Dalia nás protahuje ulicí Qadisieh přímo k jihu. Střílím pohledy i foťákem na obě strany do uliček, které se na mapě ani nenacházejí. Nad schody vpravo se najednou objevuje kopule nějakého chrámu s šedou bání a křížem na vrcholu. Ulice se mění v jeskyni, zaklenutou gotickými oblouky. Přímo před námi černým průhledem září zlatá kopule Skalního chrámu."Pozor, je mezi námi cizí člověk," ozývá se varování od Jana. Cizím člověkem je míněn asi desetiletý kluk, kterému je řečeno, že už o něm víme, tudíž je zbytečno, aby se dále s naší výpravou ubíral, případně její členy obíral. Klučina mizí v boční uličce, tentokrát bez úlovku.
Ulice se rozšiřuje v jakýsi dvorek, spouštíme se níže dalším průlezem, a vypadáváme přímo u muslimské chlapecké školy, kde se nachází První zastavení na Via Dolorose. Bývala zde za osmanské říše kasárna. Ještě dříve, kolem roku Nula, Herodova tvrz Antonia, kterou vystavěl pro římské vojáky. Tady někde Petr zapřel svého Pána. Tady byl Ježíš odsouzen ke smrti. Tady - nebo pár metrů vedle. Anebo úplně na druhém konci města. Tuhle ulici totiž koupili svého času františkáni, kteří potřebují svou investici amortizovat. Nicméně dnes tu "amortizují" hlavně arabští prodejci s čínským textilem. Naštěstí je ještě před hlavní sezonou, takže to zatím není tak hrozné.
Po Via Dolorose jdu už poněkolikáté. Ani dnes nemůžeme vynechat dvorek, do něhož se z ulice vchází brankou doprava. Na jeho jižní části se nachází Klášter bičování, dnes plný zbožných poutníků. Na druhé straně dvorek uzavírá Kaple odsouzení, která zde byla začátkem minulého století postavena na základech středověké kaple. Zde umístěný model Jeruzaléma v době Ježíšově se mi opět podaří zabrat pouze rozmazaně. V těchto místech dle (novodobé) tradice Ježíš přijal kříž. Vycházíme ze dvorka a jdeme ke klášteru Siónských sester, kde je umístěn i hospic pro poutníky. No ano – to je ona šedá kopule s křížem, kterou jsem viděl před chvílí!Nad Via Dolorosou se zde vznáší oblouk Ecce homo, vyfotografovaný snad už miliardkrát. Já sám ho snímám možná už posedmé. Když chci mít obrázek bez turistů – tak musím obrátit objektiv k nebi.
Míjíme další boční uličku. Široká okna místního krámu nás lákají k nákupu pravoslavných ikon a modlicích koberečků, ale odoláváme a dorážíme k mešitě, u které Via Dolorosu uzavírá ulice El-Wad. Tady se na zdi vyobrazuje Třetí zastavení, kdy Ježíš poprvé padá pod tíhou kříže k zemi. Zájem turistů však více přitahuje dvojice vojáků, opírající se o odsunuté zábrany."Naši kluci, pohraničníci," komentuje Dalia. Jsme stále na bájeslovném "Západním břehu", který – dle palestinských Arabů a "světového společenství" zabírá i celý starý Jeruzalém, včetně židovské čtvrti. Ale ty hranice se fakticky posunují podle potřeby. Dnes není třeba turisty chránit.
Odbočujeme vlevo, míjíme vchod do arménského katolického kostela. Zde se Ježíš setkal se svou matkou, což je označeno jako zastavení číslo IV. Pětka, aneb historka o tom, jak Šimon Kyrenejský pomáhá Ježíšovi nést kříž, se nachází na františkánské kapli na dalším rohu, kde z ulice El-Wad odbočuje Via Dolorosa vpravo směrem k chrámu Božího hrobu. Je zde ve zdi zatmelen středověký kámen s otiskem Ježíšovy ruky. Není divu, že je tu otisk nějaké ruky vytlačen! Už miliony lidí se ho dotkly, tak já taky. Opouštíme Via Dolorosu a pokračujeme rovně po El-Wad. Ulice je lemována kamennými domky s nezbytnými terasami a balkónky a střešními domky. Výhled vzhůru uzavírají baldachýny plachet. Ale co to? Nad arabskou uličkou se vznášejí izraelské vlajky! No toto!?
Dalia nás vede anonymními průchody a téměř spíš průduchy, které mi připomínají červotočivý vesmír, do úzké uličky, na jejíž zdi je trojjazyčně napsáno "Small wailing wall". Jsme u Kotel Katan. V místech zazděné Železné brány, která vedla na Chrámovou horu.
Ó! Absolutně nečekaně a nepřipraven stojím u skryté části Západní zdi! Takhle nějak vypadala ta velká Zeď nářků před osvobozením Jeruzaléma z jordánské okupace v roce 1967. Hledáček foťáku se zamlžuje slzami. Tady v těchto místech je asi nejblíže místu, kde kdysi stával druhý chrám. Někde pod našima nohama v hloubce snad deseti metrů probíhá Rabínský tunel. Tam dole leží ohromné Herodovy základní kameny, tady nahoře jsou jen ty menší. Ale jsme výše, čili blíže onomu bývalému Chrámu. Opíráme se rukama o zeď, a v klidu a osamění se tiše modlíme, každý to svoje osobní vyznání. Někdo se modlí za mír, jiný za rodinu, za zdraví, či za klid odešlé duše.
Po chvíli rozjímání mizíme zase v díře, která nás vede do uličky Bab al-Hadíd. Schůdky vlevo nás svedou dolů do obrovitého súku. Tady to poznávám! Trh obchodníků s bavlnou! Dnes je tu spíše než bavlna k dispozici čínský kýč, číhající na turisty, kteří se jinudy než tudy, nemohou z Chrámové hory dostat ven. Touhle brankou jsme sem před osmi lety vpadli se ženou Ivanou. A netušili, že tak blízko jsme měli ten bod nejbližší Boží přítomnosti. Už se tam k té Malé zdi spolu nepodíváme. Nu, ale věřím, že Ivanka je tomu bodu úplně nejblíže…
Pospíchám za mizejícím hlasem kecafonu. Vypadávám zase na známou Al-Wad. Míříme k té velké Zdi, která je ale až za check-pointem do židovské čtvrti. Ale o tom až příště.
Přemýšleno a prožito v Izraeli po poledni 16. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 16. června 2014
Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z z muslimské čtvrti a okolí
Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"
