Mír křesťanské čtvrti

Už dříve jsem psal , že v Jeruzalémě bylo obydlené sídlo poprvé rozděleno na části. A to na čtyři části – a od té doby se jim říká "čtvrti", i když je jich třeba několik desítek. V 19. století byly ty místní čtvrti pojmenovány podle toho, kdo v nich bydlí: Muslimská, židovská, křesťanská a arménská. Jako pátý vyčleněný okrsek je součástí Starého města Chrámová hora, kde tedy bydlí Bůh, ovládají ji muslimové a hlídají Izraelci.

Starý Jeruzalém je od západu k východu rozdělen linií, kterou tvoří ulice Davidova (aneb Al-Bazar). Ta rozděluje severozápadní křesťanskou čtvrť od jihozápadní arménské. Téměř v linii Davidovy ulice pokračuje ulice Řetězová (Chain street, čili Tarík báb al-Silsia), jež je hranicí mezi severovýchodní čtvrtí muslimskou a jihovýchodní čtvrtí židovskou. Severojižní rozdělující magistrálu pak tvoří Súk Chán al-Zét, který se před Davidovou ulicí rozděluje na tři paralelní súky. Jedna jeho větev pokračuje dále na jih jako Jewish Quarter Road, aneb ha-Jehudim. Po téhle tepně míříme od synagogy Churba na sever do křesťanské čtvrti. Takže po tomto popisu je zřejmé, že procházíme čtvrtí  – Herodovou. Místem, kde v Herodově době měli své vily boháči. Jak ukazují vykopávky, které odkryly nábytek vytesaný z nádherných kamenů, stěny bohatě zdobené freskami, podlahy s mozaikami. Další známkou nepřeberného bohatství je velké množství nalezených skleněných střepů.

"Tady končí židovská čtvť," upozorňuje nás Dalia před mozaikou zdobeným vchodem do umělecké galerie, kde se nachází i historický lis na olivový olej. Přitom jdeme stále po Cestě židovské čtvrti. Avšak  úpravnost a uspořádanost je lusknutím prstu vystřídána opět orientálním tržištěm. To přetéká Davidovu ulici ze súků muslimské čtvrti až sem. Ony výše uvedené názvy jsou totiž historické, a určují obecný charakter čtvrtí. To však neznamená, že by byly striktně dodržovány nějaké náboženské či národnostní hranice. V muslimské čtvrti  jsou kostely a křesťanské hospice, rozmístěné kolem františkánské Via Dolorosy. V celém městě vystrkují k nebi prsty minaret mešity. Synagogy se z nějakého důvodu nacházejí jen v židovské čtvrti, ale stejně jako křesťanští investoři, tak i jejich židovští kolegové skupují nemovitosti v muslimské čtvrti, jak svědčí izraelské vlajky nad ulicí Al-Wad (jak jsem psal předminule). Také střešní chatky za hranicí mezi křesťanskou a muslimskou čtvrtí, chráněné od okolních střech drátěnými zátarasy, o kterých jsem se zmínil v roce 2008, jsou podobně ovlajkované…

Prodíráme se červotočivým prostorem, který nás po chvíli vyplivne na další stísněné místo, obklopené zdmi kostelů. Vlevo se za jednou takovou zdí tyčí věž, kterou znám z dřívějška: Novogotická zvonice luteránského kostela Vykupitele. Kousek za ní máme vhled na jednu z uliček tržiště Múristán. Před námi vyčuhuje přes zeď jakýsi minaret. Kostelní zeď vpravo je pokryta nabídkou různobarevných koberců a šátků. Od těchto komerčních chapadel nás zachraňuje branka o hltnosti dvou turistů, která je nahoře zakončena románským obloukem. Vypadáváme na malé náměstíčko, přeplněné lidmi. Ten minaret vepředu patří Omarově mešitě. A ta hmota vpravo je – jejda – Chrám Božího hrobu! A já na něj nejsem připraven.

Naštěstí Dalia je. Takže teď vím, že původně zde stávala bazilika, kterou na přání své matky Heleny nechal v letech 326-335 postavit císař Konstantin. Když v roce 638 dobyli Jeruzalém muslimové, hrozila jí zkáza. Avšak chalíf Omar se pomodlil na schodech před jejím vchodem, čímž ji zachránil. A zachránil ji i pro křesťany, protože kdyby se pomodlil uvnitř, stala by se z baziliky mešita. Omar si na "svou" mešitu počkal až do roku 1193, kdy ji postavil Saladinův syn Afdal. Heleninu baziliku poničil v roce 614 Peršani, když tudy šli kolem. A roku 1009 další chalíf, totiž al-Hakím. (Takže ten tu mešitu nemá.) Opravil, přestavěl a zmenšil ji pak po roce 1140 byzantský císař Konstantin IX. Rozšířili ji naopak křižáci v letech 1174-1170. A bylo by to dlouhé povídání, a nesmělo by to být na konci tak dlouhého dne.

