se odměnil. Ponořil jsem se ještě jednou, tentokrát do nejtemnějších hlubin našeho sklepa pro své pětatřicetileté běžky značky Rubín. V noci nasněžilo pět cenťáků, dost, aby na okolních polích a v blízkém Prokopském údolí bylo deset centimetrů na běžkaření. Na běžkách jsem nestál už snad pět let. Na hory v zimě v poslední době nejezdíme a do Prokopáče jsem se nedostal - zejména proto, že byly běžky zastlány hluboko na dně sklepa. Taky je jim třicet pět let, ale už mají umělohmotnou skluznici, heč! Pořídil jsem si je, když jsem si zlámal dřevěné. Boty běžkařské mám už let čtyřicet. Kožené. A na jejich podrážce vepředu jsou ještě čtyři ďourky od vázání, co bylo na lyžích dřevěných. Potom tři ďourky od vázání prvního na Rubínu. To vázání se časem rozpadlo, pořídil jsem si další - stejné už neměli. Je menší, musel jsem vyvrtat dové ďourky do Rubínů (nahoře jsou dřevěné, jen skluznice je umělá) a vydloubat další tři ďourky v podrážce mých bot. Přes neustálé "inovace" vázání tak mohu používat staré lyže a ještě starší boty. Chudák dcerka Terka, které se rozbilo ještě novější vázání. Do svých krásných botek ďourky nevyvrtá, ani do svých zbytečných celoumělohmotných lyží...
Ale zpátky do sklepa. Když jsem vytahoval ty lyže, musel jsem nejdříve odstranit novější nánosy, přičemž jsem šlápl na krabici, kde asi pět let spočívaly všechny další zbylé věci od náhodou právě dnes vymísťovaného robota. I tuhle druhou krabici jsem dal do kočárkárny. Snad robotka nikdo neukradne, než navštívím toho šikovného opraváře domácí spotřební elektroniky a kuchyňských robotů. Snad by se mu mohlo něco hodit do náhradních dílů. Tedy - pokud jeho živnost přežila. Dnes jsem to nestihl, protože jsem musel své svěží tělo protáhnout Prokopáčem na starých běžkách. Ale o tom až příště.
Dnes jen věnuji vzpomínku drahému robotu s obdivem k jeho výdrži. A co teprve vydržely ty lyže! Deset cenťáčků sněhu stačí na poli, ale kameny v Prokopáči jsou větší.
Naše milé staré věci dlouhým používáním vsákly něco z naší duše, vzbuzují vzpomínky na doby, kdy naše dítka byla batolata a o moderních KENWOODECH se nám mohlo jen zdát, protože ani za bony nebyly... Nu ale - staré krámy musí pryč, abychom se v nich neutopili. Tedy jen a pouze tehdy, pokud za ně najdeme plnohodnotnou náhradu.
Svoje zlaté Rubínky si nechám už nafurt. Dokud si je nezlámu k nepotřebě. Lyže - nebo nohy. Hm, ale koukal jsem, že se mi u pravého vázání ulomil jeden ze tří hrotů. Dva ještě stačí. A kyžtak jeden.
Jeden hrot ještě stačí, aby se mohlo lyžovat!
\ :-) Psáno v Praze dne 24. ledna 2011
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
52 komentářů:
Roboti a robotky...
Netuším, z čeho pramení lidská nostalgie. Možná právě jen z toho, že musíme něco fyzicky opustit. Ale je to zbytečné. Vzpomínky jsou nehmotné a nepřekážejí vám pod dřezem. Ale jsou lepší než IMAX v 3D provedení...
Měli jsme kdysi úplně stejného robota jako Šamanovci. I když my jsme pomocí něj asi třikrát tu zmrzlinu vyrobili. Poprvé se nepovedla, protože nebylo dost ledové tříště se solí, která se musela nasypat mezi dvě otáčející se kovové mísy. Vznikl jen takový studený puding. Ale sníst se to dalo. Podruhé se taky cosi "popsulo" a až napotřetí se povedlo stroj donutit k tomu, aby dřevěnými lištami seškrabával přimrzlou zmrzlinovou hmotu ze stěn vnitřní mísy. Zmrzlina byla docela dobrá. Ale když jsme si uvědomili, že maminka musela napřed uvařit onen zmrzlinový základ, pak se musel v ledničce namrazit menší hrnec ledových kostek, roztlouct je, prosolit a pak teprve spustit tu "továrnu", rozhodli jsme se, že si další zmrzlinu opravdu raději koupíme v obchodě. Navíc tam přišla o pár korun levněji - a nemusela se sníst okamžitě jako ta dělaná, která, obratem nesnědená, napřed zmrzla do podoby nádoby a nešla ven - a pak se roztekla. Musela se proto sníst, "chťa nechťa" hned po vyhotovení. A některé z nás (ano, ano, byl jsem to já...) pak z nemírného požití zmrzlého krému bolelo břicho.
Překrásné staré stroje...
Což mi připomíná, že musím fůru knih, CD DVD, obrazů atd. za měsíc nacpat do bytu sice rovněž dvoupokojového, ale metráží málem polovičního. Asi budu nucen dávat do antikvy i oleje, perokresby, kvaše, akvarely i dřevoryty, které jsem za život obdržel jako dárky od kolegů výtvarníků. (Za peníze jsem koupil jenom tři.) "No něni volnych stěn, synci..."
Některé obrázky asi skončí ve skříni a budu je muset na zdech střídat. Ty letní s kytičkama budu věšet v zimě a ty zasněžené zase v létě.
[;-)
Tu krásnou věc, tedy ETU s příslušenstvím jsme měli doma rovněž. Já k ní přišel tak, že když šli kdysi naši "od sebe", odvezla to babička přičinlivě do její dvougarsonky (její výkon dodnes obdivuji) a když později zemřela, už to tam po ní zůstalo. Já jsem tam bydlel s ní a tak jsem, uvyklý tu ETU sem tam používat, ani nemusel zvykat si na něco jiného. Ta váha byla ale úctyhodná, stejně tak, jako výdrž, robustnost a bytelnost toho přístroje. Takové věci se dnes už prostě neseženou. Na ty dnešní se bojíte křivě podívat, aby se strachy nerozpadly ještě před použitím. Navíc to v Číně přehánějí se ftaláty, takže se nové věci z plastu vyloženě zdráhám a bojím kupovat. Ta naše ETA je zatím v odložišti na chatičce, která nám nepatří, kam ale můžeme jezdit, což mě strašně nebaví. Byla mi svěřena do péče s cílem, aby se o ní někdo staral, aby samou nepéčí nespadla někomu na hlavu. Chaty a jezdění na ně nemám rád, připadám si jako Korejec, ti prý totiž nesmírně rádi a ochotně dělají všichni všechno ve stejný okamžik. Když jsem se oženil ETU už jsem nepotřeboval, protože za čas nutný k jejímu vyndání a zprovoznění, měla moje lepši polovina vše potřebné už dávno hotové "ručně". Takže ETA po celá léta tak akorát sbírala prach. teď je v tom odložišti a je mi jasné, že díky nedostatku místa v bytě, jakmile bude nutné odložiště vyklidit, skončí ve sběrném dvoře, ale místa bohužel není nikdy dost a možná je to tak dobře, utonul bych v haldě krámů.
