Jak dědečka vyloučili

Můj dědeček byl vyloučen z KSČ. Kam nikdy nevstoupil.

Alespoň nikoli vědomě a nikoli dobrovolně. Děda Jindra byl ve svém mládí řádným římským katolíkem, jako většina tehdejších občanů císařství rakousko-uherského a království českého. Až přišla světová válka, ve které jako pozorovatel na italské frontě zažil chemický útok. A pozoroval, co to udělalo se zasaženými vojáky. Takže hned jak přišel z vojny a mohl se věnovat občanským činnostem v novém československém státu, tak z církve svaté vystoupil. Usoudil totiž, že Bůh není. A pokud je, tím hůře.



Církev v té době vykonávala dle něj jen jednu bohulibou činnost, a to práci na poli sociálním. Kvůli tomu však není být nutno registrovaným věřícím. A tak se Jindra stal členem Československé sociální demokracie, protože byl demokrat a sociálně cítící člověk. S dědečkem Hejtmánkem, matčiným otcem, jsem měl tu smůlu, jako má většina vnuků se svými dědečky. Když jsem byl malý a pak mladý, tak jsem se ho na některé věci neptal, protože jsem nevěděl, proč bych měl. A když už jsem zmoudřel, tak se nebylo koho ptát. A tak mám jen několik záchytných bodů, které se týkají jeho života. A pak spoustu náznaků.

Prvním a jediným záchytným bodem z doby té Velké světové války, které se pak říkalo "První" je pouhá poznámka o tom chemickém útoku a vystoupení z církve. Další indicií, kolem které by šlo zkonstruovat celý román je, že dědeček byl úředník. Úředník u vojáků. Nejdříve na mladoboleslavském hradě, kde za první republiky sídlila posádka československé armády, a pak v Jaroměři. Protože součástí Jaroměře je pevnost Josefov, a protože to "pak" se odehrávalo v období protektorátu, usuzuji, že byl členem Vládního vojska (Regierungstruppe des Protektorats Böhmen und Mähren), jehož 7. prapor bytoval právě v josefovské pevnosti. Na pevnostních šancích (další z mála bodů) se pásla koza, jejíž bronzový zvonek dodnes slouží v naší rodině k vyzvánění, svolávajícímu k vánočnímu stromku. Kozu si tam držela babička Marie, dívka z vesnice Malé Cetno, k vylepšení válečného hospodaření. Stejně jako později v Liberci na zahradě nájemní vily husy, a pak úplně nakonec v kůlně na plácku za hrázděným činžákem v smradlavé liberecké Stalingradské ulici alespoň králíky k vylepšení socialistického hospodaření v důchodcovské rodině.

Teprve až nyní, kdy toto píšu, si uvědomuju, že ta klasická liberecká vila ze začátku 20. století, kde měli naši byt, zabírající celé patro, se nacházela hned pod dolními libereckými kasárnami. Takže Jindra dědeček možná sloužil jako cifršpión ještě v socialistické armádě… Alespoň chvíli. Než ho vyloučili ze Strany.

Inu, z toho, jak si na dědečka vzpomínám, bych ho mohl označit za "loyálního" občana. Když jsme 21. srpna 1968 v tom bytě nad stokou ve Volgogradské ulici s jeho dcerou (a mou matkou) Miluškou nadávali na Rusáky, kteří ten den ráno zabili v Liberci asi osm lidí, zavřel letně otevřené okno, a pravil:

"Nikdy nevíš, kdo tě může poslouchat."

Což nám v čerstvě revolučním čase, kdy vysílalo několik ilegálně legálních rozhlasových a televizních studií, v době celonárodního vzdoru, připadalo poněkud předposrané. Netušil jsem tehdy ve svých sedmnácti, jaké už má zkušenosti. Minulo září a ukázalo se, jak prozíravý muž to byl. Loajální.

Ale nikoli až tak, aby svého času vstoupil do Partaje, protože to byl sice poslušný člověk, ale v jádru slušný. A poctivý. Do KSČ ale ani nemusel vstupovat, byl tam totiž přijat, i s celou národněfrontovní ČSSD. Komunisté měli už před rokem 1948 ve všech stranách své agenty, ale sociální demokracie byla jimi přímo prolezlá. Za únorového puče se někteří ministři socdem nepřidali k hromadné demisi "zrádných" ministrů z Národně socialistické, Lidové a Demokratické strany. Tak (spolu s Janem Masarykem) prokomunistické křídlo ČSSD zmařilo pokus o ústavní pád vlády. Po zlomení Beneše, který nechtěl vyvolat občanskou válku, si pak Gottwald dojmenoval do vlády jemu poslušné ministry.

To všechno by k legálnímu vládnutí nestačilo, protože komunisté neměli parlamentní většinu. Ve volbách roku 1946, v euforicky prosovětské poválečné době, získala KSČ v českých zemích nejvíce ze všech stran – 93 poslaneckých mandátů. Na Slovensku však Komunistická strana Slovenska drtivě prohrála s Demokratickou stranou a dodala do společného třistačlenného Národního shromáždění jen 21 kusů. Celkově tedy měla KSČ k dispozici 114 hlasů. Po komunistickém puči však někteří poslanci ČSSD prchli za hranice, jiní byli zatčeni. Převrat byl dokončen elegantním trikem 27. června 1948, kdy došlo v rozporu se stanovami ČSSD ke sloučení s KSČ a došlo tak jejímu zániku. Při této legalistické operaci měl hlavní úlohu Zdeněk Fierlinger (bývalý přítel prezidenta Beneše, válečný velvyslanec exilové vlády v Moskvě a vysoce pravděpodobně agent NKVD), kterému v tom nezabránilo ani to, že byl v listopadu 1947 pro svoje paktování s bolševiky vyloučen z předsednictva ČSSD. Jeho příležitost přišla v únoru 1948, a on se jí chopil. Nu, a protože měla ČSSD z voleb roku 1946 37 mandátů, tak v součtu získali komunisté právě 151 poslanců z 300!!!

Tato "křehká většina"… pak vydržela do dalších voleb, a nerozpadla se. Ve skutečnosti však nevládlo Národní shromáždění, to byla jen hra na demokracii, kterou vnější svět akceptoval, a ve svých důsledcích ji akceptujeme dodnes i my. KSČ vládla prostřednictvím "stranické disciplíny" a "demokratického centralismu" ("vůdcovského principu", přičemž Vůdce seděl v Kremlu), prostřednictvím prokurátorů a StB, SNB a "lidové" armády, prostřednictvím soudců – a obhájců, prostřednictvím teroru a útisku, prostřednictvím škol a propagandy, vydávající se uza kulturu. V dalších volbách už KSČ drtivě zvítězila, ale nikoli demokraticky, protože to od té doby už nikdy nebyly demokratické volby.

Dědeček Jindra v těch dalších volbách tedy nezvítězil, protože to už v KSČ nebyl. Nepatřil k těm 200.000 statečnějším členům ČSSD, kteří odmítli podepsat slučovací přihlášku, na to byl asi přece jenom příliš loajální. Neprošel přes následné prověrky. Takže ho vyloučili. To je asi třetí bod z jeho života, který mi prozradila až po jeho smrti babička Marie:

Prý nevěděl, kdo to byl Marx. A možná ani nechtěl vědět.