Cesta do Ústí

Ústí nad Labem je krajské město na severu. Minulé úterý jsem se tam jel podívat. Už dlouho jsem nejel vlakem, a bylo to příjemné. Sto šest kilometrů za sto deset minut a sto třicet sedm Kč, to není špatné.

Vyrazili jsme z Hlavního nádraží prezidenta Wilsona, a zastavili jsme jen v Holešovicích. Jinak až do Úsní jsme nestavěli. Cesta byla svižná, žádné kolony aut v mlze, co se válela nad krajinou. Když jsme dorazili k Labi, občas se mlha roztrhla sluncem. Stáhl jsem okénko a udělal pár fotek.

Další obrázky jsem sejmul až v samotném Ústí. Které je stejně děsné, jak ho znám z jedné návštěvy snad před třiceti lety. To bylo město krajským městem hloupého Severočeského kraje. Hloupého, protože do něho bylo začleněno i nezávislé Liberecko. Které tak přišlo o status samostatného kraje. Což byla pomsta Liberci za rok 1968. Ovšem příliv peněz, který tak byl do Ústí nasměrován, měl zde devastující účinek. Ohromný betonový blok krajského stranického sekretariátu, příšerné baráky novodobého socialistického bezradného stylu (slabý to může bejt, ale velký - aby to bylo všade vidět) zmrvily centrum Ústí do nepříčetnosti.

Pravda, Liberec se v nové době novými penězi vytunelovanými z krajského i městského rozpočtu, snaží Ústí v příšernosti dohnat a předehnat, ale Ústí se nedává a buduje nové krabice. Mezi nádražím a muzeem jsem prošel třemi náměstími - z nichž žádné nemá charakter náměstí. Jedna placka je sevřena mezi Českou národní banku, která sama o sobě není ošklivá, ale vedle barokního kostela působí jako pěst na oko, a místo náměstí je zde - parkoviště. To, co snad mělo být hlavním náměstím, tzv. "Mírové náměstí", je placka, nad kterou se od severu sklání dva hotelové zlodomy. Placka mezi Hotelem Zdar, Krajským úřadem, který se ukrývá v betonové vaně a příšerným skalním městem baráku, nad kterým ční nápis Allianz, bude už brzo zaplněna dalším velkým barákem - doufejme, že se jím zakryjí výhledy na všechny ty zhovadilosti.

Až parčík před místním muzeem, kde roste památný strom břestovec západní, vypadal zas poněkud lidsky. Vyfotil jsem ho a zaplul do muzea, kamž jsem byl pozván na konferenci „Odsun Němců z Československa - 65 let poté“. Konferenci v Císařském sále rekonstruovaného Muzea města Ústí nad Labem pořádala Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem spolu se skupinou Evropských Konzervativců a Reformistů Evropského parlamentu. Jedno z přelomových témat novodobých dějin českých zemí bylo pojednáno zejména v kontextu vývoje mezinárodních vztahů ve střední Evropě, právních důsledků nucených přesunů obyvatelstva v průběhu a po skončení druhé světové války, ale také jako součást středoevropského diskursu po roce 1989. Pod pozvánkou byli podepsáni Prof. Dr. René Wokoun, rektor Univerzity J. E. Purkyně a Ing. Jan Zahradil, předseda skupiny Evropských Konzervativců a Reformistů Evropského parlamentu.

Šlo o příjemný con, kdy šest přednášejících historiků mluvilo k dvacítce pozorných posluchačů, po obědě si přednášející sedli mezi diváky a čtyři jiní přednášející měli prostor. Proběhla i drobná diskuse, ale hlavně padaly otázky, na něž přednášející zručně odpovídali. Nikdo se nehádal, nikdo nevkládal vlastní přednášku, a skončili jsme pět minut před šestou, přesně podle plánu. Večer už byla tma, takže jsem nefotil.

Ale na konferenci jsem vypsal dvě propisky a popsal půl sešitu a sejmul nějaké obrázky; příští dny se zde budete moci seznámit s jednotlivými příspěvky, které v Ústí zazněly. Vidím to na menší seriál.

PS: Byl jsem pozván za Kruh občanů České republiky, vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, kteréžto organizace jsem členem. (Neplést si s Klubem českého pohraničí, prosím:)

PPS: Blog má zase jednu ze svých nálad, ve kterých odmítá dát obrázky kam chci já, ale kam chce on. Další fota z jízdy i procházky po městě je možno shlédnout zde.