STK:
Vidím, že Jste bytovou krizi zdá se zdárně vyřešil. To je dobře. Bydlení je moc důležitá věc. Zamlada v té dvougarsonce s babičkou jsem měl pocit, že šlapu sám po sobě, ale při troše dobré vůle se lidi vejdou snad i do plechovky od sardinek. Ten malý byt spolu se mnou a babičku sdílelo totiž i několik modelů letadel s rozpětím křídel okolo 2 m a někdy i dost přes a ne všechny měly skladná sundavací křídla. Taky to šlo, vešli jsme se. Později, když jsem se oženil, vyndal jsem z toho motory a serva, to vše mám dodnes v krabicích a prázdné draky si kdosi odvezl za děkuju a odvoz. Uvolnilo se tím pádem místo i pro manželku a později děti.
Problémem generací, co nevyrostly v době konsumizmu, je neschopnost rozloučit se se starými nepotřebnými věcmi. A tak se byty, sklepy, půdy plní vším možným. Je líto je vyhodit, protože by "se mohly ještě k něčemu hodit".
Mám taky doma sbírku starých PC, které sice ještě fungují, ale jsou zoufale zastaralé. Ale nikdo se k tomu nemá, aby je odvezl do sběrny. Na to je rodina líná.
A pak problém se šatstvem. Vždycky se zdá, že by se to staré mohlo zas vrátit do mody, případně upravit a nosit dál.
Podle pravidel konsumizmu by to člověk měl všechno vyhodit a koupit nové.
V poslední době se ale v některých mediích objevuje tendence zcela opačná, učí nás názorně, jak využitkovat staré věci, obnovovat je, předělávat na něco nového originálního. Tedy dělat třeba nábytek z lahví z plastiky, na to bych schopnosti neměla, ale jak si ze starých věcí udělat novou tašku nebo svetr na to dávají celkem pěkné originální návody.
Nebuďme tedy nostalgiky, co si přeplňují skříně, ale také ne obětmi konsumistické frenesie, kdy se všechno vyhodí, protože to není "in".
No, když jsme se stěhovali, vyhodil jsem lampičku, která nejenže byla rozbitá, ale z hlediska použitelnosti absolutně zoufalá a ošklivá - inu Brusel. Teď jsem se koukal, že ji v jedné aukci vyvolávali za 5.000 Kč jako dokonalý designérský výrobek.
Ale - svoje překrásné nové křeslo, na kterém sedím, když toto datluji, mám u starého dřevěného stolu, jež sloužilo synkovi. Odtáhli jsme ho tuším, od ženy z práce, kde ho před čtvrtstoletím vyhazovali. Přesně stejný stůl, tedy designem, jen z jiného materiálu, je dnes k mání za 20.000.
Hm, a těch vyhozených Čtyřlístků...
Robot ETA má možná dnes už nikoli užitnou, ale spíše muzeální cenu. Pokusím se ho střelit za stovku někde na blešáku...
Tomu se tady říká "vetustariato" (vetusto starý, zastaralý) a má to docela zajímavé ceny. Jako na příklady dva naše staré mobily Nokie. A pak nevyhazovat ani staré noviny nebo časopisy, tady zvlášt dětské sbírky obrázků fotbalistů atd, prodávají se za vysoké ceny, když má člověk celou serii.
Po tchýni zůstala pravěká lednička Fiat, stará asi 50 nebo dokonce 60 let, kdy se ještě Fiatka zabývala touto výrobou. Taky se musím přeptat, co by za ni dali.
Menu Nehet se chystal rozebrat kuchyňský stroj. Měl (ten stroj) části z bronzu a ze dřeva. To byly materiály vzácné a tudíž recyklovatelné. Paní Nehet dostala k narozeninám stroj nový, moderní a starý stroj pod dřezem překážel. Jenže - starý stroj zdědila po babičce. Paní Nehet měla babičku velmi ráda a tak recyklaci zakázala, aby měla po babičce nějakou památku. Když hádka utichla odnesl Menu stroj do sklípku, odložiště, níže na svahu.
Po asi dvanácti letech vystoupila voda neobvykle vysoko. Slípek byl zcela zanesen bahnem. Paní Nehet byla již na pravdě Amonově a Menu tak neměl žádný důvod odložiště vyčistit.
8.srpna 1938 začal na tom místě nový majitel pozemku, Abdul Hemail, hloubit sklípek. Záhy našel starý stroj, který ihned výhodně prodal překupníkovi Hellmannovi. Na příštích třicet let stroj mizí, až roku 1968 byl objeven v pozůstalosti lorda Crowchestera a věnován Královskému muzeu. (Otevřeno denně mimo pondělí, 10 - 18 hod.) A tak jen díky pietě paní Nehet máme dnes v Královském muzeu tuto neobyčejně vzácnou ukázku kuchyňské mechanizace z doby před 3518ti lety.
Z toho plyne poučení: I Váš starý robot nebo PC se mohou stát zdrojem poučení příštích generací.
Nejsem přítelem plýtvání, používám věci, dokud slouží. U počítačů, tam kde nejsou disky v RAIDu, neboli zrcadlené, je čas od času preventivně vyměním za nové, není na té piksle totiž nic cennějšího, nežli její obsah, ale zbytek stroje prostě slouží, dokud něco důležitého nekiksne a oprava pak samozřejmě už po 6-7 letech provozu nemá smysl, díl k tomu buď neseženete a když ano, má cenu celého nového stroje, nebo i větší. Pořizuji si ale výrobky z fabrik, které umějí ty jejich věci pořádně a bez hluku uchladit.
Když se nám povedlo myslím, že v roce 1993 splašit větší byt, tak jsem si shodou okolností pořídil krásný dřevěný pracovní stůl. Odkoupil jsem ho od banky za odvoz a necelých 100,- Kč, banka tenkrát nakupovala takové tu moderní zázraky. Pravda musel jsem z místa, kde to nebylo vidět sundat dýhu a dát jí na místo, které uhulený kolega nahoře na pracovní ploše propálil, ale za tu práci a následnou námahu s nábytkovým lakem to rozhodne stálo. Měli jsme na krku dvě malé děti, plat nic moc a tak stejně nebylo moc na výběr. Investice to byla dobrá, mám ho dodnes a za nic bych ho nedal z ruky, jedině k truhláři do opravy, na předýhování novou dýhou, ta léta jsou na něm prostě už znát.
Na vyrábění nových věcí ze starých je zapotřebí čas a prostorná, dobře vybavená dílna. Obého se mi nedostává.
