Mír pěšáků

Stále ještě se nacházím v chrámu aneb bazilice Božího hrobu, a tak se pokusím upřesnit, komu vlastně patří. Minule jsem psal, že je zde "usídleno" šest křesťanských církví. Jejich pravomoce a vzájemné vztahy byly sepsán tureckým sultánem roku 1757 v dodnes platných pravidlech, známých jakožto "Status quo". Od té doby má kostel tři vlastníky: řecký pravoslavný jeruzalémský patriarchát, františkánskou kustodii Svaté země (která zastupuje Vatikán) a jeruzalémský patriarchát církve arménské apoštolské církve. Tolik k vlastnictví. Práva užívání mají i  koptská a syrská církev. A ti šestí, zde usídlení? To jsou již dříve zmiňovaní příslušníci církve etiopské, kteří přišli o své místo v kostele kvůli nemožnosti platit určité poplatky, ale podařilo se jim uchytit se na střeše kaple sv. Heleny, kde sídlí ke staleté nelibosti koptů – i díky nedávnému rozhodnutí izraelských soudů – dodnes.

Kostel, který tvoří celá drůza lodí, kaplí, krypt i hospodářských prostor je tedy rozdělen mezi tři vlastníky podle složitých pravidel, které jsou nad chápání prostého turisty, jenž prochází celým tím vesmírem, a nesleduje, kdy se dostává z jednoho souhvězdí do druhého. Tak snad jen jedno pochopitelné pravidlo vlastnické: Anastasis, aneb kaple Ježíšova hrobu i s ponorkovou rotundou kolem něj, je společná. Druhé pravidlo je liturgické:  I v prostorech, které jsou vlastnictvím jedné církve, má Každá církev má právo sloužit svou liturgii i v těch prostorových bublinách, které jsou majetkem jiné církve. Chvála Bohu!

Možná jsem to ani neměl upřesňovat, protože jsem se při zjednodušování určitě dopustil dalších nepřesností, jako minule, když jsem popisoval, jak je to s těmi muslimskými rodinami, starajícími se o vchod do chrámu a o klíče k němu.  Napsal jsem: "Rodina Nusajbíů se stará o vstupní bránu od 7. století. Sultán Saladín pak dal klíče k tomu vchodu r. 1178 rodině Džudaíů. Ti dvakrát denně přinesou klíč někomu z Nusajbíů, kteří tedy ráno zamykají a večer odemykají." K tomu se ozvala sama Dalia, která mě opravila a upřesnila:

Sultán Saladin (kurdský muslim Selahadîne Eyubî; arabsky psaný Saláh ad-dín Júsuf ibn Ajjúb či صلاح الدين يوسف ابن ايوب, jinou transkripcí Zalach haDin) dal po dobytí Jeruzaléma v tom roce 1178 klíče rodině Nusajbíů. V 17. století tuto rodinu popravili Turci, zachránil se z ní jediný syn. Ten pokračoval v tradici, ale mezitím se už k držení klíčů dostala rodina Džudaíů. Nakonec bylo určeno že této rodině klíče v držení zůstanou, ale rodina Nusajbíů bude chrám odemykat a zamykat.

A co se týče onoho žebře – citoval jsem jen jednu z mnoha pověstí. Doplním další důvod, proč tam zatím na oné římse musí setrvat: Papež Pavel VI. v roce 1964 rozhodl, že tam má zůstat do té doby, než dojde k "ekumenickému spojení" církví katolické a pravoslavné. Což může trvat třeba až do příchodu všesjednocujícího Spasitele, aneb prakticky až do konce světa.

Na závěr krátkého průletu bazilikou mám přízemnější starosti. Naštěstí mě můj vnitřní kompas vede správným směrem k západu. Vycházím na malý dvorek, kde nalézám kýžené záchody. Při návratu do chrámu mne z čtvercového nebe zalévají údery zvonů. Je pět hodin odpoledne, z chrámu pospíchá houf kněží. Příslušníci IDF za nimi blokují cestu dovnitř známými plůtky – dnes se už dovnitř nedostanete. Ven ano.

Jsem pyšný na to, jak jsem to stihl. Vylézám na schodiště vlevo od východu, usedám nad jednou zde usalašenou výpravou a sleduji tu naši, která se pomalu houfuje k odchodu. Kdybych měl čas, mohl bych tudy vylézt nahoru až na onen etiopský dvorek a spojit tak svou osobní pouť po Via Dolorose, kterou konám per partes už od roku 2006, v jeden celek. Snad příště. Všechna zastavení už mám během těch tří cest zkompletována. Přímo pod těmito schody je poslední chybějící, desáté. Zde strhli římští vojáci z Ježíše šaty.

Naše výprava stále neodchází, ale protože je v ní černoch, tak jsem asi vsadil na sledování nesprávné grupy. Naštěstí se můj roaming umoudřil a podaří se mi spojit se s Janem. Kam jdete? Aha, Jaffská brána, znám. Vybíhám směrem zapadajícího slunce, narážím na starou známou Christian Quarter Road. Po ní k odbočuji k jihu, čili doleva. Po chvíli dorazím na ještě starší a ještě známější Davidovu ulici. Kormidlo svého letu otáčím doprava, běžím po schůdcích vzhůru k západu, a u Jaffské brány jsem nakonec dříve než naši hoši a děvčata. Naštěstí je zachytím díky kecafonu, a už se jich nepustím.