Tady odspodu nejsou vidět šedé báně současné baziliky. Tu větší vlevo zakrývá hranolovitá křižácká zvonice. V roce 1719 byla snížena o dvě patra, takže bez problémů přečkala zemětřesení, které poničilo baziliku roku 1927. Ani ničivý požár roku 1808 jí neuškodil. Všem pohromám jistě není konec, ani rekonstrukcím: Zrovna v době naší návštěvy se nad chrámem vznášely baldachýny provizorních střech. Ale támhleten žebřík nad vchodem na úrovni třetího podlaží, tak ten nepatří řemeslníkům. Stál tam už před rokem 1852, a sloužil patrně kněžím jedné z šesti zde usídlených křesťanských církví k tomu, aby tudy mohli procházet do chrámu bez poplatků. Nikdo už po něm neleze, avšak ani ho nikdo neuklidil. Protože římsa pod tím oknem patří jiné církvi než okno nad ní. Takže se neshodli, kdo by ho měl odsranit. Vlastně shodli: Ten druhý!

Avšak když někdy v polovině devatenáctého století onen historický žebř shnil, tak ho vyměnili. Nevím tedy kdo, ale vím, že někdo, kdo chtěl pokračovat v nesmyslném sporu o žebřík. V jednom z mnoha místních nesmyslných sporů. Na tomto místě bych chtěl apelovat na papeže, na toho současného i na všechny příští: Dříve, než začnete kázat o míru mezi Izraelem a palestinskými Araby, či mezi židy a muslimy, urovnejte spory v nejsvětějším domě křesťanstva!

Vlastně o ten Dům musí z hlediska bezpečnosti – zde tedy hlavně stavební bezpečnosti – pečovat stát Izrael. A klíče k němu drží dvě muslimské rodiny. Takže samotný vchod naštěstí nepatří ani jedné z nesvářených křesťanských církví. Rodina Nusajbíů se stará o vstupní bránu od 7. století. Sultán Saladín pak dal klíče k tomu vchodu r. 1178 rodině Džudaíů. Ti dvakrát denně přinesou klíč někomu z Nusajbíů, kteří tedy ráno zamykají a večer odemykají. Není vhodné se v chrámu zapomenout. Je už půl páté a my jsme na jeho samostatnou prohlídku dostali obvyklou půlhodinu.

Vcházím dovnitř a jsem zahlcen spletencem různorodých architektonických prostorů, kterým se přemisťují davy turistů i zbožných poutníků. Vpravo za vchodem vedou schody nahoru, a na nich je nejdelší fronta; vydám se tedy tam. Protože se leze strmě vzhůru, tak předpokládám, že tady někde stál vrch Golgota, než ji architekti a manažeři středověkých cestovek odtěžili, aby bylo více místa pro jejich klienty. Uprostřed mezaninu, na který schody vedou, je oltář, později si spočítám, že se jedná o jedenácté zastavení. Zde byl Ježíš přibit na kříž. Dvanácté zastavení je za tím oltářem, nad kterým se uprostřed zlatých a rudých ozdob vznáší krucifix v životní velikosti. Oltář sám mi poněkud připomíná krb. Je zevnitř osvětlený. Lidé lezou po kolenou do ohniště , aby se mohli dotknout prohlubně ve skále, kteráž vskutku zove Golgota, aneb Lebka. V té prohlubni prý byl ukotven Ježíšův kříž. Pokud existoval Ježíš, ať už jako člověk, nebo Syn člověka, tak byl ukřižován právě tady, pane Neili Armstrongu. Možná metr vedle, ale na této skále.

Nestál jsem ani neklečel tu frontu. Nejen kvůli chybějícímu času, ale i kvůli nechuti řadit se do front a klekat. Prošel jsem kolem, znesvětil jsem to místo jediným fotobleskem, a jinak zaznamenal svým canonkem jen atmosféru místa. (Bez použití blesku jsou všechny mé fotky z vnitřních prostor atmosférické, aneb rozmazané). Slezl jsem po druhém schodišti zase dolů a pokračoval v potulce po vnitřních prostorách. Zatímco v různých kaplích a kobkách probíhaly různé bohoslužby, vedl mě můj instinkt dozadu proti směru Ježíšova putování. A najednou jsem se ocitl uprostřed toho všeho cirkusu absolutně sám! Překvapen svou osamělostí jsem stanul tváří v tvář Golgotě, přesněji jejímu boku, který je zde v jedné chodbě uschován přímo za sklem. Tady někde je prý i Adamův hrob. Popravčí kříže stávaly tam nahoře, jen o několik schodů výše. Zatímco v Ježíše jako v proroka či Spasitele nevěří všichni lidé, tak to, že tam ty kříže stály, a že na nich byly umučeny tisíce lidí, je nepochybné. Možná i z tohoto důvodu není Ježíš znám jako historická postava. Stejný kříž jako on totiž neslo na tomto krvavém místě mnoho jiných židů, a ne všichni byli vyslovení lotři…

