Zpráva z Tanvaldu

Tanvald má v mezietnických a meziskupinových konfliktech, na jejichž konci je někdo mrtvý, již svou tradici. Už Jára da Cimrman popisuje ve své hře Vizionář historku, kterou sám zažil, když navštívil místní hospodu U Labutě, ve které po rvačce pobíhal cikán s kudlou v zádech. Tentokrát uvádím historku z roku 1994, která popisuje dění po reálném a vůbec ne úsměvném účinkování pana Smrtky. Ještě dodávám, že historka z prvních minut roku 2012 nebyla dle mého mínění vyvolána rasovou záští. Tu zpětně rozviřují až různí aktivisté různých ras, národností a hloupostí. Nuže, předkládám text starý už skoro 18 let:



V sobotu 27. srpna 1994 zažil Tanvald neobvykle rušné odpoledne. Uskutečnil se tu "Smuteční pochod za oběti skinheadského teroru", pořádaný místním anarchistickým sdružením, Demokratickým svazem Romů a Hnutím občanské solidarity a tolerance (HOST). Krátce po druhé hodině odpolední připomněl Michal Horák z HOSTu v krátkém projevu přes deset mrtvých, obětí rasové zášti a netolerance i stovku pogromů, načež pochod započal.

Jednou z posledních obětí meziskupinové nenávisti byl sedmnáctiletý Zdeněk Čepela, kterého společně s jeho dvěma kamarády krátce po půlnoci 31.7. napadli útočníci ze skupiny "Sudety" a jenž na následky pěti bodných ran zemřel při převozu do nemocnice. Na jeho památku se smuteční pochod konal. Mezitím 11.8. zaútočilo jiné komando zápalnými lahvemi na byt v blízkém Jablonci. Při tomto teroristickém útoku (či nevinné klukovině?) byly vážně popáleny dvanáctiletá dívka a její teta.

Zdeněk byl anarchista, popálené ženy Romky, útočníci skini. Ministerstvo vnitra se pravděpodobně obávalo při této demonstraci skinských útoků, stejně jako anarchistického vytloukání výkladů. Proto se různé složky policie dostavily v hojném počtu. Policisté, okuklení příslušníci protiteroristické jednotky a psovodi se svými svěřenci svým počtem převyšovali demonstrující místní i přespolní anarchisty, punkery, Romy a redskiny skiny, kterých bylo asi dvě stě. Asi padesát "normálních" lidí se časem odhalilo většinou jako rozhlasoví a televizní reportéři, novináři a jejich doprovod. Hlavní tanvaldskou ulicí a zároveň mezinárodní trasou E14 se tento téměř prvomájový průvod bral za policejním autem s majáčkem, obklopen policejní blokádou z boku a policejním uzávěrem se psy zezadu. Nad tím vším se vznášel policejní vrtulník přiletivší při té příležitosti z Prahy. Babičky a mládež na kolech lemovaly chodníky, štamgasti se občerstvovali pohledem z terasy hotelu a poobědvavší rodinky přihlížely z oken. Jen mávátka chyběla. Policejní ochrana dokonale oddělila "slušné" občany od potencionálních výtržníků či obětí.

Nikdo z nich tak neměl šanci slyšet "Čechoslováka" Ivana Veselého, který při zastávce na dolním tržišti prohlásil (mj.): "Vláda a intelektuáli su ticho... V čele takových průvodů v Německu a Francii jdou Khol a Mitterand... Až jim budou házet zápalné lahve do bytu, pak se probudí? Měli by něco dělat - když už ne jako politici, tak alespoň jako lidi."

Po půl třetí průvod začal postupovat na sídliště Výšina, kde Zdeněk bydlel. Stísněnou cestu do kopce už většinou neabsolvovali místní zvědavci, kteří předtím průvod sledovali na chodnících za zády policie. Další zastávka se konala u sídlištního nákupního centra. Člen místního Demokratického svazu Romů pan Puľo zde o skinech prohlásil: "Dnes ubližují nám, ale co se stane, až nás všechny vybijí nebo vysídlí? Pak budou vyhledávat ty, kteří nejsou správní Češi, kdo má třeba babičku z Moravy..." Byl přerušen výkřikem "Kolik vás chodí do práce?" Odpověděl: "Když přijdu na úřad práce, tak mě vždycky pošlou někam, kde cikány nechtějí. To se mám bíle nalíčit a pak se ptát po práci?"

Po projevu pražského anarchisty Jakuba Poláka se průvod zase vydal dál. "Kolem studánky, podhorských chaloupek a kapličky prosluněnou pozdně letní přírodou" (jak později básnil nezávislý publicista Jan Urban při debatě, která se konala od sedmé hodiny večerní v liberecké radnici) k bývalé truhlárně, nyní diskotéce, kde byl Zdeněk pobodán. To se už za uzávěrou nepohybovaly osoby, které předtím se sprostými slovy odmítaly rozdávané letáky. Proč tam tedy ti dva muži chodili? Někteří kamarádi Zdeňka Čepely nešli na pochod ze strachu, že si je místní skini obhlídnou a vypořádají se s nimi později... (Urban: "A cítil jsem se jako v Bosně.")

V tomto volném prostoru už občané statečně přihlíželi z bezpečné vzdálenosti. Několik jich ale šlo opravdu spolu. Před restaurací Truhlárna se průvod nakonec zastavil, postál a rozešel. Nikoli v tichu. Vrtulník bzučel, z vysílaček se ozývala všelijaká hlášení. Psi z policejní uzávěry se dostali do kontaktu se psy z protiteroristické uzávěry i s civilními demonstrujícími psy. Neměli se rádi.

Po páté hodině již před Truhlárnou zůstal jen jistící hlouček unaveně žertujících policistů. Po krvavé stopě na zaprášeném asfaltu už nebylo dávno ani stopy. Tragedii připomínaly jen květiny u kříže, opřeného o sloup veřejného osvětlení.

Jiné kříže lemovaly cestu ze sídliště. Na stromech a sloupech zůstaly na místech po stržených plakátech, které před několika dny zvaly na smuteční pochod, černými spreji nastříkány keltské kříže v kruhu. Znak hnutí, které se hlásí k vraždám.

Psáno v Praze dne 31. srpna 1994, poprvé vyšlo na Neviditelném psu 8. září 2001.
----------------------------------

(PS 2012: Vysvětlení opoždění publikování mé zprávy: V tiskovině HOST, na jehož založení jsem se rok předtím spolupodílel, nemohlo vyjít, protože prý jsem špatně referoval o účasti na demonstraci. Podle mého článku to vypadalo, jako by podíl místních obyvatel na ní byl jen skromný. Když jsem se ohradil, že tomu tak podle mého pozorování skutečně bylo, dozvěděl jsem se. "Ano, je to pravda, ale je nevhodné to zveřejňovat."
V roce 1994 jsme ještě neměli internet.)

Znak Tanvaldu převzat z oficiálních stránek města.