Tahle je zajímavější, Pertinaxi,
jedna Angličanka, která se pustila v restauraci do svého salátu, narazila na něco neobvykle křupavého. Když onu "tvrdou a podivnou" přísadu vyndala z úst, ukázalo se, že je to lidský nehet s kusem masa. Zákaznice si samozřejmě okamžitě stěžovala manažerovi restaurace Pizza Express, že toto si opravdu neobjednala. Původně se myslelo, že kus prstu patří kuchaři, Nicalau Vandleymu. Ten nejdřív popíral, ale nakonec se přiznal, že se pořádně říznul do prstu, když krájel papriky. Kousek jeho prstu pak prý spadl do salátu.
Ale testy DNA nakonec ukázaly, že jde o vzácný archeologický nález z třetího tisiciletí před Kristem, pocházející z pyramidy dosud neznámého egypského faraona.
Jak uvádí list The Metro, restaurace v Bromley na jihovýchodě Londýna připustila, že servírovala jídlo, které není pro lidi bezpečné. Zákaznice dostala odškodnění ve výši 5108 liber, tedy mnohem míň než kolik stržil restauratér při prodeji oné vzácné relikvie.
Zůstává záhadou, zda se jedná o prst kuchaře, který byl salátem natolik "antikvovaný", že se mohl i odborníkům jevit, jako nález starý tři tisíciletí, anebo zda se zamíchal do salátu již při sklizni a dostal se tak potom do kuchyně.
Jo, Pertinaxi,
zapomněla jsem se zeptat, Vy si taky občas skočíte do restaurace na pizzu, že? Tak pozor na salát!
Informaci:
S tím generačním problémem máte asi pravdu. Vyrůstal jsem v dětství s babičkou, protože jako takové to neplánované dítě, na které naštěstí zapomněli naplánovat i dostatek jeslí a školek, stejně neměli rodiče moc na výběr. Babička by teoreticky měla pracovat, ale zotavovala se po rakovině prsu, což je dnes běžná prkotina, ale tenkrát se ta metodika teprve vyvíjela a dolaďovala a babička sloužila do určité míry i jako pokusný králík. Kupodivu tu naši tehdejší medicínu zdárně přežila, asi měla jak se říkávalo "dobrý základ". Stejně jsem po tom jejím vyléčení mnohem raději chodil potom s ní do práce, než od 4 let do těch pitomých školek. Dalo by se říci, že můj odpor vůči eráru pramení již od útlého věku, stačilo abych poprvé vlezl do školky a o vzájemnou nenávist bylo postaráno. Já nenáviděl ty ježibaby ve školce a ony zase na oplátku mne ani nevím, kdo s tím začal jako první. Někdy se jim podařilo naladit na podobnou frekvenci i část zbylého osazenstva školky. Stal jsem se mistrem útěků a to vzájemné napětí se stupňovalo. Polevilo to až ve škole, kdy jsem se místo družinu zapsal na kdejaký kroužek, včetně pěveckého, u té zájmové činnosti to prostě bylo všechno úplně jinak, možná to bylo proto, že se tam mnohem častěji vyskytovali rozumní chlapi, nežli ve školkách a družině, tam byly zpravidla ty nervózní ježibaby, se kterými jsem se neměli vzájemně rádi.
Myslím ale, že to byla babička po kom jsem podědil, či kdo mi předal onu úžasnou vlastnost, kdy chodím po obchodě, nakonec najdu poměrně nenápadnou věc, která má často i naprosto nenápadný a nevtíravý vzhled, ale je to zpravidla jedna nejdražších věcí v celém obchodě a když se člověk nenechá odradit cenou (což někdy musí, protože nekrade), tak to pak bezchybně a spolehlivě slouží i celé desítky let. Taky mi učila, že s jídlem se neplýtvá a mnohé další věci. Obávám se, že pod tímto vlivem dodnes nerad vyhazuji staré věci, ale musím, byt není dům a všechno se tam nevejde.
Když jsme se kdysi stěhovali s dvougarsonky do většího, objednal jsem dlouhou Avii, radioaktivní idiot na druhé straně u stěhovací firmy uplatnil svou tvůrčí aktivitu a aniž by se pokusil to se mnou probrat, poslal Avii, ale krátkou. Když přijela, nedalo se s tím už nic dělat. Já pak kvůli tomu idiotovi projezdil půjčeným osobákem víc než 10x tam a nazpátek celou noc, protože osobák byl přislíben k vrácení nejpozději do rána, kdy ho táta potřeboval, aby s ním zase jel někam on. V podstatě to ale celé vzniklo především kvůli zbytečnému skladování starších, nepotřebných věcí. Dnes už jsem docela dost nemilosrdný, skladovat každou pitomost prostě není možné.
"... vylil vody s oškrabky do záchodové mísy a vše umyl."
Vy krmíte potkany, Šamane?
http://nd03.jxs.cz/275/439/afcd32cee5_63910592_o2.gif
Informaci:
S těmi saláty je to poněkud děsivé, protože narazíte-li v salátu na něco, co bylo řádově tisíce let pod zemí, může se vám klidně také přihodit, že tam s tím v té zemi zůstala varianta bakterie či viru, na které už nemáme v organismu protilátky a medicína s tím také nic nesvede, rozhodně třeba ne tak rychle, aby nám to k něčemu bylo, tudíž by nás takováto nedobrovolně a omylem zkonzumovaná vykopávka mohla stát i život.
Vzhledem k tomu, že ovoce a zelenina se dnes vozí bůh ví proč bůh ví odkud, podstatné na tom je, že se jen těžko určuje odkud pocházejí a také se ví, že jejich kvalitu a obsah škodlivin v nich nikdo moc nezkoumá, snažím se jim v obchodech spíš vyhýbat a v restauracích rovněž. Spíš to nakupuji celá léta v tržnici od lidí, s nimiž už se za ta léta známe. Konec konců ono ani s masem to není zrovna jednoduché, tak se snažím navštěvovat jen restaurace, kde se trochu znám s personálem a vím odkud co berou a kde doufejme něco podobného nehrozí. Pro mých řádově několik návštěv ročně to postačí. Maso beru od řezníka a ten ho bere z Jižních Čech. Prostě se snažím vyhnout se globálním padouchům, kterým je srdečně fuk čím mi nacpou, hlavně když levně nakoupí a co nejdráž prodají, víc je nezajímá, což ale zase neodpovídá mým preferencím, tak se jim vyhýbám, tak moc, jak to jenom svedu.