Přecházíme plošinu nad rušnou silnicí, vedoucí pod hradbami starého Jeruzaléma. Míjíme pouličního umělce, který hraje na kytaru a zpívá a ksichtí se a balancuje nad propastí. Sledují ho děti v maškarních úborech, stejně jako jejich rodiče, přehastrošení třeba v Indiána. Stále je ještě Purim.

Scházíme do pasáže komplexu Mamilla, která je obroubena krámky, butiky a kavárničkami. procházíme kolem aleje drobných kovových plastik. Všechny jsou na prodej! Bývaly zde jakési sklady, dnes se jedná o novodobé luxusní Cardo. Naproti němu se nacházejí přepychové domy, o nichž jsem před osmi lety psal: "Kdybyste chtěli jezdit do Jeruzaléma častěji, možná by se vám vyplatilo nějaký ten byteček zakoupit, abyste nemuseli platit drahé hotely. Bydlení je zde k mání asi za tři milióny dolarů." Mezitím se už všechny byty nejspíš prodaly. Ale nezoufejte, můžete si ho pronajmout za pouhých 60 tisíc dolarů měsíčně.

Další schody nás snášejí na úroveň ulice Jicchaka Kariva, jednoho ze zasloužilých starostů Jeruzaléma. Na zavolání přijíždí Šachar, který svůj stroj přistavuje k chodníku v místech, kde jinak mohou stát jen městské autobusy. Ale nikoho nezdržujeme, rychle nastoupíme a hurá k Jeruzalem Tower Hotel. Pěšky by to byl necelý kilometr, ale náš řidič se musí přizpůsobit místním jednosměrkám a zákazům. Nakonec nás vysazuje blok nad hotelem, jinde místo k ilegálnímu zastavení nenašel. Táhneme za sebou kufry po širokém klesajícím chodníku, vlastně po pěší zóně, vroubené jednosměrkou Ben Hillel, k vysoké hotelové věži, která bude naším přechodným domovem další tři dny, či spíše noci.

Teprve předevčírem jsme po nočním letu přistáli na letišti Ben Guriona. Dnes ráno jsme opustili Tel Aviv, dopoledne se zastavili v sídle KKL, pak se podívali na Jeruzalém z Olivové hory, načež prošli tři z čtvrtí jeho starého města. Mešity, synagogy, chrámy, zdi, lesy v poušti, žitá historie, obydlená architektura, barevná tisíciletí, veselí a srdeční lidé … Jsem unaven, můj canonek G3 rovněž. Dlouhý den končí. Ubytujeme se, osprchujeme, vybalíme, navečeříme – ale pak mi to nedá a vytahuji svého spolubydlícího Bohuše do nočního pouličního života nového Jeruzaléma. Neodolám a do kapsy vesty zasouvám náhradní gé dvojku, která mi jinak slouží jako pomocná nabíječka baterií. Krom toho, že má rozbitý displej, jí jinak téměř nic nechybí.

Jdeme nahoru po Ben Hillel, kterou po cvíli kříží ulice Ben Jehudy. Připadám si skoro jako doma. Už není rozkopaná jako v roce 2008, ale stejné noční veselí tu panuje i dnes, ačkoliv už není šabat. Otevřené krámy, venkovní zahrádky kaváren, kde sedí okřídlení a zmalovaní purimoví tradicionalisté, pouliční hudebníci, policisté na hbitých motorkách, prosvícená noc a mládež, houfující se do skupinek – kdo nevyrazí v noci do tel-avivských nebo jeruzalémských ulic, tak o moc přichází. I Bohuš si znovu užívá pocitu bepečnosti a přátelskou atmosféru, jíž je prosycen noční vzduch.

Zabočujeme do jedné z vedlejších uliček, která je téměř opuštěná. Koukáme na plůtek, který chrání první patro domu, kam by se dalo vyšplhat po baráčku, z něhož vzhůru stoupá plechový komín klimatizace. Vlastně to není plůtek, ale umělecké zobrazení vinice – které jako plůtek slouží. I zde, na takové banalitě, si někdo dal práci. Umění se zde zjevně užívá, a možná to je odpověď na otázku, jak se všichni ti izraelští umělci uživí…

Za rohem slyším "cink-cink". Vycházíme na Jaffskou třídu – a nemohu ji téměř poznat. Z nejrušnější tepny Jeruzaléma se stala pěší zóna, kterou důstojně projíždí tramvaj. Jsme na Kikar Zion, náměstí Sion, které tak dobře znám z dřívějška. Dvakrát jsme bydleli ve zdejším hotelu, a dvakrát jsme byli nespokojeni. Nejspíš byli nespokojeni i další turisté (včetně naší cestovky), protože vchod do hotelu je zabedněn. Ten hotel měl mnoho nectností, ale zase poskytoval pohled z výšky na okolní domky, které už podlehly přestavbě. Místo domu na rohu Šalamounovy ulice (Salomon) a vlastně celé té uličky, která skrývala krom krámků i dupárnu s hrdým názvem "Underground" (myšleno "Podzemka") se tu vypíná pětipodlažní nákupní barák. Na rohu ho zdobí válcovitá věž. Když přicházíme blíže, vidíme jeho prosklennou stěnou, že sjíždí ještě nejméně o dvě patra pod zem. Inu – skutečný underground.