Podle svého vnitřního kompasu jdu dále na východ. Dále a níže. Ze zdi se tu vyvaluje další kus golgotské skály, chráněné nezbytným sklem. Sestupuji po schodech, a pojednou se ocitám v temné kapli svaté Heleny, kam padá z oken ve výšce denní světlo.A já teprve teď chápu, proč onen "nízký válcovitý domek s omšelou kamennou kopulí", který jsem před šesti lety viděl na dvorku, kde bydlí etiopští kněží, nemá žádné dveře. Je to totiž lucerna této kaple! Pozdravím němou úklonou Etiopany, kteří žijí na střeše Chrámu, a sestupuji ještě níže až tam, kde prý Helena nalezla pravý Kříž.

Vracím se do kaple. Socha sv. Heleny umístěná zde ve výklenku pochází z 19. století. Kapli samotnou zbudovali křižáci. Použili přitom byzantské kameny. A ty boční zdi – to jsou základy původní Heleniny baziliky! Kdosi si dal práci vyzdobit je nějakými pracnými sgrafity. Podívám se blíže a vidím malé křížky. Jsou jich desetitisíce a jsou staré tisíc let. Křížky po křižáckých návštěvnících. Každý z nich vyryl místo trapného podpisu jeden. Pracovití a pobožní křižáci. Kteří roku 1099 dobyli město, aby zde založili Jeruzalémské království. Při kteréžto příležitosti vyvraždili ekumenicky všechny místní obyvatele – muslimy i židy. K větší slávě Toho, který, pokud by byl, musel při tom zas jednou ronit krvavé slzy…

Ale dnes zde vládne zbožnost a mír. Probíhá hned několik bohoslužeb. Vracím se na úroveň hlavního chrámu, prohlížím si velký plochý Kámen pomazání, obležený věřícími zejména ženského pohlaví. Ten kámen by se měl spíše jmenovat "Kámen zabalení do plátna". Jsme na místě, kde Josef z Arimatie položil Ježíše, u 13. zastavení. Ježíšovo tělo k pohřbu připravovala jeho matka Marie a bulvárními spisovateli propíraná Maří z Magdaly. Podle židovské tradice té doby se mrtvého těla mohly dotknout toliko matka, manželka či sestra zemřelého. Nejpravděpodobnější bude (a nepřišel jsem na to jako první, ale samostatně), že Maří byla Ježíšova sestra.

Největší kopule s centrálním otvorem, který v šeru baziliky působí dojmem silného reflektoru, se klene nad domečkem, který připomíná rotundu či nástavbu ponorky: kaple Božího hrobu, 14. a poslední zastavení. Ta rotunda se nazývá Anastazis, a to, co z ní dělá ponorku je traverzové zajištění, které zabraňuje jejímu zřícení. V těchto místech (nebo metr vedle) leželo Ježíšovo tělo mrtvo a patrně i bez duše. Která se třetího dne vrátila a On vstal z mrtvých. K nahlédnutí do této svatyně se opět drží dlouhá fronta, kterou tedy opět nebudu stát. Pokud se onen zázrak stal, pak někde v těchto prostorách, možná zrovna ten metr vedle, přesně v místě, kde stojím. Těm křesťanům, kteří se sem nedostanou, radím, aby nezoufali: Není přece důležitý kámen, ale to, abyste měli Ježíšovo učení v srdci. A těm, kteří mají peníze, čas nebo touhu po cestování doporučuji:

Když se chcete podívat někam do Středomoří, tak jako první místo vaší návštěvy by měl být Jeruzalém. Leží v Izraeli, a panuje v něm mír přímo Boží.

Přemýšleno a prožito v Izraeli navečer 16. března 2014, psáno v Praze na Lužinách v noci z 23. na 24. června 2014

Autorem mapky čtvrtí jeruzalémského Starého města, která je stažena z Wikimedie, je Daniel Baránek.

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z křesťanské čtvrti a okolí.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"