Robot UKS po babičce. Těžký krám. Po promazání teflonem přede jak švýcarské hodinky. Je k němu mlýnek na maso, hnětač a mlýnek na strouhanku. Naposledy strouhal rohlíky na trojobal vánočního kapra. V mezidobí odpočívá ve sklepě. Pracuje tamtéž, kdo se s tím má tahat po schodech. Litinový papiňák z konce předminulého století, zachráněný na poslední chvíli před železnou nedělí. Sice pár let používáme nový nerez, ale mám pocit, že uzené z něj není tak dobré. Eta výráběla skvělé mixéry s plynulou regulací. Nám v sedmdesátých letech vyhořel, koupili Eta Mira. Má jen tři stupně, hníst v něm majonézu vyžaduje mnoho vrklání s knoflíkem. Žádný na trhu nemá plynulou regulaci. Regulátor extra ala urob si sám se mi bastlit nechce. A vzpomínám na klavír, křídlo Rössler. Jako kluk jsem se nějakou dobu učil hrát. Příbuzenstvu se nehodilo, prý zabírá místo, a že lepší by se místo něj by vyjímal kulečník jaký viděli u známých. Kulébr místo Rösslera. No... Tak počátkem devadesátých let Rössler šel z domu. Asi za tři tisíce a odvoz. To se kupující tvářil milostivě. Co si myslíte, že na tom místě je. NIC. To piáno tam mohlo být doteď. Za pár let jsem se o tom zmínil v krámě s hudebními nástroji, vybafli na mě cenu doslova na omytí. S potěšením jsem přetlumočil dál. Jo a na to piáno které skončilo jako hromada rozštípaného dříví aby uvolnilo místo pro kulébr, kdysi hrával i Jaroslav Ježek. Chápete ? Nechápu. Nechápu dosud.
Odolat svodům konsumerismu a neutrácet za nekvalitní krámy vyžaduje přísnou sebekázeň. Aby to nedopadalo jako cituji "Je tady tři prdele baterek a nesvítí ani jedna." Stejnou kázeň vyžaduje zbavovat se nefunkčního harampádí. Já vím. "Co kdyby se to jednou hodilo". Tak se krámy hromadí, zaplňují garáž, sklep, první patro, druhé patro... Co kdyby se to někdy hodilo. Nehodí a nebude se hodit. Jenže co kdyby. Přitom je to třeba něco co by někdo jiný potřeboval. V Americe když tohle už přerůstá přes hlavu nebo před stěhováním vyvěsí ceduli kde je napsáno něco jako "garážový výprodej" a za pár dolarů rozprodávají sousedům a kdo přijde. Zbaví se krámů a jiným udělají užitek. Chce to udělat radikální řez. Jenže co potom ? Známe se. Zas se začne sbírat na hnízdo....Tak vznikají moulisárny nazvané podle jednoho, kterému přezdívali, nevím proč, Moulis. A ten Moulis měl v chalupě a za chalupou a všude kam jste se podívali spoustu rozličného haraburdí, co jdyby se jednou hodilo...Ano co kdyby se jednou hodilo. Ale jak to poznat. Teď ? A ještě něco mě napadá. Neskrývá se hromaděním věcí nedostatek lidských vztahů ? Nedostatek něčeho co nelze jen tak koupit ? Když se rozhlédneme kolem sebe není snad tenhle krám, který jsme si pořídili náhražkou za něčí úsměv, támhleten za podrbání na zádech, onenhle za něco jiného ? A neschraňujeme tohle jako svatý ostatek protože to je přece po babičce, kerá tu už s námi není, ale s tímhle jako by ještě pořád trochu byla ? A támhleto, jako by v tom byl zakletý kousek našeho mládí ?
Informaci:
Ano. I já jsem četl o nově objevené pyramidě a dosud neznámém faraonovi Staré říše. Důvodem k neobjevení pyramidy až do dnešních dob je její zcela neobvyklý způsob stavby. Místo tradičního vršení šutru vzhůru se pouštní písek vyhrabával a vozil pryč. Do vzniklé díry se potom zapouštěly pískovcové kvádry, v tomto případě až do hloubky 48 metrů. Po dokončení stavby a uložení sarkofágu s mumií bylo vše znovu zasypáno pískem tak, aby na povrchu nebylo nic vidět. Ale ani toto rafinované maskování nezabránilo antickým lupičům ve vykradení hrobu. V sarkofágu se našel pouze Vámi zmiňovaný nehet s kouskem balzamovaného masa. Pyramida byla znovu objevena v dubnu 2004 při stavbě cyklistické stezky z Medunu do Saquary, nehet se ztratil již v červenci téhož roku a až do incidentu v Pizza Express nebylo o jeho pobytu nic známo.
Na pizzu chodím do Pizza Hut. Doporučuji Meatlovers' Delight. V Praze byl Pizza Hut v Celetné ulici, tam co stávala Anežka Bémová. Už jsem tam ale hodně dlouho nebyl, tak nevím jestli ještě funguje.
Děkuji za varování, od zítřka si každý salát v restauraci dám přecedit, pro jistotu i U hřbitova.
Přemýšlel jsem odkud se můžeme znát. Jako nejpravděpodobnější se mi jeví krásná odpočinková diskuze Nesmyslný Blábol. Tu ale zrušili ještě dříve než pejska uvázali na registrační řetěz cenzůry.
Draku,
v minulých dnech zde odhlasovali zákon o povinném označení na etiketách u potravin místa, odkud pocházejí potraviny, jejich složky nebo přísady, místa, kde byly potraviny zpracovány, a data zpracování, zda jsou v nich geneticky modifkované přísady a pod. Má to chránit spotřebitele před podvody, před používáním cizích produktů namísto italských jako na př. čínských rajských jablek v rajském protlaku, cizího masa při výrobě salámu nebo šunky a vydávat je pak za zcela italský výrobek. Totéž označení musí mít i ovoce a zelenina. Totéž platí u mléka a vajec a mléčných a vaječných výrobků. Sýry a podobné musí mít materiál, t.j. mléko a přísady italského původu, aby mohly mít etiketu made in Italy. Takže mozzarella musí být vyrobena z italského mléka a ne dováženého třeba z Německa, jinak to není italská mozzarella, ale něco jiného. U chovů krav má nýt zavedena povinná registrace, kolik každá kráva nadojí, registr krmiva, odkud pochází a jaké je jeho složení. Teď se čeká na OK Evropské komise, která ale měla doposud vůči tomuto způsobu evidence značné výhrady. Důvody jsou pochopitelné. Za prvé by to vedlo k zmenšení vývozu surovin do Itálie a postihlo by to země jako Německo nebo Holandsko, za druhé by se nemohly na cizím trhu prodávat potraviny s názvy jako parmazán, když není sýr vyroben z italského mléka, vína s italským názvem, když byla vyrobena jinde a podobně. Je to ochrana nejen italských výrobců ale i spotřebitelů.
Mělo by to začít fungovat za tři měsíce.
Pertinaxi,
na Pejskovi jich blábolilo víc, takže při vší dobré vůli se mi Váš tehdejší podstatný příspěvek k té bohulibé činnosti nijak do paměti nevtiskl. Sorry.
