Tátova radost

Mohly mi být asi tak tři roky, když jsem se ručkama držel stolu a, stoje na špičkách, závistivě pozoroval tátu, jak jí něco velice zajímavého. Tak jedl ohřáté buřty, ale ty mi byly buřt. Na talíři vedle uzeniny se však kupila hromádka čehosi velice zajímavého. Něčeho, co jsem do té doby neviděl. Bylo to hnědé, nezvykle to vonělo a táta si toho nabíral jen poskrovnu. Muselo jít o nějakou vzácnost.

Tak žádostivě jsem se na neznámou pochoutku díval, až se mě hodný tatínek zeptal: "Chceš?"

Chtěl jsem. A dostal plnou lžičku. A spolkl celou podanou porci. Táta se pak velmi smál. Dalších deset let jsem nevzal hořčici do úst.

Ale díky této otcovské zlomyslnosti a hořčičnému zážitku si tátu pamatuju z doby, kdy ještě žili společně s mámou. Protože v době, kdy mi byly tři roky se rozvedli. A znáte to. Soudem nařízený "styk s otcem" jednou za čtrnáct dnů v sobotu se změnil v návštěvu dědy a báby, v jejichž domě táta bydlel - o něco později i se svou novou ženou a další dcerkou. Onomu "styku" totiž nepřála ani moje maminka, ani maminka ségry.

Jednou v létě jsem však pár prázdninovývh týdnů prožil společně s tátou na Vranovské přehradě. (Na té přehradě na Dyji; vždycky jsem si pak pletl její název s Vranskou.) Mohlo mi být tak šest, takže mám více vzpomínek. Jak jsme se byli podívat na Vranovském zámku. Což byla velká vzácnost, protože byl dlouho dopředu vyprodán. A byla to velká nuda, protože jeho prohlídka trvala strašně dlouho. Ale poprvé jsem tam jel "parníkem" (osobní motorovou lodí).

Na břehu vranovské nádrže se rozkládaly různé rekreační základny. V jedné z nich, která patřila firmě Nisa Proseč (jež dříve pod jménem Mira patřila tatínkovým strýčkům a kde po válce dělal dědeček národního správce) jsme s tátou bydleli, myslím, že ve stanu s trubkovou konstrukcí. Ještě jsem neuměl plavat, ale pamatuju se, jak uměl plavat táta. Viděl jsem ho z lodičky, na které mě vezli jeho kamarádi: Tatínek ležel na zádech, a četl si noviny. Plaval úplně bez pohybu. Tak měl tedy klenutý hrudník, který jsem po něm zdědil i já, ale mě se nikdy takhle vznášet se na hladině nedařilo. Až mnohem později ve vodách Mrtvého moře. Ale tehdy na Vranově jsem na tátovi něm viděl, že má radost, jak čučím.

Největší radost jsem tátovi udělal asi v srpnu 1968. Předcházející rok jsme se dost pohádali. A o čem asi tak podstatném, jako o Šestidenní válce. Při jedné své návštěvě jsem se velice hněvivě vyjádřil o izraelské agresi proti arabským státům. Táta mi oponoval. Poprvé jsme se bavili o politice. Bylo mi šestnáct, byl jsem klasické pubertální antirodičovské tele, ještě ke všemu zpracovávané a zpracované komunistickou propagandou ve škole, v novinách a v televizi. Máma mi doma neříkala nic. Mlčeli i její rodiče. Pěkně jsem všechny ty bolševické teze o sionistických agresorech zopakoval tatínkovi, který se se svým modrým číslem, vytetovaným na předloktí v Osvětimi, nikdy nepředváděl. Ale měl ho. I když jinak byl Čech jak poleno.

Tátu jsem v tom roce ´67 nechápal. Vždyť to přece bylo tak jasné! Kdo si začal? Kdo zaútočil jako první? Izrael! I západní noviny tu jeho agresi odsuzovaly, celý svět. Jak jsem si přečetl v Rudém právu. Tátovy protiargumenty si nepamatuji. Neposlouchal jsem je nejspíš.

Ale najednou přišel leden 1968, tedy Leden, prvním tajemníkem KSČ se stal jakýsi neznámý "Tupček" (jak jsem poprvé nesprávně porozuměl tomu jménu) a různé věci se začaly dít. Četl jsem obrozený Mladý svět, revoluční Mladou frontu, obnovený Zítřek, bojovné Studentské listy; dokonce i Československá televize počala zveřejňovat informace pro mě dříve neznámé. V rádiu zpíval Karel Kryl, v kinech se promítaly skvělé české filmy. O své poslední prvomájové manifestaci na libereckém náměstí Bojovníků za mír (to je to náměstí před radnicí, co se dnes zase jmenuje Dr. Edvarda Beneše, ale také se před časem jmenovalo Adolfa Hitlera) jsem nesl ceduli s nápisem "Již nikdy žádnou diktaturu!". A pak nastoupil Srpen. Do naší vlasti, jež začala budovat "socialismus s lidskou tváří", vstoupila vojska pěti zemí Varšavské smlouvy. A měli jsme utrum.

Když jsem se pak poprvé po sovětské okupaci setkal s tátou v tom jeho baráku nad Rochlicema, řekl jsem mu:

"Tati, měl jsi pravdu. S tím Izraelem." A tak jsem udělal tatínkovi v té smutné době asi největší radost.

Různé radosti táta zažíval i později, ale u většiny z nich jsem nebyl. Jeho první návštěvu u jeho první vnučky jsem zmeškal, neb jsem byl na vojně. Radost z mistrovského titulu pro fotbalový Slovan Liberec v roce 2002 zase zmeškal on, protože umřel na Velký pátek už tři roky předtím. Ale vídávali jsme se v mé dospělosti alespoň jednou, dvakrát ročně. Někdy v létě, když jsme pobývali na dovolené v Liberci či jeho okolí, a pak pravidelně před Vánoci. Přivezl dárky pro vnučku a vnoučka (tedy většinou milý peněžní příspěvek na dárek, který jsme pak koupili sami) a převzal něco dárků - hlavně knížky - pro sebe. A to jak vánočních, tak i narozeninových. Narozeniny měl totiž hnedle po svátcích. Ročník jednadvacet, který si to všechno vyžral.

Zejtra by mu bylo právě devadesát.

Pěkný zbytek roku přeje Šaman

(Úvodní obrázek převzat ze stránek firmy Herold, řeznické potřeby, s.r.o. z Rakovníka.)