Jsem tady, jenom zase po pětatřiceti letech chodím do školy. V pondělí, středu a pátek strávím celé dopoledne na angličtině, která začíná v klasických osm hodin. Ráno! Odpoledne jsem z toho tak zničen, že si musím jít schrupnout. A pak ještě musím dělat domácí úkoly.
Můj dřívější hodný zaměstnavatel mi připlácel na životní pojištění a důchodový fond. Teď si to platím sám - změny nutno vypsat do formulářů, které jsem předal své skvělé finanční poradkyni. Jiná skvělá poradkyně, kterou taky zajistil bývalý hodný zaměstnavatel, mi zase poradila, jak upravit sívíčko a motivační dopis, takže na tom jsem taky pracoval jeden den. Na mém výstupním listě chyběly ještě dva formální, avšak veledůležité podpisy (hlavně ten můj:), takže jsem svého bývalého hodného zaměstnavatele musel ještě navštívit osobně. Zdravotní pojišťovně se musí oznámit rovněž změna stavu ze zaměstnaného na nezaměstnaného do osmi dnů. Urguji rozeslané nabídky, které oslovení evidují - ale neodpověděli na ně... Atd, atd.
Takový nezaměstnaný má tolik práce, že se nestačí zastavit! Dokonce jsem minule zmeškal svou pravidelnou čtvrteční hospodu, což jsem musel včera napravit. Musel, neb se jednalo o ryze pracovní návštěvu: Vrátil jsem tam knihu o dějinách Seredě kamarádovi ze Seredě. Administrátorce scifácké Ceny Karla Čapka jsem předal dvě hodnocená veledíla mladých beznadějných autorů, které jsem už přečetl a další dvě vyfasoval. Jsou to veledíla - novely; dalších tři kategorií této literárrní soutěže (mikro, krátká a dlouhá povídka) jsem naštěstí ušetřen, neb jsem do nich zaslal své beznadějně mistrovská díla sám - hlavně abych nemusel porotcovat. Převzal jsem autorský výtisk interkomu, kde jsem měl tentokráte dva příspěvky. Nechal si podepsat první číslo XB-1 od jeho šéfredaktora. Vysvětloval jsem majiteli budoucí klingonské ambasády, jak se má bavit s paní ze stavebního odboru o kolaudaci. Domlouval jsem vydání svého už tři roky starého rukopisu, vedl řeči a vypil dvě piva.
Přišel jsem domů před devátou, povečeřel a padl do postele, aniž bych otevřel počítač. Dneska mne zase čekala škola. Od osmi! Takže jsem tady, ale sorry, někdy nestíhám...
See you later, alligator!
Psáno v Praze dne 7. ledna 2011 po odpoledním probuzení
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
7 komentářů:
Hlavně Šamane,
že jste zdravý a při síle. Už jsem se bála, jestli Vás nesklátila chřipka.
Kurzy jsou teda skutečně intenzivní, nezapomeňte tam češtinu, to by se taky mohlo stát. Jakpak byste psal na blog?
Ale stejně by to mohla být sranda, Šaman mluví anglo-česky.
After while crocodile.
To Šaman: Proč upravujete psí víčko?
Nevěřil bych, že pracující člověk má více času, než nezaměstnaný. Ale skutečně, můj tchán v důchodu nemá žádný čas na nic, zatímco stále ještě pracující tchyně má času celkem přiměřeně alespoň na občasné pohlídání dětiček. A S. Leacock má v jedné povídce zmíněnu důchodkyni, které napsání a poslání pohlednice trvá půl dne, narozdíl od pracujícího člověka, kterému by to samé zabralo deset minut. To jsou paradoxy. Bojím se, že Šaman přestane mít čas tady vařit guláš.
S tou důchodkyní, pohlednicí atd. máte naprostou pravdu, vážený žibřide.
Jen maličko upřesním, že se nejednalo o důchodkyni, ale o starší paní (elderly lady) *), a dotyčný novinový článek (nikoli tedy povídku) nenapsal S. Leacock, leč C. Northcote Parkinson.
Více zde : http://www.economist.com/node/14116121?story_id=14116121
Přeji Vám hezký zbytek večera.
--------------------------------------------------------------------------------------------------
*) V nelidském západním světě spousta starších dam nepobírá žádný důchod.
Harpyji a všem: TTFN!
(Pro teď už pá-pá!)
\ :-)
Poslušně hlásím:
Starší dáma, posílající pohlednici neteři, je uvedena jako důkaz prvního Parkinsonova zákona.
Práce narůstá tak, aby vyplnila všechen čas, který pro ni máme k dispozici.
Zákon byl objeven při stavbách pyramid ve Staré říši, proto i sám Parkinson tento zákon nazývá Rostoucí pyramida.
Okomentovat