U nás doma stojí v kuchyni Super robot, zřejmě taky Eta. Skládá se z bytelné skříně s pracovní plochou, na které je pod víčkem ukrytý rychloběžný vývod pro mixér. Za pracovní plochou je svislý panel, na kterém je knoflík pro ovládání rychlosti mixéru a vedle něj pomaloběžný vývod pro další příslušenství (mlýnek na kávu, mlýnek na mák, šlehač, hnětač, mlýnek na maso, mlýnek s výměnnými strouhadlovými válečky - na strouhanku, okurkový salát a pod., škrabač brambor, odšťavňovač, dva hrnce na výrobu zmrzliny). Veškeré příslušenství se ukládá do skříňky pod pracovní plochou. Zmrzlinu jsme na něm vyráběli taky jen jednou, když byl před téměř 50 roky nový. Šlehač, hnětač a mlýnky babička i manželka stále používají. Brambory taky škrábeme rychleji ručně. K výtce o vylévání vody s oškrabky do záchoda musím popsat princip činnosti škrabače. Vnitřek nádoby škrabače je pokryt velmi hrubým smirkem (pokud se to tak dá nazvat, spíš se to dá popsat jako drobné kamínky). A vnitřní otáčející se díl je pokryt stejným hrubozrnným materiálem, takže brambory se koulejí uvnitř a jsou odírány, nikoliv škrabány ze slupky. Takže výsledek jsou brambory bez slupky (očka a prohloubené části brambor se musí dočistit ručně), zatím zbytek je špinavá voda s drobnými částečkami slupky - scedit se to prakticky nedá, takže jediná cesta jak to zlikvidovat je skutečně vylít to do záchoda.
Oprava v poslední větě - "zatímco zbytek je špinavá voda...". A tím ovládacím knoflíkem se dají otáčky mixéru ovládat plynule.
Rodiče měli kdysi podobný vynález dederónské provenience, který rovněž škrábal brambory. Je to už ale tak dávno, že jsem si představovala, že je možné seškrábané slupky zcedit.
Zbytečné kuchyňské přístroje nejsou výsadou kapitalistické ekonomie :-)))
Ve srovnání s pořádnou škrabkou a párem hbitých ruk není žádný stroj konkurenceschopný.
Snažil jsem se popsat princip činnosti škrabače, abych neznalým onoho převratného vynálezu doložil, proč v Šamanově i v naší domácnosti škrabeme brambory ručně, i když na to máme mechanizaci. Tedy žádné rotující nožíky nebo něco podobného - nýbrž velmi hrubým smirkem pokryté plochy, mezi kterými se brambory koulejí a jsou odírány ze slupky. A onem vynález se snaží z brambor, které jsou všechno jiné než pravidelné koule ony koule udělat. Tedy tam, kde materiál "přebývá", tam se postupně ustrouhá, tam kde "schází" - tedy prohloubená místa a očka - tam slupka zůstane. Výsledkem je tedy žluto- či bílo-hnědě strakatá koule. Odpadu tím, že se škrabač snaží z brambory udělat pravidelnou kouli spousta - mnohem více než při ručním škrábání a stejně se nakonec ta škrabka musí vzít do ruky.
Murphyho zákony - aneb "Vyhodíš - postrádáš!"
Je třeba se zbavovat věcí vyžilých a nepotřebných. Nicméně: Jak mi vysvětlíte tu souhru náhod. Budu se brzy stěhovat do jiného, menšího bytu (s krásným výhledem a nájemným, které není o moc vyšší než to "regulované" které panu majiteli platíme dneska), nicméně v tom novém bytě jsou nižší stropy a nějak málo stěn. (Budu na to muset použít aspoň středoškolskou matematiku, neozbrojený mozek mi ten fakt "nebere".)
Ale k věci: Od té doby, kdy jsem se dozvěděl tu skvělou novinu, že mám do 90-ti dnů vypadnout nám odešela: Automatická pračka, oprava by byla v ceně 70% nové, tedy koupena nová. Je ale o 8 cm širší než je zvykem a do nového byty - nevejde. Došla k nám před týdnem stará paní, vdova po mém příteli výtvarníkovi. (O něm se domnívám, že mi z toho místa, kde teď je kreslí ty nádherné "industriální západy slunce nad Vítkovicemi", já už je pak jenom vyfotím a stržím za fotky trochu peněz)Paní Júlia dovlekla 4 docela rozměrné oleje. Prý se mi kdysi líbily a nemá je kam dát. Stěhuje se do menšího. Tož hezké jsou, ale kam s nimi.
Před dvěma hodinami jsem proti svým zvyklostem zíral na zprávy TV Prima. Asi po 10-ti minutách náhle TV "vypnul" do STADBY a už tak zůstal. Žena by ovšem byla bez své pravidelné dávky detektivek naprosto nesnesitelná osoba, takže: zitra ráno hupky dupky do obchodu koupit nový TV - ten starý je CRT, není digitální a na to, jak má malou obrazovku, je prostě obrovský...
Čekám, který z užitných předmětů mi ještě zahlásí svůj odchod do RSS - "ráje starých strojů". Některé "překrásné staré stroje" by se totiž neměly jen tak vyhazovat. Za své dlouholeté věrné služby by spíše zasluhovaly s veškerou pietou (a pompou) pohřbít... ;-)
Informaci:
Ano, také jsem o tom cosi zaslechl, ale opravdu si oddechnu teprve až to začne opravdu platit a fungovat a až se také dozvím, že to někdo také kontroluje a až to třeba také nějaký podvodník pořádně odnese. Zatím si kupuji jen to, kde to označení je celkem jednoznačné a není-li automaticky to třídím k Číně a raději to nekupuji.
Harpyji:
Praxe mnohdy opravdu ukazuje, že mnohé kuchyňské přístroje neobstojí v konkurenci s párem šikovných rukou a jednoduchým nástrojem. Škrábání brambor je toho typickým příkladem. Jak si tak pamatuji výkony té naší ETy a pravděpodobně i toho Vašeho dederonského vynálezu, tak si myslím, že smysluplné z hlediska vynaložené práce by to bylo až teprve u množství brambor pro cca 10 a více osob. Časově ale nikdy, u té ETY se muselo čekat poměrně dlouho, ale mezitím se dalo třeba si číst.
Pro některé pány se v tom ale skrývá onen báječný pocit mechanizované práce a u těch mechanizací posedlých, ke kterým rozhodně patřím, ta opravdová produktivita a úspora času nejsou až tak důležité, opravdu důležité je, aby tu práci konal nějaký stroj a jestli to pak s tím jeho rozkládáním, prací a mytím a rozebíráním nakonec vyjde časově na 5x tak dlouho, to už je jedno. Důležitý je ten dobrý pocit z té mechanizace. Ten mi ale už dlouho nebyl dopřán, paní a dcery ovládly kuchyň a já jen občas louskám ořechy, nebo strouhám ze starých rohlíků strouhanku, nebo pomáhám s rozmrazováním mrazáku a pod. Dostanu se tam jen přes den, když jsou pryč a já pracuji doma.
Vzhledem k tomu Draku, že zemědělci opět vyhrožují razantním zdražením brambor protože:
1.) Za tu cenu se je nevyplatí pěstovat.
2.) Pokud stát nezabrání dovozu levných brambor z Polska, naše zemědělce to položí a brambory nebudou vůbec.
