Nejkrásnější dárek

Když jsem byl malý, bývaly Vánoce vždy zasněžené. A toho sněhu bylo opravdu hodně, bariéry na krajích ulic byly vyšší než já. Trochu to bylo tím, že dětství jsem prožil v podhorském velkoměstě Liberci, trochu tím, že v padesátých a šedesátých letech byly zimy skutečně zimější, a trochu i tím, že jsem ve svých třech letech, kterých se tato vzpomínka týká, byl přece jenom malý.

Vlastně mi bylo už tři a půl roku, když jsem se tak strašně nastydl. Hicoval jsem někde kolem čtyřicítky. Máma si mě hodila na záda a pospíchala do polikliniky asi kilometr vzdálené. Proč netelefonovala? V tom štyryapadesátém roce jsme ještě neměli telefon. Ani budka nestála na rohu. Také auto jsme neměli. Táta mě nenesl, protože to už byli s mámou rozvedení. A parkem horem kolem dolních kasáren, vilovou čtvrtí a parkem kolem městského muzea to vlastně nebylo tak daleko. A mráz příjemně chladil.

Všude ležel čistý bělostný sníh, spočíval na větvích, nalepil se na kmeny; stromy v parcích byly krásně dvojité - každého černého stromu se držel ještě jeden jeho bílý sněhový fantom. Na poliklinice mamince řekli, že tam nepatřím, když tak kašlu, že máme jít rovnou do nemocnice. I hodila si mě máma zase na záda a supěla se mnou do kopce na Husovku a pak dolů ke klášteru, další kilometřík. V nemocnici u kláštera prohlásili, že ale patřím na dětské oddělení, musíme se vrátit zpátky na Husovku.

Opět jsme se netrefili, měli jsme jít na dislokované oddělení. Službukonající lékař se trochu divil, když si mě máma chtěla hodit na záda. Museli jsme chvíli počkat, než pro nás přijela sanitka. Kampak nás asi povezou, do jakých dálných krajin?, pomyslel jsem si. Jenom za roh. Ale jeli jsme - vždyť venku byla krutá zima...

A tak jsem se se zápalem plic dostal na nějaké dětské zdravozařízení ve velké liberecké vile. Maminka šla pryč a zůstal jsem tam sám, v postýlce s ohrádkou. Ale měl jsem jistou útěchu - překrásný vánoční balicí papír. Byl sytě modrý se zlatě vykreslenými anděly. Ta modrá byla skutečně nebeská modř, snad proto myslím na ty anděle. Vlastně přesně nevím, o jaké šlo kresby. Určitě byly zlaté. Víc si nepamatuji, ani jak jsem se k němu dostal. Možná jsem dostal od mámy do nemocnice dárek, když ona sama ke mně nemohla. Nebo jsem si ten papír schoval po Mikuláši, který mi v něm něco přinesl. Nebo jsme ho měli připravený na blížící se Vánoce. A jako nejoblíbenější předmět jsem si ho vzal s sebou na cestu k panu doktorovi, který umí dělat bebí.

Důležitý byl ten papír, ne dárek. To byl ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostal! A teď si vzpomínám, že to asi nebyl normální papír, ale celofán, průhledný, přes který byl celý svět modrý se zlatými žilkami. Měl jsem ho schovaný v zásuvce nočního stolku. Pomáhal mi přežít všechny nepříjemnosti:

Odloučení od mámy, od babiček a dědečků, kteří na mě mohli jen koukat do okna z ulice za plotem, návštěvy byly zakázány. To neplatilo pro novou nastávající ženu mého tatínka, která byla zdravotní sestrou a tak se na mě mohla jít ke kolegům podívat.

Pro tohle jsem vlastně ani moc netruchlil. Byl jsem tak slabý, že jsem jen ležel a prohlížel si ten papír. Horší byly věčné injekce, zadek jsem měl od nich rozpíchaný, bolelo to.

A pak ta nejstrašnější hrůza: Zeleninová polívčička! Vůbec jsem se později nedivil Broučkovi, že takové hnusy nechtěl jíst, i když mu je neustále vnucovala maminka, tatínek i kmotříček. I Janinka! Broučka jsem přesně chápal - na tom rozvařeným blívajzu jsem žil asi dva týdny... Snad proto se mi pohádky pana spisovatele Karafiáta později vůbec nelíbily a Broučkova neposlušnost mi byla sympatická. Co jsem nechápal bylo, proč maminka Broučkovi pořád vařila tu hnusnou zelnou polévku, když přece nebyl nemocný?

Injekce, polívčičku i osamění mi pomáhal přečkat nejkrásnější zlatomodrý dárek. Dokud mi asi po týdnu neudělala jedna sestra ve stolečku filcuňk. Barevný celofán se jí vůbec nelíbil. Co v něm mohlo být bacilů! A jestli to byl celofán, tak jsem se možná mohl i udusit. No, nebyl to pytlík a ani já jsem nebyl pytlík - ale nemocnice má holt své příkazy a zákazy a tohle patřilo k zákazům. Začal jsem natahovat, když mi ho brala.

"Já ti ho schovám a vrátím, až půjdeš domů," slíbila mi ta hodná sestra. Tak jsem to teda vydržel. Celý další týden jsem se těšil. Ne, že se uzdravím, ne že se vrátím domů, ale na ten svůj nejkrásnější dárek. Penicilinové injekce konečně zabraly a já už mohl jít pryč z nemocnice. Máma si mě oblékla, ale ještě jsem něco chtěl. Řekl jsem si té sestřičce o uschovaný poklad. Jen se pousmála a pravila:

"Ale ten jsme přece už dávno spálili!"

Už nikdy jsem kolem Vánoc nedostal krásnější dárek. Až když jsem se sám stal tatínkem a pod ozdobeným stromečkem uviděl zářící oči našich dětí.

Přeju všem čtenářům Šamanova doupěte zdraví, lásku a hodně krásných dárků.

Poprvé vyšlo v Neviditelném psu dne 25. prosince 2001