Vyplnilo se mé tušení z minulé cesty, že "cenné pozemky v centru hlavního města Izraele je třeba patřičně exploatovat". Bezcenné, či spíše neceněné domečky z 19. století, padly pod neúprosným tlakem mít krámy na hlavní třídě Jeruzaléma…

Ještě jednu ztrátu zaznamenávám. Ztrátu, která byla nevyhnutelná. Při minulých cestách jsem si na Jaffa Road všiml dřevěných sloupů veřejného osvětlení, jejichž paty byly zality do betonových kostek.







Popsal jsem je tehdy takto:


"Kostky jsou pokryty malebnými mozaikami, výtvarníci se tu vyřádili.Výtvarníci jsou v Izraeli totiž vskutku pracovití a radnice nejspíše tuze osvícené. Tato symbióza pak pomáhá kráse, která se stává normální součástí životního prostředí. A když už si s těmi mozaikami dal někdo tu velikou práci, bylo by škoda skácet původní dřevěné sloupy, které jsou do těch betonových kostek zality. A to je vrchol malebnosti: Dole betonová kostka s pěti originálními mozaikami (na čtyřech bočních stranách a na horní - nepředpokládám, že by mozaika byla i na spodní straně:), pak dřevěný dřík a na něm kovový výložník s osvětlovacím novým tělesem. Aby bylo dobře vidět, jsou sem připevněny i reflektory slavnostního osvětlení. Občas se přifaří i nějaká krabička s nerozpoznaným účelem. Sloupy jsou propojeny pronesenými kabely, nějaké kabely se liánovitě vinou i okolo něj. Těžko jest v Jeruzalémě kopat v historických vrstvách..."

Tak ono se kopalo, kvůli tramvaji. Malebné dřevěné sloupy zmizely – těžko by na nich mohly viset troleje. Doufám, že alespoň ty kostky vzal autojeřáb za kovová ucha, která vyčnívala z jejich rohů, a přemístil je do nějakého lapidária.

Trochu se ještě projdeme po Jaffské třídě, kudy mezi davy lidí obezřetně proplouvají tramvaje jako nějaké osvícené Jonášovy velryby, a pak se pouštíme úzkými uličkami k Parku nezávislosti. Nějak je nepoznávám. Tady jsou staré (vlastně jen sto– a něcoleté) domky renovovány. Ale není na pohled patrno, jestli byly jen opraveny, nebo zbourány a znovuvystavěny ze stejných kamenů. Jak už se to v Izraeli nějakých těch pár tisíc let děje.

Bydlet ve věžovém hotelu má své výhody, vidíme ho i v noci čouhat za posledním rohem naší vnitrouliční pouti. Bohuš už pospíchá pod duchnu, já se ještě zastavuji u Italské synagogy, na jejíchž schodech proudí davy zmaškařených dětí. Purim je Purim, a je to nejveselejší svátek. Samotný vchod do té budovy nevede přímo na chodník, ale bokem na malé prostranství. Od ulice ono nádvoří oddělují kostky nově připravované dlažby. V rekonstrukci je zřejmě i sedmiboké pítko ze zlatého kamene, ve kterém je vytesán hebrejsky a anglicky nápis: "Everyone that thirsthed come". Přišel jsem žízniv, však nenapil jsem se. Alespoň jsem si teď, zatímco toto píšu, otevřel bibli, neb onen nápis se vztahuje k Izaiášově proroctví, kapitola 44, verš třetí. Kralickou češtinou se tam praví:

"Nebo vyleji vody na žíznivého, a potoky na vyprahlost; vyleji Ducha svého na símě tvé a požehnání své na potomky tvé."

Vody jsem se napil v hotelu, ducha Izraele jsem pocítil procházeje nočními davy jeruzalémských občanů. A to požehnání jsem pocítil nakonec taky: Za biblí jsem v knihovně našel schovaný externí disk, který jsem marně hledal od návratu z Izraele. Honem do něj svoje písání překopíruju, než mi klekne můj zastaralý počítač.

Do hotelové postele jsem padl absolutně vyčerpán tělesně a vrchovatě naplněn duševně. Zítra se projdu po jeruzalémskách hradbách. Ale o tom až příště…


Přemýšleno a prožito v Izraeli večer 16. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 27. června 2014

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z křesťanské čtvrti a okolí.
Atmosférické záběry jeruzalémské noci pocházejí z pěší zóny kolem ulice Ben Jehudy .

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"