Pokud v těch dvou tvrzeních neslyšíte zjevný rozpor, jste asi zemědělec...
Mimo jiné - slyšeli jste už nějakého sedláka, nyní farmáře, aby si pochvaloval, že je "letos dobrá úroda, výborné počasí, velká poptávka a on vydělá dost peněz?" Opravdu? Vážně o tom pochybuji. Takoví totiž u nás nejsou...
- - -
Proč tu o bramborách? Protože veškeré mechanické stroje na škrábání brambor jsou neuvěřitelně neekonomické. Často i 50% hmoty je rozstrouháno a vylito do výlevky. Vím to, na vojně (1968-70) se používaly velké průmyslové škrabačky brambor a voda, která z nich tekla bylo vlastně řídké bramborové těsto. Když se stroj včas nevypnul, brambory prostě zmizely...
STK:
S tím Murphym to prostě musíte zkusit zkoulet tak, že se s tím předmětem rozloučíte tak, že mu poděkujete za jeho dobré služby a popřejete mu, aby z něj vyrobili při recyklaci něco užitečného a krásného, někdy to zabere a Murphy se tím obelstí.
S tou pračkou, když jsme se stěhovali jsme také řešili rébus, protože v původním bytě byla v koupelně, kam se sice natěsno, ale nacpala. V novém byla koupelna sice zhruba stejně velká, ale situovaná ode dveří místo na šířku na délku a prostě se tam ta pračka rozumně vměstnat nedala. Chvíli jsme z toho byli nešťastní, ale pak jsem si položil otázku, zda je opravdu nezbytné aby byla pračka jen a pouze v koupelně a došel jsem k názoru, že nutné a nezbytné to prostě není. Voda a odpad jsou přece i v kuchyni a tak ta naše pračka skončila ve vhodném výklenku tam. Jste šikovný, něco Vás určitě napadne.
S oleji si musíte poradit sám.
Myslím, že předloni nám "zemřela" CRTčková televize, která ním sloužila někdy od roku 1990, nebo 1991, tedy hodně dlouho. Náhradu jsme vybírali také dlouho, zjistili jsem u toho, že spousta výrobců televizí nehorázně lže, čím levnější výrobek, tím zpravidla víc kecají. Čím dražší výrobek, tím plnější sklady jsou a tím víc je to morálně zastaralé atd atp., byl to takový rébus. TAky nebylo jednoduché najít něco, co se nacpe do našeho nábytku, no nakonec se to zvládlo. Zvládnete to nepochybně také, určitě pořiďte něco, co má pořádnou svítivost a zvládne pořádně HD, případně si nechte od známých poradit. Taktiky jsou v zásadě dvě, buď vzít něco levného a často to měnit, nebo si vzít něco pořádného na déle, očekávám životnost asi 7-10 let. Vemte sebou paní a nechte jí ohodnotit věrnost barev, ženy vnímají barvy lépe.
STK:
O tom, že nám Poláci dovedou tvrdě šlapat na paty co se cen týče, o tom není pochyb. Také ale není pochyb o tom, že z hlediska kvality to jejich zboží za moc nestojí, včetně těch potravin. Hodně markantní je to například u mléčných výrobků. Oni na to normy nemají, zatímco naše jsou poměrně tvrdé. Myslím, že důkladnější kontrola kvality by stačila k tomu, aby se nekvalitní zboží nedostalo na trh a to kvalitní se pak tomu našemu cenově zhruba vyrovná a s dopravou pak vyjde i dráž. Jen by ten náš mizerný stát musel také aspoň trochu a aspoň občas začít dělat i něco jiného, než jen plýtvat prostředky.
Naše zemědělce je třeba brát vážně, ale i to má svoje meze, dobře víme, jak se u nás neustále fňuká a když se člověk zanoří do hloubky tak zjistí, že to zase až tak horké není. Nicméně, to že ty unijní dotace silně deformují trh se zemědělskými produkty, je nepřehlédnutelný fakt. Naši zemědělci na to doplácejí, protože dotace do našeho zemědělství jsou jedny z nejnižších a jsou nižší než polské. Zase se ten náš stát při tom vyjednávání opravdu "vyznamenal".
Harpyji k potkanům: Ještě si nekupujeme úplně všechny brambory oškrábané, a lepší krmit potkany v kanalizaci než potkany u kontejnerů. (Ještě k nám nedorazily kontejnery na zbytky jídla.) Já vím, že zelení Khmérové doporučují všechny rostlinné zbytky kompostovat na lodžii, ale potkany na lodžii bych nechtěl mít. Stačí brablenci...
Ovšem vylejvání bejvalo. Dnes máme drtičku. Podle českých vodáren "nezákonnou"...
PS: A už se vám někomu roztočil robot obráceně?
\ :-)
Technická poznámka na okraj:
Lyže Rubín byly polyuretanové, ne dřevěné. Dřevěné byly běžky Crystal...
K uvedenému tématu je snad jen možné si povzdechnout, že tu moc chybí klasický bleší trh.
Před několika lety, při pobytu v Praze, nás příbuzná vzala do jednoho obchůdku v centru. No obchůdku... skladiště nepotřebných věcí to bylo. Ale můj choť si tam zakoupil jakési malé udělátko, které mu scházelo do historického stroje (jehož další existence byla v důsledku nedostupnosti výše uvedeného silně ohrožena) a já jsem nevěřícně zírala na staré hrnky, plechové kastrůlky, hromady drátů, šroubků a hřebíků všech velikostí a spousty nářadí a nástrojů, jejichž funkce mi byla utajena. Ceny? Lidové a smluvní. Padá na mě nostalgie, pan majitel se zmínil, že bude obchůdek zavírat, protože nemá na nájem...
Dokážete si představit situaci, že se každý týden bude na určeném místě konat blešák (burza) čehokoliv? Přijdete tam se starým mixerem, nepotřebným nástrojem, nadbytečným obrazem,... a odcházíte spokojeni s hotovostí nebo něčím jiným, potřebným. To by ale na FÚ dostali osypky...
Kromě Schumacherem zmíněných garážových výprodejů, existuje v severní Americe ještě další způsob zbavování se nepotřebných věcí, které je nám líto vyhodit. Poslední den v měsíci se postaví vedle kontejneru na odpadky. Kolony aut potom prvního až třetího objíždějí taková místa, a popelářům k odvozu nezbude téměř nic. Když jsem se stěhoval IN získal jsem tímto způsobem velmi hezkou kihovničku, zánovní žehlící prkno a vzrostlý kaktus. Při stěhování OUT jsem vrátil knihovničku a žehlící prkno vedle kontejneru, přidal téměř všechny elektrické spotřebiče (jiné volty a zástrčky). Kaktus si vzala sousedka. Při odjezdu na letiště o pár hodin později měly již knihovnička a kávovar nového majitele.
Bleší trhy, Alčo, snad v Praze někde existují. Viděl jsem na Černém Mostě, v tom pruhu trávy mezi asfaltem, inzerující ceduli.
Tohle bylo u nás dřív též, a jeden známý přišel tímto způsobem k páru Thonetových židlí č. 14. Originál, samozřejmě.
Že by potkan vlezl do containeru pro bio odpad jsem, Šamane, ještě nikdy neslyšela. Ovšem je něco jiného, když se odpadky válí po zemi. Za to můžou ale zase jenom lidé.
Osobně jsem ale viděla už nesčetněkrát vrány, které se cpaly v otevřených nebo nedovřených containerech. Ve zdejším městském parku, který je revírem početné kolonie vran, mají zahradníci o práci se sbíráním odpadků postaráno, protože tyhle chytré potvory se dokonce naučily vytahovat zbytky potravy z odpadkových košů.
Schumacherovi:
Toho Rösslera co na něm hrál Ježek je věčná škoda. Zejména, když na jeho místě dodnes stejně nic nestojí. Nehovoříc o tom, že jeho zpracování na dříví, to bylo doslova barbarské. Když se naše slečny zamlada zajímaly o piáno, bylo jasné, že o křídle netřeba uvažovat, ale nakonec bylo nad naše prostorové možnosti i pianino, tak jsme pořídili na tu dobu cenou přiměřené a parametry jakž takž ucházející Casio. Hrálo a hraje to dodnes hezky, ale na piáno to zvukem prostě nemá.
Co s Vašeho: "Je tady tři prdele baterek a nesvítí ani jedna." týče, tak pod to bych se podepsal. I takovouto cestou jsem dospíval k poznání, že je potřeba se ukáznit, uklidnit a řídit se především úvahou a rozumem. Zvládnutí sebe sama je velmi důležité. Dokázal jsem se donutit nekupovat každou blbost a zrovna tak každou neskladovat. Dokázal jsem přestat kouřit, naštěstí nepít nad míru, mi nečiní problémy. Co ještě zbývá je zkusit shodit tu nadváhu. To je poměrně těžké, neboť jím rád, bylo jsem obdařen nadprůměrně citlivým čichem a chutí, tudíž chutným jídlům odolávám špatně. Od 10 ti let mi nebaví pobíhat za míčem při fotbale, od 15 mi nebaví volejbal a košíková. Na chození pěšky mi moc neužije, na běh už vůbec ne. Možná ještě tak jízda na kole. Prostředí a nadbytek lidí včetně jejich projevů ať už hlučných nebo jinak ne zrovna ohleduplných v bazénech či fitcentrech mi také vadí. Snad ještě by k něčemu bylo veslování na lodi. Nebude to lehké, snad zvládnu nakonec i to. Obecně vzato ale zvládání sebe sama patří k těm nejtěžším a nejméně populárním ale zároveň také těm nejprospěšnějším disciplínám.
Šamanovi:
Ono s těmi drtiči odpadků se to má tak, že čistička odpadních vod v Praze je už na hranici možností. Má se stavět nová, konec konců ty korupční skandály kolem toho prostě nejde přehlédnout. Faktem ale je, že stoupající obliba těchto drtičů odpadků v domácnostech je problém jak z hlediska odpadního potrubí v domech, tak městské kanalizace a nakonec a především kapacity té čističky. Prostě se s tím nepočítalo, doufám, že se to vezme v potaz při stavbě té předražené nové, ale při zhovadilosti těch, co se kolem těchto věcí motají a rozhodují o nich bych na to nespoléhal, ale třeba někdo z nich ten drtič doma má a prosadí to, byť i předražené.
Pedrovi:
Jak jsem si tak na to vzpomínal, tak myslím, že na dně té naší ETy bylo cosi kovového, struhadlu podobného a na bocích že byl ten velmi hrubý smirek. Shora se pak dával takový gumový kryt s dírkou uprostřed, aby ty brambory samou radostí nevyběhly ;-)
Ne, naše ETA si vždy zachovávala správný směr otáček. Mimochodem si myslím, že ty dnešní kondesátory se kvalitou a výdrží těm tehdejším nevyrovnají. Spousty základních desek bývaly osazeny elektrolyty, které během provozu doslova vybublaly ven. Na některých deskách jsem to i měnil a zase pak lidem chodily, ale opravdu ostrá data, na kterých opravdu sejde bych na tom mít nechtěl, ale jako pikslu, na které se vyzkouší jak chodí firewall? Proč ne?
Drakova poznámka mě donutila zvednout se ze židle a po letech vytáhnout ten zázrak ven ze skříně pod pracovní deskou. Takže dolů do hrnce se vkládá hliníkový kotouč se třemi vyvýšenými širokými žebry (ta způsobují otáčení brambor a jejich pohyb kolem dokola uvnitř hrnce), shora vč. těch žeber pokrytý hrubým smirkem. Směrem nahoru jde osa, na kterou je přenášen pohyb z poháněcího ramene, nasazovaného do pomaloběžného vývodu na zadním svislém panelu robotu. Hrnec škrabače je zevnitř také pokryt tím smirkem. Nahoře se po obou stranách poháněcího ramene nasadí dvě krycí plastová víka, aby při škrabání nestříkala voda ven. Jak prosté. Jen se musela hlídat optimální doba, aby brambory sice nebyly perfektně prosté slupky, ale velikosti tak cca poloviny té původní brambory. Po zastavení a vyjmutí se samozřejmě vzala do ruky škrabka a brambory se musely ručně doškrabat.
Tak moment, přátelé!
Tady kdekdo tvrdí, že komunismus nefunguje a "bakelizovaný papír" (Pertinax) tu v 10:15 dal popis reálně fungujícího komunismu. Nepopisuje tam snad myšlenku:
Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb?! ;-))
Fandovství pro různé domácnostní stroje a strojky mě zcela minulo. Říká se tomu syndrom elektrického zubního kartáčku a Havel si z toho dělá legraci v jedné hře, kde se pan domácí chlubí elektrickým loupačem mandlí. Já naopak hořce lituji, že dnes je na elektřinu i plynová karma a za dokonalá považuji ta řešení, která jsou nejjednodušší: suchý záchod (který v zimě nazamrzne), šlapací šicí stroj (který prošije i kůži), ba dokonce s nostalgií vzpomínám i na rýsování v ruce... a to nemluvím o tom, že kdybychom si chtěli takhle společně poklábosit, museli bychom pěkně vyšlápnout ke hřbitovu a do tepla hospody. No, nebylo by to lepší? Alespoň ta hospoda?
Rýsování v ruce!!!
Ano. Když jsem se konečně vyrýsovala k dokonalosti a pohlednému rýsovacímu stylu, přišly počítače naplno.
V mé skupině u obhajoby státnic už jsme to "v ruce" odevzdávali jen dva...
Tuhle jsem dávala krásné rýsovací prkno za odvoz. když co já teď s tím? :(
Pedrovi:
Rozhodně Jsem Vás nechtěl nutit zbytečně pracovat. Taky je možné, že se to postupně vyvíjelo v čase, a model ETy pořízený v roce řekněme 1960. se mohl lišit od toho pořízeného třeba v roce 1963 a pod. Tenkrát tomu říkali inovace. Taky se mi mohlo stát, že se mi po těch letech zkombinovaly v hlavě různé druhy příslušenství, ale není to moc pravděpodobné. Vizuální paměť mám úžasnou a na ulici v davu poznám i člověka, se kterým jsme byli na vojně před víc než dvaceti lety a který má od té doby vlasy pryč, zuby jinak a k tomu 40 kg navíc. Protože se tam v tom odložišti už stejně nedá hnout, zajedu tam někdy na jaře a uspořádám roztřídění. Uvolním místo aby se tam zasedalo být. Když toho robota objevím zkusím si ho aspoň nafotit, včetně příslušenství, které rozeznám, než půjde nadobro pryč, jako fotka zabere jen místo na disku.
STK:
Mrtvoly a chiméry nechme spát. Tím myslím ten komunismus, nefunguje to, je to mrtvé a života neschopné, je to neuskutečnitelná utopie.
To, že dělám věci rád mechanizovaně neznamená, že bych si strčil elektrický zubní kartáček do huby, zase tak moc tu mechanizaci nemusím. Také mám rád stroje kvalitní, trvanlivé, elegantní, krásné, z ušlechtilých materiálů (tím myslím třeba měď, ocel, titan, nemusí to nutně být zlato či platina) a bylo by to složité vysvětlit, ale elektronika u těch hraček co já mám rád, rozhodně není vždy vítaným prvkem. Zkrátka a dobře mám raději ty starší záležitosti, kdy se to ještě s tím šetřením na materiálech a odflákáváním kvality, či rovnou zabudováváním časovaných sabotáží přímo do výrobku, ještě nebralo tak vážně. Taky mám rád, když to má hezký a nápaditý design. Prostě jen tak něco mi nenadchne, jsem na to poměrně náročný. Bohužel to na tak malém prostoru v tak krátkém čase nedokážu sdělit. Jednoduché a spolehlivé věci mám rád. Šlapací šicí stroj Singer, co zbyl po babičce, jsem nevyhodil, nedokázal jsem to a to mi za něj Vietnamci nabízeli v roce 1990 skoro 10 kKč.
S tou hospodou se musím přiznat, že mi také napadlo, že by možná stálo za to zkusit nějakou tu slezinu v hospodě svolat, ale scházíme se tu z různých míst a ta jsou od sebe dost vzdálena, což je problém.
Tess:
Vzhledem k těm modelům letadel, co jsem stavěl, jsem musel výkresům rozumět, občas když jsem na tom něco musel změnit, tak jsem si to musel překreslit a rozkreslit a tenkrát to šlo jen na papíře. Bohužel, takřka vždy se mi výkres podařilo nějak zakecat a znečistit, takže tato disciplína z tohoto důvodu nepatřila k mým nejoblíbenějším, když jsem to chtěl mít čisté, stálo mi to několik pokusů, ale ta pýcha nad vlastním dokonalým výkresem pak byla veliká, bylo to pak se mnou přímo k nevydržení.
CADy by byly asi časem mou spásou, ale zatím jsem se s ničím takovým nenaučil zacházet dost kvalifikovaně, ale možná budu časem muset, protože si chci vyrobit úpravu hodinového stroje k mému teleskopu a stroj, který bude frézovat některé součásti se "krmí" jakýmisi elektronickými souřadnicemi, které vznikají transformací z nějakých výstupů z jakýchsi CADových programů, takže se to asi budu muset naučit, nebo někoho, kdo to umí ukecat, aby mi s tím pomohl.
Draku,
kdybyste potřeboval, rád Vám lekci CADu poskytnu. Tedy alespoň do té míry, co umím já pro stavební potřeby. Zrovna my dva to nemáme až tak daleko (jestli dobře chápu, tak jste odněkud od metra B na jihozápadě, já jsem z Vršovic).
Tak dneska jsem znovu vyndal škrabač brambor ze skříňky pod pracovní plochou robotu a celý ten zázrak rozložený na jednotlivé díly vyfotografoval. Jestli má někdo zájem, můžu mu ty fotografie přes Šamana (ten ale teď na takové zdržování nemá čas) poslat. Nebo by jednu z těch fotografií mohl použít jako ilustrační, pokud by se tady objevil znovu podobný článek na téma starých, ale dobrých věcí.
žibřidovi:
Díky za nabídku. Je možné, že jí rád využiji a rád Vám za to i zaplatím. Uvidím jak se to s tou frézou nakonec vyvine. My máme takový zajímavý, z hlediska zažité kvalifikace je to asi profesní spolek a scházíme se pravidelně, 1x za měsíc, shodou okolností ve Vršovicích. Někteří z těch, co se tam scházejí, tam v těch prostorách působí i jako vedoucí kroužků. A jeden z nich právě pomocí nástrojů méně dokonalých vyrábí nástroje dokonalejší. Pakliže se ta výroba toho dokonalejšího nástroje zdaří na požadované úrovni, tak budu mít vlastně teprve možnost se vůbec o něco pokusit, jinak bych to pak musel zkoušet jinak a jinde. Ale jsem optimista a doufám, že dříve či později na to dojde. Jinak já přebývám zpravidla na barrandovském kopci, což je během povodní poměrně výhodné stanoviště. Kolem Vršovic se pohybuji poměrně často, také jsem si tam kdysi rozšiřoval řidičák z osobáku na náklaďák.
Tess:
Zkusil jsem tuším včera odpoledne, když obě kočky, jimiž jsme vlastněni, klimbaly bok po boku u sebe, je při tom klimbání zachytit. Protože bylo poměrně zataženo, oknem moc světla nešlo, tak jsem s tím ISem vyšplhal až kamsi na 2500, blesk jsem kvůli tomu záměrně nemontoval. Až to stáhnu (zítra či přes víkend) pošlu zmenšeninu tátovi a uvidíte, co svede nastavení High ISO NR (bylo nastavené na Normal).
Draku,
nejsa profesí učitel, nebudu si tedy ani nic účtovat. Nabízím Vám lekci čistě z přátelství, mohu-li takhle honosně nazývat vztahy zde v hospůdce.
Až to bude aktuální, klidně tu do mě šťouchněte.
žibřidovi:
Za to přátelství děkuji, ač jsme se ještě neviděli, přesto to na tu dálku přes ten kyberprostor cítím podobně. Jestli někdy dojde na využití Vaší ušlechtilé nabídky, doufám, že Vás nepoděsím tím, co všechno už jsem stihl zapomenout od té doby, co jsem vypadl z drápů organizacím odpovědným za mé vzdělání. Uplynulo od té doby mnoho vody a jak tak pozoruji, co se učí děti a zjišťuji, jak jim třeba už s matematikou nepomohu, začínám si občas připadat, jako intelektuální trpaslík. No kdyby na tu výuku tedy nakonec došlo, tak Vám aspoň přinesu něco dobrého na zub či k pití, to už bychom se pak určitě dohodli.
Okomentovat